Co jest naší pýchou, nadějí a útěchou, jakážto moc a síla v nás i nejúhlavnějšími nepřáteli našimi závistivě jest uznána, co nám ještě nikdy neselhalo, děj se s námi co děj, co nás povznáší v zoufalém tom zápasu o národní naše bytí, jsouc nám zárukou budoucnosti utěšenější, co nám zachovalo poklad jazyka našeho a nás tím Slovanstvu, než bezpříkladná vytrvalost a trpělivost našeho lidu, ideální snaha a obětavost jeho?

Pročež mi vždy zaznívá jako zúmyslné popírání sku¬ tečnosti, vyčítáno-li mi bývá, že v skromných svých obrazích vesnický lid náš idealisuji. Stokrát větším právem, ba vším právem bych si zasloužila výtky opačné, že totiž péro moje slabé jest k pojímání a zobrazení individuálnosti tak ideální.

Nedostatečnosti té jsem si úplně vědoma a cítívám ji při každé práci hluboce, tak hluboce jako pravdu, že vše to, čeho lidu našemu se poskytuje, nepatrné jest u při¬ rovnání s tím, co lid dává nám.

Slýchám někdy až k omrzení: Náš lid není vesměs a všude takový, jak vy jej líčíte, povahy podobné vašim hrdinům jen po různu mezi venkovany se vyskytují, tak smýšlí, cítí a jedná jen nepatrná v lidu menšina.

6 Což je mezi tak zvanými vzdělanými třídami vesměs každý vždy již také vzdělancem ? Nejsou i tu povahy vyni¬ kající po různu? Jen se rozhlížejme v tom stkvělém davu naší inteligence a počítejme, i shledáme, že jsou jen jednot¬ livci muži celými. A přece nebývá spisovatel nikdy zakřiknut, že idealisuje, vybere-li si z těchto kruhů zajímavé, důstojné charaktery k provedení.

Čím to je?

Má i zde platit oblíbený dvojí loket, chceme ho sami mezi sebou užiti, uznávajíce, aby bylo k lidu přiloženo měřítko jiné, přísnější než k třídám ostatním?

Nechť se přiloží; jsemť přesvědčena, že každá podobná zkouška dopadne vždy jen ke cti jeho, neboť jest skutečně více mravní síly, více šlechetné přesvědčenosti, poměrně i hlubší pojmutí, jasnější rozumění a důslednější řešení ča¬ sových otázek v lidu našem než v kterékoli jiné vrstvě národa českého. Kde bychom se byli již octli, kdyby právě náš „venkov" nechtěl, věren jsa tradicím posvátné minu¬ losti, vždy rozhodně státi na výši doby?

Kdož chce lid poznat, pochopit a ocenit, nesmí se toho zaleknout, že má ruce hrubé, plné mozolů, že je vedrem opálen, že chodí bos, že v jeho výrazech není hladkosti.

Musí přisednouti k jeho krbu a hledati v něm to jádro, z něhož vyrůstá jeho život rodinný, kořen to života našeho národního. Nepodává je člověku na dlani, kdo je chce na¬ jíti, musí hodně hluboko sáhnouti a s ním někdy dosti pracně zápoliti, než je ze sebe vyloupnouti dá.

Jest si vědom, že to diamant, a bojí se, aby se ne¬ dostal do rukou, které by si chtěly z dlouhé jen chvíle s ním hráti jako s oblázkem, nedbajíce toho, zakotálí-li se jim při tom kamsi do prachu.

-: ■ Obyčejně bývá lid pozorován jen v hospodách a na jarmarcích, jednou do roka o posvícení na návsi, a podle toho posuzován.

Kterak by se ale dařilo nám Pražanům, kdyby chtěl kdosi o nás podati obraz, řídě se jen podle toho, co viděl na „Příkopech" neb v některé moderní kavárně?

I tam ovšem kus života našeho, ale onen život nás nekarakterisuje, sdílíme jej se všemi národy civilisovanými.

Shledáváme se ve veřejných místnostech, v městech i na venkově, ve všech zemích s podobnými výjevy, slyšíme tam tytéž fráse, třeba v rozličných nářečích, vidíváme tam tytéž typy s nepatrnými jen rozdíly a odchylkami. Není to reál¬ nost, s díž se tu setkáváme, jakž mylně se myslívá, nýbrž jen trivialnost. Obecenstvo, tam se vyskytující, není nikdež representantem té které vrstvy národa, nýbrž tím asi, čím v přírodě je písek. Duch času po duších těch kráčí, ale nepřebývá v nich.

Ráda se přiznávám, že po duších, v nichž přebývá, v nichž se hýbe kvas pokroku, po zastupitelích krásných myšlenek, po článcích závažných řetězu vývoje spojujících nás s minulostí slavnou, se zbožným, ůctyplným nadšením mezi naším lidem jsem pátrala, jak dalece mi bylo popřáno jej seznati. Je-li to chyba — nehodlám ji odložiti. Blaží mne příliš, že její to pomocí jsem v rukou svých vážila tolik skutečných zrn zlatých, z nichž dojista jednou zaplane koruna zářivá na čele šťastnější vlasti.

Zle to v horách dnes řádilo, zle!

Jako hejna trudných myšlenek lítaly jim okolo starých skrání divoce roztrhané, jak uhel černé kusy dýmovky, 8 v roklích to všude kypělo a vřelo, jako v prsou plných hoře a zoufalosti, vichřice ždímala stromy, vyvracujíc je i s kořeny tak nenadále a krutě, jak vyvracívá osud radost a štěstí v myslích lidských, potoky, neviditelnými metlami šlehané, utíkaly s nářkem hlasitým do údolí. Každé stebélko na stráních se chvělo, každý lísteček na chrastinách se tetelil, v každém houští, v každé sluji to vzdychalo a plakalo.

Všude, kamkoli člověk pohlédl, kamkoli naslechl, všude ne¬ pokoj, žalost, hrůza jen a spousta.

Zle to v horách dnes řádilo, zlel Od oné noci, kdy se starý zeman Luhovský na mysli strhal, nepamatoval ni¬ kdo takového povětří, a tomu bylo již asi padesát let. Ba padesát let; právě byla tenkráte Marie Teresie na trůn český dosedla; všude si lidé ještě vypravovali o slavné její korunovaci, nevěděli pak, o čem si vypravovat dříve, zdali o Luhovském neb o ní.

Čím více se stmívalo, tím vztekleji to burácelo. Ve staveních, tehdáž ještě jen spoře mezi ohromnými lesy roz¬ setých, praskaly krouhy tak děsně, jako kosti člověka k smrti nemocného, jejž napravuje pomahač. Některý okamžik vítr tak prudce o ně se opíral, že nadzdvihoval až lomenice, odnášeje se střech došky a šindele až bůh ví do jakých to výšek. Nebylo aspoň nikdež vidět, kde zas dopadávají k zemi. • Ve velké sednici Luhovského dvorce pod Ještědskými horami v stranu k Hodkovicům musil každou chvíli někdo vstáti a přiložiti smoliny na košík, z krbu visící. Bývalyt takové košíky dřevěné, uvnitř hlinou Vymazané; než se začalo svítiti, vyběhl vždy kdosi na půdu, odstrčit ve stropě nad nimi šoupátko, aby měl kouř kudy se provalit. Ztratil se pak kouř na půdách, kdež bývalo vše začouzeno.

9 Dnes však byl vítr tak zlý a prudký, že nechtěl kouř hrdlem krbu nikterakž vzhůru pustit, žena jej tuhou mocí vždy zas nazpět do sednice, kdež čeládka právě povečeřevši, okolo hospodyně u ohně se shromažďovala. Mužští jako ženské uchopili se vřeten, než zasedli na dubové stolice okolo krbu, na čtyři strany postavené. I oba domácí syn¬ kové, Adam a Michal, junáci to bystří jako dvé mladých koní, dosud nepoznavších, co to sedlo neb voj, přitočili se s kuželi svými ke světlu, davše se tak pilně do předení jako všichni ostatní. Ni oni, ni kdo jiný z čeládky nešel dříve lehnout, dokud neodvedl svůj „colich". (úkol).

Říkává se, tam že jsou štastné děti, kde jsou dcery otci a synové matce podobni. Mělo-li se staré to pořekadlo i na Luhově osvědčiti, tož nečekalo na oba bratry mnoho štěstí; byli oba nápadně podobni otci, jenž jediný ze všech zůstal i po večeři za velikým červeným stolem v rohu sednice sedět, kouře pohodlně z dýmky stříbrem kované.

Komu nepřekážel na zemanovi Luhovském nepěkný návyk, který však žádný ze synů po něm nezdědil, neustálé jeho mhourání a úsměv tak zvláštní, že se zdál býti jakýmsi mhourání toho doplňkem, zajisté se přiznal, že to muž velmi pěkný a statečný. Husté, černé kadeřavé vlasy za¬ stiňovaly mu (jelo, hrdě a důmyslně vyklenuté, za to byla jeho tvář vždy tak hladce a pečlivě oholena, jako brady písařů panských dole v Starodubském zámku.

Sednice zemanova byla tak statečná jako její pán.

V rohu, právě nad jeho místem vznášel se oltář z nesčísl¬ ných svatých obrázků, stupňovitě až pod mohutné, zakouřené povály stropu narovnaný. Plamínek malého před oltářem kahánku v těžkém vzduchu tak křečovitě se plížil, kroutil, 10 při tom vyskakuje a zas se krče, jakoby se měl každou chvíli bídně udusiti.

V protějším rohu stálo lože pestře omalované. Straka¬ tily se na něm ptáci žlutí a zelení, květiny bílé a červené.

S nebes jeho splývaly záslony z modrého plátna, na koze předené. Třetí stranu sednice zaujímala pec se staročeskými kamny. Dříví do nich se neštípalo, přikládalo se vždy po celých kmenech. Kočující prskaři je vyškrabovali, nocujíce v nich, bylo-li práva otopeno. Věděli na vlas, až to bývalo lidem ku podivu, v jakém to čase v tom onom na okolí místě kamna sazemi vždy zarostou; nemusili se po nich nikdež teprve pídit a jim vzkazovat, dostavovali se k práci sami.

„Kdo by teď vyšel ze stavení, ze sebe svlékl levý rukáv a skrz něj se podíval, spatřil by, kdož všeho rámusu toho původce. Jest prý oblečen jako nějaký myslivecký," šeptal pacholek tajemně svému sousedu.

„Zajisté navedl hodně velkého pána, aby se oběsil, aby toho rámusu bylo ještě více," dodal k tomu druhý če¬ ledín taktéž šeptem, aby to nikdo neslyšel, neb Luhovští hospodáři jsouce zemany spadávali také jakž takž mezi pan¬ stvo, ač jen již podle jména. Pro zlé časy a jiné nehody po mnoha již pokolení živnosti své tak bedlivě hleděti si musili jako všickni ostatní sedláci na okolí, konajíce s dětmi a čeládkou zároveň na polích nejtěžší a nejhrubší práci.

Různili se Luhovští od sousedů jen poněkud v neděli, kdež přijížděli do kostela vždy na osedlaných koních, otec i sy¬ nové, kordy po boku a ostruhy na vysokých botách. Již dávno nestyděli se Luhovští pracovati, ale posud by si byli za velikou hanbu pokládali, dostaviti se kamsi přes pole pěšky, jako prý „chlapi na robotu".

11 „Vždycky říkám, že se toho ještě dočkám, kterak si dá Luhovský svůj erb znovu potvrdit a jak si jej pak pěkně omalovaný zas pověsí u dvoru na vrata, kdež jindy visíval," žertoval pan justiciar poněkud pichlavě, sjel-li se s Luhovskými náhodou a zůstali-li na koních svých sedět, jako když je přiková, kdežto ostatní sedláci, vidouce povoz pána na panství nejmocnějšího, jehož se vším právem stokrát více báli než vrchnosti samé, z daleka již s koní slézali a dříve na ně nesedli, dokud jim bud zas s očí nezmizel, neb do¬ volení k tomu nedal.

K veliké své lítosti nemohl ale pan justiciar Luhovské za jejich hrdé chování pokárat. Luhovský dvůr byl sice počítán k panství, ale držitelé jeho nebyli v ničem hraběti jeho podrobeni. Robotu neměli žádnou a daně svoje od¬ váděli přímo do Prahy.

„A já zas vždy říkávám, že milostpan justiciar Lu hovskému třeba ještě někdy sám k erbu dopomůže," odvětíval zeman taktéž v žertu, ale s týmž pichlavým jako justiciar pohledem a úsměvem, načež tento vždy prudce vznešenou tvář od všetečníka odvrátiti ráčil, počínaje hovor o něčem jiném.

Dobře si však lidé toho povšimli, že Luhovskému ani jednou neodpověděl, že se tak asi nestane. Řekli páni na Starodubském panství vůbec málo kdy na to „ne", co zeman pronesl neb jim ponavrhl; pročež si jej sousedé také zvolili za rychtáře. Chtěli míti dobré u pánů zastání a zároveň u nich dobré oko.

Udělal jim to zeman k vůli a přijal rychtářství, načež si pan justiciar ihned na to z něho udělal „vrchního" rych¬ táře. Nemohl-li někdy pro příliš špatné povětří z Mimoně do Starých Dubů k úřadování se dostavit, tož Luhovský .

; ■MH 12 v zámku vše zaň zaváděl, podávaje mu pak jako nějaký kancelářský o všem dobrou a určitou zprávu. Znalt se v zákoně lépe než všickni v zámku úředníci, ba lépe prý než pan justiciar sám.

Nebylo tomu ještě tuze dlouho, co panství Starodubské a Mimoňské náleželo témuž pánu, majíc jednu a tutéž ve všem správu. Vrchnost a nejvyšší úřednictvo sídlelo však stále jen v Mimoni, tehdáž již zcela poněmčilém městečku na patě Ralska, poctívajíc svoje české pod Ještědem pod¬ dané jen velmi zřídka přítomností svou.

Požívali totiž Ještědští, jak pan justiciar při každé příležitosti velmi významně opakovati ráčil, velice špatné povésti u pánů svých. Dokud panovala v Čechách bludná víra, Ještědští dle starých zápisků se jí prý co nejhorlivěji přidržovali, a když císař pán konečně nařídil, že, kdož ne¬ chce přijati vyznání katolické, ihned ze země stěhovati se má, ant prašivých ovcí mezi svými poddanými již déle trpěti nehodlá, tož se v takových houfech z vlasti stěhovali, že by nebyl hnedky na panství nikdo zůstal, krom několika churavců a mrzáků, kdož by byl milostivé vrchnosti zasel, pole zoral a z nich sklizeň domů přivezl. I nezbývalo prý' úředníkům jiného, než za nimi na hranice se vydat, tam je s vojskem zaskočit a zas nazpět zahnat. Bylo jim pak za pokutu uloženo, robotovati nejen za sebe, nýbrž i za ty, jichž chytit a zpět přivést již se nepodařilo.

Nedělaly se s uprchlíky již žádné velké okolky, nikdo se jich více netázal, chtí-li či nechtí, nýbrž kdož se zdráhali dáti se přesvědčiti, že církev řírasko-katolická jest jedině spasitelná, byli zcela jednoduše mušketýry do chrámů kato¬ lických veštváni, a kuěží v tomtéž průvodu vysláni, aby pro¬ hledali každou v horách cliýžku; naleznou-li tam knihu čev^-■^i"i"" lil skou, ji spálili, novorozeňátko ihned pokřtili, starcům dali poslední pomazání a manželům, oddaným jen duchovním pod obojím a posud ještě k novému posvěcení sňatku svého se nepřihlásivším, všecky děti odňali.

Ale přes to prese všecko setrvali Ještědští přec jen ještě drahný čas při staré své víře. Nesmějíce svoje služby boží konati veřejně, vykonávali je skrytě ve hvozdech a je¬ skyních hor rodných, nedadouce se ani tím odstrašiti, že byli několikráte vyzrazeni, přepadnuti, do vězení zavlečeni-,tam do skřipce dáni, ba některý z nich i na hrdle poku¬ tován.

Při jednom takovém případě neposlušnosti zvlášt kři¬ klavé vymohla si vrchnost na císaři jakýs patent, v němž jí byla vůči nenapravitelné zlomyslnosti a šeredné tvrdošíj¬ nosti poddaných jejích zvláštní poskytnuta práva. Patent ten neměl žádný nástupce mocnářův právo odvolati neb zrušiti, doknd vrchnost sama by ho za to nežádala.

Od té doby, co byla osndná listina ta za víření bubnů ve všech rychtách čtena a ohlášena, nevěděl nikdo v celém Ještěde, jakou vlastně má ted robotu. Když páni poručili, musili se všichni poddaní postavit, bez rozdílu stáří a po¬ hlaví a tak dlouho robotovat, až zas domů k svým pracím posláni byli. Ni stesk, ni prosby, ni reptání a žaloby tajně až do Prahy ba až do Vídně dopravené ve věci té nepo¬ mohly, zůstalo vše tak, jak to páni zaváděli, nikdo do toho 8e nevložil.

Jak se sedláci pod Josefem druhým zdvihali, Ještědští první k nim se přidali, táhli na Prahu, pevné jsouce na¬ děje, tenkráte že se jim podaří přivésti strašlivý patent konečně k zrušeni.

.

14 Kterak se povstalcům dařilo, když jsouce poraženi byli úředni cestou zas posláni na svoje panství, kdež pan justi¬ ciar právě svoje místo nastupoval, používaje neobmezené volnosti, vrchností mu poskytnuté, v plné míře, snadno každý se domyslí, jen již podle toho, že od oné chvíle nikdo v Ještěde ani prchnouti, nerci-li v něčem se ozvati neb do¬ konce proti nějakému nařízení povstati si netroufal.

Velikou zásluhu o převrat ten měl také Luhovský.

Byltě sousedy všemožně varoval, aby na Prahu netáhli, do¬ kazoval jim, že nejen ničehož proti vojsku nepořídí, nýbrž jen ještě osud svůj si zhorší. Mnozí k vůli tomu proti němu se obořili, vyčítajíce mu, že žije v žoldu pánů. Ale vyplnění jeho proroctví a následky povstání, před nimiž byl tak usilovně varoval, naklonilo mu zas mysli všech, i jeho tehdejších protivníkův, v staré důvěře a úctě.

Bývalit Luhovští vždy u velké vážnosti mezi rodáky svými, šli ve všem ostatním napřed. Žádná rodina nevytrpěla v horách pro víru tolik jako oni.

Hned na počátku pronásledováni českého lidu tušíce asi, co ještě bude míti v zápětí, hodlali se z vlasti stěho¬ vati, ale.nebyli puštěni, dokud nezapraví všecky platy, vystěhovalcům zvláštní císařskou komisí vyměřené. Platili tak dlouho, až jim z velikého jejich statku jiného nezbylo než Luhovský dvorec, a když chtěli konečně i dvůr ten prodati, aby měli na cestu a v cizí zemi na jakýsi začátek, již bylo ve vlasti tak zle, že žádný kupec ke dvoru se nehlásil.

Ani páni již nestáli o pozemky a přestali z nich vyháněti lidi neb donucovati je, aby se z nich vyprodávali. Co jim byly platný, když se jim nedostávaly ruce k práci, a každou chvíli na nich se vyskytovaly pluky hladových vojáků, kteří pobrali, kde co bylo, a co snísti nemohli, za sebon odvezli.

16 Několik Luhovskýcb, byvši při tajných službách božích polapeno, zakrvácelo se na popravišti a jeden z nich jsa podezříván, že založil v zámku oheň, aby se mohl onen nešíastný patent při zmatku požárem povstalém odciziti, byl zvláště krutým způsobem mučen, aniž se byl k nejmenšímu přiznal. Kolovala tehdáž nějaký čas mezi lidmi pověst, že se mu přec jen poštěstilo oné listiny se zmocniti. Ale páni dověděvše se o těchto řečech, přísně si zapověděli, aby ta¬ kové zpozdilosti se nemluvily, patent že je příliš dobře uschován a střežen, než aby mohl kdy odcizen býti. Chová jej prý vrchnost v Praze v archivu svém a kdož o tom vy¬ sloví nejmenší pochybnost, v šatlavě za to pykati bude.

Teprve v době novější přestali Luhovští příkře státi proti vrchnosti. Otec nynějšího držitele dvoru, muž chorý a rodinným neštěstím sklíčený, učinil sám první k smíru krok. Maje jen syna jediného a chvěje se, aby se mu páni v něčem nemstili jako předkům jeho, sám jej přivedl do zámku, žádaje pány dle příkladu sedláků vůkolních, aby jej do dvora na službu vzali, neb odtamtud nikoho na vojnu nebrali.

Páni, majíce nejspíše různic s rodem tím také již dosti, přání jeho vyhověli, a mladý Luhovský sloužil jim po celou téměř mladost za čeledína. Na počátku prý dělal tuze zle, nemohl to dlouho přes srdce přenésti, že on první z rodu svého musí sloužit, a to ještě u nejúhlavnějších nepřátel své rodiny, kteří vydali tolik jeho předkův smrti. Nějaký čas si myslili, že to s ním nepůjde, ale najednou si dal říci a' zůstal ve dvoře déle než musil, maje všecky pány za příznivce.

Luhovský si to velmi často chválil, že služba ta byla proň dobrým „zkušením", poznal prý pány zevrubně. Kdož ■■■ 16 chce s nimi cosi pořídit, nesmí na ně nikdy hurtně a zpříma, nýbrž vždy jen nějakými zatáčkami, zchytra a zvolna, aby ani nezvěděli, že něco na nich se žádá, nýbrž myslili, že vše dělají z vlastní jen vůle. Umíniliť si sousedé, slyšíce jej vždy tak rozumně o věci té vykládati a vše příklady do¬ tvrzovati, že již nikdy ničehož proti jeho radě a náhledu nepodniknou, nýbrž vždy ponechají jemu, aby on o tom rozhodl a ve všem je vedl.

Co jim dal „do brku", že bude dobře, budou-li si božské služby tak horlivě hledět jako panské, byl kostel vždy plný, a času velikonočního se nemohl člověk ani ku správě boží dostat. Co radil jiným, dělal ale vždy v první řadě sám, proto šli také tak ochotně za ním. Považovali jej sousedé zcela za svého a páni —také. On slyše obě strany si jej přiosobovati, mlčel a mhouraje se usmíval. „Není to nic plátno, musí mít člověk z toho světa rozum," takové měl přísloví.

Při každém prudčím větru zaburácení zasmál se kdosi v sednici hlasem třaslavým a chraplavým. Smích ten ač tajený, pronikal přec všemi kostmi. Pramálo v něm bylo veselosti. Slyšící jej se otřásl, na dlouho se zadumav. Po¬ divné se mu dostaly myšlenky tím do hlavy, strašící jej ještě na lůžku.

Smalt se to na peci stařičký, na mysli strhaný hospo¬ dářův děd. Ještě živořil od oné bouřlivé noci, kdež s roz¬ umem se minul, jako k peci přirostlý, nepokojně buď na ní podřimuje, neb tiše, avšak úpěnlivě cosi si šeptaje. Opouštěl pec jen tenkráte, byla-li v sednici úplná tma, nikdy svítil li měsíc. Bál se každého světla, obzvláště pak slunečného.

Spatřiv slunko z nenadání v okně, pokaždé vykřikl, skrý<* 9.

«^-1 17 vaje si hlavu pod peřinu. Ale strhla-li se bouřka neb vítr veliký, tu oživnul a začal nejen hlasitě sám s sebou hovo¬ řiti, nýbrž i se smáti. Nebývalo mu však mnoho rozumět, zuby měl již dávno z dásní vysypány a jazyk se mu také jen z těžká v ústech již obracel. Ostatně bylo v domě známo, že to nemá hospodář rád, poslouchá-li kdosi drmolení děda jeho, nechí to jsou děti nebo čeládka; nevšímal si tedy nikdo hrubě jeho pokřikování. Jak se začal stařec hlasitěji na peci ozývat, již k němu zeman sám přistoupil, krotě jej chlácholivým laskavým hlasem, a také od něho dříve neodešel, dokud si zas do svých peřin pokojně nelehl, na novo dřímaje.

„Již tomu dlouho, co nám bůh tak důtklivě jako dnes nepřipomenul, že jsme všichni jen bídní hříšníci, pouze z milosti jeho věk svůj tu trávící," prohodil konečně zeman, zamhourav, a při tom dýmku svou si vyklepával. „Jediným dechnutím může nás všechny zničit. Musím se sousedy promluviti, zdali by nebylo záhodno požádati pana děkana v Dubě, aby ohlásil příští neděli slavnou procesí na ně¬ který svátek. Budeme jich mít ted v krátkém čase po sobě několik."

U krbu bylo slyšet souhlas s návrhem hospodářovým^.*) Děvečky dvorské se začaly hned hádat, které dívky budou zvoleny, aby strojily a nesly pannu Marii, a hoši, jaký * Ještědský lid táhl se tenkráte vesměs jen na Dub k vůli pánům, kteří tam chodili na služby boží. Pohorský kostelíček na Světlé tehdáž ještě mohutnými lesy obklopený, k němuž ode dávna všecky okolní vísky a živnosti patřily, býval jen navštěvován nej¬ bližšími osadníky. Duchovní tamější sloužil jako poustevník po celý týden a na mnoze i v neděli mši jen sám pro sebe.

K. SVĚTLÁ: Nemodli nec. 2 Í!

18 obrázek svatý si určí, aby měli ti, kdož chtějí zvláštní po¬ božnost projevit, za klobouky.

Jediná zemanka neříkala ničehož, zvedajíc k manželu tvář. Ostrá z hořící smoliny zář padla při tom na bledé její líce, zachmuřené čelo a oči, z nichž na zemana náhle vyšlehl blesk.

Zeman si toho nepovšiml, zaměstnán jsa svou dýmkou, kteráž mu dnes každé chvíle uhasla, neb každé chvíle se musil podívat k peci, kdež děd dnes neobyčejně hlučně a nepokojně si počínal. Nedával si kmet jako jindy říci; sotva vnuk od něho se odvrátil, již křičel a bouřil zas.

Nepodařilo se zemance zachytiti zrak manželův, s trp¬ kým povzdechem pustila konečně zas oči na nit, kteráž jí mezi prsty běžela, ovinujíc se okolo vřetena jako jakýs zlatý hedbávný dívčí vlas.

Nezapřela zemanka dosud, že jí říkávali jednou pro vzácnou její krásu, po celém okolí rozhlášenou, „panenka Maria". Nikdo tehdáž ani dost málo se nedivil, že mladý Luhovský zahořev k ní láskou a nemoha si jí nikterakž v dobrém nakloniti, konečně násilně ji unesl, skrývaje ji na Luhově.

Nebylo to za oněch časů pranic obzvláštního, že se mladík odvážil na kousek tak smělý, a nikdy mu nebýval na zlou stránku vykládán, každý spíše se ho zastal, než hy jej byl zaň pohanil. Ani páni do takové záležitosti se nepletli, ponechávajíce jí obyčejně svůj průběh. Podařil-li se někomu únos tak stkvěle jako Luhovskému, tož se stal tím jakýmsi hrdinou, a po celé krajině hlásali hoši i děv¬ čata jeho slávu, skládajíce písničky o té velké věrné jeho lásce a jak je šťastná ta, kteráž tak vřele je milována.

■n » 19 Na krásnou Marii ale písně ty málo se hodily. Milovala vřele panského myslivce, švarného to hocha, a právě si Lu¬ hovský na ni počíhal, když doprovodivši jej večer k lesu, domů se vracela.

Celý týden to trvalo, než se její rodina dopátrala, kde je a že ji nepojal někde vlk, jak na počátku se myslilo, nýbrž jen zamilovaný hoch.

Jaké soudy měl otec Mariin s Luhovským začít, když se mu prohlásil, že dceru jeho pro jiného neunesl, než aby si ji mohl poctivě vzíti ? Odvolávajícímu se na starší práva ženicha, jehož si sama zvolila, odpověděno, že jich ženich pozbyl, dbaje tak málo o svou milenku a střeže ji tak liknavě, že mu ji mohl sok unésti. Kdyby jí prý zasluhoval, sám by se byl dopátral, kde že je, pouštěje se o ni s ním v boj. Na tento důvod přidali se i všichni sousedé k Luhovskému; kdo má prý poklad, necht si nad ním jak se patří bdí, a jeli mu ukraden, at se snaží, by si ho zpět vydobyl. Ale po myslivci nebylo nikdež již stopy; na první zprávu, že je Marie v moci jiného, zanechal všeho a uprch¬ nuv do světa, vzkázal nešfastné své milence, že cítě smrt v srdci, spěchá, aby si vyhledal kdesi o samotě místečko, kdež by složil svoje kosti.

Co zbývalo nebohé Marii, než přistoupiti konečně s Luhovským k oltáři?

Obyčejně zvykla dívka srdnatým nápadníkem uchvᬠcená přes dřívější odpor dosti brzo svému osudu, lichocena jsouc, že před celým světem dokázal, kterak o ni stojí.

Vždyt měla čím po svůj celý život se chlubiti, každý jí musil až do nejvyššího stáři uvěřiti, jak byla krásná.

Ne tak Marie. Nikdy neodpustila zemanovi násilný skutek, jímž ji oderval od milence, aby ji získal pro sebe.

2*' ^_ __ ■MB *mm v'20 Podobalat se zemanka v domě manželově tomu dřevě¬ nému sloupu uprostřed starožitné sednice, okolo něhož se celý ruch života otáčel, v ničem však se ho nedotýkaje.

Nedbal manžel jejího srdce, nýbrž jen její osoby, bylo mu jedno, co cítí, jen bude-li jeho; nuže byla jeho, měl její osobu, ale srdce, jehož hlas mu byl tak lhostejný, pone¬ chávala sobě. Bloudilot po stopě milencově.

Hospodyně Luhovská řídila ve starém dvoře vše jako cizí; neúroda na polích, nemoc v chlévích, ba smrt v ro¬ dině, vše jí bylo stejně lhostejno. Měla dceru a dva syny, ale děti ty nepovažovala za svoje, byly to jen děti man¬ želovy, muže toho, jenž jí v životě nejvíce ublížil. Mohla-li pak k nim míti nějakých povinností?

Pravila si, že nikoliv a na žádné z nich nikdy se nepousmála, žádné z nich nikdy nepolíbila, ba k žádnému z nich nepromluvila nikdy mateřského slova. Veškeré my¬ šlenky její byly ještě teď v neproměněné, tvrdošíjné vášni prvnímu ženichovi zasvěceny. Za hřích a zrádu by byla považovala věnovati jen jedinou z nich rodině. Kde, ach, kde líbaly měsíční paprsky jeho osamělý hrob? Kdy, ach, kdy přestalo biti to drahé srdce jeho bolestí a touhou po ní se umořivši. Jak nenáviděti toho, jenž byl smrti jeho původce, a nepovažovati děti jeho za potomky vraha?

Dcera její, krásná jako druhdy matka, před málo měsíci jí zemřela. Ale ani nad mrtvolou její nezarosilo se oko zemančino, nesloužila ji v nemoci, nenstrojila ji do rakve.

Bratři jí ovinuli okolo čela věnec rozmarinový, bratři do rakve ji položili a jen bratři kráčeli vedle otce za márami.

Matka šla kdesi pozadu mezi čeládkou, jakoby náležela sice do stavení, odkud průvod se ubírá, ale nikoli také do rodiny.

21 Tuze se lidé tehdáž podivili zášti tak nesmiřitelné, již neobměkčila ani smrt, již neoblomil ani hrob, kteráž hrdě i s věčností samou co do neuprositelnosti závoditi chtěla.

Slyšela zemanka, stojíc opodál jámy ověnčené květi¬ nami, kamž spouštěli dceru její jedinou, mnoho, co by bylo každým snad srdcem ženským pohnulo. Všechny matky hlasitě proti ní na hřbitově reptaly, prorokujíce jí, že za to musí na ni přijít cosi velikého, co ji konečně přec jen zlomí a sníží. Ale ona mezi nimi státi zůstala nepohnutě a chladně jako kámen, až samy od ní utekly, uchváceny hrůzou, jako před něčím, co do přírody nepatří, co se vy¬ tvořilo proti všem zákonům jejím. I synové její šli jí od oné doby ještě více z cesty, než až doposnd.

Jen zeman toho všeho si nevšímal, snášel ženinu ne¬ návist, její kruté vrtochy a vzdory, jakoby nebyly platily jemu.

Chtěl ji a měl ji, o jiné mu snad skutečně nešlo, ale snad také věděl, že ji netečností tou nejvíce dopálí a po¬ trestá. Co chtěla udělati, to udělala, co nechtěla, k tomu ji nikdo nepobídl. Nechával jí to platit, jak si to zavedla: že nemá k němu žádných povinností a děti že jsou jen jeho, že o ně nemusí míti tak jako o domácnost jeho žád¬ nou starost. Jen málokdy jí, mhouraje a se nsmívaje, ně¬ kolik slov do ucha pošeptal, při nichž všecka zbledla, takž jakž nějaký den povolujíc.

Nikdy se nepodívala zemanka muži do očí, jen zmínil li se o hříších neb vybízel-li lidi k větší pobožnosti a skroušenosti proti bohu a milostivé vrchnosti, tu pozvedla k němu svůj zrak, tak dlouho naň jej upírajíc, až on konečně sám mrzutě před ni oči sklopil.

■« 22 Jak litovala, že se jí to dnes nepodařilo, že jej mi¬ nula ta střela náruživého opovržení, již mu v tvář metnouti chtěla.

„Máte jít trochu ven," kdosi za zemankou zašeptal, tahaje ji při tom za červený plátěný fěrtoch, tak řasnatý a dlouhý jako její sukně.

Zemanka sebou nepohnula; bývalo u ní obyčejem, ne¬ slyšeti, když se jí právě nelíbilo.

„Jen pojďte na chvilinku ven," znova se to vedle ní ozvalo. Pobízela ji tak naléhavě dvorská děvečka, stará Veruna. Sloužila u nebožtíka otce jejího a poslal ji k dceři na Luhov, aby se jí tam příliš nezastesklo, když muži svému přáti nemohla. Měla především na starosti chlév a právě se byla podívati, zdali se tam při tom dopuštění božím žádný kus neutrhl.

„Co má býti, Veruno," otázal se hospodář, slyše ji tak důtklivě na ženu naléhati, aniž se tato při tom ohlédla.

Míval oči a uši všude, nic mu neušlo.

„Nechť se jde hospodyně drobínek do chléva podívat," služka poněkud rozpačitě mu odpověděla.

„A co tam?"

Služka ještě více se rozpakovala.

„Straka zas tele kopala," konečně ze sebe vypravila.

„Straka tedy zas kopá? Což jste jí ještě nevyšlehali svěcenou pomláskou, jak nám onehdy krtičkář poradil?"

mrzel se hospodář.

„I vyšlehali, dost jsme jí vyšlehali, ale nebylo to mnoho plátno."

„Nuže, vždyť krtičkář hned dodal, nebude-li tento prostředek účinkovati, aby pak prvníma žebrákovi, jenž 23 v pátek do dvora vstoupí, se vytrhla hůl a kráva třikrát po sobě přes nohy se uhodila?"

„Ani uhození žebrákovou holí nebylo nic plátno."

„Jestliže ty jsi krávu uhodila, pak to nebylo ovšem nic plátno, vždyt krtičkář několikrát opakoval, tohle že musí vždy provést hospodyně sama, jen ona že má nad dobytkem tu moc a žádná jiná ze stavení osoba. Mohla jsi si tedy práci, žebráku leknutí a krávě rány uspořit," ho¬ spodář na novo se zamračil. Ale při tom na ženu svou, kteréž byla i taková maličkost obtížná k vykonání, ani ne¬ pohlédl, mluvil o ní k služce, jakoby jí nebylo bývalo v sednici.

Zemanka taktéž k němu nepohlédla, chovala se, jakoby byl hovořil o cizí jakés osobě, kteráž svůj chlév zanedbává.

„Když vše ostatní pomohlo, co nám krtičkář poradil," pokračoval hospodář, „zajisté by bylo pomohlo i to. Musím hned zítra naň uhodit, aby tedy poradil, co bych mohl já provést, když naše hospodyně nic provádět nechce. Jest to člověk tuze vědavý, tenhle krtičkář, takový tu v těch našich horách ještě nechodil. Každé jeho slovo má svou váhu a platnost, nehádá teprve, má již vše jak se patří vyzkoušené.

Opatrný je také jak náleží, nikdež kde pomáhá, nepřijímá s máslem chleba, aby neodnesl omastek, a vždy jen chodí dopoledne, dokud slunce stoupá, nikdy odpoledne, kde již síly pozbývá. Po ty dva tři roky, co vždy na jaře v naší krajině se objevuje, již mnohého zlého a škodlivého nás sprostil. Jakoužto škodu nadělaly nám na příklad myši v stodolách. Nebyly ničím k vypuzení, on teprv mi po¬ radil, abych vzal břízku, kteráž stála o božím těle na oltáři, z ní si roubíky udělal, vše ostatní z ní ihned na prach a popel spálil, roubíky těmi celé obilí svázati dal a na to __ 24 k prvnímu vozu, jenž do stodoly se zaveze, žádnou ženskou nepřipustil, nýbrž sám vlastnoručně všecky snopy bez pro mluvení s něho shodil. Hned první rok, když tak jsem učinil, měli jsme obilí netknuté. V sklepě se nám také již neukazuje jediná žába, co jsem tam o zelený čtvrtek před slunce východem, jsa ještě lačen, kus svěceného medu hodil ..."

Strašlivý ráz větru přerušil zemanův chvalozpěv na krtičkářovo umění. Zařvala vichřice takovou vzteklostí okolo stavení, že zařinčely tabulky v oknech, jakoby se chtěly z nich všecky vysypat. Hluk, dlouhému hřímání se podo¬ bající, na ránu tu následoval.

Všichni polekaně poslouchali, co se to venku děje, vždyť to byl pravý soudný den, jen zemanka závodila opět ve lhostejnosti 8 dřevěným sloupem, vedle kterého právě seděla.

„Sřítila se nám nejspíše hranice dříví na kůlnu," zvolal hospodář, „musíme ji hned odklidit, jinak nám promáčkne do rána stěnu. Vzhůru, vy hoši, podívejte se všichni z ostrá ven. Upavuzujte při tom hned na kolně střechu, aby nám ji vítr do rána neroznesl. Adame, tobě to dávám na starost, spoléhám se, že i ke všemu ostatnímu dohlédneš, kde uvidíš toho potřebu, aby se nestala zbytečná kdesi škoda, bude jí jinak beztoho až dost. Šel bych s vámi ncjraději sám, ale dědek náš se mi dnes jaksi nelíbí. Pálí jako oheň a při tom sebou hází, jak vidíte, až strach. Musím při něm zůstat, jiný by s ním nic nepořídil, kdyby mu přišlo zle."

Adam chutě vyskočil, položiv rychle vřeteno s kuželem na nebesa, Michal a oba čeledíni učinili taktéž. Hoši se šli patrně mnohem raději ven se zlým povětřím rvát, než 2b v teplé sednici předli. Vyřítili se aspoň tak hlučně do síně a ze síně na dvůr, jakoby šli k muzice.

Zemanka je následovala, ovšem že za jiným úkolem, než aby jim pomohla opatřiti hospodářství proti dalším škodám.

Mezi hovorem manželovým o přednostech krtičkářových nebyla jí totiž dala stará děvečka ani chvilinku po¬ koje, pořád si vedouc z ticha svoje: „Jen na jedinou chvi¬ linku pojíte ven, vždyí vás to ke krávě nevolám, můžete se přec dovtípit, že vás do chléva pobízím jen na oko k vůli ostatním, aby neuhodli, co vám vlastně budu venku chtít.

Straka nekopá, stojí skutečně od té chvíle jako beránek, co jsem ji třikrát přes nohy přetáhla žebrákovou holí. Přišla jsem pro vás jen proto, že se někdo venku po vás sháněl."

Zemanka neprojevila ještě teď ani dost málo zvěda¬ vosti, kdo že se to v takovém povětří, tyhle časy ještě po ní asi shání. Nezbývalo Veruně, než jí to bez otázky po¬ vědět. Nesla služka tenkráte však patrně velmi těžce hospodyninu svéhlavou netečnost.

„Přála si s vámi mluvit krtičkářova. Přišlo otci zle.

Odkládá si sám jen několik dní. Prosí vás modlitebně, abyste se, dokud ještě mluvit může a při vědomí jest, k němu dostavila. Jsou v starém ovčíně za sadem, kdež mají od hospodáře jednou pro vždy dovoleno nocovat, kdykoli do hor našich připutují."

Zemančina tvář náhle zahořela. V ovčíně tom byl ji manžel po únose věznil. Vyhýbala se místu onomu dle mož¬ nosti po celý čas svého manželství, ani jedenkrát v stranu tu nezabloudila. Při pouhé naň myšlence již bledla. Dovolila-li si příliš mnoho, tož jí manžel pošeptal, přeje-li si dělat naprosto, co se jí líbí, jen aby to řekla, že jí dá _jf 26 upravit k tomu starý ovčín. Ničemu nepovolila, před hrozbou tou přec jen vždy poněkud ucouvla. Slyšíc teď od služky, že dovoluje krtičkářovi v někdejším jejím žaláři bytovati, viděla v tom novou potupu své osoby.

„Již jednou pokoj dej," poručila služce s chvějícíma se rtoma.

„Ráda bych, ale věřte mi, zemanko, že nemohu. Ta¬ kovou prosbu nesmí žádný křesťan oslyšeti, nechce-li boha uraziti, vždyť vás pro boha živého k sobě žádá."

„Povolej k němu hospodáře."

„Kolikrát to chcete slyšet, že chce mluvit jen s vámi samojedinou a s nikým jiným od nás?"

Opět se zarděla zemanka hněvem.

„Co si to vzal ten tulák žebravý do té své hlavy a co je ti po něm, že na mne tak dokračuješ?" na služku se utrhla; „takový člověk zavržený, nečistý, a kterak se opovažuješ mne týrat, abych mu šla sloužit? Ani jsem si ho nepovšimla, když tu obcházel, ani nevím, že vodí s sebou nějakou svou holku."

„Vymluvte mně jak chcete a jemu dle libosti nadejte, ale jen to z mysle nepusťte, že každý takový člověk je zároveň vždy také čarodějník. Jestliže mu nevyhovíte v ta¬ kové chvíli, kdež pro vás modlitebně vlastní dítě svoje po¬ sílá, tož může na vás poslat v poslední své hodině, od čeho si pak již nepomůžete do nejdelší své smrti. Více mám při sám bůh teď vás na paměti než jeho, je mi po něm tolik co vám."

Zemanka se zasmála po mnohých letech snad dnes ponejprv. Co mohl ještě na ni krtičkář poslat horšího, než již na ni přišlo?

27 „Že vám krtičkář udělá, nevyhovíte-li mu a umře-li, než s vámi promluví, to máte tak jisté, jako že Kristus pán z mrtvých vstal. Nedosti na tom, on bude zde pak ještě po smrti obcházet a vystraší nejen vás, ale i nás ostatní, kteří přec za nic nemůžeme. Noc co noc jej uvidíte u své postele státi a vám vyčítati, že jste jej opustila, když stál na mukách božích. Je to zlá věc, navštěvuje-li člověka můra, ale co to je proti tomu, navštěvuje-li nás duch, jenž naší vinou snad k spasení nepřišel? Ten je pak neodbytný, nedá se ničím zaříkat, ani zažehnat, ani kněz proti němu nic nedokáže a musí mu ustoupit, nechť naň přijde se svě¬ cenou vodou, kadidlem i modlitbou kolikaterou."

Zemanka svraštila na služku čelo, myslíc si asi, že je tak neodbytná jako takový duch, ale již jí neodporovala.

„Co pak vám může takový chudas asi chtít?" pokra¬ čovala služka pozorujíc, že nezůstává její výmluvnost bez žá¬ doucího účinku, „zajisté nic jiného, než abyste zaň někdy v zasvěcený den dala sloužit mši a abyste se snad posta¬ rala, by jej položili do hrobu vykropeného. Možná že nemá dosti na rakev a že bude žebrouit, abyste dceři něco na ni přidala. Je ten krtičkář bídák, ale člověk špatný, jak si snad myslíte, to není, chraň bůh! Nikdo nemůže naň nejmenšího říci a na tu jeho dceru také ne; snad by toho mužského kousla, kdo by chtěl na ni jen sáhnout, po žádném se ne¬ ohlíží a neptá, žádný k ní nesmí ani na krok přistoupiti; pokřtili ji naši hoši za to ,hraběnkou z psí kůže', má s otcem takové šaty na sobě. Jedním slovem, tuze dobře ti lidé se drželi, co tu spolu chodili, a rádi se prý mají, že by jeden za druhého snad vlastní duši dal."

Zemanka se konečně zdvihla s nevrlým posuňkem. — rtu Hrozba, že se krtičkář noc co noc ze svého hrobu zdvihne, aby znepokojoval její sen, nevyslyší-li jen ze své¬ vole jeho poslední k ní prosbu, přec na ni působila. Neřekla, že se jde ven podívat, aby s krtičkářovou promluvila, ale obrátila se ke dveřím. Veruna si vděčně vzdychla, když v nich konečně zmizela. Bylo to kus práce, než k tomu ji dostala, měla na všechen způsob při křesťanském skutku, který hodlala její paní u krtičkáře vykonati, zásluhu hlavní.

S tím uspokojeným vědomím si šla také lehnout, když ze¬ manka z venku do sednice se nevracela. Byla jista, že odešla s krtičkářovou do starého ovčína za zbožným úkolem.

Ale zemanka stála zatím samá před síní u dveří, znovu se rozmýšlejíc, má-li onomu tulákovi učiniti zadost. Krtičkářové již tu nebylo; nejspíše se jí nemohla dočkat a odešla, domnívajíc se, že již nepřijde.

Sama měla tedy překročiti kletý práh někdejšího svého vězení, kdež strávila tolik zoufalých hodin, kdež srdce její zmrtvělo v hněvu přebolestném ? Hle, kterak se do ní opíral vítr, musila se zdi zadržeti, aby jí neudeřil o zem, chvílemi se lil déšť z černého nebe proudem, voda se valila kolem ní potokem, div jí nohy nepodrazila; všemu tomu měla vzdorovati, aby se dostala k starému ovčínu? Všecky krvavé upomínky měla v sobě vzkřísiti, všecky rány v sobě otevříti a na ně ještě jedu nového nakapati, že si to vzal do hlavy cizí, mizerný kejklíř, jehož neměla dosud ani za hodná po¬ hledu . ..

Ne, nepůjde dále, vrátí se.

„Ano vrátím se," opakovala si, vysílajíc vzdorný po¬ hled k útočišti krtičkáře a dcery jeho, odkud slabá jakás záře nocí k ní se zakmiia, „já také za vyslyšení o pomoc ii_._i._i__ 29 tam k bohu jsem volala tisíc a tisíckrát za jedinou takovou noční hodinu a koho mi poslal, aby mi v tísni mé ulevil?

Když on tehdáž nade mnou se neslitoval, proč bych já ted slitovati se měla nad některým jeho tvorem ? Nechť si proň zvolí pomocníka jiného, mu milejšího. Chce-li se tomu že¬ brákovi, nuže, nechť se dostaví mne strašit! Dosti strašidel obletuje moje lože nešťastné, málo mi na tom sejde, bude-li tam státi a na mne se šklebiti o jedno více . . ."

Ale rozumujíc takto nemohla zemanka zraku odvrátiti od světla, ze starého ovčína k ní se loudícího. Bledý onen paprslek mezi skupinami velkých stromů, větrem zmítaných, bázlivě sem tam bloudící, jakoby ji pln úzkosti hledal, k loži umírajícího jí ukazuje, měl cosi neodolatelného, ji omamujicího do sebe. Táhlt ji k sobě skoro jako prosba přemilého srdce, po němž najednou vášnivá touha ji uchva¬ covala . . -.

Ba bylo tomu asi tak, jak Veruna tvrdila, byltě krtičkář zajisté také i čarodějník, již to začala na sobě poznávat, nemálo toho se zaleknuvši.

Zamhouřila zemanka oči, aby ono světlo neviděla; nic plátno, pociťovala jeho vábení až v duši své .. .

Couvala nazpět do síně, ale nemohla najíti již dvéře, zmizely před ní náhle, ač v té chvíli ještě před nimi stála ...

musila ku předu, zpáteční cesta před ní se uzavřela ....

Hrůzou se tetelíc, chtěla zavolati na syny, jejichž hlasy opodál na dvoře někdy zuření větru přehlušovaly, ale ne¬ mohla ze sebe vydati jediného zvuku.

Musila zemanka ku předu, musila, nechť se bránila ze všech sil kouzlu z ovčína, až konečně se její vysoká postava ztratila v bouřlivém stínu starého sadu, od stavení ■■ 30 nepřetržitě se rozšiřujícího až k lesu, na jehož pokraji ovčín v houští se skrýval. Stált tam nad příkrou roklí, v jejíž temné hloubce s hukotem děsným se valila jako lítice ruČej rozvodněná.

„Nestačí nám pavúzy na střechu," oznamoval zemanovi Míchal, vraceje se ze dvora do sednice, „musíme ji utáhnout ještě řetězy, jinak se stane, jak jste prve povídal; budeme ji ráno po celém okolí shledávat."

„Nuže proč nevezmete tedy i řetězy?" otec na to.

„Nemůžeme je nikdež najít. V kůlně nejsou, v stáji a v chlévě také není po nich památky. Makali jsme všude, kde jindy visívají, ovšem jen po tmě. S loučí jsme si nikam vejíti netroufali, abychom při tom větru nic neustrojili.

Dnes by se mohlo státi neštěstí mžiknutím."

Zeman chvíli přemýšlel, prohlížeje si při tom s patrným zalíbením synovu uhřátou tvář. Byl to hoch v každém ohledu podařený, spanilý co do tahů, povahy a způsobů. Zíraje na svoje děti, zeman nikdy nemhourával.

„Nejsou řetězy přec jen jinde než ve stáji," pamatoval =e konečně, „sám jsem je tam ještě dnes o polednách viděl.

Visely u samého žlabu!"

„Musíte po nich sáhnout sám, víte-li o nich, my na ně přijít nemohli. Daremně bychom se hledáním obmeškali.

Je nás potřebí jinde ještě než jen na střeše. U stodoly to vyrazilo vrata, vítr jimi hází jako kartami, clilívek na husy na dobro to převalilo, holubník je na slítnutí, pavlač proláklá . . ."

31 Zeman pohlédl na děda. Ležel ted právě zcela zas pokojně, se zamhouřenýma očima na svých poduškách. Pře¬ možen mdlobou, konečně usnul.

„Ba pravdu máš, bude nejlépe, když já sám k tomu trochu přihlédnu," svědčil zeman synovi, „budu tu hned zas. Zatím ty u děda okamžik postůj, aby s pece nespadl, kdyby zas počal sebou házet. Počítám však, že již zůstane ted zticha. Naburácel se dnes jako ten vítr, některou chvíli jsem si věru již pomyslil, že to snad jeho poslední."

Míchal učinil váhavé podle otcových slov, zvolna jen přistupuje blíže k peci. Ohlédl se po sednici a zvláštní ho obešel cit při poznání, že v ní je se šíleným pradědem zcela sám. Matky tu nebylo, služky šly již spát a mužští byli všickui venku.

Nebyla to bázeň, již Míchal pociťoval, co mu mohl ubohý vetchý stařec udělat, i kdyby se byl naň v záchvatu zuřivosti vrhl, spíše ho to promrazovala brůza. Vrhaje na praděda plachý pohled, mněl, jakoby to patřil jakési straš¬ livé záhadě v tajuplnou tvář.

Nemusíval zeman děti svoje nikdy teprve od pece od¬ hánět a jim s obzvláštní jakousi přísností nařizovati, aby se s dědem do žádných řečí nespouštěly, že rozdráždiv se hovorem, pak k upokojení nebývá, vyhýbaly se samy z vlast¬ ního popudu jeho lůžku, zalezajíce do koutka, počal-li na ně pokřikovat neb k sobě je volat.

Ještě nikdy snad nestál Míchal pradědovi tak na blízku jako právě ted, ještě nikdy nestopoval s takovou pozorností jeho tahy.

Viděl před sebou obličej vyhublý, prožloutlý, bílými vousy hustě zarostlý, do něhož bylo utrpení tak neomyl32 nými rysy vepsáno, že místo aby byl před ním jako jindy ucouvl, soustrastně nad ním se naklonil.

Čím asi praděd na mysli se strhal? Již množstvíkrát byl se otce na to tázal, nikdy však neslyšel jiné od něho odpovědi, než že se mu to nejspíše přihodilo z veliké lítosti, když obdržel zprávu, že mu syn kdesi ve světě náhle a krutým způsobem zemřel. Více ani zemanův otec, druhý to jeho syn, o tom nevěděl. Byltě prý ještě velmi mlád, když ono neštěstí se přihodilo, a tedy příliš nezkušený lidí a věcí poznávatel, než by se byl dopátral, bylo-li to jedinou a pravou jeho ochuravění příčinou.

Cizí lidé nemohli neb nechtěli Michalovi více říci než otec; nebylo již téměř žádného pamětníka oné smutné udᬠlosti, nevědělo se o ní jiného více, než že prý řádilo právě neslýchané povětří, když sousedé opatřujíce před ním svoje příbytky, slyšeli ponejprv starého Luhovského s vichřicí o závod kvílet a jej viděli zoufale po horách bloudit.

Co dělal onen syn, jehož smrt se otce tak hluboce dotkla, ve světě, nejsa přec vojákem? Kde a jakým to způsobem zahynul? Proč se otec jeho, maje ještě několik dětí, právě nad jeho smrtí tak zarmoutil, že zprávu o ní dráže zaplatil než životem svým ? Proč praděd tak děsně se smával při bouřce a hromu? A proč tak úzkostlivě se skrýval, probleskávalo-li kalným sklem v malých oknech slunéčko do starobylé sednice?

Otázky ty velmi zhusta Michalovi na mysl vstupovaly, když pase ovce na lesnaté stráni nade dvorem zamyšleně pohlížel k Luhovu, jehož zčernalé časem lomenice vážně rozprávěti se zdály o proměnlivých osudech světa vezdejšího, se svými vedle nich temně se zelenajícími vrstevníky, sto¬ letými to habry.

Byltě Míchal velice nepodoben rostencům svým. Nikdy o tom nepřemítal jako oni, kterak by provedl nějaký veselý kousek, jemuž by se musili lidé podivit i zasmát, nedbal jarmarku a muzik jako Adam, jenž nemohl slyšet smyčcem hnouti, aby se v něm nebyly dle vlastního výroku všecky kosti v těle rozplývaly veselostí a bujností, aniž se dával jako on při nejmenší příležitosti ihned do skákání, výskání a pití, žárlivě slídě, kde je kdo, jenž by se chtěl k němu rovnati, aby jej vyzval k pračce a přemáhaje ho, na vždy jej zahanbil za smělé ono domnění. Míchal nikdy k nikomu se nedružíval, chodíval vždy jen sám po polích a lese. často se zastavil, rozhlédl, zamyslil, pousmál.

Nezáleželo Michalovi ani dost málo na tom, aby jej lidé viděli, o něm mluvili, za nejpřednějšího hocha ho vy¬ hlašujíce. Snad to nebyla u něho jen skromnost, nýbrž také hrdost, snad si byl vědom, že kdekoli se objeví, všude a vždy prvním bude? Adam měl již leccos selského při sobě, ale Míchal posud nezapřel co do podoby a mravů původ šlechtický, nezhruběl hrubou prací, přidávala jeho tělu spíše ještě mrštnosti a obratnosti. Kord a ostruhy mu slušely jako pravému rytíři; zajisté se nikdo nikdy neptal, kde se to na něm vzalo. Kdyby se byl ve všem nosil podle starého stavu Luhovských, tož by ho nebyl zajisté nikdo rozeznal od synů hraběcícb.

Zeman zacházel s oběma syny stejně laskavě, nahra¬ zoval jim v míře nejhojnější, čeho se jim nedostávalo z mat¬ činy strany; nepohřešili vedle něho v ničem její pečlivosti, ale přec bylo každému povědomo, že má z nich obou Mí¬ chala zvláštně oblíbeného, velice na něm si zakládaje. Ří¬ kával o něm, že bude jednou míti jeho ducha.

K. SVĚTLÁ: Nemodleme. 3 34 Prohlížel-li si práci synův na polích, pravíval k Ada¬ movi srdečně: „Pořádného bude míti jednou Luhov na tobě hospodáře," z čehož šlo přec jen patrně na jevo, že star¬ šímu a nikoli miláčku svému dvůr chystá, avšak zastavil-li se vedle Míchala, tož mu šeptal, aby to nikdo ba ani Adam sám neslyšel: „Jen zvolna, hochu, zvolna, nežeň se tak do toho, nedám ti přisámbůh do smrti za pluhy a voly choditi."

Nevěděl Míchal nikdy, co si má ze slov těch vybrati, neb nedodával otec k nim ani jediného slova, ponechávaje mu, aby si je dle libosti vyložil.

Zas zařinčely všechny v oknech tabulky, div že se všecko sklo -z nich nevysypalo, zas zapraskaly všecky ve stavení krouhy, jako kosti nemocného člověka, jejž napra¬ vuje pomahač. Ještě jeden ráz krutější, delší všech dřívěj¬ ších, na to znovu praskot a dutá rána — právě vedle okna se svalil na zem habr, větrem ve dví přelomený.

Děd vyjel náhle ze spaní, a vzpřímiv se, pohlížel zra¬ kem vyjeveným k oknu, za nímž to tak hrozně hlučeloZahrozil proti němu švadlou rukou.

„Ty starý hospodáři zas jednou dnes hospodaříš!"

křikl tak hlasitě, zlostně a při tom zřetelně, že jej Míchal způsobem tím ještě nikdy ozývati se neslyšel. „Mnoho-li jsi zas asi za tuto noc polámal stromů, sklátil hnízd, zničil květů, pobil polní a lesní zvěře? Inu ovšem, ovšem, myslíš si, žes dal, proč bys také zas vzíti nemohl, vždyť vše, co jest, tvoje jen jest, tys pán všehomíra nejmilostivější a člo¬ věk bídný jen červ, jenž taková-li libost tvoje, pod nohama se ti svíjeti a při tom zpívati musí: Hosanah, Bůh náš hospodin veliký jest, hlubší všech propastí, vyšší všeho horstva, 35 širší všech moří, láska, spravedlivost a moudrost, jež řídí běh života lidského."

A stařec opět s oním přízvukem všemi žilami proni¬ kajícím se zasmál.

Míchal stál nad ním strnulý až do hlubin duše, bledý jako nebožtík. Při posledních jeho slovech bezděčně si zakryl oči, aby neviděl blesk, jenž projede stropem, aby ohromil praděda — rouhače.

Hnutím tím starce teprve na svou přítomnost upozornil.

„Kdo jsi a co tu u mne chceš?" obořil se děd, měře mladíka, na všech údech se chvějícího, zrakem podiveným a hněvivým. „Neznám tě a tuké tě znáti nechci, nechci ni¬ koho znáti, nepočítám se mezi lidi, jsou to se mí jen lotři a hlupci. Dávno bych se byl od nich odstěhoval, jen kdy¬ bych byl mohl najíti svůj hrob. Ale nejsem s to k němu se dostat, ač ho hledám noc co noc. Ovšem, ovšem, těžce se mi to hledá po tmě a ve dne jej hledat nechci, ukazo¬ valy by děti na mne prstem. Za to, že jsem tomu tam nahoře pověděl konečně do pravdy, poručil slunci, aby, kdekoli mne najde, dvojím mne poznamenalo stínem."

Ted konečně věděl Míchal, proč se praděd vždy tak úzkostlivě před sluncem skrýval, bylot jeho žalobníkem před lidmi a hlasatelem neslýchaného na bohu se provinění. Od dětinství slýchal, že, kdož bohu se rouhá, dvojím stínem stíhán bývá, ba slýchal ještě více, že, kdo spatřiv člověka toho poznamenaného, se neshýbne pro kámen aby jej udeřil, sám témuž trestu propadne. Proto otec od praděda tak ne¬ rad odcházel, opatruje ho vždy jen sám, bálť se, aby hrozné to tajemství k vyzrazení nepřišlo a těžší ještě kletba tím na rodinu uvalena nebyla.

3* 36 „Znám dobře na tobě, mladíku, kterak žasneš, že jsem se odvážil tomu hořejšímu do pravdy pověděti," kýval naň děd, „bylo to tenkrát, když mi přinesli krvavé vlásky mého synáčka, jemuž srubli hlavu, že v něj věřil a mu sloužil podle písma a přikázání jeho jako po tolika pokolení celý náš rod. Bylyt vlásky ty tak černé a kudrnaté jako tvoje a kroutily se mu právě nad čelem tak bílým a mladým jako je tvoje. Nesa je v hrsti, vyběhl jsem s nimi na Ještěd, aby lépe slyšel, co jsem mu pověděti hodlal."

Chtěl Míchal děda zapřísahati, aby mlčel, nemohl ale slova ze sebe vypraviti, byl na všech údech i na jazyku ochromen.

„Tehdáž byla právě taková noc jako je dnešní," po¬ kračoval stařec s horečnatým spěchem, „také pro svou kra¬ tochvil vše ničil a hubil. Ejhle! zvolal jsem naň s temene hor tak hlasitě, že jsem přehlušil hlas všech hromů a vichřic jeho, v písmě tvém psáno stojí: Blahoslavený člověk ten, jehož vůle jest v zákoně páně, jest on jako nějaký ušlech¬ tilý a spanilý strom vedle potokův štípený, kterýžto časem svým užitečné, hojné a rozkošné vydává ovoce, jehož listy ani dolů nesprchnou. Ejhle, byla vůle naše, vůle celého nᬠroda českého v zákoně tvém, položili jsme všichni za tebe statky své i krev svou a přec všecko listí s nás spršelo, všechen květ náš uvadl, žádného nevydáváme ovoce. Stojíme mezi nepřáteli svými jako strom bleskem rozštípený, popálený, holý a oni si tropí smích z nahoty naší. Knížata choulila se v říších, když s Čechy vyjednávali, a teď titíž Čechové musí bydleti ve výmelích potoků a děrách skal, v chrastinách jest jim plakati a pod trním se shromažďovati.

Tu viz vlásky synáčka mého, jsou slepeny krví a potem jeho smrtelným, jest to pátý Luhovský, jenž za tebe umřel 37 na popravišti, kamž jako na jatky vodí pravice tvoje již poslední pokolení národa tobě nejvěrnějšího. Kdes byl, když za tebe umírali, proč's je dal umořiti vrahům? Ach, již jsem tě poznal, ty svrchovaný, není v tobě spravedlivosti a v slovech tvých pravdy, nejsme děti lásky tvé, nýbrž jen rasty, v zlosti své jsi nás stvořil a zlostí tvou hyneme ne¬ vinně, zalíbení máš v krvi a mukách našich. Ale již se mi píti nechce kalich hněvu tvého, nezašlu již děti svoje na zahynutí, nebudu jich déle napomínati, aby tě poznaly a následovaly, nýbrž rozkáži jim, aby se klaněly modlám těm, které máš nejvíce v ošklivosti a jimž obětují nepřátelé tvoji.

Postavíme jim oltáře v síních našich a budeme je vzývati nejen ústy ale i srdcem, konec tím učiníme bídě naší a v hojnosti pobudeme na zemi až do smrti. Ale než se tě odřeknu, na vždy od tebe se odvrátím, jako bych tě nebyl nikdy poznal, ještě jednou k tobě ted volám, abys se ro¬ zpomenul, a jsi-li, zač po_sud jsem tě měl, se mi ozval.

Vždyť víš, co irpTnTv této chvíli, neboť i tobě se zakrvácel syn, v němž jsi měl zalíbení, na popravišti za pravdu tvou.

Při drahé krvi jeho tě vzývám, abys mně zoufalému seslal jen jediného anděla ze zástupů svých, jichž čítáš na tisíce a sta tisíce, neb abys poručil hvězdám svým, by protrhnuvše chmury nad nešťastnou hlavou mou, ohnivým písmem na oblohu napsaly: Jest On, jenž svět k spasení přivede . . .

Ale volání moje marné zůstalo, nezašelestila nade mnou žádná peruť andělská, nezaleskla se mi před zrakem do krve vyplakaným ani.jediná hvězda, tma zůstala kolem mne, čirá tma, jen hukot větru s posměchem mi odpovídal.

I rozplamenila se ve mně všecka krev do jedné kapky, z nozder mi vyšlehl oheň a z úst mi padaly jiskry. Kde jsi, pekla pane? rozkřikl jsem se, volám tě proti tomu, 38 jenž tě svrhl žárlivě s nebes hvězdné výše, aby se s tebou o panství děliti nemusil, kde jsi, abys se pustil na novo s ním do války ? Celý můj rod bude tenkráte k tobě státi, celý národ český ti pomáhati. Jako druhdy tebe, tak uvrhl teď i nás do hanby a záhuby. Vzhůru ty kníže propastí, vzhůru, obrňme se proti němu! Zde na Ještěde s námi se polož táborem a žeň se šiky svými útokem na jeho trůn.

Snadno se nám dá překotiti, vždyť je na lži jen založen a uskokem se udržuje. Překotíme ho, aby konečně potoky nevinné krve téci přestaly k obhájení jeho slávy. Započni svoje tmavé království dokaž lidem, Satanáš že je, Belial že je, Lucifer že je, Mammon že je, Belzebub že je, ale žádný, žádný bůh pravdy . . ."

„Zadržte," zaúpěl konečně Míchal, více mrtev než živ, „nemohu, nechci více slyšeti." • „Kdo pak jsi, že si troufáš mne okřikovati pod krovem mým," osopil se naň znovu stařec, „že mi rozkazovati chceš, co mluviti mám a nemám? Dávno bycb tě byl již od-nd vypudil, kdybys neměl právě tak černé oči a červené rty jako můj ubitý synáček. Ihned mně odpověz . .."

„Což pak mne neznáte?"

„Odkud bych tě měl znáti? Po jiných se ubírám drahách než ty a tobě podobní."

„Vždyť jsem Míchal . . ."

Stařec sebou trhl s takovou prudkostí, že by se byl zajisté na zem svalil, kdyby ho nebyl* Míchal zachytil.

„Tys Michal," zvolal, vytřeštiv naň strhaný svůj zrak, „Míchal, jenž byl náčelníkem vojska nebeského, když se satanáš se svými pluky spikli proti Tomu, jehož jméno se nemá bráti nadarmo, Míchal, jenž řídí klíny jeho blesků a rány hromové? Míchal jsi, jenž kopím svým všecky ne¬ přátele jeho srazil do věčné noci, Míchal, jehož obrněné kroky otřásají klenbami rajskými, jehož hlas velí serafínům a cherubínům všem? Ó pozdě, pozdě tě vyslal pán tvůj, ale vyslal tě přec, vyslal ke mně v tobě nejpřednějšího sluhu svého!"

„Mýlíte se, dědečku," zajíkal se Míchal, ale děd hlasu jeho neslyšel, patře mu jen neustále v tvář v nevýslovném vytržení, kteréž každým slovem blaženějším se stávalo.

„Ano, ano, tys to, vznešený! Poznávám tě každým pohledem více. Ó odpust zraku mému v krvavých slzách uhaslému a mozku mému ochablému přetrudným přemítᬠním, že ihned jsem tě nepoznal! Za to tě ted vítám srdcem tím radostnějším, vždyť musíš slyšet vítězný jeho tlukot.

Jak jsi sličný, ó vyslance nebeský, jak se stkví duha míru nad čelem tvým a svaté oči tvoje jsou plny přejasných hvězd. Již není noc kolem mne, zamračeno nade mnou nebe jen • rosou, kteráž kane do mé sklíčené duše, navlažujíc a sílíc ji, aby se mohla vydati s tebou na pouť. Jet připravena s tebou jíti a chvěje se štěstím a vděčností.

Pochválen budiž ten, jehož jsi poslem, jenž tebou mi vzka¬ zuje, že neumřel nadarmo mi synáček, ni předkové, na¬ darmo že se netrápí národ český, neb dosud vodí mořem a pouští děti svoje do země zaslíbené a zkouší jejich srdce ve výhni soužení pozemského. Neumlkl ještě navždy lid kanaanský, nejsou ještě všichni rozptýleni, kteří oděni byli stříbrem. Znovu z pupenův květ vystupuje, nových časů přespanilý to zvěstovatel, ó jest od věkův a bude do věkův hospodin, bůh pravdy ..."

Sotva oddychuje, sklesl stařec vnukovi na prsa tlukoucí.

.

40 Zeman vraceje se z venku, nalezl děda i syna spočí¬ vající si v náručí, jednoho bledšího druhého, bez vědomí na zemi ležet Starce již nevzpamatovali.

Krtičkář ležel v nejzazšim koutě ovčína na hromadě steliva. Nad ním plápolalo kus louče do schouly ve stěně zastrčené, s jejímžto plamenem prováděl vítr divokou hru, maje nesčíslnými ve stěnách skulinami odevšad volný k němu přístup. Točil se v starém ovčíně jako uprostřed pole širého.

Nechválil si krtičkáře jen zeman Luhovský, chválil si jej každý, kdož s ním jednal. Nemámil lidi, jak to soudruzi jeho rádi dělávali, nelákal z-nich peníze způsobem dryáčnickým, mírného si jen vždy žádaje poplatku za služby jim prokázané.

Byltě to člověk málomluvný a vážný, jenž nikdy k ni¬ čemu nekalému zneužiti se nedal, ač se mu k tomu hojná naskytovala příležitost; chtívali si sousedé škodit, hospo¬ dyně si na vzájem nepřály, dojily-li té neb oné hodně krávy, děvčata bývala žádostivá pomstiti se sokyním a nevěrným milovníkům, hoši si záviděli mezi sebou sílu i přízeň dívek, každý chtěl být nejsilnějším, nejpověstnějším ze všech ostat¬ ních. Ale kdožkoli se utekl v takové záležitosti tajně ke krtičkáři, aby mu dopomohl k tomu, po čem toužil, býval odbyt se žádostí svojí, nechť si sliboval za to žold sebe větší. Přidržoval se krtičkář přísně vždy jen svého. Jsa všude jen k prospěchu, býval také všude rád viděn, ale přes to prese všecko si ho lidé přec ani do sednice ani ke stolu nebrali. Všude mu vykazovali jen kdesi nějakou mimo sta41 vení skrýš, aby se tam mohl zdržovati, kdežto přec každému žebrákovi dovolili, aby přeležel na záhrobí. V kostele ho lidé s dcerou také dále nepouštěli než do síňky.

Štítili se lidé krtičkářů tehdáž jako cikánů neradi přes práh je pouštějíce a považujíce je vesměs za kouzelníky velmi nebezpečné. Nedělali s krtičkářem tím žádné výjimky.

Ač byli o jeho bezúhonnosti a poctivosti již přesvědčeni, nevěřili mu přec ni zcela ni ve všem. Ani na to nebrali ohledu, nechávajíce jej v nejhorších zákoutích nocovati, že není sám, nýbrž že vodí s sebou i dceru, děvče to již do¬ spělé, kteréž mezi tím, co on chodil po lidech, obyčejně kdesi stranou za vesnicí v záštitě nějaké skály neb velkého stromu na ohni potřebné mu léky a vodičky vařívalo.

Oba, otec i dcera, vězeli od hlavy až k patě v šatech z psí kůže, s chlupy na líc obrácenými, málo jen od sebe střihem se lišící. Od oděvu toho a nepřístupnosti své měla krtičkářova svou přezdívku. Hlavu, čelo a šíje přikrývaly oběma kukle. Otci z ní koukala brada hustě zarostlá, děv¬ četi tenký, hrdě ohnutý nos, a dvé temných, stále sklope¬ ných očí. Nikdy nikoho sama neoslovila, nikdy na nic sama se neptala, nikdy nikdež zvědavě se nerozhlížela. Měla cosi při sobě, že i k ní málokdo s otázkou se obrátil, málokdo pohledem všetečným ji obtěžoval. Kdežkoli to chtěli hoši zkusit, strhnouti si z ní smích, brzo toho zanechali. Podí¬ vala se na ně, pousmála se, prořkla jen jediné slovo a již toho měli dost a táhli svou cestou. Nebyly žádné žerty a zábavy „s hraběnkou z psí kůže". Rozhlašovali o ni, že je asi náramně pod tou svou kuklí škaredá, že nechce, aby někdo z blízka na ni koukl.

Kdo však puzen zvědavostí a chtěje se dopátrati, jaký je přece obyčej mezi takovými potulovači, v tajnosti k nim 42 se přikradl pozoruje je, když večer u ohně se hřáli, býval překvapen. Jednali a mluvili prý mezi sebou tak jemně a zdvořile jako nějaké panstvo, majíce se patrně k smrti rádi.

I soudili někteří, že snad viděl krtičkář lepší časy, než se dal na svoje opovržené řemeslo, že byl snad někdy sám pánem, vštípiv dítěti mrav bývalého stavu svého, s něhož byl svržen asi pro nějakou tajemnou příčinu, nejspíše vraždu na vznešené osobě v souboji spáchanou. — Zemanka vešla do někdejšího svého vezení sotva dý¬ chajíc dojmutím.

Nikdo v ovčíně jí neviděl, nikdo jí nepřivítal, nikdo jí neděkoval, že se snížila vyslyšeti prosbu člověka tak bídného.

Dcera schoulená vedle lože otcova skrývala si hlavu v jeho klíně a krtičkář odpočíval právě po hrozném zᬠchvatu dusnosti, kterýž ho byl dohnal poslat pro zemanku.

Při křečovitém oddychování a svíjení se těla svezla se mu kukle s hlavy, odhalujíc utrápenou tvář dosud krásných rysů, na niž vrhala již smrt hluboké temné stíny.

Zemanka zočivši nemocného zavrávorala, div že ne¬ padla. V každém jejím tahu jevilo se nevýslovné ustrnutí.

Ne, nemohla věřit, že to, co vidí, co smyslům jejím zde se vnucuje, je pravda skutečná. Byl to jen přízrak smysly její šálící.

Zmatena, rozčilena, nevědouc co činí a mluví, vrhla se ku předu k loži umírajícího, siná jako on.

„Jene!" zahořekovala, „tys to? Je li pak to možná, že jsi to ty? Ty!"

A byl to on, přec jen on, nebyl mrtev, teď teprve umíral ...

43 Již věděla zemanka, proč ji ta záře tak neodolatelně sem vábila, co jí to pokoje nedalo, ku předu ji pudíc, proč vzdorovala i zlému povětří i zlému svému zvyku, ne¬ udělati lidem nic k vůli, proč přemohla i svou ošklivost a hrůzu, přiblížiti se dnes výjimečné místu od ní nenávidě¬ nému . . .

Již to věděla a hlava se jí při tom točila. „Bohu díky, žes přec přišla," vzdychl si krtičkář, „již jsem myslel, že tě neuvidím, že ti nebudu moci pověděti, co na srdci mám. 1 za to bud bohu dík a chvála, že mne po tolika letech v tomto stavu a oděvu ještě poznáváš.

Domníval jsem se nejednou, že snad již nebudeš ani o mně vědět."

Co a jak to mluvil! Blábolil? Divil se, že jej poznává, že si ho dobře připomíná, že prý ještě o něm ví?

Zemanka se musila zadržeti stěny.

„Dlouho jsem se bál zde se ukázati, aby mne tu ni¬ kdo nepoznal, ale cítě na sobě nemoc smrtelnou, obrátil jsem se konečně přec jen sem. Nadarmo jsem se bál, nikdo mne nepoznal a i ty chodilas kolem mne tak cize a chladně, že jsem si nikdy netroufal tě osloviti a k tobě se hlasití.

Ale již smrt na mne do opravdy sahá i musil jsem nechat vše stranou a s tebou promluvit, dopadniž to jak dopadniž."

Při těchto slovech nehledal ale pohled jeho zemančiny tváře, nehledal na ní stopy dávných citů, blahých pro ně oba časů, dotknul se hlavy dívky vášnivě k němu se tulící.

Ted teprve se zemanka sama sebe tázala, co tu ta dívka chce a jakým právem tu mezi nimi prodlévá — teď teprve projelo její mysl palčivým šípem, že má krtičkář dceru, pro niž by prý duši dal.

mm 44 Bývalat zemanka ještě před půlhodinkou pevně pře¬ svědčena, že horšího, než ji již potkalo, na ni přijít ne¬ může; že čeká na ni ještě stokrát horšího, trpčího, toho nikdy se nenadálá . . .

„Bývalas ke mně vždy dobrá jako anděl, Marie," znovu krtičkář k ní od dcery se obrátil, „proto tak toužebně jsem hledal k tobě přístupu od té chvíle, co vím, že mi pomoci není."

Zas sklesl jeho pohled pln starostlivého bolu na hlavu dívčinu. Ó nehledal k ní přístupu, aby s ní se rozloučil, jí pověděl, co vše vytrpěl, vzdálen jsa od ní, a jí se otázal, kterak život snášela bez něho, aby i on od ní slyšel, že nebylo okamžiku, kde by nebyla naň myslila, jej žehnala...

A zas zemanka se tázala, zdali je to tentýž muž, co tu před ní leží v cárech toulavého dobrodruha, pro kterého nechtěla znáti ni manžela, ni dětí, o němž se domnívala, že skonal s jejím obrazem v srdci, jenž teď teprve umíral bídou a jehožto oči se obracely k jiné, kteráž prý byla dcera jeho! Ó to tedy aspoň pravda nebylo. Lhali, kdož tak pravili, musili lháti; však on jí hned sám dosvědčí, že lhali.

Co rej těchto myšlenek v hlavě se jí proháněl, bylo zemance, jako by se jakási ledová ruka na srdce její po¬ ložila, smáčknuvši je silou železnou, nohy jí vypověděly službu: sklesla vedle krtičkáře na suchý chmerek.

On vida její pohnutí, přičítal je soucitu, a tvář jeho nadějně se zarděla, že se marně její pomoci nedovolává.

„Jak dlouho tomu, Marie, co jsme takhle vedle sebe neseděli?" pravil k ní měkce, „není ti také, jakoby to ani pravda nebylo, že jsme se kdy chtěli? Zajisté se to i tobě zdá pouhým jen snem."

45 Na zemance vyrazil smrtelný pot.

„Dosud snad ale se pamatuješ, v jakém to hněvu a zármutku jsem z hor našich uprchl, že mně tě přebral jiný?" dodal. Ale nedočkav se odpovědi a cítě se jejím mlčením vybídnut, aby pokračoval, nemaje nejmenšího o tom tušení, jakým to krutým způsobem jí každým slovem rozrývá útroby, vypravoval jí o osudech svých dále. Vždyť musila vše věděti, aby se z celého srdce nad ním slitovala.

„Asi rok světem jsem bloudil, nemaje nikde stání, vzpomínaje jen na tebe a nepřeje Luhovskému jeho štěstí.

Ty asi jsi se tak dlouho naň nehněvala, vid?" smutně na ni se pousmál. „Udělal Luhovský z tebe zemanku, projevil před celým světem, jak o tebe dbá; na takovou lásku bý¬ vají ženštiny pyšný • a zapomínají rády nad ní skromnější.

Ale nemysli, že ti to vše snad ted vyčítám, bůh chraň!

Jsem rád, že se ti dobře vedlo, a moudřejší udělala, měla-li jsi muže svého ráda. Je to dosud pěkný člověk a děti máte jak náleží krásné; se zalíbením jsem si je pokaždé pro¬ hlížel, když je cesta kolem mne vedla. Neví zeman, kdo jsem, je ke mně dobrý a přívětivý jako málo kdo. Přeji ti tvého štěstí, i ty zajisté ráda uslyšíš, že i já jsem byl šťasten. Ano, byl jsem také šťasten, Marie . . . nebyl snad nikdo tak šťasten na světě tom jako já . . " Krtičkář se dotknul při těchto slovech s takovou zbož¬ nou, láskyplnou úctou hlavy■ dívky, pořád usedavě v jeho klíně plačící, že se vydral z prsou mučené ženy vzdech, v němž nebylo lidského "přízvuku. Tak kvílela venku Meluzina, tak naříkal v rokli potok bouří bičovaný, tak úpěly před starým ovčínem stromy, jejichžto koruny vítr až k zemi shýbal.

46 „Dostal jsem se na svých celtách k lovčímu zámku mezi lesy skrytému," ujal se krtičkář opět slova po dosti dlouhé přestávce, kdež s velikou jen obtíží lapal dech, bylo lze pozorovat, kterak mu ho každou téměř větou ubývá a jak spěchá, aby vše dopověděl, co chtěl a mu^il. „Jsa konečně přece jen již unaven bezúčelným'se potulováním, přeptal jsem se na zdař bůh u vrátného, zdali nemá panstvo jeho potřebí řádného myslivce? Přišel jsem jako zavolaný, za odpověď mi dáno: Právě dnes prý sem přijela z Prahy paní zámku, vdova to po bohatém hrabě i, aby vzdálena hluku světa, zde smutek zaň odbyla, co na vdovním svém sídle.

Málo prý s manželem radostí zažila, jak žvastavý vrátný ihned mi vyzradil; byl to pán již starý a lakotný, vzala si ho jen z přinucení zhejřilých bratrů svých, jimž slíbil za¬ platiti dluhy, přemlnví-li ji k sňatku s ním. Smrt však ji dosti brzo trapitele sprostila. Ale zdraví její utrpělo za dlouhé a těžké nemoci chotě, kdež. nikoho kromě jí okolo sebe snášeti nechtěl, tak povážlivě, že k radě lékařů se měla zde zotavovati projížďkami a čas si krátiti honem.

Právě prý se ohlížel správce zámku po spolehlivém štolbovi, jenž znaje všecka nebezpečí, jimiž jezdec v lese ohrožeu bývá a věda, kterak se jím vyhnouti, by ji všude provázel.

Zalíbil jsem se mu, a když mu jeho velitelka vzkázala, aby pro ni vyvolil koho chce, ona že bude s každým spokojena, kterého on jí za sluhu vybere, tož ihned mne do služby přijal. Vykázán mi by-t v myslivně právě pod hradem a na¬ řízeno mi, abych tam svou paní každého rána s komoňstvem jejím očekával. Bože, bože, jak bývala krásná, sjíždějíc na svém bílém koni tou zelenou houštinou ke mně. Nikdy krásnější ženy jsem neviděl, krásnější se snad nikdy ještě nenarodila. S hlavy jí splývaly vlasy lesknoucí 47 se jako zlato, v němž červánky se shlížejí, černá péra jí vanula s klobouku okolo líci tak bělounkých, že se musily všecky lilie zahanbeně před nimi zastyděti."

Zemanka zaťala nehty do svých vlastních lící, až pod nimi vyprýštila krev.

„Oddal jsem jí svou duši od první chvíle, nepřeje si jiného, než abych jí směl dosloužiti až do smrti. Ona si mne na počátku ani nevšímala, nechávajíc mne s pannami a služebníky ostatními vždy daleko za sebou. Bývala smutná, zamyšlena, přemítala o tom, kterak ji týrali bratři a pak manžel. Ale jednou, .kdež jsem téměř život nasadil, abych jí uspořil jediný namáhavý s koněm skok, pozornost její ke mně se obrátila Poznala, že jsem hotov krev svou bez rozmýšlení za ni dáti, a oddanost moje ji těšila. Pravila mi, že je mi za to povděčna. Tak málo zažila dosud pravé náklonnosti při své kráse i mladosti, že ji blažila upřímná, věrná láska nejposlednějšího sluhy."

Poslední růže oškubal krtičkář vyznáním tím v ráji upomínkám na milence zasvěceném, který zemanka v poušti srdce svého si byla tak žárlivě zachovala. Zůstalo v ní jen holé, bodavé, jedovaté trní.

„Měsíc za měsícem plynul, bratří na sestru se neptali.

Ona se jim neozvala, byla ráda, že konečně na ni zapo¬ mínají. Za tou příčinou nechala je klidně hospodařiti ma¬ jetkem svým, ničehož nenamítajíc, že obývají v Praze její palác, uspokojivši se jen tím, co jí zasílají z jmění jejího.

Doufala, že shovívavostí tou si pojistí do budoucnosti pokoj.

Nemohl zámecký kaplan konečně jejímu naléhání déle odo¬ lati, a tajně nás v kapli hradní oddal."

■H 48 Tenkráte zemanka ani sebou nepohnula, rána ta padla na její srdce takovou mocí, že již nekrvácelo, rozdrtila je na dobro.

Kdo by se byl tenkrát nadál, jak krutý los na nás čeká. Štěstí naše se nám zdálo již zabezpečené, když nejen měsíce, ale i léta minuly a bratři na sestru ani se netázali.

Jako blesk z modra jasná překvapil nás tedy od nich dopis, v němž jí oznamovali, že se k ní hlásí opět ženich, druh to její mladosti. Od dětinství prý tajně ji miluje, netroufal si ruky své jí nabídnouti pro nedostatek jmění, ale zdědiv zcela neočekávaně statky veliké, požádal bratry, aby u sestry se stali jeho námluvčími. Ona ihned odpověděla, že se nikdy již vdávat, nikdy nynější svoje sídlo opustiti nehodlá, aby každého nápadníka rozhodně odmrštili. Oni však stáli na svém; načež je odbyla ještě určitěji, až konečně přestali hnáti útokem. Již jsme měli za to, že se úmyslu svého vzdali, anit tu najednou uprostřed noci zcela znenadání před hradem se objevili, sestru nic zlého netušící přepadli a z lůžka ji vyrvali, zavleknuvše ji do kočáru, v němž ku Praze s ní uháněli. Smáli se hlasitě jejím zoufalým slzám a přísahám, že jsouc již chotí jiného, jemuž přeď oltářem se zaslíbila, se nemůže státi manželkou toho, jemuž ji chy¬ stali. Než ji unesli, jeden z nich do myslivny ke mně vražil, aby mne okamžitě odtamtud vyhnal. Věděli bratři vše, co na hradě se dělo, nejspíše od nějakého závistivého služeb¬ níka, jejž tajně podplatili. Byl jsem vyštván z příbytku svého téže noci, bez halíře a jiného šatstva, než jsem v svrcho¬ vaném tom zmatku na sebe hodil. Vyhrožováno mi při tom strašlivě, vyzradím-li někdy jediným jen slovem, v jakémžto poměru jsem byl k paní hradu toho a osmělím-li se při¬ blížiti se jí pod kteroukoli záminkou, nejen svůj že dávám 49 život v šanc, ale především život její. Byl jsem přesvědčen, že jsou moji švakrové s to, vyhrůžku uskutečnit, a poddal jsem se bez odporu svému osudu. Nebyl bych reptal, kdyby byli vypudili jen mne, ale přinesena mi z hradu i zde ta, kterouž spící od matky odervali . . . Majdalena je pokřtěna, Dálena jsme jí říkali. . ."

Děvče ovinulo svoje rameno s novou prudkostí otci okolo krku, hlasitě při tom zaplakavši, zajisté si výstupu toho ještě dobře připomínalo. I krtičkář hlasitě zaplakal, tiskna ji k sobě.

Každé srdce jen poněkud citlivé by se bylo zajisté rozplývalo při pohledu na jejich vřelou k sobě lásku, na jejich zoufalost nad blízkým jim loučením, při myšlence na vše, co spolu zakusili, ale zemanka, zmítána hněvem a žár¬ livostí šílenou, zdrcena zklamáním přebolestným a studem, že se sama tak dlouho a krutě podváděla, předpokládajíc v někdejším ženichovi svoje city, ohřívala při zvucích jejich žalu. Dotýkaly se její rozervané duše jako hudba nebeská.

Zapomnětlivý lhář, zrádný nevděčník trpěl jí na očích troj¬ násobně; trpěl jednou za sebe, za dítě svoje a pak i za dítě „její".

„Marie, slituj se nad sirotkem mým," prosil ji znova a slzy jeho kanuly proudem na hlavu dceřinu, tak pevně k jeho srdci se tisknoucí, jako by si umiůovala, že ji odsud neodtrhne žádná moc, „bohatě tě zajisté jednou za to od¬ mění bůh. Odstrčíš-li ji, podšlapkem bude cizích tvrdých lidí Po drahný již čas myšlenky moje se k tobě obracejí, a prosím boha, aby je řídil k dobrému mému. Naděje, že mne vyslyšíš, byla mým pokrmem, jímž jsem nasycoval duši svou. Pokaždé s pláčem od-ud jsem odputoval, že se K. SYf.TI.Á Nemodlenee. 4 60 mi nepodařilo promluviti s tebou. Nechtěl jsem ti vzkazo¬ vati neb ti nadebíhati, abych tě tím snad neurazil a nedo mrzel — dnes však mně již jiného nezbývalo . . . Vždyť mně jiniy dělávala's, co's na očích'mi viděla, nebyl jsem ani hoden lásky tak velké, než přání jsem vyslovil, již bylo vyplněno. Pro tuto lásku svou panenskou neoslyš přání moje poslední. Moje dítě je vtipné, pilné, poslušné, nebude ti zajisté v domě tvém na škodu. Ustrň se nad nešťastnou dcerou nešťastné matky! Jen si pomysli, kterak bys tomu žehnala, kdož by se ujal dítěte tvého od srdce ti odtrže¬ ného, na silnici uvrženého. A ona Dálenu naši tak milovala!

Sedávala dceruška vedle ní na hedvábných polštářích, líhávala vedle ní na krajkových poduškách, hrávala si s ní se zlatými prstýnky, s drahým kamením, a najednou jsem ji musil zahaliti v nechutné cáry, toulati se s ní po cestách, kudy nikdo nechodí, uchopiti se řemesla nejzavrženějšího, abychom nebyli poznáni, kdyby někomu z našich nepřátel přišlo snad přece na mysl, že by bylo lépe ukliditi nás na dobro . . . pomysli si, kdyby tak se bylo dělo s dcerou tvojí?" . . .

Nemohl krtičkář nešťastnější upomínku v zemance vzkří¬ siti. Vztyčila se náhle před ní postava se zeleným věncem na bledém čele, se smutnou výčitkru ve vyhaslých očích, kteréž tolik a tolikrát v marné touze po ní se obracely.

Ona věnec ten okolo čela jí neovinula, ona do rakve jí neustrojila, ona nad hrobem jejím nezaplakala, ona za ni se nepomodlila a po celý život ani jednou ji nepojmenovala: dcero moje! A on, pro koho se na své dobré krásné dceři tak prohřešila, on se zatím kochal v dceři své . . . Pro¬ rokovaly sousedky, že se jí musí státi za její tvrdost cosi velkého — již to tu bylo . . .

51 I vyvřela v zemance divoká touha pomstiti na bývalém ženichovi všecky zločiny, jichž se z lásky k němu dopustila, splatiti mu všecky rány, které tak bezohledně na ni sypal, pokořiti jej tak hluboce, jak pokořil ji, připravit jej rovněž tak o jediné a poslední, čeho se držel, jak on ji o to při¬ pravil, nenechat mu ničehož, čeho by se uchopil a na čem povznesl, aby sklesl tak chudý a ničemný do hrobu, jak ji zůstavoval životu. On jí nikdy nemiloval, jakž to nepo¬ znala hned tenkráte, kdež se jí tak snadno vzdal, odstu¬ puje ji bez zápasu soupeři? Marnivému bludu padla za obět, obětujíc mu v nelítostné zaslepenosti svou vlastní krev, a mezitím co zuřila proti svým vlastním útrobám, co pohrdala mužem, jenž jí dal neomylných důkazů lásky před celým světem, co zapuzovala od sebe svoje děti, aby ncpdejmula onomu falcšníkovi jediné myšlenky, co žila jako na poušti, obdivoval on se kráse licoměrné záletnice šlechtické a pravil' si, že podobné nikdy neviděl, byl vedle ní šťasten, jako již nikdo na světě . ..

Ó nezasloužil si jiného od ní než smrt a k smrtelnému udeření napřáhla ruku, obrněnou šílenou záští — „Dobře udělaPs, že's na mne spoléhal, abych dieři tvé matkou byla," promluvila konečně k němu, „nestarej se, vše jí nahradím. Vždyť nebohá vlastně nikdy matky nepo¬ znala, ta žena, vedle níž na hedbáví líhala, kteráž s ní si hrála se zlatými prstýnky, v čem ta se k ní jako matka zachovala?"

Dálena se vymkla náhle z otcova objetí, krtičkáři sklesly ruce s její šíje, oba na zemanku hleděli vyjeveným zrakem.

„Ba neměla Dálena tvoje nikdy matky," opakovala zemanka, zablubujíc s krutým zalíbením hrot ten do ?rdcc 4* otcova i dceřina. „Zdaž zasluhuje žena ta jména matky, kteráž jsouc přesvědčena, že hrozí dítěti jejímu odněkud nebezpečí veliké, nehledí v čas je zachránit, nýbrž v šanc mu je vystavuje? Ale což! Byla tvoje milenka vznešená, urozená paní a ty chudý jen hoch z chlapské krve, v ničem jí rovný. Nepovažovala tedy i dítě za sobě rovné a není mi ani divu, že tak špatně o ně pečovala."

Otec i dcera chtěli najednou promluvit, ale nenalézali slov, jazyk v ústech jim ztrnul hněvivým úžasem.

„Lituji, ba lituji, Jene, tvého dítěte, že nikdy nese¬ znalo, co to láska a starost mateřská. Hůře se ta, kterouž tak oddaně jsi miloval, k dceři své zachovala než některá ta zvěřina lesní. Vždyť si udělá veverka devatero hnízd a myslivcem pronásledována, přetahuje svoje mláďátka z jed¬ noho do druhého, a přijde-li na ni i do toho devátého, tož raději svoje mládě zakousne, než by si je vzíti nechala.

A to je, jak pravím, lesní jen zvěř a žádná urozená paní jako ti tvoje."

„Všemohoucí svědkem jest, že jí křivdíš," zvolal ko¬ nečně krtičkář náruživě, zdvihaje obě ruce jako k přísaze vzhůru, „neminulo jediného dne, kde by se nebyla se mnou o tom radila, kterak bychom si dítě svoje nejlépe uchránili před bratry, kdyby jim zlomyslnost neb náhoda vyzradila, co na hradě se děje. Ale nikdy na jiný a lepší prostředek jsme přijíti nemohli, než vzdáliti ji od nás, zapříti před světem, Čím jí jsme, navštěvovat ji v tajnosti zřídka jen a pod cizím jménem. Kdož může matce zazlíti, rozmýšlela-li se odříci se svého dítěte? Právě svým jednáním dokázala, jak velice ji miluje.".

Ale zemanka neposlouchala omluvy jeho, slyšela jen hlas svého zahanbeného, oloupeného srdce.

ttM 53 „Tyhle vznešené paničky znají užívat světa, tu chválu jim musí člověk dát. Nemají jiného na mysli než svou kratochvíli a přejde-li jim k ní chuť, o následky se již ne¬ starají, nechť tak učiní jiný. Jakž kdyby té byla uchvátila a porazila nemoc kdesi daleko odsud? neb kdjbys mne byl nalezl pod zemí? Přijal by kdo z veřejné cesty do domu svého dceru krtičkářovu? Kterážto hospodyně by ji vzala do služby? Což by ji nebyli konečně kdesi verbíři sebrali, aby s nimi sě soudkem chodila a vojákům nalé¬ vala? Ba bila by musila ještě ráda býti, kdyby ji byli s sebou vzali, jest jak pozoruji, znamenaná. Takové děvče se také každému nelíbí, třeba to byl jen voják, jenž si právě příliš vybírat nemůže."

A zemanka ukázala na silný pletenec vlasů, jenž dívce, proti ní vášnivě vyskočivší, právě pod kuklí vyklouzl, do¬ sahuje jí až ke kotníku. Měla zajisté matčiny vlasy, pročež jí je zemanka také tak zhanila, třpytil se jí vrkoč v polo¬ šeru starého ovčína na huňatém tmavém oděvu jako lano z rudozlatého hedbáví.

Zasmála se zemanka v duchu svém, že tála děvče tak šťastně do živého, pokračujíc: „Čím více, Jene, o osudu tvém přemýšlím, tím více je mi tě líto. Jest u mne na jisto postaveno, že vše, co s tebou a s dítětem tvým na onom hradě provozováno, hříšná a smělá jen byla komedie, dobře osnovaná a umlu¬ vená. Jak tě měla ona vznešená vdova hraběcí dost, po¬ tajmu žádala bratry, aby ji sprostili milence, a oni také věrně tak učinili. Ten nápadník, jímž jí vyhrožovali a pro něhož ji unesli, podobá se mi jako v pohádce princ. Po¬ vídá se o něm a přec každý ví, že není a nikdy nebyl.

Kdo ví, zdali vás to tehdáž oddával pravý vysvěcený kněz, 54 snad to byl také jen nějaký takový kejklíř, který se za panské peuízo třeba i bohu zarouhá. Vždyť by to nebyl mohl ten zámecký kaplan nikdy připustit, aby byli jeho paní odvlekli a jinému dali, kdyby byl věděl, že jste podle zákona muž se ženou . . ."

Daleuiny oči se zasvítily jako dva řeřavé uhly a ústa její se otevřela k prudké obraně matčině, ale těžký chrapot, jenž se vydral náhle z prsou otcových, strhl veškeré její myšlenky zas jen k němu.

Zasadila mu zemanka skutečně ránu smrtelnou, pode zřívajíc lásku a pravdivost Daleniny matky, viděla to a pospěla si, aby, dokud v něm je ještě dechu a sluchu, vy¬ užil až do poslední kapky jedu proň připraveného.

„Snad to nebylo ponejprv, že na onom osamělém, od světa tak vzdáleném hradě provozoval kněz pro ukrácení času milostivé své vrchnosti svatbu, kdež vznešená hraběnka si hrála na nevěstu a některý svižný sloužící, jichž měla zajisté vždy na vybrání, na ženicha. Podle laskavosti a pří¬ větivosti její k tobě lze člověku souditi o její přívětivosti a laskavosti k jiným. Ale nechť to je, jaké to je, co ted jiem pronesla, nepřejde již před nikým přes moje rty, ne¬ hodlám ti po smrti dělat hanbu mezi lidmi, nikomu nepovím, jakou měla tvoje dcera matku, na to se bezpeč jako na milost boží. Říkávají, že co vytáhne dítě z rodičky své, touže půjde pak stopou, a jakáž matka, taká prý je i dcera její. Také o tom se před nikým nezmíním, že vlastně toto děvče ani neví, zdali ten, s kým světem chodila, byl, zač se jí vydával — otec její."

Krtičkář ji zajisté ještě slyšel, neb sevřel Dálenu ta¬ kovou mocí ve svém náručí, jako by byl všecku sílu vyna55 ložiti chtěl, by posledním hnutím svým ošemetnému nařknutí tomu odporoval.

Dálena při tom tak strašlivě zaštkala, že se to podo bálo vytí vlčice raněné. Cítila, kterak se srdce otcovo za¬ stavuje — Zemanka se zarazila, již nevyřkla, co měla ještě na jazyku. Zdálo se jí, že v oněch zvucích, deroucích se z ňader děvčete, jemuž před umírajícím otcem slíbila býti matkou, slyší ozvěnu toho, co jí samé zuří v srdci, šílený to bol, divoká zášť, neunavitelná nenávist, nesmiřitelný až do smrti hněv.

Suchým, žhavým zrakem patřila několik okamžiků na muže, před hodinou ještě nade všé milovaného, jehož smrt urychliti a ztrpčiti tak horlivě se byla snažila . . . Jak často byla zatoužila, kdyby jí bylo aspoň popřáno bývalo sloužiti mu v poslední jeho hodince, když jí nebylo souzeno s ním žíti. Vyplnilo se přání její . . .

Rychle odvrátila od něho tvář, poprvé uštknuta zmijí zlého svědomí. Tolikrát se byla v duchu svém honosila svou láskou k němu a teď, kde mu jí mohla a měla dokázat. ..

Měla se k odchodu, nezbývalo jí již co činiti v starém ovčíně. Pravila si hrdě, že se vyrovnala s oním lhářem a zrádcem zapomnětlivým dle zasloužení, že může spokojeně odejíti.

Spokojeně ?

Vykradla se tiše a plaše ze starého ovčína, čím byly hodiny před dvacíti lety v něm strávené proti mukám této hodiny! Ó zasluhoval vše, vše, co mu udělala a pověděla, vše!

Venku se noc počala mírnit v zuření svém, nedýchala již tak divoce, její tvář se již ták hrozebně nečernala. Tím 56 černější noc a divočejší vichřice zuřila teď za to v duši zemančině.

„Však ona se nedostaví," konejšila sama sebe. Po¬ slední ryk Daleuin nad stydnoucím tělem otcovým ozýval se jí stále v duši jako zvuk trouby anděla k soudu ji volajícího.

Nemohla vkročiti do sednice, kdež vzdor pozdní ho¬ dině ještě svítili, nemohla již dnes nikomu vstoupiti na oči. Jak by se jí byl muž smál, kdyby byl měl tušení, kdo že je onen krtičkář, a co jí teď svěřil, jak by se jí byli smáli i synové, celý svět měl právo jí se smát . . .

Vloudila se nepozorovaně do stavení a vešla do své komory. Tam sebou hodila na zem.

Ač slyšela neobyčejný dole v sednici ruch, běhání, snášení a dveří otvírání a zavírání — křísili tam děda i vnuka — netázala se přec, co se to děje, á nešla se po¬ dívat, co tam asi se přihodilo. Nespěchala pomáhat, svoje místo zaujmout . . . teď teprve si z celého světa nic ne¬ dělala, pro ni se mohl chytit a shořet na prach, s ní i se všemi lidmi, nebyla by rukou pohnula, a kdyby byla hned věděla, že jej tím zachrání . . .

Teprve když se zarděly červánky ranní skulinami ve stěnách starého ovčína, pozdvihla Dálena hlavu s prsou mrtvoly otcovy. Shodivši se sebe svoje zakuklení, uchopila se oharku louče, kteráž byla otci sloužila za úmrtní svíci a vystoupila na práh. Obracejíc svoje háravé, uplakané oči, svou bledou tvář k východu, čekala, až slunce z brány své zlatem vroubené se vykoulí. Vycházelo po bouřlivé noci s neobyčejnou skvělostí.

-MM 57 Hodivši pak oharek doutnající na zem a opírajíc oň vší silou patu svou, volala temným hlasem, ale se slavným proti nebi posuňkem: „Jak jsem teď zašlápla před tváří tvou dopal ten a patou jej potřela, že se již nikdy vznítiti nemůže, tak, ó duchu nebeský, šlápniž na duši mou a bez milosrdenství ji potři, ozve-li se v ní jediný jen okamžik touha jiná, než kterak bych odplatila té, ježto se jmenuje mezi lidmi ze¬ manka Luhovská, a potomstvu jejímu, čím se zpupná její ústa prohřešila na životě otce mého, na cti matky mé . . ."

Pomyslil si Adam Luhovský, prohlížeje si časně z rána škody větrem na stavení a sadech způsobené, že to zaburá cela dnes nad starým dvorem noc v kaidém ohledu bouřlivá Sotva to včera večer s pacholky ve dvoře uspořádal, chtě všechen unaven si ulehnout, již zas byl volán do sed¬ nice, kdež v náručí Michalově právě skonával děd. Trvalo to několik hodin, než se probral bratr, omdlévaje leknutím náhlou tou smrtí, z mrákot. Jsa dopraven na postel, tak divoce na ní pak se zmítal, že se Adamovi podobalo, jakoby měl upadnouti v těžkou chorobu.

Dnes vlastně nikdo na Luhově nespal, a ta větrně samou sem přivála chorobu a smrt. Právě když vystupoval teď ze síně, zvěstovala mu Veruna, vyhánějíc z chléva do¬ bytek, že se v noci roznemohla i zemanka, vrátivši se ze starého ovčína, kamž prý bohužel na její domluvu se do¬ stavila ke krtičkáři taktéž těžce churavému, k smrti pra¬ cujícímu, jenž prý dychtil svěřiti jí poslední přání svoje.

Nejspíše že se nachladila v tom zuřivém větru, s nímž jí ■■Bl 58 bylo zápasiti. Stěžovala si aspoň, že cítí v sobě srdce jako kus ledu, vyráží jí z něho taková prý zima, zejí prostuzuje každou žílu v těle, nemůže se ani pod svou devítiloketní svrchnicí zahřáti.

Počítaje v sadě, jak příslušelo nastávajícímu bedlivému hospodáři, mnoho-li stromů vítr polámal, mnoho-li vyvrátil a mnoho-li jich naklonil, k nimž bude potřebí ihned udělat kolíků, víc a více se přibližoval Adam starému ovčínu, hvízdaje si prese všecky vytrpěné noční svízele z ticha zamilovanou svou písničku, již mu musili vždy muzikanti hráti, vyprovázejíce jej s celou bandou v pondělí, obyčejně Ji ^ za bílého rána z hospody.

Povětří k veselosti podněcovalo. Hory se utišily již úplně, vanul z nich teď již jen větřík čerstvý a čiperný, poslední chmury z bělavé oblohy zahánějící. Ukazovalo se, že bude na den- pěkně a ticho, jak tp rolník z jara při setbě miluje. Chystal se Adam, že dnes zaseje hrách „na nivách" letos ponejprv. Byltě Luhovským kus občiny, kdež „na nivách" se říkalo, k pokynutí pánův od sousedů při¬ řknut za dlouholeté služby zemanem obci prokázané, Adam vlastnoručně občinu zdělal, nenechával nikoho jiného ani na nic sáhnout, takovou měl radost, že k Luhovu zas kus přibylo. Ovšem jindy patřilo k Luhovskému dvoru vše, co pohledem obsáhl, až k samým Hodkovicům. Že se předkové jeho tak samochtíc o to vše připravili jen prý proto, že se nechtěli spustiti zvláštní jakési viry kacířské, kteráž se ani mnoho od té pravé nelišila! Musil se jim Adam věru po¬ divit, že to pánům k vůli neudělali, vzdát se jí a za to vše podržet, co bylo jejich. Snad by jim byli ještě něco k tomu přidali jako teď otci, kdyby nebyli proti nim bý¬ vali, nýbrž při nich. Litoval Adam upřímně předků svých, 5J že neměli otcova dobrého rozumu, umiňoval si, že on si ho nezadá nikdy pro takovou malichernou věc.

Obíraje se podobnými úvahami, octnul se Adam z ne¬ nadání před samým ovčínem. Mimovolně couvl, vida dvéře otevřené. Zmocnila se ho pověrčivá hrůza při myšlence, že tam snad churavý krtičkář právě skonává.

Rychle ustoupil zas mezi stromoví, nemohl však odolati, aby nebyl ještě jednou o dvéře zavadil pohledem, ale již ho neodvracel; utkvěl na nich, tenkráte však již nikoli pln hrůzy, nýbrž omámen, oslněn . . .

Nebyl to stín nebožtíka krtičkáře, ta postava, již ve dveřích spatřil, nýbrž zjev to živoucí, nevídaný, netušený.

Na práh ovčína vystoupila dívka, jejížto královskou hlavu oblétaly jako dvě zlatá křidla dlouhé prameny roz¬ puštěných vlasů, po nichž se sunuly při každém hrdém linutí jejím v paprscích prvních červánků temnou klenbu stromů prorážejících purpurové blesky.

Adam nedýchal.

Z postavy té prýštila se záře . . .

Mísil se třpyt zlatých dívčiných vlasů se stříbrem šíje a ramen ve svitu slunce právě vycházejícího způsobem tak čarovným, že se zdálo, jakoby z ní vycházelo světlo. I režná na ní halena se třpytila jako háv knížecí v odlesku její pleti a kadeří po ní plynoucích.

V tom zdvihl přízrak ten, jenž náležeti se zdál báječ¬ nému jakémusi světu, sklopený zrak. Zas pablesk! Dívčiny vlhké oči se zastkvěly jako slunce, na které je upírala.

Hodila na zem oharek doutnající, jejž v ruce držela, a šlápla naň tak směle, bez ohledu, že se popálí, jak pohlížela do slunce, nebojíc se, že jí zažehne zrak. Zdálo se Adamovi, 60 že slyší, kterak zaskřípala při tom zuby; takový výraz nezkrocený, neústupný měla její tvář.

Smělost, pýcha a pošmurná náruživost, sršící z každého posuňku a pohledu děvy té, podmaňovaly si šmahem mysl bujného mladíka. Řekl si, tak právě že si prý vždy myslíval tu, kteréž by jednou zadal celé srdce své, samý blesk.

Byltě Adam syn matky své, zdědilt její horké, své¬ hlavé srdce, její vášnivou, hrdou vůli. Dělával vždy jen, co ony mu kázaly, málo toho si všímaje, co z toho pojde a kterak se jiným při tom daří. Prahl po něčem, co hledal tam, kde život nejbujněji kypí, a hejřil, nenalézaje toho, ba nenalézaje ani pro to jména.

Nestačilo obyčejné mu milkování, pročež míval každou chvíli děvče jiné, neuspokojovala ho ona střízlivá láska, před každým políbením se tázající, kdy ji hodlá odměniti sňatkem? Chtělo se mu citu, kterýž se netáže, nepočítá, nerozvažuje, jen uchvacuje, žádal si boje, podlehnutí i vítěz¬ ství, toužil panovat a opanovánu býti, porážeti a zároveň sám poraženu býti, rozkazovati a přec při tom poslouchati.

Nevědomky prahl po zážehu vášně, náhle nabývaje pře¬ svědčení, tak milovati, jak on si přeje, že umí jen kou¬ zelné ono vidění, kteréž bleskem před ním se zamihlo, bleskem zas zmizelo a tak milovati že musí, chtíc, nechtíc Adama Luhovského.

Teprve když dívky již neviděl, dlouho a dlouho již neviděl, vstoupilo mu na mysl, čí asi je a že se obdivoval beze vší pochyby krtičkářové, „hraběnce z psí kůže", již vidíval v hundelatých šatech jako nějakou z lesa ženu vedle otce taktéž oděného okolo dvora se ubírati, neb za skalou nad ohněm se kloniti.

...... -61 Co to dělala před ovčínem? Modlila se takto? Žádala úsilím tak zoufalým, aby jí byl otec zachován, neb nazna¬ čovala zašlápnutím hořící louče, že život v něm uhasí, vy¬ čítajíc nebi, že jí byl odňat?

Adam se pranic toho nezalekl a za to se nehanbil, že se mu to právě krtičkářova tak velice zalíbila. Jemu se mohla líbit kterákoli, nedával si nikdy od jiných poroučet, co mu dělat sluší či nesluší, ba ostatní se musili vždy spravovati podle něho, on vždy řekl, co býti má a nemá!

„Jak se k děvčeti tomu co nejdříve dostanu?" tázal se sama sebe, vraceje se ke dvoru. Nad otázkou tou zapo¬ mněl na dobro počet kolíků, které se musí ještě dnes ke stromům zadělat, aby je vítr nezlomil, a přestal se těšit, že bude dnes ponejprv síti „na nivách". Tím horlivěji si připomínal každé slovo, které kdy o krtičkářových zaslechl.

Nestaral se dosud nikdy o ně, kdykoli v Ještěde se objevili, co mu bylo po takových lidech, maně jen byl sem tam po¬ slouchal, když si čeládka vypravovala, kterak je ta krti¬ čkářova podivná, že s ní není ni pojednáni, ni hovoru.

Kdyby nebyla přihlouplá, že by se nedala otcem v takových šatech jako medvědice zajisté světem vodit.

Opatrný to bvl otec a ona moudrá a poslušná dcera, chválil je Adam v duchu svém. Kdyby byli měli lidé o tom tušení, jaké to jádro se to v šeredném onom pouzdře skrývá, nebyl by otec asi dlouho dceru svou světem vodil. Vzácná to dívka, v níž bylo tak málo marnosti, že svolila v nej¬ pěknějším svém květu takhle se dát zakuklit.

„Ona snad věděla, pro koho se to zachovává," pravil si Adam samolibě, „na lepšího čekala než na dvorského čeledína neb synka z chalupy."

62 Rozhodl se, že se k polednímu zas k ovčínu podívá, aby se dověděl, kterak to se starým dopadává. Umřel-li, tož mu vystrojí pohřeb, aby měla dcera zač mu býti vděčná, a bude míti ihned cestu k ní otevřenou co dobrodinec její.

Nehodlal si vedle ní dlouho na pyšného hráti, nechť se tím pochlubí děvčatům Ještědským. Ta se budou asi mračit a škaredit, to z toho pojde řečí a klevet. Adam se musil pousmát, představuje si hluk, až se lidé dovědí, že chodí za krtičkářovou. Otec se tomu asi jen pousměje; popřával mu rád takového vyražení, pravíval, že se musí mladý člověk vybouřit. Nikdy ho neplísnil, dopátral-li se podobné věci, dobře věděl, až dojde synovi k ženění čas, že si přec jen jinou nevezme než tu nejbohatší, nejpřednější, již on sám beztoho také mu vyhlídne. Páni se zajisté také tomu po¬ usmějí, měli rádi, byli-li hoši hodně veseli, myslili jinak prý na věci, do nichž jim nic nebylo. To mudrování již mno¬ hého na panství zavedlo, že přišel v nic. Jeho předkové také tím přišli v nic, o jmění i o rozum. Co jiného bylo pradědovi, než že byl „přemyšlený" ? Hodlal se Adam chyby té co nejopatrněji vystříhat po boku zlatovlasé, stříbroramenné krtičkářové.

Krev v spáncích mu při předsevzetí tom zabušila, že bylo zrovna vidět, kterak mu vyskakují.

Byl tak v myšlen-ky zabrán, že jej přišedšího do dvora ani nepřekvapil vzkaz od matky.

Vyřizovala mu Veruna již dlouho naň čekající, aby přišel na komoru k zemance. Bylo to ponejprv, co někoho z rodiny k sobě takto volala. Neodpověděl Adam ničehož staré služce soudící z této náhlé proměny, že paní její snad již sládne červům, když se za jedinou noc tak obrátila, neb i v něm se ozvalo toto domnění. Událost ta byla ve 63 dvoře tak neslýchaná, že kdož jej viděl za Verunou přes dvůr k matce jíti, státi zůstal, sleduje jej zrakem, jakoby se to ubíral bůh ví kam.

Zemanka ležela na hrdě vystlané posteli uprostřed dvou dlouhých truhel, kteréžto jí byl zeman všecky naplnil.

Měla vše, co na zemanku patřilo, nemohla si ani v tom ohledu naň stěžovat.

Ač téměř tonula v prachových peřinách, přec jí zima viditelně vyhazovala. Nespustila se dosud srdce jejího ona hrozná ledová ruka, uchvátivši je při úmrtním loži bývalého milence, ba každou hodinou se stávala studenější, těžší, ne¬ mohla pod břemenem jejím téměř ani dýchat. Stydla veškerá krůpěj krve v ní a údy její tuhly. Kéž by byla chtěla hrozná ruka ta aspoň zasáhnouti i mozek, ten bídný její mozek, který jí hořel v hlavě plamenem. Oči v ní hořely také; kamkoli je obrátila, tam viděla jen oheň, všude požár jediný. Snad se z něho přec jednou chytne ten svět a bude konečně po všem.

Konečně!

Zemanka přimhouřivši na chvilku oči, vzdychla si při myšlence konečného zničení. Ovlažila, utišila ji na okamžik.

Při velké bolesti bývá každý okamžíček úlevy dobrý, po¬ cítila toho ted vděčně.

Adam se matky zalekl, nebyla přes tu jedinou noc k sobě ani již podobna. Hleděl na ni, jakoby to ona ani nebyla. Její zachovalá krása, její chladná důstojnost, její odmítavá zdrženlivost, vše, čím jindy nedotknutelnou se 64 zdála, vše bylo to tam. Bledá, nebohá, tetelící se stařena pohlížela naň z podušek.

„Vám je nějak nekale, matko," pravil konečně, ne¬ moha se jejího oslovení dočkat, tak jí drkotaly zuby v ústech.

„Ba, je mi nějak nekale," svědčila mu, „snad ti Ve¬ runa již řekla, kde jsem se tak krutě nastydla, aspoň jsem jí to poručila. Ó, že jsem jí, nehodné, bídné osoby, upo¬ slechla! Drží bůh v rukou svých na sta smrtí, proč jednu z nich na mne neseslal dříve, než jsem onen zlořečený práh překročila? Proč neprolomil nade mnou nebesa? Ale ne, ne, dobře, že jsem šla; nelituji toho a nebudu toho nikdy litovati!"

Adam věda, že otec matku v starém ovčíně někdy skrýval, přičítal rozčilení její upomínkám na onen manželův čin, jejž mu nikterakž odpustiti nemohla, pro který, jak dětem dobře známo bylo, jich milovati nechtěla. Neodpo¬ věděl jí ničehož na její stesk, kývnuv pouze hlavou, že mu je příčina ochuravění jejího povědomá. Nebyl by tak trpě¬ livě u ní se obmeškal, kdyby nebyla začala o návštěvě u krtičkáře.

„Měla jsem za to, že si ten tulák bude chtít na mně vyžebrat mši, neb snad pohřeb — ale on si žádal, abych si vzala jeho holku do domu. Slíbila jsem mu to, abych se od něho dostala — ty tam musíš jít a to zvrátit. Ne¬ může, nemůže to být!"

V Adamovi poskočilo srdce radostí při této neočekᬠvané, nade vše příjemné mu zprávě.

„Proč by to nemohlo být?" tázal se jí na oko lho¬ stejně.

„Smýšlím, že by se — ta tik na to mrzel."

6) Hledala zemanka neustále jakousi příčinu důvodnou, jak by děvče osiřelé odbyla a jednání svoje i před ní i před svým svědomím, vázaným slibem umírajícímu, zodpověděti mohla, kdyby se přes její očekávání u ní přec ohlásilo.

„Proč by se mrzel? Nikdy vám do takových věcí ne¬ mluví, nestarává se o to, jakou si vezmete služku do domu.

Můžete si vše zaříditi dle pohodlí a libosti."

Nechtěl Adam, zastávaje se otce, matce učiniti výčitky, měl jen na mysli, aby děvče dojista do domu přijala, na otce se nevymlouvajíc, avšak viděl, že ji slovy svými přec jen bodl. Vnucovalo se jí od včírka přes vůli její přesvěd¬ čení, že kdyby ji nebyl pojal blud, nejšťastnější ženou mohla býti pod sluncem. Manžel ji druhdy miloval, jak si přála milována býti, a nikoli onen zrádce. Nikdy, nikdy o ni nedbal. . .

„Chcete-li," dodal Adam rychle, aby onen dojem v ní zrušil, „tož sám otci povím, že potřebujeme jakousi mladou do domu holku. Mají toho vaše děvečky mnoho, nestačí nikam s prací, nedbají beztoho o chlév, jak by měly. Veruna je již na to stará, aby je ke všemu napomínala a sama dotáhla, co zůstává nedoděláno. Povím mu zpříma, že by¬ chom si mohli nechat krtičkářovu. Přál jejímu otci, vždyť si ho nemohl včera ani dost vynachválit, snad bude dcera leccos po něm vědět, vždyť mu ve všem k ruce byla. Není-li právě z rodu takového, jak by k nám býti měla, tož zas za to nemá zde žádných přátel, kamž by zanášela klepy a věci."

Nepřišla zemanka na nic, čím by byla mohla synovy důvody vyvrátiti. Potřebovali ve dvoře skutečně děvče mladé a věrné, které by svou práci dělalo, nechávajíc vše ostatní hezky na pokoji. Právě služka v horách nepovědomá, s niI. SVĚTLÁ: Nemodleme. 5 ■i 66 kým íiespolčená, byla by se nejlépe hodila na Luhov, kde byly ve všem zásoby velké.

Povolala Adama k sobě, aby jí v tísni její pomohl, neb myšlenka, býti „s jeho" a „s její" dcerou pod jednou střechou, stávala se pro ni pořád hroznější, téměř již ne¬ snesitelnou, a syn jí zatím ještě rozpaků přidával. Viděla, že musí obrátit jinak.

„Pozorovala jsem, že je ta holka nějaká rysatá. Jestli pak nám nebudou lidé vyčítat, že jsme přijali k sobě, co jiní od sebe vypuzují, osobu to bohem samým znamenanou?

Zajisté bude při tom i pihovitá po rukou i po krku, jinak by se tak nepřikrývala. Nechutno dívati se na takovou kůži nečistou, bude se jí i čeládka štítit a snad ji nebude chtít trpět u stolu."

V Adamovi, jenž v skrytosti matce považující krtičkářovu za polovičního netvora se pousmál, zdvihla se na¬ jednou žluč při myšlence, že by se mohl kdosi křivě po¬ dívat na tu, již on poctil svou zálibou: „Jen ať se na to někdo odváží!" zvolal. „Je li holka ta rysatá, pihovatá, neb jinak nepodařená, nuže, ať se skrývá nadál, vždyť ji tu pro žádnou krásu a čest chovat nebudeme.

Ale ublížit jí proto nikdo nesmí."

Byl rád, že mu poskytovala zemanka příčinu, poručiti krtičkářové, aby ve svých houních zůstala. Nemusil nikdo mimo něj vědět, jak velice je krásná. Dosti na to času, až jí bude sám mít — dost.

„Její matka byla podle všeho nějaká špatná ženská," pokračovala zemanka s neúnavnou žárlivostí, „říkal mi ten žebrák sice, že s ní byl oddán, ale nebude to asi pravda.

Byla to prý nějaká zkažená hraběnka."

67 Hraběnka! Že si to hned nepomyslil. Byl jist, že měit< matku hraběnku, takový květ nemohl odjinud pocházeti než z panské zahrady, nevyklíčil kdesi na louce neb v lese, bylo to na něm znát.

„Kdo ví, je-li to pravda," přizvukoval matce, „takoví lidé vždy rádi přichlubují."

Zemanka si již nevěděla rady se synem, jenž jí ni¬ kterak/ rozuměti nechtěl.

„Smýšlím, že bychom ji tu ani dlouho neměli. Jakáž matka, takáž i dcera bývá. Bude si holka ta namlouvat podle stavu svého krtičkáře, verbíře, cikány, kde kdo ta¬ kový bude. Počítám, že nám co nevidět za nějakou takovou luzou uteče."

„K tomu jí zaženu chuť!" křikl Adam takovým hlasem, že se zemanka celá zachvěla. Ale nebylo to leknutím, že z nenadání tak vyjel, nýbrž potěšením. Zdali chtěl syn ta¬ kovou píseň zanotovat, aby krtičkářova podle ní ve dvoře tančila, pak jí přešla před ní všecka hrůza, i nepřála si zas nic dychtivěji, než aby čím dříve, tím lip do dvora se dostavila.

„Dobře, dobře tak, Adame," chválila jej, „takhle li se k té ,hraběnce' zachováš, bez starosti o ni budu a již se nebudu bát vzít ji do služby. Nesmíme popřát matčině krvi v ní vzniku — spolehni se na to, že to byla prašpatná ženská, o níž mi jest hanba mluvit, jinak bych ti více o ní pověděla. Měj ji k práci, k poslušnosti, k pokoře a poní¬ ženosti, vštip jí, že z posledních je nejposlednější, že není vlastně ničím na tom světě; bůh ví, že v té němé tváři vidím cosi lepšího než v dceři takové ženy.' Dávej si od ní sloužit, tys jejím pánem, Míchal je jejím pánem, všecky děti moje jsou jejími pány ..."

6» 68 Opět se Adam matce podivil; ponejprv dnes ji slyšel tolik a tak horlivě mluvit, ponejprv dnes pravila „moje děti". Jindy vždy říkávala „děti zemanovy."

„Nesmíme ji nechat zde zbujnět, musí u nás poznat, co to mrav a kázeň. Kdybychom ji nechtěli vésti k dobrému, mohli bychom ji nechat v ouvoze, kam patří. Nechť se škrábe sama dle možnosti, jestli se hodně poblátí, nám potom nic není. Ale je-li mezi námi, tož je nám pak do každého je¬ jího slova a skutku. Jestliže myslíš, tedy ji do domu vezmi, ale jak se ti nebude zdáti, hned ji přetáhni bičem, jak ve dvoře panském líné holky přeměřívají. Vid, že si uděláš na ni bič a že mi jej pak ukážeš? Kdybys si neudělal na ni bič, pokojné chvíle bych neměla, pořád bych viděla, kterak nám zhejrá — zrovna jako matka její."

Nechtěl Adam matky ještě více podráždit, bylo na ní příliš patrno, jak je nemocná, jinak by jí byl pověděl, že si udělá sice bič, avšak na každého toho, kdož by chtěl s krtičkářovou tak nakládat, jak se nakládalo s děvečkami v panském dvoře.

„Ten čarodějník snad již zemřel," vzdychla si zemanka nanovo; „musíme ho dát pochovat, když skonal na našich pozemcích. Mám tu v té černé truhle tři tolary mariánské s oušky — nosívala jsem je za svobodna na černé hedvábné pásce okolo krku; vezmi je a poruč mu za to pohřeb. Ne¬ chci, aby se tatík hněval, že musí dát cizímu člověku mou vinou na funus."

„Na takovou věc ještě nikdy otce hněvati se jsem ne¬ viděl," namítal Adam opět matce, kteráž po zmínce o to¬ larech tvář pod peřinu schovala, „nebude krtičkář první, jemuž pohřeb vystrojí, pochovali jsme již několik žebráků, kteří naschvál se přiškrábali na Luhov, aby u nás umřeli.

I 69 VI, co se na křesťana patří, a také to vždy vykonává.

Nechtě si tolary svoje na památku, když jste je ještě na svobodě nosívala, dám na pohřeb sám. Mám stranou několik grošů, nechám je beztoho v hospodě, to víte, že mně peníze vždy z rukou uklouznou jako had."

„Já ale ty tolary na památku nechci," zasípala matka tak podivným přízvukem pod peřinou, že se Adam déle nebránil. Vzal je k jejímu rozkazu z truhly, načež musil s nimi horem pádem ze dveří, tak naň křičela, aby jí je pod oči nestrkal, že je vidět nechce, ač byl s nimi od ní kdo ví jak daleko.

Nosívala je krásná Marie, když panský myslivec za ní chodíval . . . říkával pokaždé, když je na ní spatřil, jak jí ta černá páska k bílému krku sluší . . .

Kroutě hlavou nad podivnými vrtochy nemocné matky, ubíral se Adam k otci, aby mu sdělil, že přijala dceru krtičkáře v starém ovčíně umírajícího neb již mrtvého do služby.

Zeman zamáchl netrpělivě rukou, aby mu dal s tako¬ vými malichernostmi pokoj. Meltě jiné věci dnes na mysli.

Bylo to právě v sobotu, den to úřední; ještě nikdy ne¬ nechal pana justiciara na sebe čekat, věděl, že se to dnes přes jeho pospíchání stane přec. Mrzelo ho to, ač měl omluvu závažnou, smrt to dědovu.

Avšak nebyl onen náhlý pád příčinou jeho obmeškání, zapomněl se tak dlouho u Míchala. Dal jej vynést do své hezké, chladné sedničky v lomenici, vrcholky habrů zastí¬ něné, kdež chovaje nejdůležitější svoje věci, rád se obme¬ škával. Nelíbil se mu syn, dosud pohřížený v spánek tak těžký, že nové se podobal mdlobě. Někdy z něho se pro¬ trhl, šeptaje slovo neb úryvek věty, že nemohl zeman ko70 nečně již o tom pochybovati, co vlastně jej porazilo. Ne¬ bylo to náhlé úmrtí praděda, jejž miloval jen z povinnosti, nýbrž asi poslední jakás zpověď jeho.

„Po tolik let děda střežím," bručel zeman mrzutě mezi zuby, hole se při všem zmatku a spěchu přec jen s největší bedlivostí před zrcádkem v sednici na okně visí¬ cím, veliké to tehdáž ještě vzácnosti na statcích, „téměř od něho se nehnu, aby mi před dětmi ničeho neprospěti, co by jim nesloužilo, odejdu od něho jen na jediný okamžik, a právě jakoby byl na to čekal, vyklopí do posledního asi slova, co na srdci mu hryzlo. Ještě kdyby si byl k tomu chytil Adama, ten by si byl z jeho řečí málo vybral, jemu je jedno, nechť si voda teče, kam bůh jí káže, jen když má, po čem baží, ale že mu k tomu nadeběhl právě Míchal, jehož se takové věci od dětinství rády chytají. Co se mne natrápil, abych mu pověděl, proč děd na mysli se f strhal, inu, teď to snad aspoň ví. Kéž by si to příliš nebral, aby mu to také do hlavy nevstoupilo. Věděl jsem, že je měkký, a hleděl jsem vždy k tomu, aby utvrdí, ale že je tak měkký, přec jen jsem se nenadal. Rozstůně se jako ženština z několika slov, krásný to rytíř."

Dneska neříkala děvčata, potkávajíce zemana Luhov ského, že je ještě tak hezký a mladý jako jeho synové.

Líbil se prý mnohé, a mnohá zas prý se líbila jemu. Ale neslušného nikdy nic na jevo nevyšlo, co bylo slyšet, v tom byl jen žert, čemu se každý zasmál a nad čím se nikdo pozastaviti nemohl, byt by to byl býval i jeho závistník.

Kráčel Luhovský na úřad, maje hlavu sklopenou, čelo svra¬ štěné. Pozdravil, když právě někdo proti němu přišel, ale koho vlastně potkává, nikdy nevěděl. Byl duchem pořád u Míchala, nevzpomněl si na žádný s děvčaty šprým.

71 „Však on se z toho co nevidět zas vylíže," potěšoval sama sebe, „já ze všeho jej vyvedu a naučím ho míti ze světa rozum. Vidím, že je k tomu nejsvrchovanější čas, snad jsem to měl již dávno učiniti. Jak s ním bude trochu zas řeč, povím mu, co s ním zamýšlím. To jej posilní a pozdraví; má mého ducha, mou mysl. Vždyť držím jeho štěstí v hrsti, snad by mi to nechtěl kazit Ba nezkazí, ze všeho se vyspí a pak se zasměje, že si dědovo blábolení tak bral. Vyložím mu, že to, co slyšel, jsou jen samé ta¬ kové mouchy."

A zeman opět zamáchl rukou, jakoby chtěl zahnati všecky ty mouchy, kteréž snad právě ted ve snu syna oble¬ tovaly, bzučíce se známou dotěravostí svou, co nemohly děda již obtěžovati, okolo hlavy pravnuka jeho.

Adam se strojil na senníku do nedělních šatů.

Otec odcházeje na úřad mu nařídil, až zaseje „na ni¬ vách" hrách, aby šel na faru, poručit dědovi takový pohřeb, jak se naň patřilo. Sotva by byl ale zeman dnes syna po¬ chválil, že z něho bude řádný hospodář, vida, jak nedbale hrách po záhonech rozhazuje a jak řídce sem tam proutky s červenými flíčky zastrkuje, aby, až vzejde, nikdo ho ne¬ ubránu!. Ještě žádnou práci, co na pole chodil, Adam tak zběžně a nerad nekonal, jako dnešní setí. Nepřišla mu vhod, již by byl chtěl zas býti v starém ovčíně a i tam stran pohřbu se domlouvat.

Ještě nikdy k žádné muzice Adam tak pečlivě se ne¬ chystal jako dnes na cestu do ovčína. Nebyl s to přijít se strojením ku kouči. Pořád po sobě se koukal sem tam se 72 otáčeje, pořád znova zas se převlékal. Tu vytáhl z truhly červenou vestu s bílým lemováním, tu zas květovanou s černými portami, tu hodil na sebe kazajku zeleně aksa¬ mitovou, hned zas modrou soukennou a jednu chvíli měl také na sobě svůj nový bílý beránkový kožich. Nemohl a nemohl se na tom ustálit, co by na sebe vzal, aby mu to co nejlépe slušelo a krtičkářova se ho tak zaleknouti musila, jako on dnes ráno jí. Zatím mu slušelo vše stejně dobře, líbil se každému děvčeti, třeba k němu přistoupil v halené.

Konečně zůstal v zelené kazajce a květované vestě.

Ale ještě nebyl hotov, ještě si vyndal z uší stříbrné knoflíky a pověsil si do nich dva veliké kruhy taktéž stříbrné.

V jednom vzpínal se kůň a v druhém jelen. Pak si uvázal na krk pentli tvrdě červenou, na jejížto koncích byla stří¬ brem vyšita začáteční písmena jeho jména. Objednal je otec synům schválně až v Zitavě, aby měli cosi obzvláštního, přijdou-li mezi lid. Chtěl, aby byli ve všem nejpřednější.

Konečně se octnul v sadě, kráčeje s tlukoucím napnutostí srdcem k starému ovčínu. Musil se sám sobě diviti, že v něm srdce tak buší k vůli děvčeti tak nízkého rodu, kteréž jen spatřil chvilenku, ale bouření to vnitřní mu ne¬ bylo proti mysli, ba líbilo se mu. Míval rád, když to v něm tak vřelo a bušilo, zdálo se mu, že v takových oka¬ mžicích teprve jak se patří žije. Vždyť si právě na děvčeti žádal, aby mu srdcem tak pohnulo, a proto že toho dosud žádná nedokázala, každou chvíli s jinou se vodil.

Tenkráte nebyla vrata k ovčínu otevřena.

Adam se před nimi zastavil, rozmýšleje se, nemá-li raději čekat, až krtičkářova sama vyjde. Ale nebylo v něm (olik trpělivosti; pootevřel je konečně přece sám, i 73 Vstoupiv na práh, kdež viděl Dálenu dnes ráno šláp¬ nouti na dopal louče, spatřil před sebou prostor pustý, za¬ temnělý, kdež nebylo jiného než v koutě hromada steliva.

Seděla na ní krtičkářova ve svém obyčejném zakuklení, majíc tvář v rukou schovanou. Po mrtvole nebylo nikdež stopy. Což se krtičkář náhle uzdravil?

„Zaslechl jsem, že tu kdosi stůně," ozval se konečně Adam, když dívka žádného znamení života nedávala, dlíc pořád tak nepohnutě na místě svém, jako socha ustrojená.

Dálena vyjela při prvním zvuku hlasu jeho tak prudce, jako kdyby ji byl něčím bodl. Připomínal jí hlas jeho hlas jiný!

„Stonal zde kdosi, těžce stonal, a již také zemřel," vzdychla si, vidouc před sebou cizího mladíka, a nikoli osobu, již spatřiti se obávala.

„Kde máš nebožtíka? Beztoho jsi asi jeho dcera."

„V hrobě jej mám."

„V hrobě? Bez pohřbu?"

„Vždyť to byl jen krtičkář, co tu dnes v noci skonal.

Nemají ho lidé ani za hodná pomodliti se u oltáře, mohl trdy jíti také bez pohřbu do země. Je mu to dost dobré" trpce prohodila.

„Myslím pořád, že to pravda není."

„Půjdeš li lesem, optej se na to cikánů. Věděla jsem o nich a došla jsem k nim. Udělali si máry z větví, polo¬ žili mi otce na ně, větvemi jej přikryli, na hřbitov odnesli, kdež sami mu vykopali jámu, do níž nebožtíka spustili s márami zelenými, kvetoucími . . . Nemusil se nikdo s krtičkářem nepočestným špinit."

A zas si zakryla dívka rukama tvář.

74 Adam slyše jí mluvit o cikánech, vzpomněl si na mat¬ čino proroctví a hned v něm byla zas žluč vzhůru.

„Co se stalo, stalo se," pravil jí, jakoby měl již právo jí poroučet, „ale to ti povídám, že jsi dnes s cikány na¬ posledy mluvila, chceš-li u nás obstát."

Teď teprve se k němu obrátila, že jí viděl přímo do tváře. Bylo okrouhlejších, ruměnějších obličejů mezi děv¬ čaty, ale ani jeden z nich všech se mu nezdál tak půvabný jako tvář krtičkářovy, náhle ozářená náruživým hněvem.

„Kdo jsi?" tázala se ho bezzvučně. Poznala tedy přec jen „ji" v hlasu jeho?

„Z Luhovských nejstarší. Slyše od matky své, že ti nejspíše otec zde zemřel, přišel jsem, abych ti oznámil, že se mu o pohřeb postaráme."

Očekával, že mu poděkuje za šlechetný úmysl jeho, ale místo toho sklonila hlavu tak hluboko, tak přehluboko na prsa, že se čelem konečně až svých kolenou dotkla.

To byl jeden z potomků té kleté vražednice, kteráž zde na témž místě, kamž si postaviti se troufal, jí ubila otce zpupnými slovy? Snad by byl dosud živ, kdyby se nebyla tů objevila, snad by se byl zas i pozdravil. Vždyť několikrát těžce stonal v době poslední a zas okřál.

Hlava se jí zatočila ošklivostí, že je jí na blízku oné ženy syn, jako kdyby byla noha její zavadila o jakýsi hnusný hmyz.

Jak byla ráda, ach jak ráda, že byl otec v zemi! Ne¬ omdlela u jeho mrtvoly posilněna myšlenkou, že smrt jeho a nařknutí matčino pomstí, ale teď omdlévala při myšlence, že toto plémě hadí o jeho hrob se postarati chtělo. Zdaž by byl mohl v něm nalézti jediný jen okamžik pokoje a míru? Tedy až na věčnost jej chtěla pronásledovati ta, ku 75 které s takovou důvěrou co milované někdy přítelce se utekl, o níž k dceří mluvíval co o andělu lásky a dobroty?

Nevěda, co si má o dlouhém jejím mlčení pomysliti, zdali je tak dojata velkomyslností jeho, neb očekává-li tak zkroušeně, kterak bylo ve dvoře nad jejím osudem roz¬ hodnuto, dodal Adam: „Neboj se, matka ti hodlá v slovu státi, do domu tě přijmouti, jak otci tvému dnes slíbila, máš se večer k nám dostavit."

Dalenino čelo náhle se dotklo země, svezla se ze ste~ liva v celé své délce. Uvrhla ji tam myšlenka, že má již dnes, již za hodinu snad přestoupiti onen hrozný práh ...

Neviklala se ve svém úmyslu, neželela své přísahy, ale tělo její se zachvělo bezděčně nechutí před stykem s oněmi plazy jedovatými, jak Luhovské ve svém srdci na¬ zývala; štítila se, že bude musit s nimi pod jedním krovem přebývati, jeden vzduch dýchati, denně je vídati . . .

Adam se domníval, že je tak sklíčena jen zármutkem o otce, jehož místo měl ted on k přání matčině u ní za¬ stupovati.

„Nech ta za sebou, co smutného tě zde potkalo, a ne¬ boj se ničeho, čeká na tebe zajisté jen vše dobré na Lu¬ hově," potěšoval ji, „vždyť budu já sám ve všem k tobě stát a u tebe ruku držet. Jestliže by někdo si troufal ti ublížit, jen si u mne ihned na to postěžuj, uvidíš, co mu ** za to přijde. Otec je dobrý, s tím to půjde, bratr také, jen matka je někdy trochu podivná. Nemusíš ale toho dbáti, nikdo ti ani stéblo přes cestu nepoloží, pozná-li, že já jsem při tobě."

Dálena zvolna ze země se zdvihla.

76 Jak to k ní mluvil tento chlapec! On že bude při ni státi a ruku držeti? V ústech zemanského syna k dceři žebrákově byla tato slova přímou urážkou, co znamenala jiného, než že se hodlá skloniti k ní, nebude-li mu právě lepši zahrání po ruce? Sotva k ní přistoupil, již ji udeřil v tvář. Poznala podle rány opět matku v něm.

Vzpřímivši se před ním z nenadání v celé oné šlech¬ tické hrdosti, v níž ona zas matku svou nezapřela, pohlédla naň chladně, posmívavým pohledem, jenž studil a pronikal jako kus přiostřeného kovu, a před nímž se vtíraví hoši vždy okamžitě uklidili, pravíce si, že s ní nic není.

„Musím se ti věru podivit, že takový máš o mne strach," pousmála se naň opovržlivě. „Bylo mi často zůstat bez otce na místech odlehlých a pověstných, a nikdy mi tam nechtěli lidé ublížit. Ty věru děláš, jakoby mne na Luhově horšího očekávalo, než v některé "krčmě zlodějské, neb v pelechu loupežnickém."

Adama polil var. Bezděčně sklopil oči před jejím jiskrnatým zrakem, připomínaje si svoje úmysly. Co to měla v těch černých očích svých, že jej to tak přemáhalo? Měl jí zostra odpovědět, ihned ze smělosti ji pokárat, podobnou všetečnost do budoucnosti přísně zakázat, a zatím zůstal němě před ní stát, rdě se a zas jen se rdě. Dobře, že ho nemohla zemanka vidět.

Dálena se patrně kochala v jeho nesnázích, nepomáhala mu, aby z nich vyvázl. Musil si pomoci sám.

„Čekají tě dnes večer dojista ve dvoře," opakoval ko¬ nečně, ale očí k ní dosud nepozdvihl, „jen se tam ohlas u dvorské děvečky, stará Veruna jí říkáme. Matka nám stůně, nějak v noci prostydla, když otce tvého zde navští¬ vila", 77 Přece jedna útěcha! Dnes aspoň se s ní tedy ještě nesetká. Ale opět jí sklonila myšlenka, kde jí bude strávit noc, hlavu hluboce na prsa. Nepozdvihla jí, co Adam v ovčíně se obmeškal, musil se vzdálit, aniž od ní již za¬ slechl jediného slova.

Odešel, ale nemohl odolati, aby se nebyl ještě jednou mezi dveřmi zastavil. Chtěl vidět, co bude dělat, až jeho tu nebude. Očekával, že zajisté přiskočí k některé ve zdi skulině, aby za ním se dívala.

Nepřiskočila, nedívala se za ním, uvrhla se znovu na stelivo, na němž byl otec skonal, a uchvacujíc z něho hrst suchého listí po hrsti, tiskla téměř každý z něho lupínek k ústům. Při tom se jí zas kukle s hlavy svezla, a vlasy její se po ní ve stech a stech zlatých vlnkách rozproudily, žárlivě před ním zakrývajíce její slzy, její bolest, její lásku.

Jak znala milovati! On to při prvním na ni pohledu uhodl!

Konečně odešel na dobro, opět omámem a oslněn.

„Až takhle bude milovati mne!" pravil si, nepochybuje, že tak se stane, a to zajisté co nejdříve. Ohlušil myšlenkou tou líbeznou v sobě nespokojenost, že od ní neodchází že¬ hnán jejími slzami a vděčností její až do nebe vyvýšen, že nedělal jiného než v jednom kuse před ní se červenal.

Jinak, zcela jinak si představil, uvazuje si na senníku stříbrem vyšívanou pentli okolo krku, svou rozmluvu s krti»5> čkářovou.

Dlouho odpočívala Dálena ještě na otcově loži úmrt¬ ním, kropíc je slzami. Schylovalo se již k večeru, když z něho povstala, neb večer prý na ni ve dvoře dojista če¬ kali. Musila se v čas dostavit, aby pány svoje nepohněvala, vždyť byli Luhovští ted jejími pány!

IMH 78 Zasmála se tak hlasitě při myšlence té, že se to až v starém ovčíně rozléhalo. Zachvěly se venku v sadě květy na stromech ozvěnou smíchu toho, jako kdyby se jich byl dotknul dech mrazivý.

Opět se rděly červánky do starého ovčína, když Dálena práh jeho přestoupila, k Luhovu se ubírajíc.

„Potěš se duše moje," pravila si, položivši si ruce křížem přes prsa jako při modlitbě, „vždyť ti svítá večerní tou září svátek. Budeš sloužit, abys jednou panovala, přemůžeš se, abys přemohla, poddáš se, abys zvítězila, pokoříš se, abys oslavila otcův hrob, památku matčinu;" ale jak spatřila mezi zelenajícími se habry černý dvůr, planoucí v ruměném svitu jarního večera, tu jí sklesly ruce, v pěsti se zaťaly a její tvář se pokryla smrtelnou bledostí.

„Kdo s koho," šeptala si, upírajíc svoje oči tak dy¬ chtivě na stavení dvorské, jakoby chtěla všecky stěny jeho proniknouti, a všem jeho tajnostem přijít na stopu, „buďto vy zašlápnete mne, nebo já zašlápnu vás, vy neb já, jedna strana musí přijít k zničení, jiné pomoci není. Ale, věříc ó bože v spravedlnost tvou, doufám, že ke mně se postavíš, mně že pomáhati budeš, ó všemohoucí, zbystři ve mně vtip, posilni ve mně krev, rozmnož ve mně myšlenky, aby se mně podařilo, co zamýšlím. Vždyť chceš, aby přišla pýcha k pokoření a nevinnost k panování; musíš státi při mně."

Nehnula se Dálena z místa, pohlížejíc tak dlouho k sta¬ rému dvoru, až poslední stopa červánků na lomenicích jeho uhasla. Přemýšlela, kterak se tam chovati bude „Ponížená budu jako ta hrouda, po níž lidé šlapou, chytrá jako ten tchoř, jenž se jim do kurníku vloudívá, němá jako ta houba, která se do trámů dostane a jim je 79 pod nohami a nad hlavami drtí. Neodbytná budu jako ta pejřavka, co jim pole a ta housenka, co jim stromy ničí a neúnavná jako ta voda, kteráž podemlívá ve dne v noci skálu, na níž si postavují hrady svoje," umiňovala si, než se přiloudila tam, kdež včera v noci stála, prosíc Verunu modlitebně, aby zemanku do starého ovčína pobídla.

„Ta ďáblice již je ve stavení?" tázala se zemanka Veruny, když jí na komoru večeři přinesla.

„Před malou chvílí jsem na ni narazila," odpověděla služka, podávajíc své paní dřevěnou lžíci a místu s polévkou, „stála u chléva, a čekala, až ji někdo uvidí. Netroufala si sama vejít."

„Já to cítila, zeje zde, je mi mnohem, mnohem hůře," zachvěla se zemanka, „bude noc co noc ze mne krev ssáti."

„Nebojte se jí," chlácholila ji služka, „přinesla si za ňadry růženec s velkým křížem a mnohými plechovými svatými obrázky. Je zrovna těžký, tolik toho na něm má pověšeného. Vždyť by si ho netroufala vzíti do ruky, kdyby byla taková, jak si myslíte, otočil by se jí okolo nich a přelomil by jí v nich všecky kosti."

„Nechť si má deset růženců při sobě, já jí přec jen nevěřím."

„Abyste měla mysl pokojnou, tož přeložím před chlév, kdež na šalandě jsem jí ustlala, každou noc až ulehne, dvě stébla ovesné slámy křížem. Je-li tím, co si myslíte, nemůže v noci z chléva nikam. Je tam zrovna tak bezpečně zavřena, jako kdybychom dali na dvéře tisíc železných článků."

„Ty's vším vinna, Veruno, neměla's mne tam vy bíd nout."

„Byl by vás dojista krtičkář strašil. S živou je přec vždy lepší porada než s nebožtíkem. Ale povídám vám ještě 80 jednou, že není v holce té nic zlého. Vstoupla do chléva pravou nohou napřed a čarodějnice všude, kam vstoupnou, levou nohou vkročí a na co poprvé sáhnou, vždy jen levou rukou na to sáhnou. Neukazují na nic ukazovačem, nýbrž palcem a ona ukázala na palandu, tážíc se mne, bude-li na ní spáti. Dobře ve všem jsem ji zkoumala, zbytečně se jí bojíte. Nemá nikdež zastrčený ni klokoč, ni jalovec, jen hrst suchého listí v šátku zavázanou si přinesla a tu přede mnou pod růženec na palandu si pověsila. Listím ještě ni¬ kdo jakživ nečaroval a čím chce čarovat, to pod růženec nedává, hned by se to spálilo na prach a popel a šel by z toho puch jako z upražených lidských kostí."

„Ale znamenaná je, to mi nevymluvíš. Neopovažte se říkat jí po křestansku; říkejte jí podle jejího znamení ,ryska'. Jest-li pak přišla ve svých houních?"

„Přišla a žádá si, aby v nich chodit mohla. Bude to prý její smutek za otce."

„To jen tak říká, je samé, samé pihy, bojí se, abyste se jí neštítili, kdybyste její ruce viděli."

„Nezdálo se mi teď v chlévě, že má po sobě pihy, na rukou je nemá jistotně. Když si věšela nad svoje lůžko růženec, musila ji hodně natáhnout a rukáv se jí vykrčil, že jí bylo vidět skoro až k loktu. Zatřpytila se jí ruka v soumraku jako stříbrná, má kůži jako mléko bílou, leskne se jí jako hedbáví. Nikdy takové kůže ještě jsem neviděla, až jsem se jí podivila. Jest dobře, že chce chodit ve svých houních; vaši hoši jsou mladí, kdyby viděli, že je trochu světu podobná, zachtělo by se snad některému z dlouhé chvíle s ní se zasmát ..."

„Co'š to povídala?" vyskočila zemanka na posteli tak z nenadání, že Veruně lžíci z ruky vyrazila.

81 „Nemyslila jsem tím nic zlého," omlouvala se stařena.

„Kéž by se to stalo, co si myslíš, kéž by ta ,ryska' jim nadebíhala a některý chtěl z dlouhé chvíle z ní si strojit blázna. Škoda, že jsem na to nepřišla, když tu byl Adam, ten rád holkám mozky plete, byla bych jej na to navedla. Snad přijde na to sám, nemusím mu to ani na¬ povědět. Kéž by mi aspoň to bůh dal, aby ji hodně po¬ bláznil, ale hodně, že by na jiného myslit nemohla, vše u ní ničím bylo, a on u ní bohem! Nechť ji pak odkopne a s jinou jde k oltáři, s jinou, o níž by jí pak řekl, že krásnější nikdy dříve neviděl, jinou nikdy ani jediný oka¬ mžíček nemiloval. Kéž bych se toho dočkala, abych ji sly¬ šela při tom plakat a věděla, kterak si vlasy z hlavy škube a líce rozedírá —" A zemanka se dotkla svých lící, na nichž pozorovala Veruna dva hluboké, krví zalité pruhy. Stála stará služka před ní jako sloup, nemohouc si nenávist tu jinak vysvětlit, než že má krtičkářovou přes její ubezpečení přec jen za můru, která z ni hodlá v noci krev ssáti.

„To ti povídám, Veruno, chceš-li zde zůstat do smrti, nedělej mi žádné křiky a klevety, uvidíš-li, že by některý z hochů okolo té rysky obcházel. Nikomu se o tom ne¬ zmiňuj, jen mně to přijď povědět, abych měla zde na posteli čím se obveselit. Cítím, že tak hned na svoje nohy nevstanu, mám místo nich dva kusy ledu. Je mi zde teskno a úzko, nevím, nač bych myslila, každá myšlenka mne pálí v hlavě jako jed."

Veruna slíbila vše, co nemocná paní její na ní žádala, ač jí bylo při tom podivno. Ona toho byla příčinou, že krtičkářova do domu přijata byla, cítila se jaksi za ni K. SVĚTLÁ: Nemodleme. 6 82 zodpovědnou před svým svědomím a teď měla oči zamhouřit, nechť se s ní děje co děje?

„Však se to zemance z hlavy vykouří," konejšila se, „jen co jí bude lépe, a Luhovští synkové rozmyslí si to také, než si co začnou s krtičkářovou, aby z toho neměli smích, kdyby to přišlo do hluku."

Ale jak se podivila, když stojíc k slibu svému, šla, aby před chlévem, kdež Dálena spala, dvě stébla křížem položila, u okna státi viděla mužskou postavu, v níž Adama poznala, než uprchl?

Zemanka druhé na to ráno tak velice nad zprávou tou se potěšila a posilnila, že chtěla vstáti. Ale při prvním pokuse sklesla zas na lože. Kroutila Veruna povážlivě hla¬ vou nad velikou mdlobou její.

Není nad nešporní v neděli čas k důvěrnému na ven¬ kově rokování. Ve stavení i kolem stavení, všude ticho; kdo nemohl z domácích ráno na služby boží, odešel do kostela. Staří na peci podřimují, mladí někde v sadě se umlouvají, kam půjdou večer k muzice. Ti, kdož si chtí cosi povědět, co nikdo slyšet nemá, najdou se kdesi v zᬠkoutí, šeptají si a rozejdou se v spokojenosti neb rozbroji, v lásce neb v hněvu, a nikdo o tom nezví, od které doby si ti dva nevěří neb věří, kdy si řekli, že budou k sobě neb proti sobě držet.

V Luhovském dvoře jest za dnešního nedělního odpůldne tak ticho jako v nějakém klášteře. Každou včelu, každého broučka v habrech bzučícího jest slyšet zvlášť, člověk zrovna rozezná, jakou má každá a každý z nich 83 notu. Všecko vůkol v slunci zlatém hoří, jen pod stromy se chvěje modravý průzračný chlad, vonný čerstvý stíu.

Popelí se v něm drůbež dvorská.

Otevřenými okny jest vidět do sednice jehličím po sypané. Dnes je prázdna, holubi to cítí. Sedají na okno jeden vedle druhého, jako když kuželky postaví, a jeden za druhým schovává si hlavu pod křídlo. I jim je dnes v slunci mdlo. V chlévech stojí dobytek klidně u plných žlabů, a na prahu leží skoták, bič v ruce. Po čele mu řine pot, prsa má rozhalená, ústa pootevřená, usmívavá, okolo krku drží psa. Oba spí.

Stará Veruna na hlavě bílou plenu, tuhou jako od borovice koráb, sedí na komoře v skořicovém harasovém kanduši, růženec v ruce, vedle postele, na níž zemanka dosud si odstonává a zuby drkotá. Ještě si drží srdce a říká, že ji v těle studí jako kus ledu. Již sdílí každý ve dvoře mínění důvěrné její služky, že sládne červům. Chřadne od toho srdce až běda.

Za dvorem na pěšinkách ke kostelu strakatí se čeládka Luhovská v nedělním oděvu. Pyšně se tam pohrne napřed až k samému oltáři. Jen jedna postava zůstane v síňce hned u vchodu státi, ta, kterážto se teď táhne sama za všemi, jakoby k nim nepatřila. Má na sobě šaty takové, jaké nosí v chudých těch horách jen lidé nejchudší, jimž je pracovat v lomech, neb na pasekách; jsou z kůže zvířecí.

Nikdo k sobě jí nevolá, aby tak sama nešla, nikdo po ní se neohlíží. Jen synek dvorský, jenž kráčí v čele všech, samý aksamit a hedvábí, kord po boku, každou chvíli se zastavuje a prohodí nějaký žert, aby se mohl po ní ohléd¬ nout. Jí k vůli ted již nikdy s otcem na hrubou do Dubu mezi pány nejezdí, vymlouvá se, že mívá ráno mnoho práce, 6* ■■ 84 co mu mladší postonává bratr, chodí s čeládkou odpoledne na nešpory. Netuší nikdo, proč a k vůli komu svou pýchu snižuje.

Jak by to mohl někdo tušit, vždyť jen jemu jedinému povědomo, jaký to převzácný skvost krásy jest schován v oné huňaté skořepině. Slídí, zdali přec jednou jeden z těch černých blesků, skrývajících se za víčkama, stále sklopenýma, tajně k němu nezalétne.

Ale nechť se ohlédne třeba stokrát po sobě, nikdy oči ty na výzvědách nepřekvapí. Neohlíží se krtičkářova po nikom a nikde, věrna starému obyčeji a slibu novému. Ne¬ mluví s nikým, k nikomu se nedruží, sama prosila Verunu, aby jí oběd vždy kamsi stranou oddělovala, práci vždy stranou vykázala. Uznává tím, že je pode všemi, nejpo slednější ze všech, ba že ani mezi čeládku počestnou po¬ čítána býti nemůže, jsouc takový z úvozu jen vyvrhel. Když na ni zavolají „rysko", jde a poslouží. Tím ulomila ovšem vší zlé vůli ihned hrot a proto se také čeládka nebouřila, jak na počátku hodlala, slyšíc, že má mezi ni přijata býti krtičkářova. Nemusí vzít Adam do ruky bič, aby jí obhájil, nikdo jí netupí a neubližuje.

Ale někdy se rozmýšlí, nemá-li se ho přec jen uchopit.

Nelze mu snésti, že přijímají její poníženost, ni na to patřiti, kterak jim ve všem ustupuje. Kam probůh se poděla ta její pýcha, kteroužto na dopal hořící šlápla, kam její posměvavost povržlivá, jíž v ovčíně k němu si zahovořila?

Nerozumí Adam krtičkářově, neví, co se to s ní udalo, že se mu podobá teď celá jiná, než když poprvé ji spatřil.

Rozležela se v ní teprve teď o otce žalost, skličuje ji to stesk nad sirobou její a ohromuje v ní onoho ohnivého ducha, jenž v očích jí tehdáž planul?

85 Kdy asi zas okřeje a oživne? Kdy ji konečně omrzí, býti pořád, pořád jen sama, večer, když čeládka pod habry si prozpěvuje, tančí a se směje, vloudit se nepozorována do chléva, sednout si tam pod růženec na palandu, rozčesávati si svoje vlasy, ty vlnící, jiskřící se vlasy, utírat si jimi slzy s tváře, chovat v klíně hrst suchého listí, šeptat si s ním, líbat je, zadumat se nad ním, až louč vedle ní dohoří, uhasne a kohouti poprvé zakokrhají . . .

Celé večery stával Adam Luhovský pod uzounkým v chlévě okénkem, jímž vidíval na krtičkářovu, kterak tam tráví večery, a ani jednou ještě si netroufal na ni si za¬ volati, aby k němu ven vyšla, že je tak teplo, ticho a nebe plno hvězd, krásně že se to teď chodí pod lesem „na ni¬ vách", kdež kvete a voní hrách, který zasel, když poprvé ji spatřil. Ba netroufal si ani vydýchnouti, aby to neza¬ slechla, a pozorujíc, že někdo na blízku, louč sama neshasla a nazejtří okénko šátkem nezastřela. Spíše by byl chtěl, aby zítra slunce nevyšlo, a po celé zemi temno zů¬ stalo, než aby okénko její se večer neosvítilo. Někdy ležel již hlavou na samé zdi, již chtěl slovo z úst vypustit, ale právě zvedla oči a podívala se v jeho stranu . .. nebyla by vyšla, viděl to na ní, k čemu ji nadarmo vábit?

Ba neměl nikdo tušení, vida Adama stříbrné na nohou ostruhy, v čele četné, hrdé čeládky si vykračovati, co mu mysl naplňuje, co by chtěl nejvíc a nejdráž zaplatiti. Hořel, hořel Adam Luhovský, jak si vždy hořeti přál, ale nevěděl.

co si má o sobě pomyslit, že se dává tak dlouho a tak trpělivě vnitřním tím žárem mučit. Již se touhy nasytil, chtěl se konečně nasytiti i lásky. Proč se té siré, zavržené krtičkářovy tak tuze ostýchal, že k ní ani ještě nepromluvil kdežto si přec pranic nedělal z dcer Chlistovského a Janov ského zemana, děvčat mu sourodých. Když si s nimi chtěl zatančit, přes celou sednici na ně jen kývl, a ony přišly, nic se nehněvajíce, že si pro ně nejde sám.

I matka se mu divila a naň se horšila. Obořovala se dnes na komoře zle na Verunu, že jí neví o krtičkářově dosud jiného povědět, než co jí řekla první den.

„Má s ní Adam zajisté něco obzvláštního za lubem.

Chce ji nejspíše dříve zkoumat, než k ní se sníží, není-li po otci, a nechystá-li se večer, jsouc sama v chlévě, k ně¬ jakým čarám," vyrážela se, když se byla se starou služkou pořádně vyvadila, že tomu ještě nepřišla na kořen, proč si Adam tak opatrně počíná. Byla by se ho sama na to otᬠzala; ale obávala se, aby ho snad nedomrzelo, že je špe¬ hován. Snad by při povaze své zvláštní ani nebyl pak pro¬ vedl, co hodlal.

Lomcovala zemankou na posteli nejen zima, ale i ne¬ trpělivost a nedočkavost. Pravila si totéž, co Adam si pravil, co to dělá za okolky s onou holkou? Čeho pak že se bojí?

Koho že má, aby proti němu povstal, kdyby jí sliboval a pak k slovu nestál?

Nešporní v neděli čas, nejvhodnější to doba k důvěr¬ nému rokování. Nahoře v lomenici v zemanově sedničce, do jejíhož okna čouhala větev habrová, plna hlaďounkých jako hedvábí lupenů, na niž si ob čas přišla sednout sý¬ kora, pozorujíc napjatě, co uvnitř se děje, stál Luhovský hospodář u stolu, pohlížeje pln starostí na syna, na němž si tolik zakládal. Byl skoro tak mizerný jako dole matka, i on chřadl až běda.

Neděle minuly od dědovy smrti, a Míchal ještě vstávat nemohl. Ležel jako podťatý mladý štěp, květem obsypaný.

Zeman sám jej ošetřoval, nepouštěje nikoho k němu. Dosud 87 si nebyl ještě troufal o oněch „mouchách" zmínku učinit, tak se bál syna neopatrným slovem podráždit. Nešlo to s ním tak rychle ku předu, jak byl doufal, byl ještě tuze, tuze měkký, mnohem měkčí, než na syna jeho slušelo.

„Náš Míchal nám stůně na hlavničku," vypravovala čeládka mezi lidmi, „porazilo ho to, když mu děd tak ne¬ nadále v náručí skonal. Neviděl ještě nikdy člověka umírat."

A nikdo se nedivil Michalově hlavničce, uznávaje, že je to hrozná pro mladíka věc, sáhne-li smrt pro někoho tak přímo bez opovědění do jeho náruče, třeba to byl jen sta¬ řičký, ua mysli strhaný praděd. Každý cítil, že by byl ne¬ nadálý ten pohled do její hrozné tváře taktéž odstonal.

Najednou Míchal na loži se vzpřímil. Jak byl přepadlý a bledý, zmateně mu visely jeho pěkné kadeře okolo hlavy, zvyšujíce ještě chorobný výraz jeho tváře. Zeman odvrátil hlavu k oknu, nemohl snésti pohledu toho.

„Nechystejte se mi ještě pryč, tatínku," pravil mu Míchal, domnívaje se, že proto k oknu pohlíží, ant si vzpomněl na nějakou ve dvoře práci, již chce jít snad nazejtří nařídit, „dnes to se mnou jde, ještě nepřišla na mne žádná mdloba, žádná křeč — a přec neustále na dědova slova vzpomínám. Chci se vás na něco — optat. Neodchᬠzejte, prosím vás."

„Nerad, tuze nerad jsem tě tehdáž u děda nechával, jako bych byl věděl, co se stane," vzdychl si zeman.

„Nelituji, že jsem se přihodil právě k jeho smrti," ubezpečoval Míchal otce, a jeho tváře se pokryly náhle šarlatem, který než ještě domluvil, zas ustoupil sinosti té¬ měř smrtelné, „šel aspoň do hrobu přesvědčen, že mluvil s andělem, přinášejícím mu poselství, že jest nad ním přec jen věčný bůh pravdy. Přistupte ke mně blíže, tatínku, 88 sedněte si ještě jednou a povězte mi, co byste vy řekl mně, kdybych chystaje se do hrobu, od vás posilnění si žádal? Dejte mi odpověď, otče, na vaše svědomí 1" Zeman opět od něho hlavu odvrátil.

„Sem ke mně na postel si sedněte," dodal mladík tak rozkazujícím způsobem, že zeman bezděčně ho uposlechl, „a povězte mi, jak o tom smýšlíte, co mi děd v poslední chvíli vyjevil. Zajisté jste to slyšel od něho nastokrát a víte, o čem měl asi se mou řeč. Nešetřte mne v ničem, vždyť říkáváte, že mám ducha vašeho, co víte a snášíte vy, mohu tedy vědět a snášet i já. Blesk sjel k mým nohám, ukázal mi propasti, o nichž dosud zdání jsem ne¬ měl, bojím se udělat krok ku předu, abych do nich nesklesl, hlava se mně neustále točí v závrati nad nimi. Snad je přeskočím, až s vámi promluvím. Dokavad se nevymotám z těch sítí, v kterých se třepetá duše moje, nemohu a ne¬ mohu se dostat zpět do života, vše namáhání je marné.

Pomozte mi je přetrhnouti, záleží li vám na mém zdraví.

Nemyslete si, že jsem ještě tentýž hoch, kterého jste v nᬠručí na postel tu přinesl; napřemýšlel jsem se, co zde ležím, tolik, že několik mužů po celý život svůj tolik se nenamyslilo, a poznal jsem, že mně nepomůže než pravda, nechť je jakákoli. Pročež dříve odsud vás nepustím, dokud mi nepovíte, co na Luhově a s Luhovskými se dělo?"

„Co se dělo?" pokrčil zeman rameny, mhouraje pří tom očima. Nevěděl, jak do toho a přec byl žádostiv trapuému stavu, v němž tonul nejen syn, ale i on, konec učiniti.

„Nepřicházejte mi se žádnými medovými pokroutkami, otče," napomínal jej Míchal, thopiv se jeho obou rukou 89 a pohlížeje mu pln plamenné opravdovosti do očí, „chci slyšet pravdu, ať je jakákoli, ještě jednou vám to opakuji.

Vpravím se do ní, uvidíte, jinak se vám zde, nevěda kudy kam, na mysli spletu jako děd. Již několikrát jsem si bez¬ toho myslil, že to na mne přichází jako na něj, tak mi bylo úzko a teskno."

Přízvuk v slovech synových byl tak vážný, že se přestal zeman kroutit a rozmýšlet. Vždyť i jemu, tonoucímu v po¬ dobných bojích duševních, konečně jiného nepomohlo, než spřátelení se s pravdou, rád si lichotil, že na ni přišel.

Hůře se synem již nemohlo býti než bylo.

„Co prý se dělo?" opakoval zeman, „inu dělo se as' vše to, co praděd ti povídal. Přidržovali se Luhovští od nepamětných časův zapovězené papeži a císaři víry, čisté to víry, jak oni tvrdili, neuznávajíce jiného za pravdu, než co Kristus ve jménu otce světu hlásal. Ač byl rod ten nej¬ bohatší, nejvznešenější v celém Ještěde, tak vznešený jako rod hrabat našich, přec Luhovští vždy jen k lidu drželi a k němu se rovnali, nikdy rozdílu mezi sebou a žebrákem nedělajíce. Chodili se svými spoluvěrci bohu sloužit do lesů a slují, velebíce jej tam žalmy. Chytili je několikrát při tom, uvěznili, mučili, ale aby vrchnost nepřišla o žádného robotujícího chlapa, poslali na smrt vždy jen jednoho z blu¬ dařů, pokaždé Luhovského, čímž ovšem páni do žádné škody neupadli. Za to býval vyvolenec ten vždy obzvláštním způ¬ sobem před popravou trýzněn. Každé pokolení rodu našeho mělo aspoň mučedlníka jednoho. Tuším, že jich tak zahy¬ nulo z nás po sobě asi pět."

„Pět," svědčil Míchal otci. Měl každé dědovo slovo ohnivým písmem v hlavě zaznamenáno.

\ 90 „Poslední z nich, pradědův nejstarší to syn, bratr otce mého, byl prý obzvláště krutě pokutován," dodal zeman mhouraje více ještě, než bývalo jeho obyčejem, očima.' „Jen dále, otče, probůh dále," prosil mladík, když udělal opět přestávku, „uvidíte, že mi ulehčíte, budu-li konečně vědět, čeho se mám zachytit."

„Byl tuze krutě pokutován. Mělit jej páni v podezření, že založil oheň v zámku Starodubském, aby mohl ukradnout onen patent, na který si sousedé dosud tak velice stěžují.

Poroučí jim v něm císař sám, aby pánům svým robotovali, kdykoli si toho na nich žádati budou a kdo by se vzpíral, tomu aby bylo hned vše, co má, zabaveno, děti odňaty, on sám do šatlavy vsazen a tam na skřipec dán."

„Je to hrozný patent," zašeptal Míchal, „nedivím se, že někdo život nasadil, aby jej zničil."

Zeman svraštil čelo.

„Což říkám, že chtěl náš předek tak učinit?" ostře synovi namítal. „Měli jej páni jen v podezření, snad měli i někoho jiného v podezření — a sváděli to na něj, aby si nemusili k smrti odsoudit poddaného. Strýci sáhli na hrdlo a dědovi na rozum. Vzal si potupnou synovu smrt tak tuze do hlavy, že se odřekl boha, jenž prý nestál ani při jeho rodu, ani při českém národu, přidržujícím se tak věrně jeho 'pravého učení, a od onoho dne, kdež mu přišla zpráva, že je syn odpraven, pominul se na smyslech. Otec můj, za¬ strašen osudy rodinnými, udělal s pány mír, dal mne k nim do služby. Již nevím, co bych ti ještě pověděl, jsem hotov."

„Nejhlavnější však dosud nevím — co vy o tom všem soudíte. Chci od vás slyšet, jste-li při dědovi, že reptal proti bohu, zapomínajícímu se nad námi a národem celým, neb vidíte-li v tom, co nás a lid český potkalo, zasloužený 91 trest, že jsme se někdy přidržovali bludné víry. Kde vidíte spravedlivost; v čem je pravda? Nepustím vás odsud, dokud mi svoje myšlenky nevyjevíte. Nebudu ve světě nic pláten, dokud na to nepřijdu, co si o něm myslit mám . . ."

„A dokud nebudeš mít z něho rozum," doložil zeman.

„Ba pravdu máš, dokud člověk neví, jak v tom s tím světem je, není tu nic pláten a sám v něm také málo platí. Ale kdo jej pozná, prohlédne a s ním jde jeho krokem, ten konečně naň vyzraje a nade všemi vyhraje. Proto vyhráli páni nad lidem, že mu porozuměli, vlastně ti, co světu po¬ rozuměli, stali se na něm pány, a ti, co se dívali vzhůru do oblak, na jiného čekali a jinde hledali svět jiný a lepší a podle toho, co o něm si vymyslili, zde žili — ti stali se jejich otroky."

•„Jak jste to řekl, tatínku?" tázal se Míchal dychtivě, „nerozuměl jsem vám ve všem."

„Je lépe, že's nerozuměl," pravil zeman, jenž byl více prořekl, než vyřknouti chtěl.

Ale nesnesl Míchal déle jeho vyhýbání.

„Kolikrát vás mám ještě prosit, abyste jednal se mnou upřímně jako otec se synem," zvolal vášnivě, a slzy mu vstoupily do očí. „Pravda patří dětem, jako šaty a jídlo; náleží také k jejich vybytí, jako peníze, neb kus pole a stavení. Nechcete-li mně dát, co na syna patří — nečekejte, abych vám déle říkal ,otče'. Co je to za otce, jenž si chce vzíti právě nejlepší a nejvzácnější statek do hrobu a děti zde odbývá několika rozlámanými grešlemi, za které sám v životě nic koupit si nemohl? Jestli mně nezjevíte dnes svoje smýšlení, zítra mne tu nehledejte."

Nehněval se zeman, že syn tak zprudka k němu si zahovořil, přestal mhourat a obojetuě se usmívat, patře naň MMM 92 pln otcovského zalíbení. Vždyť poznával právě v té ráznosti a rozhodnosti, jíž naň dokračoval, konečně svého ducha.

„Takhle se mi líbíš," zvolal, „takový ode dneška bud a nedej se již ničím másti. Teď konečně mohu s tebou promluviti od srdce, jak toho jsi žádostiv. Věř mi, nestojí ten svět za jedinou truchlivou myšlenku naši, blázen v mých očích, kdož si připouští jeho spletenost k srdci. Možná, že byl někdy jiný, dokonalý, jak mnozí dosud věří, ale teď je na čisto převrácený. Když jsem se dostal do panského dvora, vedlo se mi tam asi tak jako teď tobě, jiné jsem slyšel řeči než doma, jiné náhledy a myšlenky. Co mi bylo svaté, tam neplatilo, a co za hřích jsem považoval, to tam bez ostýchání se provozovalo. Třepetal jsem se taktéž vsíti nevěda kudy kam — dokud jsem nepochytil od pánů, jimž k stolu jsem sloužil, trochu němčiny. Ovšem nesměli o tom vědět, a dosud neví ni náš justiciar, ni vrchní, že jsem všemu rozuměl, co mezi sebou po večeři rokovávali, když jsem jim na stůl ze sklepa láhev starého vína za láhví po¬ stavoval. Přezvěděl jsem při tom, že považují páni lid za stádo hlupců a slyšel jsem na svoje uši, kterak se mu po¬ smívají za jeho poslušnost. Nevěří páni ničemu, mají za to, že vše, co psáno stojí, jest jen věc vymyšlená neb podvržená, ale vždy schválně nastrojená na stádo to, aby se mělo čeho bát a vyšších nadál poslouchalo. Ani v hříchy pánové nevěří, jdou na to, aby byli lidé za ně pokutováni a stíháni jen proto, aby se oni mohli nad nimi státi sudími, vrchními, radními a dobrý z toho měli plat. Ale co ti to teprve povídám, že páni se nepřidržují v srdci svém vlastně náboženství žádného, vždyť musí člověk na to přijít sám, že nevěří v to, co psáno jest a co s kazatelny se hlásá.

Zdaž by dělali, co dělají, kdyby věděli, že jim přijde za 93 to nějaká na onom světě odplata? Vzali by pak žebrákovi poslední groš, mořili by poddané jen pro svou libost beze vší potřeby? Nemají lidi za nic, poněvadž nemají boha za nic. Co nám o něm povídají, sami za báchorky považují, chodí do kostela a ctí kněze tomu lidu jen pro příklad.

Takové to je, teď to víš!"

A zeman uhodil pěstí do stolu; Míchal sebou ani ne¬ pohnul, hltal každé slovo jeho jako hlady umírající sousta neb zoufalec jed.

„A chceš-li mermomocí vše do poslední kapky věděti, co vím já, tedy ještě věz, že jsem pány tenkráte i o tom rozprávěti slyšel, kterak se s naším hrabětem několik jiných šlechticů odebralo až do Francie, aby se na tyto věci tajně přeptali některých učenců, kteří vynašli takové brejle, jimiž lze vidět po celém nebi, až tam, kde je nejvyšší."

„Nuže?" Míchal otce pobízel. Pohledl naň totiž zemani zdali je v něm dosud dosti srdnatosti, vyslechnouti jej až do konce.

„Pověděli jim z přímá — ale musili jim prý mnoho za to zaplatit a ještě slíbit, že nikomu nic o tom nezjeví — že prozkoumali vše, a nikdež památky nenalezli toho, co si lidé o nebi povídají. Nenašli nic v měsíci — je to prý takový jen škvár — nenašli nic v slunci — obyčejný to prý oheň, nenašli ve hvězdách ni pannu Marii, ni anděly, ni duše nebožtíků, a nad hvězdami je prý všude — prázdno, nikde nic. Je to prý s naším světem asi jako s mlýnem spuštěným."

„A kdo mlýn ten spustil?" zašeptal Míchal, když otec opět se zamlčel.

Zeman pokrčil rameny.

94 „Na to dosud nepřišli. Snad prý někdy něco bylo, co tím vším pohnulo, čím to oživlo a do běhu se dostalo, ale ted to není v ničem již k pozorování, sama kola světa se točí, vše samo se udržuje, jedno se živí druhým. Byl-li nějaký duch stvořitel, dávno ze světa se vytratil. Vždyť klapá mlýn a kolo se točí, třeba mezi tím zemřel mlynář, jenž jej spustil. Počítám, tehdáž když ještě něco bylo, že byly také ty zlaté časy, o nichž si lidé dosud vykládají, ten na zemi ráj. Teď je ale po tom všem."

„A co se děje s duší v nás, když k stvořiteli se ne¬ vrací?" Míchal ještě tišeji zašeptal.

„S duší to, hochu, asi dopadá jako s plamenem u svíčky.

Když svíčka dohoří, kde po plamenu památky, a přec tu byl, viděli jsme jej, svítil nám. Sama v sobě duše se ztráví."

„Bůh mrtev, duše v nás umře, žádné nebe, žádný věčný život," opakoval Míchal téměř bezzvučně.

„Za to žádné peklo; žádná hrůza před posledním sou¬ dem, žádné po smrti trápení." • „Žádná, žádná nikdež naděje a radost. . ."

„Jen světa rozkoší rozumné a opatrné užívání . . ."

„Užívání pravíte," rozkřikl se Míchal, „jaké to uží¬ vání! Já dosud jiné nepoznal rozkoše, než procházeti se mezi poli, rozhlížet se po okolí a přemýšlet o tom, kterak je vše tak překrásně zařízeno. Užíval jsem, obdivuje se té svrchované moudrosti, kteráž to nebe nad námi tak vznešeně vyklenula, plno hvězd po něm nasela a nám lidem citlivé srdce do ňader položila. Jak jsem byl šťasten, když do ko¬ stela jsem vešel, abych se té věčné moudrosti a lásce tam poklonil, když o ní kněze kázati jsem slyšel. Jak jsem byl rád na tom krásném světě pOd tím dobrým bohem, jenž nedopouští, aby bez jeho vůle jediný vlas s hlavy nám 95 spršel. A najednou slyším děda hospodinu vyčítat, že ničí pro svou kratochvíli, co stvořil, že nestojí při svých věřících, ni při pravdě v knihách jeho hlásané, a vy, vy mi doka¬ zujete, že ho ani již ve světě není, že netresce zlo a neodměňuje dobro, vše že se chýlí k svému zakončení jako tam ty vytažené na stěně hodiny — že není mezi nějakým strojem a světem naším rozdílu žádného — jak to přes srdce pře¬ vedu, jak tu dále pobudu . . ."

„Pohlédni na pány a uč se od nich, jak já od nich jsem se učil. Jsou samá veselost a nenechají si ničeho ujít, při čem by mohl člověk míti dosti malé potěšení. Koflík dobrého vína je pro ně radostná věc, ještě radostnější vy¬ ražení s hezkou holkou, ale nejradostnější ze všech — pa¬ novati jiným, býti nade všemi. Jak se to hrčí justiciárovi po" silnici a jak teprve hraběti! Jen co rukou pokyne a stáda koní a stáda lidí mu jsou k službám, každý, kdežkoli se objeví, se mu klaní — tot veselejší věc než počítati ty mrkavé na nebi hvězdy a sám poli se potácet a naslouchat, jak tam cvrkají kobylky. Ba můžeš býti veselým jako jsou páni, neb všecky panské radosti čekají na tebe — také."

Ale Míchal si nevšímal posledních těch slov slavným hlasem pronesených v patrném úmyslu jím zatřásti, jej úžasem naplnit a od trapných myšlenek odvrátiti.

„Nevím, nevím," zadumal se, „jak uvyknu myšlence, že tu pod sluncem jen tak se motáme pro nic jiného, než abychom tu pojedli, popili, v karty si zahráli —" „Uvykneš," tvrdil zeman. „Také jsi plakal, když jsi na to přišel, že ti nadělil jen tatínek do bakančat jablka a ořechy a ne svatý Mikuláš, a od té doby jsi se snad již několikrát tomu pousmál, žes proto plakal. Také jednou tomu se zasměješ, žes plakal dnes jako dítě, dovídaje se, 96 že není nikdež rajská jakás zahrada, v níž rostou zlaté lilie a růže, do níž bys mohl po smrti se odebrati, že ni¬ kdo nad tebou nepočítá tvoje dobré činy, aby pak za ně tě odměnil! Co to ale tropíš, Michale, vždyť nejsi opět k sobě podoben? Tak stojíš k slibu svému, že vše sneseš?

Vzmuž se přec a pamatuj se zas. Jaké to je, takové to je, nezměníš to a kdybys chtěl hlavou tou stěnu prorazit.

Pusťme se raději do něčeho jiného. Často ode mne slyšels, že do smrti za pluhem chodit nebudeš, a nikdy ještě jsi se mne neptal, jak to myslím."

Míchal naň hleděl, ale neposlouchal ho.

„Ty se musíš stát oíícírem," zvěstoval mu otec vítězně, „po němž se budou jednou bláznit slečinky a hraběnky.

Snad se bude po tobě blázniti i dcera našeho hraběte, a on ti ji bude musit dát. Může ti ji dát, jméno tvoje a erb tvůj je starší erbu a jména jeho, bude ii nárn znova po¬ tvrzen, jsi takový rytíř jako on. Již tě vidím v kabátě zlatem šněrovaném, kterak přijíždíš čtyřmi koňmi na Luhov navštívit otce a bratra."

„Otče, jak to ke mně mluvíte? Neprosil jsem vás, abyste mi dnes nepřicházel se žádnými medovými pokroutkami?" zvolal Míchal s hněvivou výčitkou.

„Neberu to z modra, co ti povídám, budeš tím, čím byli jednou předci naši, a nás ostatní za sebou povzneseš.

Dopomůže ti k tomu sám hrabě náš, uvidíš. — Mohu mu takovou proukázat službu, neb do takových jej uvrhnout nesnází, že se mi rád vším vykoupí, čeho od něho žádat si budu ... čas k tomu blízký, nikdy ještě páni tak mne nepotřebovali, jako mne budou potřebovat za krátko; na okamžik tak vhodný jsem trpělivě čekal, abych tobě, v němž vidím sebe, vydobyl cti, jména, slávy!"

97 „A proč vy, otče, to děláte jako páni, tváře se jiko byste věřil, nevěře?" zostra Míchal otce se otázal, stále si nevšímaje překvapujících těch slibů.

„Abych měl pokoj," odvětil mu zeman lhostejně.

„Proč neřeknete aspoň lidem, jak to stoji? Že si tropí páni z nich ve všem blázny?"

Umínil si zeman, že bude míti se synem trpělivost, a také ji měl.

„Vždyť mají lidé také svůj rozum, právě takový jako já, budou-li chtít, vypátrají sami, na co jsem přišel."

„Ale oni spoléhají na vás, že vy jim vše, co k jejich je prospěchu, povíte. Za svou hlavu vás mají."

„Dosti dlouho Luhovští jim napovídali a šli v tako¬ vých věcech napřed. Já již více pálit se nehodlám, vždyť mezi ně ani nepatřím, mezi pány je místo naše."

„Myslí sousedé, že s nimi jak s bratry smýšlíte."

„Což s nimi dobře nesmýšlím, nenapomínámli jich, aby byli pokojní, pravím-li jim, že čím budou povolnějšími, tím méně že zkusí? Když ani císař Josef s pány nic ne¬ svedl a oni jej otrávili, že nechtěl, aby byla robota, co tedy svede s nimi houf hloupých bezbranných sedláků? To panstvo nad lidem stojí tak pevně, jako ty naše nad námi hory, kdo je přemůže? Jak nepohnou lidé skalami, tak ne¬ pohnou pány, tahle věc ničím přemoci se nedá" „Což děd pravdu děl, nejsou na světě než hlupci neb lotři?"

„Snad!" zamhoural zeman chladně na syna.

„Věřte mi, otče," zvolal Míchal zalomiv rukama, „svět mne tak mrzí, že bych nejraději se uvrhl do vody, tam, kde je nejhlubší; nestojím za sebe, že to neudělám."

K. SVĚTLÁ Nemodlenu 7 98 s Zeman zbledl; nestávalo se mu to často, byl by snad mohl spočítat, kolikrát se mu to v životě přihodilo.

„Michale, mé dítě, synu můj!" zajíkal se, a více nebyl s to ze sebe vypravit, tak jej přemáhala krutá synova slova.

Najednou mu padl okolo krku a hlava mu sklesla tak těžce na Michalova prsa, že tento myslil, opět že mu leží mrtvola v náručí.

Velikou otcovou bolestí Míchal konečně se vzpamatoval.

Přitiskl jej k srdci a slzy mu vyhrkly proudem z očí, máče¬ jíce otcovy vlasy.

„Odpusťte mně, otče, pro svou ke mně lásku, co jsem nehodného prořekl," prosil otce, zdvihaje mu hlavu a hladě mu tvář, nikdy podobných slov z úst již nevypustím, nikdy podobné myšlenky v hlavě své nevytrpím, spoléhejte se na moje slova. Jen jedinou věc mi povolte: nechtějte, abych se dříve v kostele nebo u správy boží ukázal, dokud sám nevyzkoumám, co na tom je, co od vás jsem slyšel, snad přijdu přec jen na něco jiného, než jste přišel vy — zdá se mi pořád, že to pravda býti nemůže, co jste od pánů zvěděl. Namlouvají si snad schválně, že není nikdež boha, poněvadž mají z toho, co dělají, strach, a přec se toho vzdáti nechtí."

„Michale, co to máš zas za nový ve své hlavě vrtoch!"

zeman opět se zhrozil. „Jen přec považ, jaké by z toho pošly řeči, kdybys se v kostele neukazoval? Nemysli si, že by si lidé toho nepovšimli a pánům to ihned nedonesli.

Čeho bych se pro tebe domohl, kdyby si o tobě povídali, horší ještě že jsi předku svých. Ti byli aspoň jen bludaři, sloužili bohu dle svého způsobu, ale ty bys se chtěl vy¬ mknouti ze všeho a ukázati, že jsi na dobro nemodlenec.

Mysli si uvnitř co chceš, ale na oko musíš k tomu držet, 99 k čemu drží teď všichni, jinak nepřijdeme zas k ničemu a hůře ještě se nám povede než kdy dříve, na dobro si to s pány zkazíme."

„Dejte do hluku, že jsem se nakazil od praděda, že pozbývám —" trpce Míchal se pousmál.

„Synu, nezničuj přec lehkomyslně sama sebe a nepo¬ nižuj samochtě rodinu svou ještě více, než již ponížena jest.

Ty's na světě tom moje radost, jen k vůli tobě odpouštím matce tvé vše, co na příkoř mi činí. Chceš kráčeti v jejích šlépějích a o jediné, co mám, mne připraviti?"

„Ne otče, to nechci," upřímně se vyznával nešťastný Míchal, „ale i vy mně ještě hořkosti nepřidávejte."

„Jak to mluvíš? Což mám jiného na mysli, než jak bych ti život osladil? Chci v tobě ještě jednou omládnouti, teprve jak se patří žíti, vida, kterak v tobě stará, v prach šlapaná sláva Luhovských znova zas vzkvétá. Dost jsme se těm tam dole v zámku nakláněli, musí nám zaplatit, co jsme jim sloužili a posloužit na vzájem ted nám. K čemu dosud šíji svou před nimi schyluji? Ty máš panskou schop¬ nost, nadání, postavu a způsob, Adamovi to již v krvi ne vězí; on bude na statku hospodařit, ale ty se staneš šlech¬ ticem, proslulým to zetěm mocného a proslulého pána, a štastně-li přivedeš svoje vojsko z bojiště domů, udělají z tebe snad také hraběte. Ó slibují páni, slibují jako vždy, hrne-li se na ně zlo, a zle je na Mimoňsku, zle i na ostat¬ ních panstvích hraběcích. Všude mor se ukazuje, nemají na práci žádných lidí, z čeho již pošla škoda veliká a pojde ještě mnohem větší. Již o tom justiciar se zmiňuje, že by hrabě na to vypaložil dvacet ba více tisíc, kdyby naši lidé se rozdělili, a polovice zůstala zde a druhá se uvolila ro¬ botovat na panství, kam nepatří. Kdyby byl onen patent 7* 100 tam, kde páni tvrdí, totiž v pražském archivu, nemusili by se nikoho prosit, nýbrž mohli by jej dát zas jednou přečíst a čeho si přejí, poručit, ale patent v archivu není, snad jej přec jen někdo ukradl, třeba ho kdosi dosud přechovává.

Ostatně prý i neradno ted na lidi hrůzu pustit, ve Francii se to, jak povídají, hýbe jako za Josefa u nás, nebude z toho asi nic, ale kdyby vítr kus té mlhy k nám zavál, měli by páni zas trochu s tím nepohodlí, volat to na sebe nechtějí- Proto si přejí, aby to kdosi s lidmi v dobrotě k prospěchu jejich vyjednal — bodejť by mu za to ne¬ udělali syna oficírem, nevrátili mu, co náleželo jednou otcům jeho, nepotvrdili mu starý erb a právo . . ."

„Otče, probůh, jsem tak zmatený, že dobře nechápu, co mluvíte, neb vám kolují skutečně tak hříšné myšlenky v hlavě, jak se mi podobá?" Míchal se zděsil. „Snad byste nechtěl dělat prostředníka v takovéto věci, a víte-li, kdo onen patent přechovává, to vyzraditi, abych mohl za to nosit kabát zlatem šněrovaný a páni nám říkali bratře?"

„Jen se přestaň zas chytat za hlavu," zahučel zeman nevrle, „jak ti jen může na mysl vstoupit, že bych tě chtěl pánům ponavrhnout v pravdě za oficíra, když jsi jako ženská, hnedle bych byl řekl baba. Člověk vida, kterak si počínáš, připadne na leccos, aby tě ukonejšil, vždyť slibuje otec rozplakanému dítěti konečně i měsíc s nebe, jen aby již s ním měl pokoj."

„Věděl jsem to, že mi budete chtít zas medu do úst strkat," vzdychl si Míchal, „karáte mne, že jsem jako dítě, a sám jako s nemluvnětem se mnou nakládáte. V tom aspoň mne neoslyšte a nedonucujte mne k skutkům pokryteckým.

Nechť si je nade mnou soudce věčný či není, přec u mne navždy špatné zůstane, co dosud za špatné jsem považoval, 101 nebudou rtové moji mluvit nepravosti, jazyk můj nebude vynášeti lstí, neodložím upřímnosti své oď sebe. V tom aspoň zůstanu při své víře až do smrti, nikdo a nic od ní mne neodvrátí."

Zeman usmívaje se dle svého způsobu a mhouraje očima, zamáchal rukou, jakoby byl chtěl říci: „Tohle jsou zas jen samé mouchy, však se to časem ukáže." Ale ne¬ chávaje mínění to při sobě, nahlas pravil: „Snad na něco přijdeme, čím nám oběma vyhověno bude, vždyť máme jeden jak druhý dobrý při sobě vtip.

Zdá se mi, že jsem onehdy cosi slyšel, jakoby vrchnost naše čekala do Ještěda vzácné příbuzné. Chtí prý užiti hor, nebudou tedy ubytováni dole v zámku, nýbrž nahoře na Světlé u faráře, jenž byl u nich domácím kaplanem neb vychovatelem, nepamatoval jsem si, čím. Nutno pak, aby měl farář na blízku spolehlivého člověka, který by se ho¬ stům jeho hodil za posla i průvodčího; hajný tamější sám k tomu nestačí, musí se přibrat ještě někdo k němu. Jestliže k tomu dojde a ty budeš chtít, justiciárovi k výpomoci tě ponavrhno. Tam pod samým Ještědem budeš aspoň hodně dlouho a často sám, a než vznešená návštěva odtamtud zas domů se vrátí, můžeš míti vše přemyšleno a v hlavě urov¬ náno, co ti ted do ní nechce. Snad se to třeba stane ještě dříve."

Míchal slyšel najednou nad sebou zašumět ty staré bukové a dubové v Ještěde lesy, a viděl se pod jejich tma¬ vou klenbou, zavanul z nich do jeho palčivých v duši ran takový chlad a mír, že pocítil již teď jakous úlevu. Umínil si, že bude za hajného v lese službu konat a on nechť pány provází na jejich po okolí projížďkách.

■ 102 „Tak to udělejte," prosil otce, „a zatím mne všem lidem za nemocného dále vydávejte. Neselžete jim, vždyť jsem k smrti zemdlen, na smrt nemocen . . ."

Nikomu ve dvoře nechtělo se „v houštatech" na ho¬ rách vyžiti trávu a přec se tam někdo pro ni vydati musil, nemohla tomu Veruna popustiti. Voněla tráva odtamtud všemi vůněmi, byla samé čisté koření, sušívala ji na po¬ ledním sluníčku a míchala ji po hrstech mezi píci. Dojily po ní krávy pak o přetrž, a vyskytla-li se mezi nimi ne¬ moc, po seně tom hned zas se jich spustila.

Nechtělo se žádné z děveček do houštat, že je tam prý daleko. Kdož tam na trávu šel, musil se tam vydat na celý den, nestálo to za to jíti na poledne domů. Široko daleko nebylo žádné cesty, nikdež na blízku pole, živé duše člověk tam za celý boží den nespatřil.

• Nebály se dvorské služky v houštatech ale jen samoty, ukazovala se tam prý také polednička, drobounká a útlounká jako dvanáctileté děvčátko v bílé košilce, bič v ruce. Všecko všudy tam prošla, koho napadla, tomu našvihala, a komu našvihala, ten zemřel do tří neděl na černé neštovice.

„Musí tam tedy Ryska," rozhodla konečně Veruna, když se jí děvečky na všecky strany vymlouvaly. Ale ne¬ rada krtičkářovu tam pouštěla, měla ji ráda blízko sebe, dobře k ruce jí sloužila.

„Ovšem že tam musT"Řyska," služky jí přisvědčily, „k čemu pak ji zde mezi sebou trpíme, než aby na taková místa za nás chodila. Jí to může býti jedno, když pořád v kukli chodí, a jak říká, otci na památku nikdy v ní 103 chodit nepřestane, má-li v ní tvář důlkovitou nebo hladkou.

Rysatá je již beztoho, kdo má na sobě jedno znamení, může k tomu přibrat ještě jedno, již ho to o mnoho více uezhyzdí. Kdo ví, neměla-li Ryska neštovice již kolikeré, vždyť se ještě s námi ani jeden večer po práci u koryta neumyla."

Ryska slyšíc ráno, kam že se má dnes vydat, jediným slovem se nezdráhala, ač dobře věděla, co o houšťatech se povídá a za jakou příčinou se tam žádné služce nechce.

Vzala si srp, brousek, hrábě, trávnici, hodila vše na samotížky, tři řípy, které jí dala Veruna na oběd, k tomu, po¬ padla samotížky za voj a pryč byla.

Veruna schválně před dvůr vyšla, aby za ní se dívala, kterak k houštatům uhání.

„Kdyby to nebylo dítě čarodějníkovo, přec jen by s takovou chutí nešlo, kam každý jíti se bojí," pomyslila si vrátivši se zas ku své práci a po celý den měla o tom rozjímání, kterak to přec jen s tou krtičkářovou dopadá.

Kolísala se stará služka neustále ve svých k Rysce citech, jednak k zemance se přidávajíc, jednak zas před jejím nařknutím ji bráníc. Bylo jí osiřelého děvčete, kteréž ukazovalo tak dobrou ke všemu vůli, vytrvalost a praco¬ vitost tak velikou, přec jen líto, že u každého je v takovém opovržení, ač nikdo nejmenšího na ně říci nemůže. Pořád se jí zdálo, že ona především by je měla bránit a mu nadlehčovat. Ale viděla-li zas, jak Ryska do toho všeho se vpravuje, jak trpělivě přijímá a snáší, cokoli na ni se uvaluje, nikdy shovívavosti si twáádajíc, nikdy soucitu se nedovolávajíc, tu proti ní zas jaksi zatvrdla a se ztrpčila onou u staršího člověka žárlivostí, počíná-li si mladší vedle něho příliš samostatně. I pravila si pak v duchu jako dnes: 104 „Máš holenku sice růženec samý obrázek, děláš vše pravou rukou, v posteli jsem ti také ještě na žádný jalovec nepřišla, ale proto jsi přec jen z krve nekalé a není ti hodno věřit. Jestliže ti tu někdo cosi udělá, z čeho ti pojde smích, litovati tě nebudu, mohl ti tatík povědět, jak se tomu ubráníš, sama také děláš, jako bys měla na vše rozumu dost. Kdož by ti radil, když o žádnou radu nestojíš."

Myslila při tom Veruna především na Adama, večer pod okénkem jejím stojícího. Což mohl míti jiného s ní za lubem, než ztropit si z ní hodný smích?

Ale když jí přivezla Ryska večer samotížky tak vrcho¬ vaté travou, že ani nevěděla, kde ji prostře a u-uší, přiveze-li jí odtamtud každý den takový náklad, zas na ni pohledla ckem příznivějším. Zavolala ji k sobě na zápraží, kdež večer vždy odpočívala, pod.-trčila ji kus pšeničného chleba, který pro churavou zemanku txď pekávala, a vypravovala jí, co ve dvoře dnes každý dělal a jak jim práce ubývala.

Při tom si ovšem také postěžovala, co ji tu a tam zamrzelo a co nešlo, jak to jíti mělo. Nejvíce ji dnes domrzclo, že se dozvěděla, jaké to daremné řeči lidé o zemanči:;ě nemoci roztrušují. Trestá ji prý bůh, seslav na ni neduh, o němž nikdo ještě neslyšel, jemuž nerozumí žádný zaříkoč, žádný pomáhač, za to, že nepřála ni muži, ni dětem. Míla k nim vždy srdce ledové; ejhle, nadobro jí je tedy v prsou v led proměnil.

Nerozhovořila se tu Veruna s Dálenou o žádných taj¬ ných věcech, celým horám bylo povědomo, že chtěla ze¬ manka myslivce panského, než ji unesl nynější její manžel, a proto dosud ten hrozný mezi nimi hněv, jenž měl, jak se podobalo, snad potrvat až do smrti. Avšak co věděly 105 celé hory zevrubně a po tolik již let, dovídala se Dálena od ní ted poprvé. Netušil krtičkář, že naň první jeho mi¬ lenka vzpomínati nepřestala, i začalo teprve nyní před jeho dcerou jaksi svítati, proč si zemanka asi tak krutě u jeho úmrtního lože počínala. Dosud to považovala jen za surovou hrdost vyššího, milost udělujícího, k chudému, dobrodiní potřebnému, za niž se chtěla rovněž tak krutě mstíti, do¬ kazujíc, co může takový opovržený červ; ted poznávala ale ten zákeřnický v ní úmysl špiniti matku, aby otce tím ura¬ zila a dceru potupila. Ještě více zanevřela Dálena na ženu, kteráž nelítostně zlými slovy ubíti se snažila toho, jenž si troufal šťastným býti — bez ní.

„Kolikrát ty slunce ještě zajdeš, než mne spatříš při díle mém," zvolala plna horoucí netrpělivosti, vezouc druhý na to večer při slunce západu opět plné samotížky ke dvoru, „jak dlouho to bude ješiě trvat, než je všecky tak ukolé¬ bám, zaslepím, že si mne budou tak málo všímati, jako si přes den všímají dvorského psa, když ráno z řetězu jej pustí, kdy mne budou míti za nic, za méně než podšlapky svoje? Dosud mají všichni oči ke mně upřeny, nesmím se hnouti, aby o tom si nešeptali, každý můj krok pozorují, nikdo ještě zcela mi nevěří . . . Kdy, ach, kdy sáhnu té hrozné ženě přímo k ledovému srdci?"

Nemohla dále jeti, někdo jí vkročil maně do cesty.

Byl to Adam.

Ponejprv stál proti ní sám od oné rozmluvy v starém ovčíně. Zbytečně se strachovala jeho dotěravosti, všímal si jí tak málo jako ona jeho, maje jen na paměti, jak se jí zdálo, kterak by se vyšperkoval a mezi lidmi vychloubal.

Čekala až přejde, ale on nešel dále.

106 „Prohlížel jsem si ted právě ,na nivách' hrách, má již hezké mušinky," pravil k ní z ticha a rozpačitě, jako kdyby mluvil kdo ví s jakou paní.

Neodpověděla, způsob jeho ji překvapil. Nevěděla, co by mu řekla, a proč se jí o hrachu zmiňuje. Bály se dě¬ večky snad také „na nivách" a chtěl si ji zamluvit, aby až uzraje, jej vzala domů jako teď z houštat trávu? Proč si ji nadcházel? Vždyť jí to mohl dát Verunou poručit?

„Právě ten den, kdy jsi k nám přišla, hrách na nivách jsem zasel; odkvetl, má již mušinky, za krátko jej položíme, do stodoly zavezeme — a ty jsi se ještě ani jednou mně do očí nepodívala, a možná že ani do té doby se nepo¬ díváš. Jdu-li kolem tebe, jako cizího jen mne pozdravíš, netroufám si tě zastavit, abych se tě optal, jak se máš," vyčítal jí, a v jeho hlase cosi zazvučelo, čím se stalo, na co, že dosud se nestalo, právě si stěžoval. Dálena k němu po¬ zdvihla oči.

Nestál to před ní ten bujný zemanský synek, jenž za ochránce jejího se vydávaje, jí začal již poroučet, než ještě věděl, hodlá-li vstoupit u jeho matky do služby. Skromně, pokorně, prosebně čekal, až mu odpovědi uštědří.

Dálena nechala svůj zrak podiveně na něm spočívati, nemohouc tomu věřit, co se jí vnucovalo, a on se z něho dle chuti napil sladkého omamujícího jedu, po němž tak dlouho již prahl. Netajil se před ní, s jakou rozkoší jej hltá, nemohl zapříti, že každá žíla v něm při tom jásá.

Právě k srdci chtěla Dálena jeho matce sáhnouti, i zdálo se jí, že potřebuje jen ruku natáhnouti, a již že by ji držela za to hrdé srdce její.

107 „Těžký máš náklad," pravil jí, když oči konečně před ním sklopila, „máme ke dvoru cestu jednu, pust ted mne k samotížkám."

„Ne, to býti nemůže," bránila se mu, „nenaložila jsem si více, než mám síly!"

„Hle, jak se mně opíráš a každému ve dvoře se pod¬ ložíš."

Myslila, že ji nepozoruje, a hle, zatím ji pozoroval přec.

„Co by lidé řekli, kdybych já, služka tvoje, od tebe sloužit si dala."

„Již jsi zapomněla, že ne za pána, nýbrž za přítele jsem se ti opověděl, když k nám do dvoru jsem tě zval?

Samotížky mi postup, ještě jednou tě za to žádám."

„Zdaž by si nemusil každý, kdo by nás potkal, po¬ myslit, že se mi chceš posmívat, a já zpozdilá že toho ne¬ pozoruji?"

„Víš bezpečně, že by si to lidé jinak nevykládali?"

Dálena se zarděla, vyzrazujíc mimovolně, že by se tomu mohl ovšem dáti výklad ještě zcela jiný.

„Neřekli by lidé spíše, že slouže ti, nad sebe tě chci vyvýšiti?" znovu se jí tázal s oním zvláštním v hlase přízvukem, jímž mluvívá jen cit opravdový a podle něhož i od nejnezkušenějšího poznán bývá. „Věř, nedělal bych si pranic z takových řečí, čistá jen v nich by byla pravda!

Vyvýšena jsi v srdci mém nade všemi. Nadarmo v houních se. skrýváš, vím, jaké máš zlaté vlasy a bílé ruce, viděl jsem tě o otce plakat, vímť, ach vím, jak umíš milovat.

Od oné chvíle, kde jsi se mně v červáncích zjevila, jasnější, krásnější slunce vycházejícího, chtěl bych . .."

108 Nedopověděl Adam, co by chtěl, utekl, polekán závratí jej uchvacující. Vždyť to byia přec jen krtičkářova, s níž mluvil, které proukazoval velikou čest jen již tím, že si jí povšiml, že se mu zalíbila, že se chtěl s ní povyraziti, utekl, náhle pocítiv, že by byl s to, dát jí celý život v šanc, kdyby si toho na ním žádala, jak naň se pousměje, že proň není žádné již couvnutí, že jí propadne se vším, co jest a co má.

Jak by nebyla Dálena pochopila, co v něm se děje?

Vždyť vyrostla na veřejných cestách, setkávala se na nich s vášněmi i city všemi, záhy se naučila poznávat, pozorovat a posuzovat povahy, prohlédnout lidské srdce, mnohou sly¬ šela zpověď od těch, kteří vidíce v otci kouzelníka, k taj¬ nému jebo umění se utíkali. Nedivila se Adamově lásce, vždyť jí pravil, že ji viděl; věděla, že je matce podobna, a matku každý milovati musil.

Poznala ale Dálena také, kterak se vztyčila v něm náhle hrdost proti lásce, kteráž se jí chtěla vzdáti na mi¬ lost a ncmilost, viděla jejich boj a věděla, který cit pod¬ lehne — bude-li ona chtít.

Ano, potřebovala jen ruku natáhnouti, a držela sokyni matčinu za nelítostné srdce . . .

Nevěděla Dálena, jak z houštat do dvora přijela; myslila Veruna, že tam viděla poledničku a ta že jí na¬ švihala; tak byla červená, tak náhle se přihnala. Nedivila se jí, že si šla bez večeře lehnout.

Dálena padla napolo bez sebe na svoje lůžko.

Nadešla tedy doba, již byla dnes tak nedočkavě vzý¬ vala, nemusila již pátrat, čekat, uvažovat, přemýšlet, kte10'J rými cestami se bude msta její ubírati, aby podkopala mír v starém Luhově a k pádu přivedla jeho pýchu? Sám jí otevíral brány do kořán, otevíraje jí srdce svého dědice.

Mráz na mráz ji přebíhal. Vždyť měla ruku položiti do ruky syna největší své nepřítelkyně, sloužiti měla po¬ tomku jejímu, po celý život pod střechou stokrát zlořečenou v pokrytecké lásce! Čím ale mohla právě nepřítelkyni tu více popuditi než myšlenkou, že opovržená krtičkářova, dcera zapomnětlivého milence, dítě nenáviděné sokyně, za¬ ujme jednou místo její, a více ji pokořiti, než vědomím, že musí z něho povstati a ustoupiti je jí co choti nejstar¬ šího syna, odevzdati jí jednou svoje plné truhly, vládu v domě, vládě její sama se podrobiti?

Nikdy, nikdy v nejsmělejších svých snech o podařené odplatě nepřipadla na citlivější pro zemanku pokutu, než se jí teď sama sebou naskytovala. Tož sám nebeský duch, k němuž se byla obrátila, jí pomáhal ponižovati ji. Stane se paní na Luhově a první její starostí bude, že postaví rodičům na památku veliký kříž, na němž dá zlatými pís¬ meny vyrýt, jak je milovala, a kterak podle ctností jejich se spravuje.

Ale v tom projela její plesající srdce mrazivá myšlenka; slyšela od staré Veruny, jak je zemanka slabá, nemocná, nemohla ani z komory do sednice, ještě ji ani jednou, co tu byla, tváří v tvář nespatřila, což kdyby zemřela, než vše to se vyplní, co v duchu již viděla dokonané, hotové? Již několikrát se byla Dálena zalekla možnosti takové, a vždy se byla ukonejšila tím, že ji může uměním svým přinutiti, aby po smrti viděla, co mezi potomstvem jejím naseje, kdyby ji nemoc dříve přemohla, než setba ta vzejde. Uko¬ nejšila se takto i teď.

110 Přiučil se řemeslu svému otec od starce, jenž měl vedle védy přirozené i vědu nadpřirozenou. Stařec, setkav se s ním náhodou na silnici, kdež oba odpočívali, a oblíbiv si jej, zvrátil jej od úmyslu, dáti se kdesi pro obživu svou v le¬ sích do pálení uhlí a za nástupce si jej vyhlídnuv do svého umění jej zasvětil. Ale krtičkář přidržoval se, jak již pra¬ veno, jen toho, co mohl sám před svým svědomím zodpo¬ vědět, někdy však vykládal dceři přec o věcech těch, které provozovati se štítil. Dálena měla pro ony tajnosti zvláštní paměť, naslouchávala jim vždy velmi dychtivě. Dobře dosud věděla, že jí je jen potřebí najíti mezník na tři strany mechem porostlý, ten před vraty dvoru Luhovského zakopat, pod něj dát kus vlasů zemančiných, aby nebožka, dokud dvůr státi bude. noc co noc od dvanácti do jedné z hrobu povstati a naň si sednouti musila, vše pozorujíc, co v kaž¬ dém koutě jeho se děje. Postaví Dálena mezník právě proti místu, kdež státi bude kříž památce rodičů věnovaný.

„Dobře udělám, dám-li se brzo do hledání mezníku, abych věděla, kam proň si zajdu, kdyby se náhle státi mělo, co Veruna prorokuje," vytrhla se Dálena ze svého snění, a také se hned na cestu chystala.

Vykradla se opatrně z chléva. Každý jiný den byla by při tom narazila na Adama, dnes poprvé, co byla ve dvoře, zde scházel. Skrýval se na senniku před sebou a před ní, měl na sebe zlost, hanbil se, co to za kusy pro¬ vozuje s tou krtičkářovou, zrovna jako by to bylo děvče mu ve všem rovné. Jak si před ní dnes zadal! Musí co nejdříve odvolat, co před ní pronesl.

Ale přes tento úmysl táhlo ho to některou chvíli s ta¬ kovou mocí dolů k ní, že se tomu měl všemi silami co bránit. Viděl před sebou se třpytit oči její, jejichžto blesky 111 jej tak podmaňovaly, viděl ji, kterak je před ním zmateně klopí a jak její líce při tom se zardívají ... co si asi o něm pomyslila, že od ní uprchl uprostřed řeči? Kdo ví, k jaké to odpovědi se chystala, co by mu byla řekla, kdyby byl setrval? Co by mu asi řekla teď, kdyby na ni zaklepal?

Již slyšel, jak se mu v chlévě plaše ozývá, jak dvéře bojácně odstrkuje a k němu vystupuje, zahalena v zlatých vlasů plášť, již ji cítil ve svém náručí a jeho ústa tkvěla na jejích rtech, červených jako jeřabiny o svatém Bartolo¬ měji . . .

Vyskočil ze sena a již byl u poklopu, chtěje se přes žebřík dolů spustit, ale v tom jej zas zdržela pýcha, ne¬ pustila ho dále.

„Nechť si pomyslí, co chce, co pak je mi vlastně do ní, že se starám o její myšlenky ? Přivedu vše za žert, co dnes před ní jsem blábolil jako náměsíční. Však beztoho asi poznala, že jsem neměl dobrý svůj rozum. Pochválím ji, že je skutečně tak rozumná, jak se mně vždy zdála, nesvolujíc mi, abych samotížky za ni vezl," umiůoval si.

Osudný to byl pro Adama okamžik, kde dostal zemanský synek v něm zas vrch, a on Daleně do cesty ne¬ vstoupil, když se vydala hledat mezník na třech stranách chmerkem porostlý . . .

Jak si oddechla, vyklouznuvši s toutéž obezřivostí ze dvoru, jako prve z chléva. Nikdo jí necítil, ani pes nezavrčel, tak tichounce se ploužila podél stodoly tak obratně nadzdvihla u plotu branku. Ani nezavrzla, povolivši.

Jaký to byl přec jen pocit blažený, sladký, ta volnost!

Jak ji ssála Dálena do žíznivé duše s tím čerstvým nočním povětřím, s tím leskem nad ní hvězd, s tou vůní pařícího se na lukách sena a keřů šípkových na mezích všude kve112 toucích. Bylo jí při tom, jakoby se byla dostala z vězení, v němž meškala právě tolik let, jako na Luhově dní.

Jak by si nebyla při tom vzpomněla na otce! Právě v těchto hodinách nejraději spolu putovávali zatemnělou, zamlklou krajinou. Nepotkávali pak žádných lidí, podezřivč je měřících, neutíkaly před nimi s bojácným pláčem děti, nehuškali na ně svévolní hoši psy, neběžely hospodyně zčerstva dát dvéře u sednic na článek a přikryt před nimi svoje nemluvňata pod stromy spící, byli sami pod nebem, plným stříbrných plamenů, a šeptali si o matce, kteráž byla v nebi. Prese všecky zápovědi a výhrůžky byl se otec přec jen po jejím osudu pídil, a dávno již vypravoval dceři, že je nebožkou. Nesnesla býti od nich odloučena, nesnesla břemeno hříchů, jinými na ni uvalené, podlehla prý ještě dříve, než ji bratří jinému zasnoubili. Odpočívala kdesi v mramorové kryptě, kam nebyl nikomu přístup povolen, nemohla dcera ani její hrob slzami svými pokropiti, ne zbylo jí po ní jiného odkazu, než smýti její památku a po kutovati ty, kdož až pod zem záští svou ji tupili. Odkaz to nad jiné svatý, zdaž žila pro úkol jiný? Neměla jiného.

Pohroužena v upomínky, rozhlížela se Dálena roztržitě, kteroužto mez by asi nejdříve prozkoumala, neskrývá-li se pod některou na ní křovinou kámen hledaný, tu spatřila dvě svatojanské mušky. Poletovaly okolo ní tak přívětivě, jakoby se jí za vůdkyně nabízely, a již se Dálena za nimi pouštěla, neb štěstí tam prý na člověka čeká, kam ony jej zavedou, ale najednou zůstala státi. Nevykročila ze stínu starých okolo dvoru habrů, pod nimiž vznikal a dále se prýštil hojný pramen jasné vody, stříbrná to rouška vodní¬ kovy sestry, kterážto prý pod jejími lesklými záhyby na zlatém dně písku spala a nikým probudit se nedala, než 113 měsícem, jenž byl jejím ženichem. Nejspíše že se jí dnes o brzkém jeho příchodu zdálo, že tak sladce ze sna si šeptala a prozpěvovala. Habry, kloníce k ní větve svoje, se zádumčivou pozorností jí naslouchaly, zašelestivše k ní tu a tam konejšivé slovíčko, počínala-li si tuze blouznivě.

Pozorovala Dálena totiž, že několik jen kroků před ní kráčí muž právě po oné mezi, kamž mušky svítiti jí chtěly. Neviděla, odkud přišel, a nemohla dosud poznati, kam asi se uhne. Maje ruce založené a hlavu sklopenou, měřil mez před sebou volnými, vážnými kroky, vrátiv se po ní vždy zas k habrům. Někdy se zastavil, nadzdvihl hlavu, a pak upřel zrak tak dlouho a zpytavě k obloze, jako by ji chtěl do nejhlubších jejích dálek proniknout, načež zavzdycjinuv si tesklivě zas pokračoval v němé pouti své.

Kdo byl noční onen chůdce? Za jakou příčinou ob¬ meškával se v době tak pozdní na polích cizích? Chystal se tu také k nějakým čarám, pohlížeje k nebi, zda-li se tam již shledaly hvězdy, na které čeká, a stojí-li tak, jak mu toho potřebí? Setkala se v něm se soudruhem v umění tom?

Chvíli se zdálo Daleně, že to je zeman, ale ne, nebyl to, neznámý byl štíhlejší, vyšší. Z domácí čeládky to taktéž nikdo nebyl, a ze sousedu také ne, znala je Dálena již všecky a služebné jejich taktéž. Nebyl z okolí toho a přec měl zdejší kroj, nezabloudil sem asi z daleka. Ale co zde přec jen pohledával? Zda-li bloudil, proč zpytoval nebes výši místo cest a pěšinek vůkolních, a proč se nesnažil dostat se tam, kam zamýšlel, přecházeje neustále na místě jen jednom? Vrátil se po mezi k habrům, ji před ním skrývajícím, asi již po šesté, co -tam stála, naň plna pře¬ kvapení hledíc.

K. SVĚTLÁ: Nemodleme. 8 114 Bylo to ponejprv dnes, co si Dálena ve svém životě kohosi s takovouto zvláštní napjatostí prohlížela. Připomí¬ nala jí postava neznámého více a více mladé šlechtice, které vidívala na bujných krásných koních po silnici okolo sebe jeti a jí a otci se posmívati. Neviděla mu dosud do tváře, ale byla jista, že se asi s postavou ztepilou shoduje.

Nemýlila se.

Přiblížil se jí jednou na málo jen kroků, i patřila mu do mladé, sličné, bledé tváře, rozrývané však bolestí tak hlubokou, že se jí vše, co dosud pocítila, proti ní jen hra¬ čkou zdálo, jako by byl více ještě ztratil než ona, více ještě než otce, matku, domov a s ním šťastnou mladost!

Dálena si sáhla mimovolně k srdci, jakoby tam byla náhle pocítila celou tu tíž a hloubku hoře jeho.

Nebyl to již teď pro ni cizinec, ten smutný noční před ní poutník, žal jeho k ní jej přiblížil, učiniv z něho náhle přítele, bratra, pro kterého zahořela duše její soucitem, nikdy dříve nepoznaným. Kdyby byla měla statky, bohatství, zlata plné truhly, vše,. vše by byla v této chvíli v obět dala, kdyby tím byl sproštěn býval těžkého, velikého, na něm patrného zármutku.

Kéž by se byla mohla dopátrat, co jej skličovalo!

Byltě skutečně bratrem jejím co do utrpení, vyrvala mu smrt, co měl nejdražšího, vyštval jej zlý osud odkrbu do¬ mácího, sklamali jej lidé podvodní neb přátelé falešní, setkal se s nenávistí tam, kam s důvěrou pro přízeň si vyšel?

Nezdálo se Daleně, že v posuňcích jeho beznadějnost se jeví, spíše jakýsi tuhý, krutý boj, ještě nebyl osud jeho rozhodnut, teprve se rozhodoval... co učiniti, aby nebe nad ním se smilovalo, mír a štěstí mu vrátilo?

115 Dálena nevěděla, že při těchto myšlenkách počítá každý jeho potácející se krok, všecky jeho zastávky, jeho dlouhé k nebi pohledy, jeho vzdechy — němé, marné to snad k němu modlitby? . . .

Co se mezi tím vodníkova ve studánce sestra ve snu na svého ženicha navzpomínnla, stále ji musily habry chlᬠcholit. Překypovalo jí srdce touhou ve sta a sta blýskavých vlnkách, v tisících perlících se slzách. Z Dalenina srdce kypěly také slzy a perly . . .

Hvězdy nad nimi vycházely, zacházely, kohouti jeden za druhým ve dvoře zakokrhali, okolo nich na mezích i pod habry to zašustilo, vracel se sysel do svého doupěte po noční honbě, a kuna slídivší nadarmo okolo dvorského kurníka, prchala zas k lesu, rosa máčela Daleniny houně, poutníkovy vlasy, skropila keře, trávu, květy, on ještě ne¬ ustával v putování, ona ne v počítání, v litování .. .

„Co jej sem zavedlo, proč se zde obmeškává?" po dvacáté se tázala.

Vyslal jej sem jakýsi sen, zvěstující mu, zde že se mu zjeví duch, jenž mu poví, jak to je na onom světě, že pořád do výšky hleděl? Ale již bylo po půl noci, hodina, kdy duchové se zjevují, minula, čekal zde snad tedy na soudruha, s nímž měl umluvenou jakousi cestu, a byl onen tak liknavý a zapomnětlivý, že tak dlouho váhal příchodem svým? Dobrý bože, snad tu dokonce čekal na ni! Často se stávalo, že lidé, kteří znali otce jejího, přišli potajmu, aby Luhovští o tom nezvěděli, k dceři, by jim přišla radit .a pomáhat, žádajíce si od ní léků, jimiž je byl šťastně vyhojil. Snad mu stonal kdosi milý, snad stonal on sám, a přeptávaje se po pomahači, byl poslán na Luhov ke krtičkářově, a nechtěje domácí ze spaní budit, čekal zde na 116 ni, aby ji hned napadl, když před slunce východem sem přijde pro vodu. Kéž by hledal ji! Jak napjatě by přemý¬ šlela, aby přišla na ten pravý proň prostředek, by on si musil do smrti rád na ni vzpomínat . . .

Viděla Dálena místo dvou mušek svatojanských na¬ jednou okolo sebe celé jich roje poletovati, všecky hvězdy s nebes se snesly a kolovaly s nimi okolo ní zlatým letem v opojení přeradostném při naději té . . .

Již chtěla k němu přikročit, ozvat se mu, otázat se ho, stůně-li on sám, neb churaví-li mu otec, sestra ... ale právě když chtěla k němu přistoupiti, zašel jí tak náhle za křoviny, zmizel před ní tak nenadále, že se jí zdálo, jakéhosi nočního přízraku stín že se to jen dotkl jejích víček a nikoli obraz bytosti živoucí.

Ale ne, žil, byl!

Zvolna, nedůvěřivě, zádumčivě pustila se po mezi jeho, stopou, ohlížela se, kam on se ohlížel, zastavovala se, kde jeho zastavovati se viděla, a hle, v každé té na keři růži rosou skropené, v každé té hvězdě třpytící se na nebi jako krůpěj rosy viděla odlesk jeho . . .

Tam, kde zašel, padla na zem, a skoupala si tvář ve vlhké trávě.

Smyla si s ní jen horký slzí proud, najednou z očí jí vyhrknuvší, nesmyla si z mysli hvězdný rosný o něm sen — první to sen srdce neštěstím sevřeného, náhie v plamennou růži vykvetlého.

Sychravý dech mlhavého jitra shasil všecky hvězdy na nebi, všecky mušky svatojanské na mezích, sevřel všecky na keřích květy a střásl s nich perly rosní.

_J 117 Dálena otevřela oči . . . padla s nebe na zem, na tu tmavou, krutou zem.

Svítalo se nad horami a před ní se šeřily staré, tmavé stromy, nad nimiž čouhaly staré, tmavé lomenice, stará, tmavá brána ji vstříc do dvoru se otevírala. U jednoho sloupu jejího se vztyčoval kříž, ua druhé trčel mezník na třech stranách šedým chmcrkem porostlý, na kříži hořela zlatá písmena a na mezníku seděla žena, jejížto vlasy byly pod ním za¬ kopány, a uhaslýma očima četla zlatá na kříži slova . . .

Dálena si přejela rukama tvář, aby pošmurné to vidění zaplašila, a zamířivši ke dvoru, nevešla vraty těmi, nýbrž celý jej obcházejíc, sadem ke chlévům se dostala. Tam zů¬ stala tak nerozhodnuté stát, tak zmateně při tom se roz¬ hlížejíc, jakoby nevěděla, zdali sem patří a co tu vlastně chce.

Točila se jí hlava doposud tou září a vůní dnešní noci, samé zlaté body před očima se jí míhaly, v uších jí zvučely stříbrné vzdechy studánky, v prsou měla takový pocit, jako by se jí tam srdce nevešlo; bylo pro ně náhle příliš veliké — plné . . .

Veruna Dálenu poněkud vzpamatovala.

„Dobře, že jsi si přivstala," křikla na ni ze síně, „právě jsem tě chtěla jít budit. Roztopíš mi zostra na ohništi, zemance přišlo ted k ránu tuze zle, volala na mne, abych jí zčerstva něco teplého přinesla, jinak že ji zima předělá. Pořád krutěji a krutěji do ní se zabírá, smýšlím, že se bude dříve z Luhová stěhovati než špačci."

A mezi tím, co Dálena dosud jako v spánku náměsíčném pohřížena, hrst chrustu na ohnišii podpálila a šišky naň přikládala, aby přišla voda v kotlů nad plamenem visí118 cím rychle do varu, žalovala jí Veruna, vejce se skořicí a hřebíčkem v pánvi na polévku kloktajíc: „Jak to nemá s ní jíti od zlého k horšímu, když kaž¬ dou trudnou myšlenku k sobě připouští, a žádné se nebrání?

To bůh ví, co ji tak náhle zlomilo a všecku sílu z ní vzalo.

Mělas ji znát, jaká bývala, nikomu v ničem nikdy nepo¬ volila a neustoupila, kdyby hned byla věděla, že jí za to přijde smrt. Pověděla jsem jí teď ale do pravdy, vždyť mně ji dal nebožtík otec její, člověk to jako ryzí zlato, na starost. ,Pečuj ty jí o dům, muže a děti její, když ona ne¬ chce, a hleď, aby lidé ještě hůře o ní nemluvili a nesmýšleli, než zasluhuje,' pravil mi se slzami v očích. Já mu to slí¬ bila, a také musí každý říci, že jsem mu slib splnila. ,Co to děláte, že vše, co člověk k dobrému vám radí, mimo sluch pouštíte a při svém si zůstáváte? zhurta jsem se jí zeptala. ,Bude vám to prajedno, zasedne-li si jiná, mladší na vaše u krbu místo, bude-li si chodit ve vašich hedváb¬ ných sukních a kožiších, vezme-li si v neděli na krk stří¬ brné vaše řetězy a granáty s dukáty ? Nezamrzí vás to ani trochu, oblíbí-li si zeman její děti více než děti vaše, dá-li na některého syna jejího psát dvůr, budou-li se musit oba synové vaši pak odsud odstěhovat a zůstane-li on pánem na Luhově?'" Dálena se probouzela.

„Tu přec jen vyskočila a pustila se do mne, co jí to za věci povídám ? Ale já jí neslevila, musila slyšet do po¬ slední písmeny, co jsem na srdci měla. ,Snad sama uznáte, že jste nebyla nikdy taková k muži svému, aby na vás za pomenouti nemohl a nikdo mu po vaší smrti nesměl přijít se ženěním,' vyčtla jsem jí. „Nezůstane po funusu vašem ani celé čtyři neděle vdovcem. Nejhezčí naše holky samy 119 mu budou vzkazovat, vždyť si pořád vedou svou, že nejsou synové jeho onačejší jeho. Vezme si nějakou švarnou mla¬ dici, jíž slíbí, že budou po něm její jen děti panovat. Syny vaše přižení kamsi do selských statků, bude litovati pro ně přínosů do dvorů zemanských, a oni budou chodit s tchány a švakry do panského dvora na robotu."

S Dáleny spadla tíž, uvolnivši v ní mysl i srdce. Pro¬ hřál ji takový radostí proud, že by byla ihned Veruně k nohám sklesla co spasitelce své. Podávajíc jí obraz o tom, co se dle jejího mínění po blízké smrti zemančině na Lu¬ hově díti bude, obraz to, o jehož uskutečnění nemohl ani nejnezkušenější pochybovat, komuž jen poněkud rodinné poměry známy byly, sňala s ní hroznou povinnost, přijímati Adamovu lásku, státi se jeho ženou, na Luhově do smrti zůstati. Samo, samo se valilo pokoření na nepřítelkyni její a její krev. Zasedne na její u krbu místo žena druhá ne¬ náviděného manžela, mladá a krásná, kteráž jej bude ctíti a jejíž děti povýší nad děti první své ženy. Jak ona bude poroučeti v jeho srdci, tak děti její na jeho statcích. A sy¬ nové jeho prvorození budou choditi s pacholky na robotu, a švihne-li napilý písař v bujnosti bičem žence, jen se po¬ usměje, zasáhne-li zároveň Adama a Míchala Luhovských, vždyť to budou pak také jen „chlapi".

„Divné věci se to dějí u nás po nějakou dobu," bru¬ čela stará služka, přelévajíc vařenou polévku z pánve na dřevěnou misku s pěkně vyřezávaným okrajkem, „nejen že hospodyně hyne, hynou i její synové. Mladší již na dva náctý týden z postele nepovstal, a kdo ví, zdali kdy po¬ vstane, a starší počíná již také vycházeti ze své podoby, jakoby i on na nějakou těžkou nemoc rozstonati se měl.

Jen se podívej tam ke stájům, hle právě do nich vchází, 120 sotva se táhne a oči mu leží v důlcích jako umrlci. Je to zrovna jako učarováním."

A Veruna než odešla s polévkou k paní své, vrhla podezřivý pohled na krtiékářovu, jíž zas nedůvěřovati po¬ čala. Což právě od té chvíle, co její otec zemanku k sobě povolal, všecky tyto nehody počátek svůj nevzaly? Kdyby nebyla zemanka ke krtičkáři odešla, nebyl by Míchal sám s dědem v sednici zůstal, nebyl by se tak zalekl náhlé jeho smrti, nevěda si s ním rady, nebyla by se hrůzou hlavnička do něho dala, zemanka by se nebyla za oné bouřlivé noci na cestě do starého ovčína nastydla a nebyla by krtičkáři přislíbila, že mu vezme do domu dceru, kteráž ji ted tam pálila jako oheň duši v očistci. To bylo nějakého den co den se vyptávání, zdali s ní Adam již nějaké kejkle pro¬ vozuje, a brzo-li již ji uvede v hanbu a posměch před če¬ ládkou, ježto ji sama pak o své ujmě ze dvora vyžene, nechtíc s ní déle sloužit. Jak se zlobívala, vždy celá zmo¬ drala, musila-li se jí Veruna přiznati, že Adam dosud jen před chlévem stojí a u okénka naslouchá. Ba někdy se chtělo Veruně i zdáti, spíše že snad Dálena s Adamem jakési kejkle provozuje, jimiž on upadne u lidí v posměch a hanbu, než on s ní. S tím se ovšem před zemankou ne¬ projevila, byla by snad z toho měla ihned smrt. Ba šlo to na Luhově od zlého k horšímu, a co bylo při tom pro Veruuu nejhoršího, že se musila přiznat, i ona že v tom má jakýsi podíl.

Pospíchala Dálena dnes do houštat jako na křídlech, vše se jí zdálo snadné, lehké, pěkné, i osud její; vždyť nabývala budoucnost její zcela jiné před ní tvářnosti. Sama kráčela msta k starému Luhovu, již číhala za jeho vraty na vhodnou chvíli, vzal odplatu za rodiče na sebe bůh.

-___ 121 Horšího se chystalo ua ženu hříšnou dopuštěním jeho, než by byla kdy s to bývala na ni a potomstvo její nastrojiti.

Nebude strůjkyní pádu Luhovských, jen jeho svědkyní.

Uvítá mladou hospodyni, ustrojí ji do hedvábných po před¬ chůdkyni šatů, obtočí jí okolo bílého krku červené granáty a blýskavé dukáty a kolébajíc synáčka jejího podívá se, kterak se stěhují starší bratří jeho z Luhová k selským svým nevěstám. Přivstane si ráno, aby je viděla chodit s tchány a švakry na robotu. V noci schválně pak se pro¬ budí, zdali sedí na mezníku před vraty hospodyně, již vy¬ nesli odsud na márách, a patří-li k Luhovu, jehož zdi jsou pro ni průzračné, a vidí-li tam v štěstí odpočívati ctnost¬ nou ženu chotě, jemuž dělala a přála jen zlého a kterému její nástupkyně slouží v lásce a poslušnosti. Ráda jej bude druhá žena poslouchati, jest to muž rozumný a statečný, dosud si vykračuje jako mladík. Každý si s ním bére radu a čeládka si jej právem chválí. Povšimla si ho dnes Dálena jak se patří, což ještě se nestalo, co ve dvoře byla, když vyšel na pole, aby se podíval, kdy asi bude moci položit první žito.

Narostla Daleně náhle křídla, i přála si, aby narostla i slunci, by nepostupovalo tak volně, ach tak zvolnička po nebi. To vždy trvalo, než se dostalo zas o kus dále na té modré nebes klenbě. Nechť si pohlížela k němu sebe prosebněji, ono jen potutelně se pousmálo, a putovalo dále svým stejným, povážlivým krokem, nic nedbajíc skoků srdce jejího.

Nemohla se Dálena dočkat, až zahoří večer zas nad lesy, až rozžehne světlo za světlem na nebi a na zemi, až se zas zajiskří hvězdy a mušky v tom tichém vlahém jeho 122 šeru, jímž zavane jen někdy tklivý vzdech ze studánky a stromů.

Každou chvíli hodila dnes Dálena srpem a zamyslivši se, přimhouřila oči. Kdykoli oči zamhouřila, viděla před sebou onu postavu, připomínající jí šlechtice, kolem ní druhdy po silnicích na krásných svých koních se projíždě¬ jící, viděla onoho neznámého na mezi, každý jeho tah a pohyb, jakoby stál před ní. Pousmála se, v tom ale vždy zas zbledla a vzdychla si. Co jej trápilo a soužilo? Co hledal v noci sám a sám ? Nehledal jí, jinak by jí byl vy¬ čkal, nebyl by tak náhle zmizel . ..

Dálena byla jista, že onoho nočního chůdce opět dnes za dvorem zastane; nevěděla, odkud víru tu čerpá, o co se opírá, ale byla v ní pevná jako skála. Tenkráte jej odejíti nenechá jako včera.

Vyklouzla s touže opatrností ze dvora jako včera, houně svoje ale dnes na palandě nechala. Nechtěla, aby se jí v nich zhrozil, domnívaje se, že to proti němu přichází nějaká snad z lesa obluda. Každý se ji mohl zhrozil, jen on ne.

Hle, že to věděla! Již byl na mezi, předešel ji. Pro¬ cházel se opět sem tam se založenýma rukama, zastavuje se a k hvězdám pohlížeje, jakoby se musil dopátrati, z čeho jsou a co na nich se děje.

Najednou se to vedle něho ozvalo hlasem chvějícím se a nesmělým: „Co je ti?"

Zastavil se.

Kdo to k němu vystupoval z mrákoty starých habrů?

Byla to sestra vodníkova, kteráž za jasných nocí ze stu¬ dánky se vynořívala a v jejich černých větvích se houpajíc, milencem svým, měsícem, zulíbati se dávala? Zůstavilo 123 každé políbení jeho na jejích lících, bělostných jako pěna čeřící se vody, na jejích očích, vlasech, rukou, stkvoucí se stopy, že se podobala býti sama z něho paprsek?

Dlouho se díval neznámý na kouzelný ten zjev, než se ho z ticha otázal: „Jak to víš, že mi nevolno?"

„Vždyť tě vidím, jak bych na tobě neznala, že tě skličuje těžká jakási starost neb nemoc? Umím hádat, po¬ máhat, zaříkat, svěř se mi směle, každému dosud jsem po¬ mohla, pomohu zajisté i tobě, uvidíš."

Mladík mdle hlavou zavrtěl.

„Mocný jest bůh," pokračovala dívka důvěrně, „a moc svou uložil do mnohých bylin a kořenův. Vím, do kterých, všecky, ale všecky je znám."

„Marná by byla tvoje se mnou práce," tvrdil mladík s povzdechem, patrně však pohnut její soustrastí, „u mne by pozbyly zajisté veškeré své moci."

„Nevěř tomu, malomyslnost nemoci z tebe se ozývá.

Každému pomáhá bůh, kdož v něj věří, jen u nemodlence byliny neúčinkují."

Pozdní poutník sebou tuhl.

„Vidíš, že každému přec jen pomoci nemůžeš," po¬ usmál se dívce, před ním se lesknoucí půvabem takovým, jako tam pod habry jasný vody proud.

Ona na chvíli se zamyslila, ale jen na malou chvíli, ihned horlivě jej ubezpečovala: „Jsi na omylu, však bych i pro nemodlence o dobrém a vyzkoušeném prostředku věděla."

„Že bys věděla?" zvolal prudce; „nediv se mi příliš, přeji-li si prostředek ten vyzkoušený poznati."

■^ 1-2-1 „Však se ti nedivím," vážně mu odvětila, „jak bych ti mohla zazlíti, že mne chceš zkoumati, když mne neznáš!

Jen poslyš a brzo shledáš, že nemáš proč se mne báti. Ne¬ jsem žádná cikánka ani pohanka, vše s trojicí svatou za¬ čínám, vše s trojicí svatou dokonávám, neutrhnu jediného lístečku, jediného kvítečka jinak, než vzývajíc při tom jména božího a křížem svatým se znamenajíc. Ano pokřtěná jsem křesťanka, co zajisté poznáš ihned sám podle rady, již vím pro nemodlence, jenž dychtí zas k bohu se obrátiti, nena¬ lézaje však k němu stopy. Nechť někoho si bledá, kdož by se odhodlal zaů putovati při postě přísném a modlitbě ne¬ ustálé pěšky do země svaté, tam v Jordánu vody proň na¬ bral a vrátiv se, třikrát po sobě jí mu čelo umyl, načež by ale musil ihned, nepřijímaje nejmenší odměny, od něho odejíti, a věk svůj tráviti vzdálen od něho až do smrti."

Neznámý se zadumal.

„V prostředku tvém jest pravda přehluboká, kdož ti o uěm pověděl, veliký byl mudrc, jenž měl lidskou duši na všecky strany dobře prozkoumanou," pravil konečně, upíraje ua dívku pohled zpytavý. „Kdyby nalezl nemodlenec některý člověka, jenž by se chtěl za něj tak zapřít, jak si toho tvoje rada žádá, za anděla by jej považovati musil, a kdož přišel na stopu andělu, přišel, ba musil by přijít stopou tou až k bohu. Ale opět ti musím vyčítat, že přec jen každému o pomoci nevíš, neb takové oběti, jak ty navrhuješ, není žádný člověk schopen."

„ó přec! Matka, otec, manželka . . ."

„Nezapřou rodiče pro dítě jedno ostatní, a mají-li jen jedno, neodřeknou se.jeho pohledu pro vždy. A žena?

Zdaž si nežádá za lásku svou manželovy volnosti, celého jeho života? Sobecké jest srdce rodičů, o dívko, a žárlivé ■B_ 125 srdce manželčino. Rci, byla bys sama s to, pouť takovou za ženicha svého podniknout?"

A ještě zkoumavěji jí nahlédl do očí, pohlížejících naň svůdným svitem měsíce.

„Žádného nemám," zašeptala a oči k zemi spustila.

„Tedy za člověka toho, jemuž nejvíce na světě přeješ."

Oči zůstaly sklopeny, a hlava se sklonila v přemítání.

Nepřála v fé chvíli nikomu více, upřímněji a vřeleji, než jemu, bez rozmýšlení hy byla k útěše jeho plýtvala zlatem, bohatstvím, statky, ale . . .

Jinoch smutně se pousmál.

„Výmluvněji než slova mluví ke mně tvoje rozpačité se zamlčení," děl, když promluviti váhala, „vidím, že mi svědčíš v duchu svém, že ve veškeré lidské lásce jest pří¬ sada sobecká, neukáže člověku na cestu, již sleduje, by se dostal k pramenu, z něhož se prýští víra . . . pravda ..."

Když Dálena plna zmatku oči pozdvihla, neznámý již zas za křoviny zacházel.

Ne, nebyla by pout takovou vykonala za nikoho, jemuž přála tak jako jemu, raději jej vidět vždy tak zasmušilého jako dnes, než nikdy ho již nevidět . . .

Snad zvolala to „ne" hlasitě, a on je zaslechl, neb ještě jednou po ní se ohlédl, truchlivě hlavou kývaje.

Co to v ní zazvučelo, jako když praskne struna a chvějíc se, pláče nad svým ztraceným životem? Zdálo se Daleně, že kus nejkrásnějšího života svého prohrála, nejsouc s to volat jej nazpět a dokázat mu, že není v každém srdci přísady sobecké . . .

Dnes se nedostala tak nepozorovaně na svoje lože jako včera. Když chtěla do chléva vklouznout, Adam za ruku ji uchvátil.

126 Nemohl déle odolati, musil se zas jednou na ni podí¬ vati, jak si svoje vlasy rozčesává, přikradl se opět dnes k chlévu. Vida tam tmu, domníval se, že snad shasla, za¬ slechnuvši kohosi se blížiti a že zas rozžehne, až bude všude ticho, jak několikrát jindy učinila; najednou shledal, že hlídal prázdnou klec, slavík bůh ví kde zatím se veselil.

„Kdes byla," zasípal Adam hlasem žárlivostí k nepo¬ znání stísněným; vracela se odněkud bez zakuklení.

„Slyšela jsem psa zaštěkat a šla jsem se podívat. . ."

„Stojím zde víc než hodinu," přerval jí, srše hněvem, její výmluvu, „a pes po celou tu dobu ani jednou sebou nepohnul. Tys po jiném za dvorem slídila, než po zloději..."

„Pust mne," bránila se mu, neb pevněji a pevněji svíral ruku její ve svých, jakoby ji byl chtěl rozdrtiti.

Pýcha přemohla v něm onehdy propukující lásku, ale dnes přemohla žárlivost zas pýchu. Nikdy mu ještě nebylo na mysl přišlo, že Dálena, majíc jeho na očích, po jiném ohlédnouti by se mohla. Soptil při důmince té hněvem, popustiv své náruživosti na dobro uzdy.

„Podobá se, že se v tobě asi počíná hýbat krev mat¬ čina, ,hraběnko z psí kůže', dcero zkažené hraběnky, a že jsi se rozhlížela venku po cikánech a krtičkářích, abys si zas jednou dle přirozenosti své s nimi zalaškovala . . ."

Ona tak hrozně a náhle zbledla, že to pozoroval vzdor šeru. Potupená v ní krev jí tak prudce se k srdci hrnula, že se jí zamihl na tváři jako sivý blesk, a její ruka v skřipci jeho rukou v led se proměnila. Poznal, že řekl, co nikdy z úst vypustit neměl, a hněv jeho tím se umírnil.

„Odpusť mi," prosil ji, pořád ruce její ve svých vězně, „vždyť to musíš na mně znáti, že nevím, co mluvím. Jsem celý spletený, nadobro bezsmyslný. Dostala jsi se mi do 127 srdce, a nemohu si tě z něho vydrápat. Co jsem tě spatřil, táhneš duši mou za sebou, kde jsi ty, jest s tebou i ona, nemožno již od tebe ji odtrhnouti, k tobě přirostla veškerou svou láskou. Co jsi u nás, stojím každou noc pod okénkem tvým a dívám se na tebe, jak jsi krásná nade všecky ženy, co jich je a kdy na světě bylo a bude. Nechci, a přec se sem přihnati musím, jakmile vše ve dvoře se utiší, a odejdu-li odsud za kuropění, pak ještě usnouti nemohu, mysle stále jen na tebe. Nedomnívej se již, že tě chci jen pobláznit, že tě opustím, až budu míti bláznění toho dost.

I k tomu se ti přiznávám, že jsem chtěl jednou tak učinit, ale pomyslím-li si teď, že bys se mi do opravdy bránila, nechtíc se mnou býti až do smrti, tož mi jde na rozum.

Dobře, že kněz manžely na vždy sváže, nemůže a nesmí se žena muži již vymknout, a vymkne-li přec, ve věčném pekla ohni za to pykat musí, to dobře si pamatuj. Nechť mne otec vydědí, nechť mne s prázdnýma rukama odsud propustí, milejší jsi mně ty než celý Luhov, celé panství, celý země kraj. Musíš být mou . .."

„Když víš, že jsem hraběnčina dcera a sám hraběnkou mne nazýváš, tož musíš tedy také vědět, že si rovni nejsme a nikdy nebudeme," Dálena hlasem temným k němu konečně zahovořila, a vyrvaši mu vší silou ruku, šťastně sebou do chléva mrštila, za sebou dvéře zatarasivši.

Adam neodešel, do rána zůstal pod okénkem, prose, přísahaje, kleje, jako když louč láme, vyhrožuje a zas prose.

Vyhrožuje jí, zaklínaje, a zas prose, stál noc co noc před jejími dveřmi — ani pomyšlení, aby mu byla pro¬ klouzla a pod habry se dostala.

Jak by nebyla plakala, jak by nebyla v duchu svém zas jemu přísahala, že trýzeň tu odplatiti mu musí, Věděla, 128 že se neznámý na mezi prochází a zajisté se ohlíží, brzo-li zas od studánky k němu vystoupí.

Churavé bylo v něm srdce, přebolestně zajisté zkou¬ šené, cítila jaksi, že místo mu podati léku, nemoc v něm asi ještě krutým svým „ne" zhoršila. Nevěděla, co mu poví a kterak z toho jej vyvede, že není v každém srdci pří¬ sady sobecké, kteréžto přesvědčení, jak se podobalo, tak hluboce jej zarmucovalo, že bylo snad kořenem jeho cho¬ roby; jen to bylo u ní jisté, že tak neuspokojeně a truch¬ livě jako poprvé od ní po druhé odstoupiti nesmí.

„Zle by bylo, abych toho škůdce neoklamala," konečně Dálena si řekla o Adamovi.

Přemítala tak dlouho, až se rozhodla, že bude nej¬ lépe, nevrátí-li se příští večer z houšťat do dvora. Přijede odtamtud s nákladem teprve ráuo. Vymluví se, že tam na trávě nahrabané usnula. Spalo se jí to prý tak sladce na kupce vonné, že se teprve před slunce východem probudila.

Zatím samotížky v houští skryje a zacházkou lesem a přes „nivy" k habrům se podívá.

čekala, až se setmí, aby ji cestou z hor nikdo ne¬ potkal, a jda snad ke dvoru, o tom náhodou se nezmiňo¬ val, vyplašiv zprávou tou Adama do „houšťat" za ní.

Jak se začali cvrčci ozývat, vydala se na svou pout.

Jako stín stínem lesním se ploužila, hned se zastavujíc, jak jí suchý pod nohama snět zapraskal, neb zašuměla-li vedle ní větev, již ohnula, v temnu o ni zavadivši. Pořád plna strachu se ohlížela za sebe, naslouchala, brzo-li uslyší zabouřiti Adama, jenž nenalézaje ji v houštatech, kamž snad se pustil, nemoha se jí ve dvoře dočkat, za ní se vydal, tušením jakýms veden. Hledajíc a cítíc jej stále za sebou, bála se téměř dýchati, aby se mu nevyzradila; ne129 nadálá se, že její kroky právě k němu směřují. Nevěděla, že poručil zeman dnes o polednách, aby se hrách „na ni¬ vách" posekal, neměla o tom zdání, že Adam při něm na poli zůstal, poslav pacholky domů k večeři, a teď okolo něho obchází pln netrpělivosti, nemoha se dočkat, až se zas některý z nich ze dvora vrátí, by zaň noční hlídku převzal.

Vystoupivši plaše a tiše jako laň na pokraj lesa, aby okolo „niv" k lukám do údolí sběhla a z luk k milým se dostala habrům, Dálena právě na Adama narazila, kterak stojí, o pušku se opíraje a k Luhovu zírá.

Snad by se ji bylo podařilo nepozorovaně zas zpět do lesa ucouvnout, tak dychtivě vyhlížel čeledína váhavého, touže, aby se zas dostal na svoje místo pod okénko, ale zalekla se ho tak tuze, že se nemohla z místa hnouti.

I on zdřevěněl, když náhodou hlavu obrátiv, na tři kroky od sebe státi viděl tu, o níž se domníval, že sedíc na palandě, pod růžencem se česá a dumá. I u něho to trvalo mnoho trapných okamžiků, než byl s to jí se ozvati.

„Kde jsi se tu vzala, kam to tudy jdeš?" konečně ze sebe vypravil s krutou hrozbou v hlase a zraku.

Dlouhým svým mlčením byl jí popřál času k vzpama¬ tování se. Sebrala se, pravíc si, že použije náhody té ne¬ blahé aspoň k tomu, aby jeho dotěravost se sebe na vždy střásla.

„K tobě přicházím," směle se mu postavila.

On ji měřil pohledem podezřivým, temným. Viděla Dálena při ohni náhle vedle něho z hranice vyšlehnuvším, zde roztopeném k ochraně proti noční mlze, a na výstrahu zlodějům i dravé zvěři, že jeho tvář stálým zlostným se rozčilováním jako vosk sežloutla a jeho oči na ni z důlků K. SVĚTLÁ : Nemodlence. 9 130 se jiskří jako z dvou hlubokých, tmavých hrobů. V každém jeho tahu a posuůku, v každém zvuku jeho hlasu, jevila se divoká zasmušilost.

Miloval Adam, jak vždy milovati chtěl, pohrdávaje obyčejnou střízlivou, běžnou mezi hochy a děvčaty láskou, žíhala náruživost jeho duši a touha trávila v něm srdce, setkal se s tím bleskem, po němž vždy prahl, který ale zasáhnuv jej ničil ho — vždyť miloval a toužil sám. Každý již znal na něm těžkomyslnost a divil se jí. Připouštěl si tak tuze bratrovu neodbytnou chorobu, či sám v nemoc těžkou klesal? Dosud neměl nikdo nejslabší o tom stopy, co asi v něm bouří a jeho hrdou mysl pokořuje, jen snad stará Veruna. Nestával teď již jen mlčky před okénkem, slýchala jej do něho mluviti hlasem přitlumeným, chvějícím se, zlostným.

„Vítám tě, neseš-li mi novinu dobrou," děl, „ale běda, neneseš-li. Musím se ti přiznat, že právě teď k sobě jsem pravil, že mám upejpání tvého právě, ale právě dost."

„Podobny si byly tentokráte myšlenky naše, ponejprv snad a naposledy, co pod sluncem po světě choditi budeme," tak hrdě před ním se vypjala, jak hrdě on před ní stál, „i já právě dnes si pravila, že mám doléhání tvého dost a k tobě ted jsem se vydala, abych tě napomenula, bys šprýmům svým konec učinil."

„Žádáš si tedy mermomocí, abych přec konečně uznal, že si nejsme rovni?" s potupným úsměchem se jí otázal.

Nebylo tomu ještě dlouho, co se horšil, kamže se poděla její pýcha, a ted lomcoval v něm hněv, kde se v ní na¬ jednou tak nevčasně zas vzala.

„Nepamatuj mne, na co se ti ode mne oné dostalo odpovědi, na kterou tak drze narážíš," zvolala, sršíc opo131 vržením jako tenkráte, když ponejprv ji spatřil opírající nohu o doutnající oharek, „tím pevněji si však v mysl zpurnou vrej, že slovy těmi horu mezi sebou a mnou jsi vyrovnal, nebetyčnou to horu plnou doupat, v níž bytují samé krvelačné šelmy, kteréž přes ni ke mně tě nepustí."

„Každá na zemi hora obejíti se dá; v mysli matky mé strměla také taková hora, a otec můj ji obešel a přišel, kam přijíti si žádal," povržlivě Adam prohodil.

„Jestliže si myslíš, že nade mnou tak zvítězíš, jako zvítězil otec tvůj nad matkou tvou, tož ti duší svou tu pod bohem pečetím, život jeho že byl rájem proti tomu, jaký já bych ti vedle sebe život připravila."

On věděl, že by dostála slovu, již ji počal poznávati, a tím jen cit jeho ještě více se podráždil. Právě tak příkrá, smělá, bezohledná se mu tak neskonale líbila, že nemohl snésti myšlenky, aby mu jiným odňata byla. V celém světě nebylo za ni náhrady: co byl celý ten svět se všemi svými rozkošemi a radostmi vedle ní? Plevou se Adamovi vše být zdálo, co jindy obveselovalo a těšilo mysl jeho.

„Hle, kterak jsi se vyzradila, přirovnávajíc se k matce mé a slibujíc, že ještě hůře bys tropila než ona, kdyby tě stihl stejný s ní osud! I ty bys tedy manžela týrala, protože by ti jiný v mysli vězel, jemuž by se ti nechtělo výhost dát? On, on, ten, jehož máš v srdci svém potutelném, je tou horou mezi námi a žádné moje k tobě slovo přenáhlené neb čin. Ó neměj starosti, že bych tak pošetile jednal jako otec, jenž srnu chytnuv, jelena nechal upláchnout. Dříve na jelena si počíhám ..."

A Adam zdvihl pušku, namířiv ji, jak se Daleně zdálo, přímo dolů k habrům.

9* 132 Vzkřikla plna úzkosti. Hory a lesy rozespalé, náhle ze sna vyplašené, opakovaly zděšeně její ryk.

„I tobě se chce vraždit," zaúpěla, „ne dost na tom, že mi matka tvoje otce ubila, ty mi chceš ubít. . ."

Nedokončila, zhrozivši se, že strachem přemožena, po¬ dezření jeho snad v jistotu proměnila.

Žádná ještě bouřka nezaburácela v horách tak divoce, jako Adam, přesvědčiv se, že má soka, o jehož možnosti dosud přec jen v tajnosti pochyboval, domnívaje se, že jen žehravost o jeho bytosti mu šeptá. Raněn v hloubi srdce a marností zároveň, pozbyl vší rozvahy, všeho citu a roz¬ umu. Počínal si, stoje nad hrobem tolika sladkých, blaže¬ ných nadějí, jako jeho matka u úmrtního lože zapomnět¬ livého milence, nechtěl již jiného, než ranit, bít, ubít.

„Rozluč se s ním," zachraptěl, zdvihaje znovu pušku, a jak Daleně se zdálo, opět dolů k Luhovu, kdež ouen noční poutník snad právě z křovin na mez vystupoval, a jeho žárlivostí křečovitě stažená tvář, ozářená zarudlými a přižlutlými odsvity plamene, vždy mohutněji a mohutněji na hranici zaplanuvšího, jakoby jeho hněvem rozdmýchaný vysoko nad ty černé stromy až k samému nebi vyšlehnouti a je propáliti chtěl, měla, odrážejíc se od temné za ním noci, cosi tak ďábelského do sebe, že Dálena na kolena padla. Nikdy neviděla hroznějšího, než obraz této zášti, této vášně .. .

„Rozluč se s ním," opakoval, kochaje se v jejím strachu smrtelném, „když jsi jej viděla, naposledy to bylo, najdu jej všude."

„A najdeš-li jej, pak ty se rozluč se svým životem," zahrozila mu s toutéž záští a s toutéž vášní, jíž hrozil on jí, „i já tě najdu a zde svými vlasy uškrtím."

133 A shodivši kukli, uchvátila plnýma hrstma svoje vlasy a začala z nich kroutit lano, jiskřící se v temnu.

Vztekle obrátil pušku a mířil na ni.

„Střel, střel; tisíckrát milejší mi od tebe rána v srdci, než políbení na rtech."

Sotva uklouzlo poslední slovo jejím ústům, již také spustil kohoutek. Střelil po ní skutečně, již se neznaje.

Leknutím, hrůzou zvrátila se k jeho nohám . . . chtěla se vzchopiti, vyčísti mu jeho vraždu, ale viděl Adam jen, kterak se jí pohybují bílé rty v siné tváři, kletby její ne¬ slyšel ; oči se jí zamhouřily a zas sklesla na mech k nohám jeho . ..

„Dáleno, Dáleno," volal. Teď teprve chápal, co to učinil, padaje vedle ní na kolena.

Ona se mu neozvala. Kloně se k ní, neslyšel dechu jejího, hledaje její srdce, necítil tlukotu jeho, dotýkaje se jejích rukou, poznával, kterak stydnou . . . Chtěl ji vzpřímit, i hlava její padla bez vlády na zad, zas ji položil, zíraje na ni vytřeštěným zrakem, zůstala jako z mramoru, bez hnutí, necouvala před jeho pohledem a dotknutím, necouvala před jeho políbením, které plné zoufalé lásky jí vtiskl na ústa . . .

Ba byla mrtva, teď teprve to poznával a tomu věřil . . .

zavraždil ji . . . šílenost mu vyšlehla z oka . . .

„Nemysli si, že jsi se mi přec jen vymkla," zvolal, vyskočiv náhle, „nepustím tě samotnu od sebe na onen svět, nemysli si, že tam ode rnne pokoj míti budeš. Půjdu všude s tebou, všude budeš mou, v očistci, v pekle, v nebi . . .

ani bůh sám ode mne tě neoderve."

134 e A sáhnuv do své haleny pro nový náboj, znovu po¬ zdvihl pušku. Tenkráte mířil k vlastnímu srdci . . . prohnal si ranou prsa skrz na skrz . . .

Ale vymknula se mu přec, marně se vydal za ní na onen svět . . .

Lépe mířil podruhé než poprvé. Dálenu jen omráčil.

Jako ranou jeho probuzena, počala sebou znenáhla hýbati, dýchati, se pamatovati, se rozhlížeti.

Jak ucouvla, vidouc vedle sebe tu plavou tvář, jejížto zmodralé rty, pootevřené nad bílými zuby, posmívavě jí opakovati se zdály: „Když jsi jej viděla, věz, že to bylo naposledy."

Vzchopila se zděšeně, ale nemohla na nohou státi, musila se zadržet stromu, aby nepadla na mrtvolu jeho.

Nemohla věřit, že to, co s ní se dělo, co vidí před sebou, v pravdě se dělo, podobalo se jí, vše že je jen těžký sen, jenž se jí zdá v houštatech na trávě nahrabané, na kteréž skutečně usnula, a omámena její vůní, takové podivné sny rodící, návrat do dvora zapásla. A ve snu tom zašeptala: „Však jsem jej onehdy neviděla naposled. Jestliže, tvou to vinou, unaven marným na mne čekáním pod habry nepřijde, pustím se za ním, budu jej hledati, až jej najdu.

Sama se valí msta na Luhov, bůh místo mne strojí na vaši krev odplatu za pýchu vaši a připravuje jí pád hluboký.

Není mne již u vás potřebí, jiné nad vámi zašvihají metly."

Ale v tom jí zahořel zemdlený zrak, vzpamatovala se.

Mluvíc takto k Adamovi, viděla, že se mu cosi rdí na krku jako pruh krvavý. Nebyla to rána, nýbrž pentle červená, ona pentle, již dal otec oběma synům stříbrem vyšít, aby měli cosi obvzláštního, přijdou-li mezi hochy.

135 Uvázal si ji poprvé, když ji šel zvát ve jménu matčině do dvora, kdež jí pak ani nedopřáli křesťanského jména . . .

Zdaž se tomu veškeré přání vyplnit nemusí, kdož chová při sobě věc, již samovražedníkovi, než ještě vystydl, vlastní rukou s těla vzal? Smělci takovému, jenž tím dokazuje, že bázně nezná, musí se vše vydařit, i kdyby víra ta platnost svou neměla.

Dálena naklonila se k Adamovi, jehož zuby ještě posmívavěji na ni teď se zaleskly než poprvé, odvázala mu chvějící se rukou pentli s krku a za ňadra ji uschovala.

Sám jí poskytoval záruku, že „jeho" tenkráte pod habry naposledy neviděla . . .

To byl zmatek a shon mezi čeládkou Luhovskou, když přiběhl pacholek, jenž se měl s domácím synkem při hlídce „na nivách". vystřídati, celý vyděšený nazpět, zvěstuje, že leží pod lesem v kaluži krve tichý a studený . . .

Radili se dvorští, co že mají dělat; jedni chtěli ho¬ spodáře vzbudit, druzí zas tomu se vzpírali, namítajíce, že je na tak strašnou novinu až ráno času dost, když je Adam studený, tu že prý beztoho všemu již konec, hádali se o to tak dlouho, až on, zaslechna to šeptání a po dvoře pře¬ cházení, vstal, aby se podíval, co se to děje. Stoje mezi nimi, aniž se toho nadali, slyšel, co mu jak dlouho možná zatajiti si přáli.

Nikdo z domácích ještě neviděl, že by byl pozbyl zeman rovnováhy, nepozbyl jí zjevně ani tenkráte. Viděli jen, kterak to celým jeho tělem trhlo, nic více, hned zas mluvil a hleděl jako obyčejně. Pevným přízvukem dal rozkaz, aby 136 se spletly máry, by se dostala mrtvola nešťastného syna co nejdříve pod střechu, ale než dopověděl, hlas mu přec jaksi selhal.

Při znaku tom mocně potlačené v něm bolesti vypuklo takové bědování mezi čeládkou, že ozvěna toho vnikla až do sedničky pod lomenicí, až na komoru k zemance.

Právě k ní vcházela stará Veruna, aby ji od okna od¬ vrátila, by ničehož se nedopátrala. Tím byl ovšem dobrý úmysl její zmařen. Doléhala zemanka na ni, co to za lomoz, domnívajíc se, že to snad již na „hraběnku z psí kůže" trhlo a čeládka že se proti ní zdvihá.

Dlouho se jí nechtěla Veruna přiznat, až ji zemanka konečně zcela z nenadání v řeči zaskočila a stará služka přec jen se jí podřekla.

Zemanka obrátila se na posteli ke zdi tak lhostejně, jako kdyby se nebylo pranic stalo, zrovna jak to dělávala vždy jindy při každé smutné v rodině události, ale tenkráte nepromluvila jen, že se jí nechtělo, nýbrž že mluvit ne¬ mohla. Dala se do ní zima takovou krutostí a prudkostí, že se za málo hodin na to vyplnilo, co Veruna vždy pro¬ rokovala; předělala ji. Bez vědomi a vlády zůstala jí ko¬ nečně v náručí ležet jako kus ledu.

„Ta krtičkářova," bylo poslední srozumitelné její slovo.

„Ba ta krtičkářova," zamumlala Vernna po ní.

Což nehádala, spíše že ona s Adamem provozuje ně¬ jaké kejkle, než on s ní? Bylo u ní najisto postaveno, že má ona v záhadném tom případě svou potměšilou ruku.

Což kdyby byla teprve věděla, že celou noc mimo dvůr strávila. Nepřišla na to, zaměstnána jsouc při churavé své paní, a jiný po Daleně ve dvoře neslídil. Jeden byl jen hlas mezi sousedy, kteří se byli na první o neštěstí tom i^M 137 hluk okolo zemana soustrastně shromáždili, že nebyl Adam v poslední době k poznání.

Hádali, nehyl-li snad podhlídnut neb uřknut nějakým žárlivým sokem či milenkou, jíž si všímati přestal. Mnohý a mnohá měli proč naň si stěžovat, nebylo by to bývalo pranic podivného, kdyby byl kdosi za tou příčinou naň mstivě poslal „blud", jímž uchvácen, sám na život svůj si sáhnouti musil. Neb střelil jej závistník vlastní jeho puškou, položiv ji vedle něho tak úkladně, že se podobalo, jakoby se byl střelil sám? Byla zřejmá truchlivost jeho jen tušením, že mu někdo smrti přeje a naň ji chystá?

Zeman stál mlčky mezi sousedy, nepřidávaje se ani k té ani k druhé straně, nepronášeje vůbec žádného „dů¬ mnění" o příčině synovy samovraždy. Slyše, že Adama již nesou, vzchopil se a šel mu až k vratům vstříc.

Již tam někdo stál, čekaje naň taktéž mlčky, bez nářku.

Byl to Míchal.

Poprvé po mnohých nedělích mezi domácími se ukázal, bledý a vyhublý jako duch. Podobalo se, že čeká mrtvola na mrtvolu. Zatřásl se otec, spatřiv jej, tak bolestně, jako když slyšel zprávu o Adamově smrti.

Dálena se nenadálá, že přijde vše tak rychle a brzo na jevo, doufala, že bude již dávno zas ze dvora pryč na práci, než se roznese, co v noci „na nivách" u hrachu se dělo. Ale žádná obava se v ní nepohnula, že se vše vy¬ zradí dle pravdy a že ji při tom potká cosi zlého, vždyť měla Adamovu pentli. Chtíc však každé podezření od sebe odvrátit, že o smrti hospodářova syna snad více ví než ostatní, přidala se k čeládce, kteráž si dnes za příčinou smutného toho pádu na pole nevyšla, a následovala s ní pána svého, synu vstříc kráčejícího. Dle obyčeje svého zů138 stávala i tenkráte poslední. Ale co se to s ní najednou dělo, že se tak náhle zastavila, jako kdyby jí byl někdo nůž do srdce vrazil ?

Právě u sloupu vrat, vedle něhož chtěla postaviti kříž, na němž měly zahořeti v zlatých písmenech ctnosti rodičův, stál onen pozdní po mezi poutník, na něhož byla v po¬ sledních dnech tolik se navzpomínala, více než na nebožtíky rodiče a na daný jim slib, jehož vyplnění vlastně již byla bohu odkázala .. .

Byl to mladší zemančin syn!

Jednomu se vymkla, druhého na ni nalíčila . . .

I stalo se, čeho Dálena na bohu si žádala, shledá-li v srdci jejím kdy vřelejší touhu oné, by byla smyta po¬ skvrněná rodičův jejích památka — šlápl na srdce její, jako ona tehdáž na oharek doutnající . . .

Ustlali Adamovi pod oltář v rohu sednice na velký stůl, bíle zahalený. Během dne přinesli k němu i mrtvolu matčinu. Veruna pokryla nebožtíky velikou bílou loktuší, tváře jim nechala nepokryté. K hlavám postavila matce i synovi, každému kropenku a u nohou jim rozžehla kahance, aby jejich plamínky duším letu ještě nezvyklým svítily na věčnost, a ony se na temné k ní cestě nikdež neporouchaly.

Jeden z domácích za druhým přistoupil, nebožtíky svěcenou vodou pokropil, požehnal, načež poklekl, za ně se pomodliv. Poslední zů=tal zeman.

139 Teď teprve se zahleděl synovi v tvář, zkoumaje po¬ šmurně v jeho tazích, co asi tak neočekávaně smrti v náruč jej veštvalo.

Nevěřil, že se stal obětí jakéhosi kouzla, nevěřil vůbec žádným čarám, ač na žádném statku tak horlivě v chlévě a na polích se neprovozovaly, jako právě na Luhově. Chtěl, aby sousedé, vidouce jej pověrčivého, z pověrčivosti své se nevyzouvali. Zůstávali takto povolnějšími nástroji jeho.

Přál si, aby se mu synové vybouřili v mladých letech, nemajíce později čeho litovati; Míchal ovšem volnosti té nikdy nepoužíval, tím více však Adam. I on si byl povšiml požloutlé pleti a zamračeného pohledu staršího syna, při¬ pisuje ale vše pouze jen tomu, že dává synáček sobě i ji¬ ným příliš pilně při muzikách píti, a že si vyhazuje při tom tuze bujně kopýtkem, což pyká neladem duševním i tě¬ lesným. Přišla naň jedna z oněch chvil nepřemožitelné k ži¬ votu nechuti, kteráž mnohdy uprostřed nejveselejšího víru člověka překvapí tak, že prahne břemeno jeho se sebe shoditi?

Znalt zeman takové chvíle ze zkušenosti, když s písaři potajmu v noci hejříval, oznámiv pak druhý na to den ve dvoře, že byl v zámku zadržen neodkladnou záležitostí úřední, ale přemáhal je, zdvojnásobniv bujný rozmar svůj, čímž přicházel šťastně vždy zas do svých kolejí. Bohužel, neměli jeho synové jeho pružnosti duševní, ale nikdy by nebyl řekl, že se dají tak snadno porazit. Jak málo mu byli přec jen podobni, i ten, o němž tvrdíval, že má jeho ducha. Snad to nebude dlouho trvat, a on bude i jemu do hrobu hledět . . .

Avšak kdo byl toho příčinou?

140 Nikdo jiný, než ta, pro kterou neměl dosud pohledu žádného, ač vedle syna odpočívala chladná, bez hnutí jako on, kteráž s ním nesmířena, od něho se odloučila.

Kdyby byl nalezl v ženě své ženu, a synové matku, zdaž by se byl stáhl nad Luhovém onen hrozný mrak, zvěstující jeho starému, slavnému plemenu vyhubení? Líbila se mu tak velice, že by byl vždy mnohem raději u ní doma zůstával, než večer dolů k zámku zamířil, aby si s písaři v karty sehrál. A což teprve synové, jak rádi si dávají říci od matky, jak jí věří, jak dychtivě naslouchají jejím po¬ hádkám. Bylo by se dalo Michalovo srdce zajisté ještě ukolébati nějakou hezkou pohádkou o ráji a jeho růžích, o nebi, o jeho andělíčcích, kdyby mu ji byla matka jak se patří tím pravým přízvukem a výrazem povídala. A kým se dá syn příliš divoký nejspíše uchlácholit, než matkou?

Otci a příteli se postaví, stydí se jim povolit, ale matčiným domluvám a slzám neodolá. Vzpomněl si zeman na vlastní svou matku. Dokud žila, neměla věda pánův žádné nad ním moci, ba posmíval se jí často v tajnosti srdce, ale jak odešla, vše se u něho obrátilo.

Nikdy ještě zeman na choť svou tak se nehněval jako v této chvíli, snad se proto tak na ni hněval, že přec jen se vyznat musil, on první z nich že se provinil na štěstí druhého, nutě její srdce násilím k sobě, přetrhav bezohlednou rukou jeho pásky se srdcem jiným, padne-li pokolení Luhovské, že se stane obětí uražené její jím lásky.

Již se stmívalo, když Veruna vrátivši se do sednice, kdež zeman dosud sám prodléval, ve všech koutech jalov¬ cem vykuřovati se jala. Schválně vedle zemana, aby to slyšel a toho si povšiml, zahučela: 141 „Jí jsem to předpovídala, věděla jsem, že se z Luhová dříve postěhuje než špačci, ale nikdy bych se nebyla na¬ dálá, že s ní odsud půjde jedno z jejích dětí, a právě tohle."

Zeman neodpověděl.

„Hned po pohřbu vydám se na Svatou Horu bosá, v jedné jen kytlici, aby mi bůh odpustil, že mou přímluvou taková čarodějnice do domu se dostala. Měla zemanka přec jen pravdu, že nikdy jí nevěřila."

„O kom to mluvíš?" konečně zeman se jí otázal.

„Však ji asi přec jen svědomí hryže, leží na palandě a o sobě ani neví."

„Kdo ale?"

„Inu ta krtičkářova!"

„Proč by ji svědomí hryzlo?"

„Nikdo jiný Adamovi neudělal, než ona."

„Chceš-li mluvit, mluv souvisle a zřetelně, jinak jdi svou cestou," zeman přísně poručil.

Veruna zůstala před ním poslušně státi, očekávajíc jeho otázky.

„Chci vědět, jaký podíl se domníváš, že měla ona ženština na Adamově smrti, a čím ty vedle ní vinna se cítíš, že chceš vykonat pout."

„Vždyť jsem já to byla, co zemanku vybídla, aby se šla podívat ke krtičkářovi, v starém ovčíně umírajícímu, když si toho modlitebně pro živého boha na ní žádá."

„O tom mi není jediné slovo známo."

„Myslela jsem ovšem, že si bude na zemance jen žádat nějakou tu černou mši, neb přídavek na rakev a hrob, do smrti bych se nebyla nadálá, že by si troufal chtít k nám dát dceru na službu, takovou z ouvoza holku. Nezbývalo 142 zemance, než mu vyhovět, když již jednou u jeho smrtelné postele stála, jinak by nás tu byl všechny noc co noc strašil.

Ale, jak jsem již pravila, hned se té ještěrky podvodné nějak štítila a bála."

„Proč jsi tyto věci přede mnou tutlala?"

„Já jsem ji za nic zlého nepovažovala, a také nikdy nic podezřelého při ní jsem nepozorovala, ale zatím ča¬ rovala přec. Vábila Adama noc co noc k sobě pod okénko, a ani jednou k němu ven nevyšla, i když ji začal prosit a zaklínat. Slyšela jsem na svoje uši, kterak jí vyhrožuje, nebude-li ho chtít, jak bude pak mezi nimi zle. Ale jen on chudák vzal za své, ona je tu ještě."

„Vypravuješ mi to skutečně o oné ženské, kteráž jako medvědice z chléva vchází a vychází, hlavu sklopí a se vyhne, jak člověka potkati má? Nevím dosud, umí-li jako čiověk mluvit a koukat."

„Podivil byste se té medvědici, kdybyste ji viděl právě teď. Shodila svoje houně a já se jí zrovna zalekla, když jsem se před .chvilkou k ní podívala, co to dělá, že ji není po celý den vidět? Kůže i vlasy se jí třpytí jako hedvábí.

U nás není ani jediné takové ženštiny, nikdy nic podobného jsem neviděla. Teď teprve zemance věřím, že to je dítě po nějaké zkažené hraběnce. Schválně tak k nepoznání se zakukluje, jinak by neobstála, každý mužský, který by ji spatřil, již by se jí nespustil. Tohle zemance hned první večer, když k nám se dostala, jsem jaksi napověděla, ač jsem jí viděla jen kus ruky, v tom na mne .naříkat nesmí.

Brala to z lebka, nechť prý se s ní hoši trochu škádlí.

Nemusila ale ta krtičkářova vlastně ani mnoho čarovat, aby Adama k sobě přivábila, byl by býval div, kdyby, 143 viděl-li ji v její pravé podobě, jak jsem ji viděla teď, za ní nebyl pálil."

„Mluv si co chceš, ale tomu do smrti nikdy věřit nebudu, že kdyby byl Adam ji chtěl, ona by jej nebyla chtěla," ozvala se ze zemana otcovská jeho pýcha. „Jen naň pohlédni, jak tu leží rovný jako nejkrásnější smrk, nebyla by jím pohrdla slečna, na to taková žebrácká. Kdo ví, stařeno, koho jsi to u chléva viděla, a co jsi to slýchala.

A byl-li to přec Adam, tož snad jsi slyšela pravý toho opak, co tvrdíš, ona by byla jeho ráda, a on se jí nedal, chodil ji zajisté jen pod okénko napomínat, aby od něho upustila, že se oni dva k sobě nehodi."

„Ne, ne," Veruna zle se hájila, „co jsem slyšela, dobře a jak se patří na svoje uši jsem slyšela. Prosil, chválil ji, vyhrožoval a proklínal ji pro tu její tvrdost prý ukrutnou. ,Tys ta z celého světa nejkrásnější,' lichotíval se k ní, ,nikdy již se dívka nenarodí, kteráž ti bude podobna.

1 kdybych chtěl za jinou chodit, a přisámbůh, rád bych ti to naschvál udělal — nemohu! Nemohl bych jiné již přát, za všechno, co je v zemi zlata, stříbra a drahého kamení.

Již se slituj, vždyť mi jde na rozum při tom tvém upejpání.

Jen abychom neměli z toho oba smrt. Na vše jsem odho¬ dlán, setrváš-li při svých vzdorech.' A tak to šlo v posled¬ ních před jeho smrtí nocech v jednom kuse."

Zeman kroutil neustále nedůvěřivě hlavou, řka: „Musím se na svoje vlastní oči přesvědčit, co na tvé báchorce pravdivého. Je-li ta holka nějaká licoměrnice, kteráž synky zámožné chytráckým způsobem k sobě láká, aby jí hodně dávali, a syna mi schválně dráždila, aby dával víc a ještě více, pak nechť se těší. Možná, že ji k tomu navedl nějaký můj nepříznivec, který mi tak pěkného a 144 zdravého syna záviděl. Přivedeš mně ji sem právě před jeho tvář, a já se jí zeptám na její kousky sám, jak se patří po mužsku. Však ona se bude přiznávat, až uvidí vážnou tvář. Ty zatím čekej v síni, aby nikdo nevešel a výslechu nepřekazil."

„Jak dám večeři, hned vám ji přivedu, ale jen ať vám také nějak neudělá," obávala se Veruna, k níž snad leccos doletělo o zemanových šprýmech s hezkými děvčaty, „mějte se před ní na pozoru, vězí v ni ďasů kolik. Pře¬ ložte si palce křížem, až začne k vám mluvit, aby vás neomámila; ještě lépe bude, šlápneteli jí při tom na palec u levé nohy, a nepovolíte-li jí dříve, dokud nedopoví. To ji máte pak jistou."

„Jen již jdi," pokynul jí zeman, a Veruna, vědouc ze zkušenosti, že nebývá žádného odvolání, promluví-li zeman hlasem takovým, hleděla se dostat ze dveří.

Zeman, obrátiv se opět k synovi, zapomněl brzo, s kým se má za chvíli sejít. Zadumal se nad svými boří¬ cími se nadějemi. Snem jeho nejstkvělejším bylo, vypnout se jednou se svými syny na dávnou onu výši, s níž rodina jeho tak smutně sklesla, jdouc s lidem jednou cestou, a postavit se na roven s těmi, kteří potřebujíce a používajíce ho, přec jen přes rameno naň pohlíželi, vidouce v něm sedláka jako každého jiného. Měl se Adam zas státi po hraběti největším na okolí statkářem a Míchal, vynikaje ve službě vojenské, rytířem, jeden měl, jak to jindy v ro¬ dině jejich bývalo, spravovat jmění rodinné, a druhý roz¬ množovat její slávu. Již myslil, že má vše v hrsti; což ne¬ měl v moci své onen osudný patent, na kterém pánové svoje kruté panství zakládali? Unesl jej jeho strýc skutečně tenkráte z hořícího zámku, a ukryl jej pod povalem ve 145 stropě oné sedničky v lomenici, kdež Míchal teď spával.

Svěřil své tajemství bratrovi, otci to zemanovu, když před popravou se s ním přišel rozloučit. Otce tajemství to tak tížilo, že snad k vůli tomu stále churavěl. Obával se patent zničit a obával se jej vrátit. Ale zemana netížilo ani dost málo vědomí, že skrývá onu listinu pod střechou svou, umínil si, jí využitkovati, vytasiti se s ní v důležitém ja¬ kémsi okamžiku, který viděl, jak se byl Michalovi zpola vyznal, již již se blížiti. Ale co mu bylo teď vše plátno, když mu oba synové vadli, a jeden uvadl? Nezastkví se již nikdy nad vraty jeho starý erb rodinný, neobnovena zůstane zasypaná Luhovských vedle kostela krypta, nepřijede k němu čtyřmi koňmi z Prahy snacha na zlatém ko¬ čáře, bohatá to dědička, kteráž Michalovi přinesla věnem hraběcí korunu, již se nedočká vyplnění nejtoužebnějšího přání svého, vysoko, hodně vysoko státi nad těmi sprostými hlupáky, s nimiž spolek jeho předkové tak draze zaplatili, tak vysoko jako ti vznešení hlupáci, jimiž tak srdečně v duchu svém opovrhoval! Již se mu to řítilo, a brzo zů¬ stane sám mezi hroby a zříceninami... K čemu se tak namáhal, míti z toho světa rozum?

Najednou se mu zdálo, že se sednice zatemnělá sou¬ mrakem večerním a kouřem jalovcovým jaksi vyjasňuje, ač v ní nepřibylo odnikud světla. Mrkaly v ní dosnd jen ty dva na kahancích plamínky, z nichž mlčky se sunuly bledé, dlouhé duchovíte stíny po příkrovech a tvářích obou mrtvol, vyslancové to snad, vypravení k jich poznání a uví¬ tání z onoho tajemného světa podzemního, jejichžto občany za krátko státi se měli.

Ohlédl se zeman mimovolně, a zaraziv se, patřil s týmž překvapením ke dveřím sednice jako Adam tehdáž ku vraK. SVĚTLÁ: Nemodleme 10 146 tům starého ovčína, zlaceným vycházejícím sluncem a zjevem krtičkářové.

Stálat ve dveřích bledá, uplakaná, třesoucí se, bez kukle.

Šlápl jí bůh na nebohé srdce, drtě je patou neuprositelnou, a ona si volati netroufala, volati nemohla: „Proč, ó hospodine, tak přísně mne tresceš, vždyť si nejsem vě¬ doma viny žádné?"

Od rána ještě se neosmělila povznésti ni očí, ni my¬ šlenek k nebi, majíc se za zavrženou bohem, zavrženou rodiči . . .

Zavržena býti se mněla co lhářka zapomětlivá, co hříšnice křivopřísežní, kteráž nepřátele jejich, jimž mstou nesmiřitelnou, doživotní vyhrožovala — milovala. Dosud, ach dosud nenalézala odvahy klnouti onomu hvězdnému pod habry okamžiku, v němž ponejprv Míchala spatřila, kde srdce její přetékalo soucitem s jeho truchlivostí, dosud se jí zdál nejvonnějším výkvětem jejího smutného, chudičkého žití . . .

Avšak zvedajíc oči a spatřivši před sebou mrtvolu ženy, již za původkyni všeho toho hoře považovati musila, Dálena jaksi se vzmužila. Tak, tak právě byl obličej zemančin ubledlý a stažený, když matku její hanila, tak právě vypadala, když otci poslední zasadila ránu, pochy¬ bujíc, zdali ta, již dcerou zove, je skutečně dcerou jeho . . .

Bylo jí, jakoby cítila opět jeho křečovité při tom ji obejmuti, jeho poslední dech na svém čele, poslední srdce jeho hnutí. . . Umlkla v ní bolest a žal, tím mocněji se probouzela stará v ní zášť.

Hle, kterak i syn vedle ní posmívavě se šklebil, jakoby se ji tázati chtěl, zdali to uhodl, že spatřivši soka jeho, 147 skutečně naposled jej spatřila, že je pro ni mrtev i bez jeho rány .. .

Sbírala se Dálena ze všech svých sil, a tím jí také síly a odvahy přibývalo. Vždyť vidí a slyší nebožtíci vše, co kolem nich se děje a mluví, dokud se kněz nad nimi nepomodlí a v hrobě je nepokropí. Neměli na ní vidět její sklíčenost, ni pozorovat, že duše v ní krvácí z hlubší rány, než Adam má v prsou, nesměli se domýšlet, že se na ni hněvají i rodiče, i bůh, že oni dva jí lásku navždy ze srdce vyrvali, berouce ji s sebou do hrobu . . .

Dálena vztáhla proti nim ruce, jakoby tu klesající do hrobu lásku před pochováním zachrániti chtěla . . .

Zahanbeně však jí sklesly před pohledem zemanovým.

Co mu asi odpoví, otáže-li se jí, co posuňkem tím chtěla.

On se jí ale na to neptal, pořád němě na ni hledě.

Přec jen měl tu starou Verunu uposlechnouti a k její radě palce křížem si přeložiti. Kdyby jej byla viděla, ihned by byla uhodla, že mu ta čarodějnice již zatápěti počíná, aniž on co činí k obraně své. Tvář se mu začala zapalovati, jakoby právě vyprazdňoval pohár nejsilnějšího vína, a oči se mu zatáhly mlhou, jakoby mu bylo již do hlavy vstou¬ pilo. Na všecka její napomenutí zapomněl, jen na jednu věc se pamatoval, souhlase s ní z celého srdce, a to právě na které Veruně nejméně záleželo, že totiž podobnou žen¬ skou skutečně jak živ ještě neviděl, cosi takového že se ani v horách nerodí.

„Přistup blíže," konečně Dálenu vyzval.

Ostýchavě uposlechla.

„Ještě blíže, tak blízko, aby se ruka tvoje prsou syna mého dotknouti mohla."

Dálenu přeběhl mráz. Co jí asi chtěl?

10* 148 „Polož pravou ruku svou k ráně Adamově a odpovídej mi dle pravdy a svědomí. Nemusím ti zajisté teprve ozna¬ movati, že při prvním lživém z úst tvých slovu rána jeho krváceti začne."

Tušil, co se bylo mezi ní a synem dělo, povolal ji sem k soudu?

Poznal zeman, když učinila k rozkazu jeho, že syna skutečně nemilovala, jinak by se ho nebyla tak zcela bez pohnutí dotkla.

Nemohl potlačiti svou nad tím spokojenost. Pronikla dlouhá, ohnivá střela mlhu v zaníceném jeho pohledu, zbarvivši Daleniny bledé líce ruměncem.

Plaše sklopila oči a když je zas pozdvihla, zavadily o sloup uprostřed sednice, kdež byl krb, u něhož zemanka tak hrdě a chladně sedávala, a s krbu zabloudily k mrt¬ volám. Co se jí to v nich zamihlo, než je opět sklopila?

Hrůza, či radost, či oboje najednou?

„Chodil zde tento můj syn za tebou?" tázal se jí ze¬ man po dlouhém pomlčení, oka s ní nespouštěje.

Jak zcela jiný měl výslech jeho úkol, než byl před čtvrthodinkou Veruně udal. Kdyby byla venku v síni tušila, za kteroužto příčinou se chce teď pravdy dopátrati, zajisté že by tam nebyla tak pokojně na stráži stála, aby nikdo rozmluvu jeho s tou čarodějnicí nepřerušil.

„Chodil," odvětila Dálena.

„Chtěl tě?"

„Chtěl."

„A tys ho nechtěla?* „Nechtěla."

149 Zdaž sebou nepohnuli matka i syn? Ale otec sebou nepohnul, z ticha v něm byla nyní otcovská pýcha a láska, tím živěji a hlasitěji jiné city v něm ozývati se počaly.

„Proč ho nechtělas?" zticha na ní vyzvídal.

Horko ji polilo, na otázku tu nebyla připravena.

Zeman, zamhourav několikráte očima, proměnil se v tváři.

Hle, jak ti oba tam na prkně poslouchali, potutelně při tom se šklebíce. Věděli, proč zeman tak těžce oddychuje a Dálena bledne, a přáli jim to. Jak škodolibě byly při tom jejich sivé tváře zkrouceny, slyšela Dálena, kterak se jim již dere chechtot ze žehravých srdcí, a srdce její při tom se zastavovalo strachem . . .

Co činiti? Čeho se uchopiti? Kam se utéci?

Podivný pohled upřela v tísni své na zemana; jen on jí mohl pomoci, aby před nimi v hanbu neupadla, on jediný přetíti rázem tu motanici svízelů, strastí, nebezpečí, v nichž zapletena byla. Nepatřilť on k zemance, ač byl manželem jejím, urážela jej touž zpupností, jak byla urazila ji, i jej byla pronásledovala a mořila, nebylt on nepřítelem zavržené Rysky, nýbrž spolutrpitelem jejím. Nemohla si v ničem naň stěžovat, on samojediný v celém dvoře nikdy jí neublížil, nikdy nad ni se nevynášel, nikdy nad ní nezavtipkoval, on jediný s ní projevil soucit. Vzpomněla si, kterak jda jednou kolem ní po louce, kdež jí Veruna nakládala roští z olšin, pod jehož tíží téměř k zemi sklesla, služku pokáral: „Máš-li pak rozum, stařeno, a ty mladá se přece ozvi, když tě někdo týrá." První, jediný to zastanec její po otcově smrti, musí zastancem jejím zůstati nadál ... na vždy ... za spojence si jej zvolila, cítíc, kterak ochabuje . . .

150 „Nemohl ti býti můj syn ani málo hezký, ani málo vznešený," vyzvídal zeman znovu s čelem svraštěným, „nechtělas ho nejspíše, poněvadž — máš jiného."

Chtěla ruku s rány pozdvihnouti, a tvrditi, že se mýlí, ale poučila ji jeho tvář, kteráž byla v té chvíli tak žlutá, jako tvář synova v záchvatu žárlivosti zemřelého, že se rozmýšleti nesmí, chce-li si ho ziskati — a zpět vydobýti lásky rodičů a božího požehnání ... a přec se rozmýšlela trnouc . ..

Oko její zaletělo opět bázlivě ke krbu, myšlenky však pod habry. Co bylo vše jiné proti jedinému paprsku naděje tam v ní vzňaté? Co veškerá láska jiná proti citu, jenž tehdáž v ní zaplanul? Jen v něm bylo štěstí a požehnání, bez něho — kletba a zničení. — Což nebyla podobna matce, již musil každý, kdož ji spatřil, milovat, nemiloval i ji každý muž, kdož ji jednou viděl? Viděla Míchala, po ní se ohlí¬ žejícího, než zašel za keře ... Ó byl by i on snad ji miloval . . . ach nikoli snad — zajisté by ji byl miloval . . .

K čemu si vše to připomínala, vědouc, že jí pomoci není? Vlastním svědomím byla souzena a odsouzena, ne¬ zbylo jí jiného již, než vykonat nad sebou ortel.

I potlačila vší silou výkřik srdce svého, a šlápla si na ně před tváří svých nepřátel k poctě rodičů svých ještě krutěji, «ež jí na ně šlápl bůh ... ne, nesměla odpustiti krvi ženy, kteráž nařkla krev její, musila s ní válčit, jak to slíbila, až do potření, vlastníma rukama postaviti mezi sebe a to, co poznala nejdražšího ve světě, hráz hroznou, svatou, nepřekročitelnou. — — Bude Míchal Luhovský chodit na robotu, bude!

151 „S kým z mých lidí jsi milkovala," zahřměl teď ze¬ man, třesa se zlostí žehravou a vášní náhle v něm vzpla¬ nulou.

Viděl ten strašlivý ve tváři její boj, a přičítal jej svě¬ domí kalnému, chování neslušného si vědomému.

„Já s nikým nikdy nemilkovala," pokárala jej s krᬠlovskou pýchou.

„Zmatkem svým ale se přiznáváš, že někoho máš v hlavě."

„On o tom dosud neví," zašeptala, ale nezarděla se při vyznání tom, bledla jako z lilie květ.

Za to zahořel zeman zas temněji v tváři, než kdyby byl vyprázdnil pohár nejsilnějšího vína.

„Nepovíš mi, kdo to jest?" promluvil k ní ještě tišeji, než ona k němu, a oči se mu opět potáhly mlhou.

„Bojím se, že se hněvat budete."

„Což je tě tak nehodný?"

„Ach právě naopak, vysoko nade mnou je vyvýšen ..."

„Šťastný to hoch, na kterého tak skromně a zbožně myslíš ..."

Ruka s rány jí sklesla, zeman si toho nepovšiml, na¬ slouchaje s tlukoucím jako mladík srdcem, co rtům jejím uklouzne. Byly bledý, jako líce její.

„Není to žádný hoch," vzdychla si.

„Kdo to tedy je?"

„Vy jste to," vyrazila zprudka ze sebe, a pozdvihla obě ruce vzhůru k přísaze. Přisahala sobě, že to, co teď v jejích slovech pravdou není, pravdou bude.

Zeman neztratil jak známo tak hned hlavu, ale ten¬ kráte přec jen nevěděl, kde na něm stojí. Měl jí věřit?

Podával mu to osud náhradu za vadnoucí děti? Což byla 152 oua první, jíž více se zalíbil než synové? Bude podporou bezpečnou jeho stáří? Což byl stár? Minulo mu teprve Čtyřicet let, v městech se muži ve věku tom žení a berou si děti od panen. Hrabě byl starší, když se oženil, a dočkal se řady kvetoucích synů . . .

Dálena se chvěla na všech údech, zdali nadarmo se neponížila, neb dlouho, dlouho mlčel zeman, než jí pravil třesoucím se hlasem, ukázav na mrtvoly, aby jí naznačil, že jen ony mu brání více říci: „Zítra tě dovede Veruna do Starých Dubů k mé sestřenici do mlýna ..."

Ona pokynula hlavou, rozuměla, proč ji vzdaluje.

„Dejte mi na památku od obou nebožtíků po hrsti vlasů," žádala jej ostýchavě než odešla.

Vzal nůž, a vyhověl jí.

Přistoupila, vlasy jejich v ruce, k mrtvolám, aby i ona je pokropila. Ale měla při tom ještě jiný méně nábožný úmysl. Namočivši si prsty pravé ruky do svěcené vody, udělala jim každému nad čelem kříž, a poklonivši se při tom, šeptala každé z nich do ucha: „Až budete v noci na mezníku sedávat a k Luhovu pohlížet, až se na vás zalesknou naproti z kříže písmena zlatá, zvěstující, že jsem se ctnostem od rodičů přiučila, nebudete míti čemu se smáti. Ale já se vám vysměji, neb ve cti a hojnosti na vašem místě ted panovati budu a vše, po čem zatoužím, se mi vyplní. Vždyť mám pentli — dobře asi víte, čí a jakou."

Míchal na lože svoje převržen, zarýval do podušek tvář slzami zatopenou.

153 Na bratra vzpomínal, jehožto záhadná smrt jinocha sotva se zotavujícího do nové uvrhla choroby. Přemýšlel, nad jakoužto propastí asi jej uchvátila závrat tak nešťastně, že spadl do jícná jejího, čeho se zděsila mysl ta bodrá a smělá?

Nemohl se Míchal toho dopátrati; vzal Adam tajemství smrti své s sebou do hrobu.

Hořce si Míchal teď vyčítal, že zabrán v chorobné, plané svoje rozjímání, vše ostatní byl nad tím zapomněl.

Pravil si,, že by nebylo nikdy s Adamem se dělo, co se dělo, kdyby mu byl jako jindy dlel po boku. Jak mnohý bujný nápad mu byl vymluvil, zajisté by se mu bylo i podařilo, poznati hned v zárodku hrozný úmysl v něm se vzmáhající, zapuditi a potlačiti jej prosbou, domluvou, útěchou . . .

Míchal se zarazil. Tázal se, jakých důvodův byl by asi použil, chtěje bratra přesvědčiti, sladší že jest život smrti?

Což se to Adamovi krásně nespalo pod kvetoucím drnem, na tichém hřbitově, ve stínu staré u zdi jívy ? Sto¬ krát lépe zajisté než jemu zde na posteli pod střechou otcov¬ skou, zmítanému srdcerývajícími pochybnostmi, vidoucímu, kterak se před ním bortí a v sypký rozpadávají písek sloupy nejsvětějšího přesvědčení, vzpouzejícímu se každou krůpějí krve tomu, co za pravdu se mu vnucovalo.

Mohl skutečně chtíti, aby posílal hospodin pro pouhou jen kratochvil svou i Adama ze soužení do soužení, jako všecky pod krovem tím zrozené, jako celý národ, k němuž se hlásili? Právě od těch, kteří k němu přilnuli s celou duší a všemi silami, nejvíce se odvracel, dětmi byly jeho msty a hněvu, v neštěstí a v bídu je uvrhal . . .

Míchal prudce pozdvihl hlavu.

154 Nemohl déle sledovati a rozebírati myšlenek, dědem v něm probuzených, cítil, že by se musil jinak i on s roz¬ umem svým rozloučit, neb tam zabloudit, kam zabloudil bratr.

Ohlédl se a vzdychl si, vida za sebou na stěně, od¬ poledním sluncem zlacené, stín svůj. Co by byl za to dal, spatřiv tam ještě jeden, udávající jej lidem za rouhače, na kterého každý věřící jest povinen pozdvihnouti a hoditi kámen. S jakou potěchou by se byl podrobil pokutě té, zaměniv si za ni přesvědčení, že jest, byl a bude od věkův na věky bůh pravdy, jenž vše, co pod ním a v něm žije, . k spaseni přivede.

Jaké to štěstí, moci věřit a doufat jako jindy, myslit si večer před usnutím, že bůh zahaluje veškerý svět v hvěz¬ dný, svatý svůj plášť, a těšit se při probuzení, že kdož buďe kráčeti po stezkách spravedlivých, do lůna jeho že se ubírá, cokoli dobrého učiní bližnímu svému, jemu že to učiní, čisté že musí být ruce i srdce, neb podle podoby jeho žet člověk stvořen.

Marné bylo však hořekování a toužení to, již to počal Míchal nahlížeti a zvykati myšlence kruté, že svět zůstane jaký je, i kdyby, jak otec pravil, hlavou zdi prorazil, jeho že jest věcí do něho se vpravit, chce-li v něm obstát, nehodlá-li v zákoutí tom na těle a duchu bídně zaniknout. Nepronesl Míchal chlubné před otcem slovo, že mnohý zralý j muž po celý život svůj tolik se nenapřemýšlel, jako on od dědovy smrti za těch několik neděl, v této sedničce k loži jsa upoután nemoci nejhroznější: zoufalostí nad osudem lid¬ ským.

Nechtěl-li otce o poslední dítě, o radost poslední při¬ pravit, musil se vzchopit a přidati se — k jeho víře.

155 Hrozná, hrozná to víra! Onen velebný duch, jenž svět tak spanile vytvořil, zašel za jeho obzor jako slunce večer zapadající, a s ním vymizelo dobro, láska, pravda, spra¬ vedlnost, ony krásné, svaté to paprsky bytosti jeho, ozařující zemi za oněch časů, jichž si lidé dosud co dob zlatých připominali. Soumrak teď nastal, po němž následovati bude tma, smrt to všehomíra, a v soumraku tom, v němž on neštastný se zrodil, vše se počalo převracet, hatit, potáceli se lidé z bludu do bludu, každý svůj jen prospěch na zᬠkon povyšoval, bez slitování hubě a potlačuje toho, kdož v tom mu překážel, jeden druhého chtíčům svým v šanc dával, vlastní, nezkrocené vášni sám v obět propadávaje — šlechetnost, ctnost, útrpnost, uic, nic již neplatilo v směsici té, konec světa připravující. . .

Přečkal stroj mistra, jak smutná to myšlenka. Hrkotajíce, splétala se v chumáč pitomý be« ladu a smyslu ko¬ lečka jeho, jako kolečka tam těch starých na zdi cvakajících hodin, kteréž sem otec zavěsil co památku rodinnou. Již bily a ukazovaly, jak se jim to právě hodilo, nejsouce k po¬ třebě, natáčel je otec jen ze zvyku, a nebude dlouho trvat, i to se stane prací zbytečnou. Dávno již spráchnivěly ruce zhotovitele, dávno již uhasla jiskra umu jeho, jímž jim vdechl život krátký, zdánlivě jen samostatný. V brzkosti dojdou úplně, nedají se více opravit, navždy se zastaví, jako rezavá kolečka světa toho . . .

Zase zaryl Míchal tvář v podušky a zaplakal z plna srdce.

Přál si mysl otcovu. Žije otec, jako kdyby pil sklenici vína. Ví, že ji dopije, nikdo že mu znova nenaleje, a přec si nedá myšlenkou tou překážeti, to prý jest moudrost, jiné není. Víno mu chutná, jde mu k duhu, a on se směje 156 všem, kdož si dávají pochoutku vrtochy zkazit. Však ono mu ale také vždy nebylo, jako teď, sám se přiznal, že se v něm dosti vzpouzela zbožná krev Luhovských, než ji pře¬ mohl, a vzchopiv se, pozdvihl pohár k ústům . . .

Právě vcházel k synovi. Konečně že se přišel zas jednou podívat, zdali přec již okřívá. Zřídka teď syn otce vídal, vždyť byl ke všemu sám, co mu Adam odešel.

Těžce padla myšlenka ta teď na Michalovo srdce, za¬ hanbeně si umínil, hned zítra že se pokusí vstáti a chopiti se zas obvyklé práce, býti otci jako vždy jindy k ruce.

Co mělo z toho věčného dumání pojit? Na co přišel po tolika neděl? Točil se neustále v jednom kruhu, vraceje se vždy zas tam, odkud byl vyšel, bez jediné jiskry, o níž mohl právem říci: „viz naději", bez jediného drobtu, o němž mohl právem tvrditi: „hle, chléb".

Zeman, poznávaje, že syn je zas uplakán, pokrčil rameny.

„Již vidím, že ti nebude v Luhovském vzduchu lépe," pravil mu, mhouraje, „je to zpropadený vzduch, rodí se v něm samé těžké jen myšlenky. Není pomoci, musím sám k tomu hledět, abys se na čas odsud dostal, a mezi jinými lidmi ti přišly jiné nápady. Měl bys dosud chuť do Ještěda k hajnému?"

„Řekl jste mi onehdy, že byste mne nerad odsud pro¬ pouštěl, přestal jsem tedy na to myslet," odvětil Míchal, ale jeho mrtvý zrak náhle se zaleskl.

„Tak jsem ti pravil, když nám Adama vstříc přinášeli, byla mi myšlenka krušná, i od tebe, třeba jen na čas, se odloučiti, ale teď, kdež vidím, jak scházíš, že sotva stojíš, sotva chodíš."

/ 157 Zeman se nepochlubil synovi, že nikoli teprve ted, nýbrž jen několik hodin později, co přání to pronesl, již jinak smýšlel, nemaje nic proti tomu, ba jsa tomu povděčen, že syn hodlá Luhov na nějaký čas opustit.

„Snad to se mnou půjde přec," doufal Míchal. „Teď právě jsem si myslil, že se musím nutit, přemáhat."

„Toho nepřipustím," zvolal zeman rozhodně. Záleželo mu na tom, zůstat na dvoře sám, nepozorován, neobtěžován, až jistou záležitost k spokojenosti své si urovná, nikoli práce, jak syn se domníval, nýbrž ona mu nedovolovala navštěvovat jej jako jindy, pro ni naň zapomínal, a k vůli ní teď k němu vešel. „Do zdraví se nutit, je věc odvážlivá a nebezpečná, jíž se můře choroba desetkrát více ještě zhoršit. Právě přicházím z úřadu, mluvil jsem tam s justiciárem. Ona očekávaná vznešená návštěva již je dole v zámku, kdež odpočívá, co nevidět se odebere do hor na faru. Lámal si justiciar hlavu, koho by hajnému nahoru přidal; musí to býti, jak již tehdáž jsem ti pravil, člověk obratný, způsobný. Máš-li ještě do lesa chuť, tedy to řekni, zavděčím se vrchnosti velice, propůjčím-li tam tebe."

Míchal skočil z postele, a začal se strojit. Nepoznal, jak se byl otci zde vyznal, dosud skutečně sladší potěchy, než býti v přírodě sám, obdivovati se jí, užívati jí. Ovšem pozbyla od oné rozmluvy prou dřívějšího svého významu, byla v jeho očích teď jen již hávem rozpadajícím se bož¬ ství zmizelého, ale byl to háv dosud krásný, nebylo na něm ještě znáti, že vadne. Tisíckrát raději' žíti skryt v jeho zelených záhybech, než mezi lidmi hnilobou již páchnoucími.

„Ty děláš, jakobys chtěl ještě dnes do hajnovny," po¬ divil se mu otec, velmi příjemně spěchem jeho překvapen, snaže se však před ním to skrýti. „Nepřenáhli se, nepři158 budou do Ještěda žádní mladí, veselí páni, aby na honbách dle cbuti se vyburáceli, jak na počátku jsem myslel, nýbrž nějaké jen dámy, z nichž jedna se chystá do kláštera. Jsouc slabého zdraví, připraví se na noviciát svůj u faráře, jenž býval zpovědníkem její matky, aby v našem vzduchu sesílila. Vrchnosti naší velice na tom záleží, aby zde měla patřičný k tomu pokoj a klid, pročež si přeje, míti jí na blízku samé slušné lidi. Bude to služba zdlouhavá, málo radostná. Ještě jednou ti připomínám, abys si to rozmyslil, než nahoru se vydáš. Sám nahlédneš, jaký z toho by po¬ vstal hněv, kdybys později couvl."

„Toho se nebojte. Právě že zůstane v lesích hezky ticho, to mne těší. Ostatně mám již dávno rozmyšleno, že dostanu-li se do Ještěda, hajnému ponechám službu u hostů a sám si nechám na starosti les."

Zeman, vida, že je syn pevně odhodlán, začal se kroutit.

„Nemyslel jsem si, že mne tak snadno opustíš, třeba to bylo jen na čas," vyčítal mu pokrytecky, a dojal tím Míchala tak, že se přestal strojit.

„Zůstanu doma, nepůjdu nikam," sliboval mu, „a od¬ pusťte mi, že každou chvíli zapomínám, že nemáme již na¬ šeho Adama."

„Proto si velkou hlavu nedělej, vždyť mám dost k práci lidí, a ostatně je na polích již po největším chvatu," obracel zeman vida, že by byl syn s to učiniti k slovům svým.

„Zasteskne se vám ale zde samojedinému."

„Neříkám, fe se mi nezasteskne. Nebudu mít skutečně s kým si posedět a si zahovořit."

„Vidíte!"

„Chci-li si tě ale zachovat, musíš přijít na jinou vodu, a jiného z ní nabýt ducha. Lepší vody než v Ještěde není 159 ale snad v celém světě, občerství a vyčistí se po ní nej¬ kalnější v člověku krev; to mám od hrabčcího doktora.

Co bych z toho měl, kdybych k sobě tě upoutal a ty vedle mne uvadl a náhle sklesl jako Adam?"

„Kéž bych měl aspoň bratrance neb přítele, který by mne u vás zastal. Jak rád bych proň doběhl a na Luhov jej pozval."

Zeman se dal do smíchu.

„Připadáš mi jako justiciar, ten se mi chtěl také mermomocí o společnost postarat, obávaje se, aby se mi samotnému nezastesklo, propůjčím-li tě vrchnosti."

„Proč jste mu nesvolil?"

Zeman se smál ještě více, ještě hlučněji.

„Jinak bys asi mluvil, kdybys znal jeho radu. Sotva bys jej za ni asi chválil."

„Co vám ponavrhl?"

„Hádej!"

„Špatný jsem hadač."

„Vzpomeň si na cosi hodně šprýmovného."

„V hlavě mé se sotva již kdy šprým vylíhne a udaří."

„Jen se o to pokus, stojí to za to. Vysměješ se justiciárovi i mně."

„Vám — zajisté ne!"

„Kdo ví, nechtěl bych se s tebou zasadit."

„Povězte mi to bez hádání mého."

„Chce mne justiciar oženit."

Smál se zeman, vyřknuv tuto větu, až se ohýbal, celý v tváři se červenaje, ale při tom syna s očí nespouštěje.

Neušla mu jediná v jeho tazích proměna.

Míchal se nesmál. Bodlo jej u srdce. Počal tušiti, proč mu otec Ještědskou vodu tak vychvaluje.

160 „Proč to neříkáš nahlas, že justiciára za starého blázna máš?" doléhal, nevěda, kterak si má synovo náhlé vážné se zamlčení vyložit.

„Proč bych jej tak pokřtil, když jej tak nazvat ne¬ mohu?"

„Co že?" podivil se zeman, tenkráte však upřímně.

„Jsem při něm, návrh jeho se mi zdá — dobrý."

„Co si mám o tobě, hochu, pomyslit?"

„Že je láska moje k vám upřímná,"_ pousmál se naň Míchal bolestně, cítě víc a více, že asi někdo na místo jeho do srdce otcova se tlačí, kamž on přístupu mu ne¬ brání.

„Nerozumím ti," zamumlal zeman, mhouraje.

„Těšilo by mne velice, kdybych věděl, že jste se dostal do dobrých rukou. Vždyť jste vedle matky nepoznal, co to je láska a pečlivost, a s námi dětmi jste měl dosud také pramálo radostí . . . kéž byste mi chtěl hodně brzo zvěsto¬ vati, že jste k sobě nalezl družku, s níž doufáte žíti v spo¬ kojenosti a svornosti."

„Tys přec jen dítě podařené," pravil zeman s pohnutím nelíčeným, „a tebe bych měl zkrátit?" dodal již zas vy¬ zvídaje.

„Jak špatně mne znáte, otče," vyčítal mu Míchal truchlivě, „míníte-li slova svoje opravdu. Snad bych nežehral se ženou, kteráž se bude o vás laskavě starat, neb s dětmi jejími. Již teď si jí vážím, a přeji jí všeho dobrého.

Nehleďte ni na jmění, ni na rod, budete-li jednou volit, jen na srdce její."

Nikdy nemiloval zeman svého syna jako v této chvíli.

Poznával, že je při vší měkkosti přec jen co do smýšlení _.

161 pravý rytíř, velkomyslný a šlechetný jako předkové jeho, ale že má jeho ducha, to tenkráte opomenul přidat.

„Nemáme se prý nikdy ničeho odříkat," pravil, podᬠvaje Michalovi srdečně ruku, „ant nikomu nelze předvídati, co mu přijde, radí zkušení lidé, i zachovám se tedy podle toho, neb rád nechávám rozumná slova platit. Ale nechť mi přijde cokoli, buď ubezpečen, že to zůstane při tom, jak jsem ti slíbil; nejmilejší mou starostí jest a bude, abych tě dostal na panského koně."

„Kéž byste se chtěl myšlenky té spustit," žádal jej Míchal. Vznikal v něm úmysl, že z hajnovny do dvora se nevrátí, ukáže-li se, že otci tam již potřeben není, ba že by mu tam snad v budoucnosti i překážel.

Zeman se rozdurdil.

„Podle jediného přání toho již je vidět, jak jsi ne¬ mocný, hřích bych měl, kdybych tě o jediný den déle zdržeti chtěl, nikdy zde nepřijdeš k rozumu. Musíš na té poušti tam nahoře hodně vyhladovět, aby se ti zas napravila chuť.

Však ono se ti bude za krátko jinak o světě zdáti, jsem přesvědčen, že sám ke mně přiběhneš, abys se mne optal, kdy že ti hodlám k slovu stát. — Jen za3 sebou netrhej, a pamatuj, co sám o sobě před chvilkou jsem řekl, že se nemáme totiž nikdy ničeho odříkat."

Míchal vzal místo odpovědi se stěny svůj širák s mo¬ drými hedvábnými třapci, a pušku, již mu byl otec daroval.

Měl ji zeman od hraběte. Dal mu ji odměnou při jakémsi velikém na panství honu, kdež mu byl obratně tolik pěkné nadháněl zvěře, že mezi ostatními vysokorodými myslivci králem zůstal, maje na dlouho mezi nimi čím se chlubit.

„Zdráv odešels," přál zeman synovi k odchodu uchy¬ stanému, „co nevidět se přijdu k tobě podívat, ale ne!

K. SVĚTLÁ; Nemodleme. 11 162 nebude to tak hned. Musím na Mimoúsko, svolá tam hrabě komisi. Zmáhá se tam mor šeredně, celé rodiny vymírají, celé statky i vesnice. Nebude se tam moci ani snad zasíti, vymlátiti, půjde-li to tak dále. Dává tam hrabě ve všech kostelích sloužit den co den zvláštní mše, ale dosud to nic plátno nebylo."

Byl to tentýž hrabě, jenž byl sám ve Francii optat se učenců na to, co vyzkoumali, zpytujíce vesmír oněmi velikými brejlemi, o nichž se byl zeman synovi s úžasem tak pochvalným zmínil.

Míchala pojala nevýslovná ošklivost nad obojetností takovou, nemohl se již dočkat, až bude v lese světem zapomřnut, svět zapomínaje.

Vyšel ze dvora a dal se k horám, ani se neohlížeje, s nikým z domácích se nerozloučiv, s povržlivou, nikdy dosud ještě nepocítěnou nechutí k lidem v nitru. Nezastavil se a neodpočinul si dříve, až byl hodně daleko příbytkův jejich, hodně vysoko nad nimi ve vzduchu čistším mezi oblaky. Volně a klidně pluly nad vrcholky stromů, zůsta¬ vujíce tu ve větvích sosny, tam na vyčnívající ze stráně skále dlouhé vlající fábory.

Teprve když přišel na paseku, za níž se táhl tenkráte ještě nepřetržené až na samé hranice saské hustý, na mnoze neproniknutelný hvozd, jejž si chtěl zvoliti za domov druhý, stálý, uvolnil svoje kroky a pohlédl dolů k nížinám, kdež se rozkládal mezi lučinami, jako brčál zelenými, v průzračné, sivé výpary zahalen, Luhovský dvůr.

Netázal se Míchal dnes jako jindy, co to za tajemství plane asi nad jeho starými lomenicemi; již nešťastné to tajemství znal; k habrům se zadíval, kdež bloudě po od¬ krytí jeho noc co noc, hledaje rozřešení tolika hrozných 163 otázek, měl setkání tak tajemné, významné, navždy proň nezapomenutelné.

Bezděčně upřel zrak na slunce nad západem stojící.

Právě je pokrýval mrak. Mrtvé, zasmušilé šero obestřelo krajinu, před málo okamžiky ještě jako broušený drahokam ve všech barvách se stkvějící. Zbledla a strnula předtuchou dlouhé temné noci. Ale hle jediný jen paprslek pronikl teď chmuru je halící a vše v ruměném jeho úsměvu zas oživlo.

Zachvěl se na těch lesích, horách a lučinách, jako vědomí radostné, že slunce, byt i někdy tmou pohlcené, nikdy na¬ vždy se neskryje, vítězně pokaždé že z ní vypluje zas.

Míchal si vzdychl. Takovým paprskem sladkým, chmury jeho zoufalosti pronikajícím bylot proň ono u habrů zjevení, ona dívka spanilá — pomoc svou tak něžně a vřele mu nabízející. Měl za to, že mu taktéž zvěstovati chtěla, slunce že se před ním jen skrylo, dosud že svítí a hřeje, neb dosud svítí v lidských duších, zahřívajíc a zúrodňujíc je láska, a kde láska, tam že bůh — jejím to srdcem že vede k němu cestu.

Ale ach, jak ji zkoumal, zdali bez vypočítavosti a ohledů světských milovati si troufá, tu umlkla, oněměla, a již se neobjevila. Každé noci k habrům se vracel, zdálo se mu nemožné, že by se tak náhle vzdáti mohla úkolu, k němuž sama tak horlivě se přihlásila, ještě dnes ji hledal u studánky, kdež občerstvení žíznivému duchu jeho slibujíc, se byla tak luzně naň zastkvěla ve svitu hvězd . . . Ne, nebyla sestrou jejich, vzplanutí její na zatemnělé dráze jeho života neznačilo naději, nýbrž v beznadějnosti jeho jej přišla potvrdit, výstrahu mu dáti, aby marně nehledal, co nikdy a nikde nenajde. Zdaž se mohl nadíti, že najde jinde, co nenalezl v andělské té tváři . . .

11* 164 Míchal vrhl sebou do mateřídoušky vedle skály, o je¬ jížto bok se byl opíral, zíraje zasmušile do dálky, kdež před ním shasínal poslední líbezný mladosti jeho sen, nejzářnější srdce jeho upomínka, jako červánky blednoucí na večerním nebi. Nemohl se odloučiti od místa toho, nemohl odtrhnouti zraku od jemného skupení stromů vedle dvora otcovského. Podobalo se mu, že se tam musí touhou jeho přikouzlena aspoň ještě jednou mezi nimi zabělati ona po¬ stava, zdánlivě utkaná ze stříbrné pěny čeřící se vody a zlatého svitu měsíce, že mu musí ruka její ještě jednou pokynouti na rozloučenou a pozdravem tím v něm usmířiti a osladiti poznání, že neschopno srdce v ní života. Vyschl-li již pramen čisté, ryzí, zapírající se lásky v prsou dívčiných, pak ovšeiti přestanou za nedlouho i růže pučet, fialky vonět, skřivánci hnízdit, hvězdy svítit, osení se zelenat. Musí svět zaniknouti, ztráven vlastním sobectvím, není již, co k spa¬ sení by jej přivedlo . . .

Dlouho odpočíval Míchal takto v zamyšlení trudném, tu se dotkly jeho sluchu vzdálené, lahodné jakési zvuky.

Roztržitě jim naslouchal. Což již zvonili kdesi dole v ně¬ které vísce svatvečer? Snad, vždyť se již třpytila na nebi večernice, a naproti ní vynořoval se z modrého temna měsíc v úplňku, jako tvář milostná anděla strážce této země, sklᬠnějící se plná svaté útrpnosti nad těžkými jejími sny . . .

Ale brzo pozoroval Míchal, že zvonění se neozývalo teď z jednoho jen místa, nýbrž víc a více k němu se při¬ bližovalo. Nebyl to hlas jen zvonu jednoho, nýbrž hlahol zvonků několika.

Skutečně, zvuky ty přicházely k němu pořád blíže, zaznívajíce z cesty v mnohých oklikách pro strmost stráně z údolí vzhůru se zatáčející. Byli si ji dřevaři zde lesem 165 vysekali, aby se jim pohodlněji dříví s temen hor sváželo.

Mohl ji sledovati, kterak kroužíc se houštinou, jen několik kroků od něho výš a výše stoupá, ztrácejíc se v zeleném moři lesa, z něhož opodál vyčnívala vížka Světelského ko¬ stelíka jako stěžeň lodi, v hloubi vln plující.

Cosi na cestě té se pohybovalo.

Znenáhla poznával Míchal, že to průvod nečetný, ale nádherný. Několik stkvostně oděných jezdců, nejspíše slou¬ žících, obklopovalo dva koně siváky, netrpělivě řehtající, že jim je stoupati krokem tak povážlivým a volným. Na jednom z nich pohodlně seděla paní již obstarožní, také asi jen služebná vyššího druhu, snad komorná, neb společnice druhé, mladší, před ní jedoucí, kteráž byla patrně velitelkou celého houfu, podle pozornosti každému jejímu hnutí věno¬ vané. Byla to zajisté ona chorá šlechtična, kteráž odpoči¬ nuvši si dole v zámku, hodlala v pohorské samotě sesíliti a na klášter se připraviti.

Oděna již v roucho řeholní asi řádu toho, do něhož vstoupiti zamýšlela, zahalena v plášť jemně vlněný, světlošedý jako křídla sivé holubice a v dlouhé závoje bělostné kolébala se postava její tak lehce a půvabně v sedle, jako péro tam zaváté. Jela, hlavu i tvář majíc zastřenu, ale jak se počal před ní víc a více tmavit vysoký les jako svět jiný, vážný á přísný, k rozjímání povzbuzující, v jehož hlu¬ binách zaniká ozvěna srdce veselého, smích a zpěv, v němž se jen rozléhá hlas bouře, tu náhle se zastavila.

Pokynuvši své průvodkyni, kteráž na to dala ostatním znamení, že si přeje jejich paní, aby vjeli před ní do lesa, zůstala zahalená dáma zpět. Nepozorujíc Míchala za skalou, odhrnula si s hlubokým povzdechem roušky s tváře, obrátivši se k údolí s pohledem tak tesklivým, jakoby se i opa se 166 všemi svými sny navždy rozloučiti chtěla, než ji pojmou ty hvozdy v šumnou náruř.

Bohaté slzy se jí při tom zaleskly v očích, kanouce jí po lících na veliký zlatý kříž, jímž měla plášť na prsou spjatý.

Míchal strnul!

Ne, nemýlil se, byla to ona, na niž byl právě teď vzpomínal, poznával ji podle stkvoucích se vlasů, bílých lící, pohledu plného citu; ba ještě něžnější se mu zdála její postava, ještě průzračnější její tvář, ještě z jemnějšího zlata její vlasy, ještě sladší jojí pohled teď, než když ji spatřil poprvé tam dole ...

Již vědél, proč tehdáž umlkla, proč již se mu neob¬ jevila . . . ach jak jí křivdil . . .

Míchal zůstal až do rána na pasece ležet.

Zeman, zachovávaje se rád ve všem slušně a způsobně jako pán, vyčkal čtyrneděluí černou mši za nebožku ženu, než ohlásil Veruně, by ve dvoře vše chystala k svatbě jeho s krtičkářovou.

Stará služka zůstala před ním státi jako poslem božím zasáhnuta.

„Co se divíš?" tázal se jí zeman, posmívavěji ještě než jindy mhouraje, „vždyť tys to byla, která's mi první o ní pověděla, ty vlastně jsi mne s ní svedla."

Dlouho nemohla Veruna ze sebe vypravit hlasitého slova, konečně zahořekovala, zakrývajíc si fěrtochem tvář: „Moje napomínání bylo tedy marné, učarovala i vám," Zeman se přestal smáti.

167 „Jestliže ještě jednou se opovážíš takovéto slovo neb podobné z úst vypustit, na všecky dosavadní služby tvoje zapomenu, a poslední jsi byla hodinu na Luhově, nejen však ty, nýbrž i každý jiný, kdož by si troufal tu, kterouž k sobě povýšiti hodlám, urazit nařknutím křivým, neb cho¬ váním neuctivým. Vyřiď to těm, kdož k tomu projevují chuť, aby si ji nechali v čas zajít. Vězte, že budoucně jedna to bude zde ve dvoře věc, moje slovo neb ženino, zároveň se mnou tu bude manželka poroučet."

A zeman, vzpomínaje na tu, kteráž se manželkou tou již za málo duí státi měla, zas se pousmál. Jak byla krásná, a jak mu přála, pořád mu jen na oči koukala, přišel-li ji do mlýna navštívit, a jak si všímala každého jeho slova.

Nebylo to však zemanovi ani dost málo podivné, ba nic se mu nezdálo po prvním překvapení tak přirozené, jako že jeho služka zahořela k němu láskou, zvolivši si jej raději než jeho syna. Neměl ani nejmenší o tom pochybnosti, že ji oslnil svým rozumem a důvtipem, mohl se nebožtík Adam v tomto ohledu k němu jen z daleka přirovnat? Mívají mladé holky bystřejší zrak a lepší rozpovážení, nežli si člověk myslí.

Co mohla Veruna svému hospodáři na takovou hrozbu ještě namítat, co mohli proti jeho sňatku s tulačkou na¬ mítati sousedé a přátelé, když na jejich otázku, zdali s tím, co hodlá, bude spokojen Míchal, jehož se odstranění z domu otcovského považovali za následek jakéhosi sporu, za pří¬ činou tou již mezi otcem a synem vypuklého, zeman jim se pochlubil, kterak právě Míchal první k sňatku mu radil, a jak důtklivě jej napomínal, aby oženiv se dle srdce svého, nehleděl při nevěstě ni na rod, ni na jmění, nýbrž jen na 168 upřímnou k němu lásku, jíž byl u nebožky matky vždy postrádal.

Nevěděli lidé, co si mají o tom pomyslit, co na Lu¬ hově se děje, když i družba, jenž šel Míchala do hajnovny pohorské na otcovu svatbu pozvat, odtamtud se vrátil do¬ svědčuje, že se nehor.osil zeman něčím, co není. Přinesl mu od Míchala srdečné přání štěstí a zdraví, zároveň ale i omluvu, že mu nelze býti přítomnu oddavkám jeho, ant si umínil, celý rok smutek za matku a bratra držet. Zdálo se podle všeho, že je vzkaz ten upřímně míněn, ale možná přec jen, že se v něm skrývala tajná výčitka a nepříjemný jakýsi smysl, jen zemanovi srozumitelný. Zůstalt poměr mezi otcem a synem tedy nadál neobjasněn.

Jen Veruna nehádala, jak se věci asi mají, pro ni bylo jasno jako slunce samo, že krtičkářova učarovala nejen zemanovi, nýbrž i Michalovi, ovšem že se nemohla dosud domysliti, jak. Dle jejího vědomí ani jedinkrát se nesešli ni v sednici, ni ve dvoře; když Ryska službu svou nastoupila, Míchal již stonal. Nejspíše mu učarovala již tenkráte, když ještě s otcem dvůr obcházela, aniž si jí kdo všímal. Chy¬ stala a poslala naň chorobu jeho, jak ji hodila na zemanku v ovčíně, jak poslala na Adama „blud" okénkem u chléva.

Jediným jen pásmem chytře nastrojených a ještě chytřeji provedených úkladů, směřujících vesměs k tomu, aby „hraběnka z psí kůže" se stala zemankou na Luhově, neobmezenou vladařkou na statku i v srdci jeho pána, byly u Veruny všecky tyto záhadné příhody a nehody, všecky tyto případy chorob těžkých a smrtí neočekávaných, od modlitebního vzkazu krtičkářova započínaje, až k onomu u mrtvol soudu, ^enž tak úžasný vza} obrat.

■É 169 Nestrnula však jen čeládka Luhovská a sousedé zema¬ novi, nýbrž každý v okolí člověk rozumu dobrého a každý se křižovai, vida, co se to ve dvoře Luhovském beze vší překážky vyvinuje a ustáluje, jakoby bylo vše v pravém svém pořádku. Ale nikdo s míněním svým se uevytasil, zůstávaje s ním hezky zticha, neb každý souhlasil ve svém nitru se starou Verunou, že k zosnování a provedení po¬ dobné věci náleží více než lidský důvtip, tu že musilo na¬ pomáhat umění a vědomí takové, jemuž se člověk nepřiučí na žádné škole, a za které musí v šanc dát nejlepší co v sobě má, duši svou nesmrtelnou. I nekazilt tedy krtičkářově její štěstí nikdo, ač k tomu měla celá kopa lidí nej¬ větší chuť, aby ona, dopátravši se toho pomocí tajné v ní vědy, cosi tak hrozného na své odpůrce neuvalila, jako na ty, kdož ve dvoře ji překáželi při dosažení svrchované tam moci Potajmu však. obíhaly tím četnější a strašlivější o ní povésti, že takovou čarodějnici, jako je ona, zajisté ještě svět nezrodil.

Dálena zahořela v tváři, když jí její hostitelka po¬ šeptala, že Míchal na její svatbě nebude. Chovala se k ní mlynářka se vší vlídností, neb nechával se zeman za to vidět, že nevěstu jeho u sebe přechovávala, měla z ní užitek pořádný, ale jinak se hněvala jako všichni ostatní, že si bére nejváženější v okolí muž nejposlednější mezi všemi dívku, ba takovou, již ani mezi sebe nepočítali, pravou to poběhlici, o níž nikdo nevěděl, odkud je a čím byli její rodiče. Bodala Dálenu, kde jen mohla, s nejnevinnější tváří a nejpřívětivějším úsměvem. Velice se tedy potěšila, spa¬ třivši, kterak se při její novině zardívá. Domnívala se, že se to červená jen zlostí, že nastávající její syn tak málo projevuje chuti, seznámiti se se svou macechou a vrátiti 170 se do domu otcovského, odkud se vyhostil mezi cizí lid beztoho jen k vůli ní. Již nevěřila zemanovi živá duše, že se chtěl syn dostat na jinou vodu, doufaje, že bude po ní lépe okřívat.

I Dálena se přemlouvala, že se to rdí skutečně jen nad urážkou, již Míchal zajisté úmyslně budoucí maceše chystá, nechtě býti svatbě její s otcem svým přítomen, ne¬ přiznala se sama sobě, že se to začervenala radostným uspokojením.

Od oné chvíle, kde si byla na svoje srdce s takovou odhodlaností šlápla, nechtíc si nikdy již povšimnouti, zdali pláče, reptá, vzdýchá, neb si zoufá, měla za to, že je na¬ vždy spoutala okovy vůle nezlomné, avšak prese vši svou k sobě přísnost a lhostejnost, do níž Michalovi vstříc se nutila, nemohla přec jen přemoci a potlačiti v sobě hrůzu před okamžikem, jenž ji měl s ním svésti. Věděla, že ji pozná, a již viděla ten pohled hluboce truchlivý, který na ni upře, a cítila tu myšlenku, kteráž duši mu při tom prochvěje, v duši vlastní, palčivostí železa řeřavého, znamena¬ jícího ji znakem věčné před ním hanby. Zač ji bude pova¬ žovati, nemaje o tom zdání, co ji k sňatku tomu pohnulo?

A zač by ji považoval, kdyby to věděl ? Zdaž by ji uznával za takovou hrdinku, za niž ona sama se měla?

Již několikrát bylo se Daleně přihodilo, že vidouc před sebou se vznášeti nezapomenutelný jeho obraz s tím výrazem ušlechtilého utrpení v tváři, mimovolně připadla na otázku, zdali by souhlasil, že koná dílo odplaty tak bezohledně, stíhajíc vinné s nevinnými, poněvadž z jedné jsou krve.

Než tomu pak zabrániti mohla, vyhrkly jí slzy z očí, a ona zalomivši rukama, zvolala: „Ach matko, zdali pak 171 vidíš, jak drahá je mi tvoje čest, že mi jest dražší cti mé vlastní?"

Ale ženich hrdý a blažený neviděl její oči nikdy za¬ roseny, nikdy nepozoroval stopu slz těch zoufalých na jejích lících, přišla mu vždy vstříc s tímtéž důvěrným úsměvem, snažíc se, sama sobě dokázati, kterak mu musí býti za to vděčná, že se chtěl stát jejím ochráncem v hodině, kdy cítila, že vše s ní se viklá, že jí neodstrčil, když tak směle k němu se utekla, nýbrž ochotně uvěřil báchorce o její ne¬ přemožitelné k němu lásce. Poznávajíc, kterak přičítá vše jen vlastním svým přednostem, ještě jej v důmince té po¬ tvrzovala, ubezpečujíc jej při každé jeho návštěvě, že se co den více naň těšívá, ba že se ho nikdy ani již dočkat nemůže.

A opět se zarděla jako krev, vstoupila-li její hostitelka mezi ni a ženicha, pravíc jí, aby ji pozlobila: „Škoda, Dáleno, žes Míchala, co bylas ve dvoře, nepoznala, řekla bys, že je zeman jeho bratr; kdy pak se tu jednou ukáže, abys se mohla o tom přesvědčit? Obzvláště čelo a oči má Míchal po otci."

Odvrátila-li pak Dálena rychle pohled od ženichovy tváře, a nepozdvihla-li jej k němu po celý večer více, tož mlynářka škodolibě se domnívala, že tak se stává, aby se již neshledala s onou nepříjemnou jí podobou se synem, jehož jí tak nevčas připomenula. I zeman si vykládal v smyslu tom její náhlé oněmění a odvrácení se, káraje mlynářku stranou za její řeči. A Dálena hleděla zapome¬ nout, že podobu tu již dávno na ženichu svém shledala, jen ji že stopuje, tkvíc očima na jeho tváři, porovnávajíc ji mjmovolně s oněmi v mlze hvězdné se rozplývajícími 172 tahy . . . Spatřila je jen dvakrát, ale navždy se jí zaryly do duše jako stopa blesku do žuly.

Odešel-li pak zeman večer od ní opojen, jakoužto stkvělou mu to chystal osud náhradu za to, že měl vždy z něho rozum, tož se zachytila za srdce, šeptajíc chvějí¬ címa se rtoma: „Zdali pak mne za to žehnáš, otče, že do smrti budu pronásledovati potomky té, kteráž ti poslední kapku života zkalila?"

Nejhůře však bývalo s Dálenou, seděla-li sama v malé za mlýnem zahrádce plné měsíčků vedle potoka pod jasa¬ nem, a vzpomněla-li si sledujíc snivě mrštné skoky pospí¬ chajících vlnek, že to vlastně studánka Luhovská, pod habry vznikající, kteráž okolo mlýna proudí pramenem tím, moc¬ ným a hlubokým. Zatřáslo to pak jejími útrobami, i za¬ chtělo se j)í utéci svému štěstí, svému vítězství, a pustit se cestami, kudy s otcem někdy bloudívala. A k dovršení tako¬ vého náhlého zmatku a odporu proti vlastnímu chtění a jed¬ nání, šeptával jí pak jakýsi posmívavý hlas, že snad jen v zákmitu naděje, býti se synem pod jednou střechou, denně jej vídati, s nim se stýkati, míti nad ním práv ne¬ popiratelných, čerpala potřebnou sílu k odvážnému činu, zasnoubiti se otci.

Jak se pak zalekla těch očí hadích, které na ni se potměšile zatřpytily z hlohové koruny odříkání, jíž byla čelo svoje ozdobila, vzývajíc denně rodiče v modlitbě, aby se jí v lií obdivovali. Jak zděšeně pak odvracovala zraku od hlubin v srdci jejím při tom se otvírajících.

Odvracela se od nich, ale hle, než se toho nadálá, zas k nim se vrátila a noříc ď-i tajemného lůna jejich po¬ hled plný zimničné zvědavosti, vidéla v nich vykvétati z tem¬ ného símě hříchu, po všech lidských srdcích rozsetého, 173 ráj — zdali bylo v synovi jen jediné po otci žíly, pak ještě veškeré blaho života neprohrála Zapomínala pak na ty, keříž již asi sedávali noc co noc na mezníku, jejž šťastně nalezla, šfastně u vrat dvora Luhovského zakopala i s jejich vlasy. Co na tom, sméjí-li se jí či nesmějí, jen pozná-li konečně, co to je štěstí.

Jak se jí zatočila hlava nad vodou, při myšlence té zdálo se jí, již, již že letí do chladné její propasti, jen pracně se zadržívala za svislé větve jasanu jako ramen přátelských, zápasíc s hroznou závratí . . .

Tak se dočkala Dálena svatebního dne.

Celé okolí se chystalo podívat se na oddavky zema¬ novy, jen Veruna pohrdla divadlem tím, vydavši se právě v onen den na onu zamýšlenou pout na Svatou Horu u Příbrami.

Pykala postem nejpřísnějším, že se tehdáž za krtičkáře přimlouvala, že jeho dcera jejím přičiněním se do¬ stala do dvora, kdež uměním svým zlopověstným vše na rub obrátila. Dosud však jí nechtělo do hlavy, jak se mohlo z popudu citu tak čistě křesťanského, vyhověti bliž¬ nímu v poslední hodince, cosi tak neblahého vyloupnouti, a také to do ní nevpravila, zůstal jí nad tím, jak říkáme, rozum státi. Od oné chvíle, kdež jí zeman zjevil, že si bude bráti Rysku, nebyla k poznání, stále zamyšlená, mlčelivá, roztržitá, a až hrůza zapomětlivá, napořád jen zaměstnána rozluštiti záhadu tu, jaký má bůh při tom asi úkol, že ve své moudrosti popřál takové věci zdaru.

Všichni písaři přihlásili se zemanovi na oddavky jeho za mládence, a justiciar sám se mu nabídl za svědka.

Těšili se zámečtí pánové, že provádí zeman, ženě se, nějaký hloupý kousek, obelstěn jsa vychytralou jakous hol174 kou. Byli tomu rádi, že se mu budou moci konečně také jednou vysmát, kterak mu vyhlášený rozum jeho selhal; tušilit, jak často se jim asi vysmíval on, když jim jejich panské vtipy selhávaly, a on jim musil pomáhat z louže, do níž se byli dostali. \ Vzácní tito svatebníci čekali naň již v kostele v Dubě, kdež se měly oddavky odbývati. Tak dalece se nebyli přec jen ponížili, vyjeti si k němu na Luhov, a připojiti se k průvodu svatebnímu. Hodlali zemanovi čest návštěvy te¬ prve popřát k hostině, k níž, jak dobře věděli, se děly velikoiepé a rozsáhlé přípravy.

Čekali na svatbu u oltáře, samý šepot a smích, ale smích jim přešel a šepot náhle umlkl, když vstoupil zeman do kostela, kord po boku, tři péra na klobouku, kabát samé prýmy, a hrdě břinkaje stříbrnými ostruhami o dlažbu, přivedl si mezi ně nevěstu. Hlasitý výkřik obdivu, málo se shodující s posvátností místa, se ozýval odevšad, když Dᬠlena, poklonivši se hostům výsostí po matce zděděnou, k ženichu na klekátko přiklekla.

Opět se smál zeman dnes pánům, a nikoli oni jemu.

Dal zeman Daleně ušiti k oddavkám kroj panský, damaškový, barvy malinové, okolo krku hluboce vystřižený, s černými krajkovými rukávy, v němž se jí bělaly ruce, šíj a ramena jako právě napadlý sníh, a po němž se jí vlnily její rozčesané vlasy, samé zlaté jiskry až k patám.

Třpytila se krásou, jako jedna z oněch podivných a vzᬠcných hvězd, kteréž objevivše se náhle na nebi, táhnou za sebou od jednoho konce k druhému chvost zlatostkvoucí.

V kostele nevěstě se obdivovali, při hostině ženichovi záviděli. Nespustila s něho nevěsta očí, ani tenkráte je ne¬ sklopila, když mlynářka zas k ní přistoupila, aby ji po175 zlobila, ubezpečujíc ji, že je dnes podobnost otce se synem ještě značnější než kdy jindy; věčná škoda prý, že se ne¬ dostavil, aby byla mohla sama o tom pronésti úsudek. Dnes se nenamáhala dokázati si, že hledá cosi jiného v tazích manželových, než podobu s tím, jenž dnes se stal i synem jejím. Nebyla toho schopna, musila čekat na dobu klidnější, aby se zas omámila, přemluvila, oklamala, a zas zvolati mohla: „Bude Míchal Luhovský chodit na robotu, bude!"

Celý týden hostil zeman svatebčany ve dvoře, obětoval na jejich uctění půl svého stáda, a všechen ječmen, který letos sklidil, zavezl k sládkovi za pivo, o jeho veselce vy¬ pité. To bůh sám ví, mnoho-li vystříleli mládenci liber prachu na počest zasnoubencův s nadšeným přáním, aby jim osud nadělil nevěstu, rovněž tak spanilou a milující, jako zemanovi.

Dálena každý den, co svatba trvala, třikrát se pře¬ vlékala, pokaždé do jiných šatů. Neměla potřebí chodit v sukních po nebožce své předchůdkyni, dala si z nich ušit samé jen spodničky, měla od muže jiných a dražších k nošení. Zemančiny stříbrné řetězy také nenosila, byly jí rovněž špatné, daroval jí muž dva řetězy zlaté, a hrabě jí poslal k svatbě šest šňůr dobrých perel. Nadcházeli si pᬠnové zemana více než jindy, co bylo na Mimoňsku tak zle, aby jim přišel na dobrou jakous radu.

Na místě nebožky u krbu taktéž nesedávala a na jejím vřetenu také nepředávala. Nechtěl zeman, aby mladá jeho žena večer předla s čeládkou, přál si, aby vždy jen seděla vedle něho za stolem, nikde jinde. Hraje si s jejími bílými prsty, vypravoval jí pak samolibě, kterak mu každý, ale každý závidí, že se mu dostalo nejkrásnější ženy, již lze 176 si pomyslit, a jak se všech stran slyší, že se chystají lidé až zdaleka, aby se o vyhlášené její sličnosti na svoje oči přesvědčili, nemohouce tomu víry přidati, že je tak nevídaná, jak o ní všude se povídá, a že ji dovedla tak dlouho před lidmi skrýti.

A ti dva, co seděli v rubáších na mezníku před vraty, slyšeli vše, co zeman své manželce povídá, nechávala Dálena vždy naschvál okno pootevřené, aby hlas jeho až k nim rozléhati se mohl. Snažila se laškováním jej u stolu zdržet až do půlnoci, aby zaslechla závistivá v nich srdce, kterak je opovržená Ryska obdivována, vážena, milována, jak jsou pravdivá zlatá slova, naproti nim se lesknoucí na kříži, který tam dala ibned po svatbě postavit, jak si manžel na tom zakládá, že ještě bez něho nebyla ani za sadem, jak jen chce býti pro něj krásnou, jen od něho vychvalovanou, pohrdávajíc každým jeho vybídnutím, aby s ním šla také jednou k muzice se podívat, neb na některý jarmark a pout.

Ale jak odbila jedna, a dle jejího zdání nebožtíci zmizeli, tu to na ni přicházelo jako u potoka, vše ji omrzelo a v ní se obrátilo a bez vlády a síly sklesávala manželu v náruč.

Tot se rozumí, že zeman časté mdloby ty přičítal jen rozčilení příliš prudkému, těšila se tuze vášnivě štěstí, že se stala ženou muže tak znamenitého co do postavení a ducha. Nenadal se, že právě v takovýchto chvílích si pra¬ vila, smrt trapná a zapomenutí věčné že je stokrát sladší, než veškerá hojnost a sláva, jíž zde na zemi dosáhla, než život věčně blažený, který ji za její lásku k rodičům oče¬ kává na nebi . . .

177 „Musím se přec konečně také jednou podívat, co dělá Míchal," pravil zeman po několika nedělích k mladé man¬ želce: „chci mu potvrdit, že to čistá pravda, co slyšel za¬ jisté již od jiných, jak totiž jsem dobře s tebou pochodil, a jak mne máš ráda. Bude ho to tuze těšit, neb on to byl, který mi radil, abych oženiv se, hleděl u nevěsty jen na srdce laskavé a upřímné. Dávno již jsem mu měl za šťastnou tu radu děkovat."

Ale čekaje marně na odpověď, a vida, kterak se Dᬠlena při zmínce o synovi více a více zapaluje, že měla, než domluvil, tvář zrovna jako v ohni, rozmyslil si to jinak a nešel k němu. Nemohl se déle klamati, že žena se synem žehrá a jeho k němu lásku mu závidí Nebude tedy již raději před ní o něm mluvit a také jej nenavštíví, vždyť chtěl býti Míchal bez toho v lese sám, nechť si tam tedy je sám, lépe bude, postará li se, aby se mu již ani na Luhov ne¬ vrátil, nýbrž z hajnovny se odebral rovnou cestou tam, kdež jej míti chtěl, na koně panského. Bude s ním ovšem kus práce, než uposlechne, ale snad si dá konečně přec říci, pozná-li z otcových řečí, že by asi doma s macechou tak nevycházel, jak si snad myslí a přeje.

Místo nahoru do hajnovny, pustil se tedy zeman dolů do zámku, kdež věděl, že právě mešká justiciar. Chtěl s ním záležitost tu přivésti konečně k rozhodnutí žádoucímu.

Nemohl si k tomu beztoho přáti vhodnějších poměrů, po¬ dobalo se mu, jakoby i tu osud mu chtěl osvědčiti zvláštní svou náklonuost.

Ohlásil justiciárovi, že přichází, aby se pozeptal, co řikal pan hrabě dobrozdání komise, jejížto členem měl také on čest býti.

K. SVĚTLÁ: Nemodleme. 12 178 Justiciar mu ukázal pohledem na židli, aby si naproti němu sedl. Přišel mu prý tuze vhod, chtěl tyto dny proň poslat, aby s ním právě o onom dobrozdání důvěrně si porokoval.

„Náš pan hrabě jest velice sklíčen," svěřoval zemanovi, „již je přesvědčen, že bude musit udělat na svoje veškerá panství veliký dluh, nepodaií-li se mu provedení mého nᬠvrhu, který je vám asi již znám, dostat totiž zdejší pod¬ dané k tomu, aby se uvolili zavázati se na nějaký rok v povinnosti Mimoňských, a přibrati k robotě své i bře¬ mena jejich."

Zeman se zamyslil.

„#iž jsem se jednou vzácnému pánovi vyslovil, že k tomu jen přinucením se podrobí. Vím, jak po tom baží, aby jim byla břemena uvolněna, a teď si mají k nim přibrat ještě jiná. Řeknou, že tím přijdou nevyhnutelně v nic — a snad v tom bude troška pravdy," namítal mu zeman.

„Snad to nebude tak zlé," namítal justiciar; „dají si říci, kdyby jim někdo rozumný, k němuž mají důvěru, věc tu jak se patří vyložil. Vždyť bude hrabě hledět, aby jim ochotu jejich časem, až se zas od ztrát utrpěných zotaví, dle zasloužení nahradil. Vidíte, zemane, vy byste se nám mohl přec jen propůjčit za prostředníka v téhle věci, pan hrabě by si toho velice přál, vždyť nevěří lidé naši nikomu tak jako vám. Nemusím vám snad teprve pečetit, že by vás za takovou dobrou službu štědře odměnil."

Zeman dělal jakoby se na to rozmýšlel.

„Jest mi povědomo, čeho by pan hrabě rád, a vím, že by na mne nezapomněl," svědčil justiciárovi potměšile.

„Ráčí býti vždy velikomyslným, byl by proti sobě, kdyby právě v záležitosti tak důležité chtěl hledět na krejcar. Ale 179 já nejsem, jak věděti ráčíte, člověk zištný, rád bych mu vydání uspořil a proto myslím, že mu není potřebí prostřed¬ níka ve věci té platit. Nechť nechá přečíst zas jednou onen starý patent, v němž mu uděluje císař pán právo přidržo¬ vati a použiti všech poddaných dle potřeby k robotě na jeho pozemcích, a tím bude vše jedním rázem ujednáno.

Jestliže lidé cbtí či nechti, musí pak na robotu, aby ne¬ bylo s nimi naloženo co s buřiči."

A zeman pronášeje radu tu, zamhoural až strach.

„Tak by to bylo ovšem nejrychleji odbyto," mínil i justiciar, velmi povážlivě však při tom se zakašlal, „musím se vám ale arci zas ve vší důvěře přiznat, že onen patent, o němž mluvíte, nemáme nešťastnou náhodou již delší čas po ruce. Jak se naše milostivá vrchnost tenkráte při vpádu Bavoráků na kvap z Prahy stěhovati ráčila, byl archiv ve sklepích na rychlo skryt; dělo se tak nejspíše beze vší roz¬ vahy, neb některé listiny mezi knihami a ostatními písem¬ nostmi se založily, že dosud k nalezení nejsou. Onen patent jest mezi nimi."

Zeman zprávě té nesmírně se podivil.

„Měl by se dnem i nocí hledat," zvolal, „stojím na svém, že by nic na naše lidi tak nepůsobilo, jako kdyby byl zas jednou čten. Vždyť tomu již drahně let, co tak se nestalo, vždy jen ráčilo naše panstvo k němu se odvolati.

Musí se pan justiciar pamatovati, kolikrát za tou příčinou již vznikla mezi lidem pověst, že milostivé vrchnosti nikdy nebyl udělen a byl-li, že jej již v rukou nemá."

Justiciar z ostrá na zemana se podíval, tušil, že za jeho horlivostí více se skrývá než aby uspořil vrchnosti vydání s prostředníkem. Vždyť se znali již po tolik let a věděli, co si má jeden o druhém pomyslit. Zakmitlo se 12* 180 justiciárovi také v hlavě, že z onoho požáru, kdež se patent ztratil, byl jeden z Luhovských obviněn. Snad jej tehdáž přec jen odcizil a zeman jej měl ve své moci . . .

Ale ne, neměl, právě že justiciar zemana znal, jak se domníval, skrz na skrz, věděl, že by nebyl odolal využitkovati ho již dávno před mnohými lety v prospěch ctižádosti vých svých choutek. Takové zdrženlivosti nebyl dle pevného přesvědčení jeho schopen.

„Slyšel jsem ovšem o podobných klevetách," přikývnul justiciar zemanovi vážně, „ba pamatuji se, že jsem k vůli nim několik všetečných mluvků i do šatlavy odsoudil, ale kdo by toho dbal? Lidé si každou chvíli nějakou báchorku vymyslí jen proto, aby měli o čem si povídat.

Zeman se nedal ani dost málo mýliti pronikavým po¬ hledem, který justiciar stále naň upíral, chtěje vyzkoumati, jaký úmysl v něm se skrývá.

„Hle, vzácný pane," zvolal živě, „co mi na mysl při¬ chází. Když nemohou páni patentu v Praze najít, snad jim tam odsud nebyl dodán, zůstal v těch zmatcích a strastech tehdejších zde, což přišlo v zapomenutí a marně jej tam dosud hledají. Stálo by věru za to, aby pan justieřár i tu jednou přísnou prohlídku nařídil."

Justiciárův pohled se stával pořád napjatější.

„Neříkám, že by to nemohlo býti," prohodil, „myslela snad vrchnost skutečné, že patent do Prahy vzala a zatím nevzala."

„Dejte jej hledat, vždyť to nic nestojí, aspoň budete pak zde v jistém," doléhal zeman.

Zdálo se justiciárovi, že konečně mu porozuměl.

„Rád bych vaší radě vyhověl a se přesvědčil, ale vždyť naše písaře znáte, dají se do hledání a nechají mi všecku 181 ostatní práci stát a ležet, a když je za to pokárám, vy¬ mluví se mi na patent. A pak je náš kancelista tak ne¬ motorný, že musí vždy celou listinu přečíst, než se dovtípí, co v ní obsaženo, není jako vy, jenž se na papír podíváte, a již víte, co na něm psáno."

„Snad máte někde obratnějšího člověka, třeba na Mimoňsku."

„Tam zas neumějí úředníci česky, a onen patent byl vydán jazykem českým, nemýlím-li se."

„Jazykem českým," doložil zeman.

Justiciar zas do Luhovského se zahleděl, bylo u něho skoro již na jisto postaveno, že o patentu ví. Patent nebyl skutečně nikdy do Prahy dodán, choval se vždy jen zde v zámku, snad nebyl odcizen, jak se myslilo, nýbrž jen někam mezi papíry ostatní při onom požáru pohozen; zeman, hrabaje se často mezi úředními listinami, naň přišel a chtěl jej teď asi najít. Měl mu zásluhy té přáti, neb neměl?

Mohl jej najít sám, netřeba mu jiného, než věnovat tomu několik nocí. Kdyby jej šťastně nalezl, pak by měl při tom ještě výhodu tu, že se stal zeman v zámku zbytečným, nemusila vrchnost míti důvěrníka, který by lid neustále konejšil, mohla by si troufat, co si troufala dříve, a on by zas vládl v jejím jménu a o její ujmě opíraje se pak vším právem o patent tak bezohledně jako jeho předchůdcové.

„Já vám něco povím, zemane, dejte vy se zde do hle¬ dání," žádal jej s obojetnou důvěrností, „byl by to skutek veliký, kdyby se patent našel. Odstraním písaře, aby ni¬ čeho nepozorovali, a pak vám dám vědět, abyste přišel a vše mohl pokojně a pohodlně proštárat. Nezdržíte se při tom příliš dlouho, vždyť toho tu tolik nemáme, a pak vám hrabě, jak jsem již pravil, vše hojně nahradí, co slouže mu promeškáte."

Zeman dělal opět, jako by se musil teprve na to roz¬ mýšlet, teď porozuměl zas on justiciárovi.

„Myslíte-li, vzácný pane, že bych se malou službou tou panu hraběti skutečně zavděčil, pak jsem ochoten zde vše přebrat, kdy k tomu mi určíte čas."

Již byl justiciar přesvědčen, že patent je v zámku. Měl teď jen jednu obavu, aby zeman nepozoroval, že jej hodlá o nález obelstít. Uznal, že bude nejlépe, zemanovi hodně domlouvat a hodně slibovat, aby bez podezření odešel. Hned dnešní noci se chtěl dát justiciar do hledání.

„To víte, že vám zůstane hrabě až do smrti za službu tu zavázán," opakoval mu co nejhorlivěji, „jen mi oznamte, co byste si přál za to, kdybyste patent šťastně odkryl, abych jej mohl na to připravit."

Zeman četl v mysli justiciárově jako v otevřené knize.

Poznával, že jej hodiá ukolébat, sliby jej předejít a ošidit, a div se neudusil vnitřním smíchem, představuje si, jak a kde bude justiciar hledat patent, který ležel pokojně v jeho sedničce pod povalem ve stropu, a o němž nikdo jiný ve světě kromě něho nevěděl.

„Vždyť pan justiciar ví, čeho si přeji, nejednou mne s tím nabíral," pronesl ostýchavě, jako by se bál s přáním tím vlastně se vytasit, „je to věc, kteráž bude státi jeho milost hraběcí jen jediné dobré slovo u milosti císařské."

„Snad vám nemám přec jen dopomoci k erbu?" usmál se naň justiciar.

„Toho ovšem není potřebí, neb já již svůj erb mám," namítal mu Luhovský taktéž s úsměvem, v němž však se zračilo ono velmi nepříjemné pro justiciára sebevědomí 183 v plném blesku, „prosil bych pouze, aby byl prozkoumán a znovu mi potvrzen. Rád bych také hraběcí milost žádal, aby mi byly její přímluvou vráceny ony pozemky, které jindy patřily k statku našemu. Padly na taxy, když se chtěli moji předkové z Čech stěhovati; oni však v zemi zůstali, ale bylo opomenuto jim taxy vrátit. Moku_.se vy¬ kázat písemně, že tomu tak je. Půjde vše, jak jsem již pravil, na jedno slovo, arci bude-li je chtít jeho milost za mne ztratit."

„To víte, že bude chtít, ač si žádáte neslýchanou mzdu za službu hrabat se několik hodin v starých papírech," kroutil se justiciar.

Zeman pokračoval, jako by nebyl oné námitky ani slyšel. .

„Co dostanu za hledání, to již jsme tedy umluvili, a prosím, aby mi to ráčil pan justiciar potvrditi několika řádky, ale to jsem ještě neřekl, co dostanu za nalezení."

Teď zas se justiciar uvnitř zemanovi smál, div že se neudusil, že to má již s tím patentem za tak jisté, že si chce dát vše písemně potvrdit, ale dělal při tom velmi roz¬ horleného : „Vy jste přec jen zpropadep.ý člověk, Luhovský, což nemáte ještě dosti, bude-li vám znovu uděleno šlechtictví a pozemek dvakrát větší, než váš dvůr?"

„Vzácný pan justiciar zapomíná neustále, že to vše mi bude jen vráceno, ničehož dosud jsem neobdržel."

„Tedy co chcete ještě více, vy vydřiduchu, abychom již přišli k nějakým koncům."

„Zdržuji-li vzácného pána, tož mohu přijít v jiný den."

A zeman vstával ze židle.

184 „Tak to nebylo míněno," krotil jej justiciar, jenž by jej byl ovšem nejradéji již měl za dveřmi, ale nikterakž s ním v rozladění rozejíti se nechtěl, aby snad, doufaje, že na hraběti více vyláká než na něm, k onomu se ne¬ obrátil, udávaje mu bez komedie hledání, kde patent leží, „řekněte tedy, co ještě na srdci máte, a odpovězte, čeho si žádáte, ale jen na to vás upozorňuji, abyste na sebe neuvalil domnění nezřízené ctižádosti."

Luhovský nechal napomenntí to bez odpovědi.

„Žádám si za patent nalezený zas patent," diktoval mu určitě, „a totiž takový, v němž by bylo napsáno, že je můj syn Míchal od toho dne, co do něho nahlédne, oficírem v armádě jeho císařské milosti. Nrdivte se mi opět tak přeuáianině, vzácný pane. Co s:hází mému ho¬ chovi, v čem se liší od našich mladých hrabat? Nikoli po¬ stavou, tváří, zručností v střelbě, nikoli ušlechtilostí mravů, jedině snad hladkostí způsobů, a té brzo nabude mezi kamarády."

Justiciar vida, že by mohl zemana dalším podivem nad jeho odvážností velmi nepříjemně podrážditi, ponechal si svůj úsudek o této žádosti tenkráte z opatrnosti pro sebe.

Dal Luhovskému skutečně písemné potvrzení na vše, čeho si žádá za důležitý nález, bude-li jím šťastně učiněn, opět k hraběti se odvolávaje, dá-li k tomu svolení, při tom však neustále jej ubezpečuje, že dle možnosti mu domluví, aby žádosti jeho ve všem vyhověno bylo.

„Doufám ale, že bude-li vám tolik uděleno a dojde-li konečně přec jen k stěhování se na Mimoňsko, bez další pobudky se vynasnažíte přesvědčiti sousedy, že jest jejich povinností a v jejich prospěchu, podporovati nás bez re¬ ptání a okolků, především však nepopuzovati nás nějakým 185 zbytečným se vzpíráním neb bědováním, abychom nebyli k piínému opatření donuceni. Na to vy se mi zas pode¬ pište," žádal si s toutéž určitostí teď na zemanovi, s jakouž byl onen proti němu vystoupil.

„Rád tak učiním, bude mně samotnému rnilo, vyřídí-li se vše v^mírnosti. Nevane prý k nám dobrý vítr z Francie, kolují aspoň mezi lidmi podivné o tom zprávy, co tam se děje. Je-li pak to pravda, vzácný pane, že tam srubli tisí¬ cům a tisícům těch velkých nadobro hlavy za to, že byli na ten sprostý lid přec jen drobátko příliš ostří?" vyzvídal zeman posmívavě.

Justiciar sebou nevrle trhl.

„Tak se povídá," zabručel naň velmi nemilostivě, „vy však co moudrý a zkušený člověk byste si mohl přec již pomyslit, že to bude asi se zprávou tou takové, jako s tím naším patentem; nějaká jiskra pravdy v tom je, a ostatní je samá lež a pohádka. Ale my pořád o jiném a zas jiném, ani jsem ještě k tomu nepřišel, optat se vás, jak je Mi¬ chalovi ?"

„Michalovi?" podivil se zeman nad jeho otázkou.

„Snad nebude s ním tak zle, když si proň s takovým úsilím zamlouváte kabát šněrovaný."

A teď se zas těšil justiciar. zaražené tváři zemanově.

„Co s Michalem se děje? Já o ničem nevím," zajíkal se Luhovský.

„Že nevíte? To mne mrzí, že jsem se vám o něm zmínil, což vám farář ještě ničeho nevzkázal?"

„Snad vzkázal, ale posel mne nezastal, jsem od sa¬ mého poledne již z domu."

„Není tedy pomoci, musím být první, který vám zvě¬ stuje nedobrou novinu."

186 Zeman bledl vůčihledě, ale neprosil justiciára, aby jej tak dlouho protahováním nemučil, viděl, že jej mučí na¬ schvál, i musil „vzácný pán" sám zas začíti o novině a s novinou.

„Dobývali se dnes v noci nějací loupežníci na faru, nejspíše že dostali laskominy na klenoty oné slečny, již farář u sebe hostí. Bylo by to špatně dopadlo, neb byla jich celá banda, dobře ozbrojená, dá-li se soudit podle seker, nožů a pušek nalepených, ale na štěstí byl Míchal na stráži. Bůh ví, odkud se v něm vzalo té kuráže, že se samojediný s hrozným prý křikem neustále stříleje, do nich pustil tak, že podle hluku asi se domnívali, že je jim na stopě celá vesnice. Vzali nohy na ramena, co jim překᬠželo, to odhodili, nezůstal ani jeden na místě, aby se chtěl vzpouzet neb bránit. Přec ale po Michalovi hodili nožem, který se mu hluboko do ramena zabodl. Sklesl bez vědomí před farou na zem, kdež jej omráčeného v kalu krve na¬ lezli, když napolo mrtvi strachy, co se to s nimi děje a díti bude, konečné k ránu se odvážili podívati se, co bylo noční té šarvátky příčinou, zdali to táhla vesnicí jen banda verbířň s opilými svými nováčky, neb byli—li skutečné ohro¬ ženi zloději a vrahy. Nedalt farář Míchala již dopravit do hajnovny, nýbrž do vlastní ložnice donésti, kdež vlastno¬ ručně jej ošetřuje, a také prý dříve nepropustí, dokud ne¬ bude zas skákat jako jelen."

Se zemanem šel kancelář kolem, nejen nad neblahou neočekávanou tou zprávou, nýbrž i nad zvěstí, že Míchal byl uprostřed noci na stráži u fary, aniž mu to kdo poručil, neb jej za to žádal, a že ten mírný, zadumaný hoch se odvážil na takový smělý kousek.

187 „Jsem rád, že jsem Míchala nahoru schválil," mnul si justiciar tak spokojeně ruce, jako by Michalovo hrdin¬ ství bylo schválení toho následek, „kdo ví, co by se tam bylo nedělo, kdyby on se nebyl mezi to naskytl. Vyšlo prý na jevo, že hlídal okolo fary od prvního dne, co do haj¬ novny přibyl, noc co noc; nejspíše očekával, ž& cosi po¬ dobného tam se přihodí, máme té sběři zlodějské plné lesy, musíme na to zas jednou šmahem. Tím případem jest však slečna vinna, proč poslala hraběti služebnictvo zase zpět na Mimoň, předstírajíc, že neslušno pro tu, kteráž k službě Kristově se připravuje, aby byla obklopena komonstvem, což nejspíše zlodějům dobře známo bylo, jinak by se ne¬ byli přec jen asi na faru odvážili. Můžete se těšit, dostane syn váš bohaté od slečny mzdy, že ji osvobodil, jestit velice bohatá, po otci i po matce, kteráž před krátkým časem jí zemřela. Ale co to mluvím o mzdě. Než slečna odsud se odebere, bude Míchal jí snad již rovným, také totiž šlechticem, bude pak musit hraběnka Alžběta pomýšlet, ni¬ koli již na mzdu, nýbrž na odměnu panskou pro rytíře Míchala Luhovského."

Justiciar pronesl poslední větu přízvukem tak posmívavým, že se zeman celý v tváři zarděl a vyskočiv ze židle, cosi hodně kořeněného odpověděti hodlal. Ale justiciar, chtě se s ním za každou cenu v největší dobrotě rozejíti, chytil jej přátelsky za kabát, vykládaje mu o řečené slečně a jejích poměrech tak živě a ochotně dále, jako by ho byl zeman za to bůh ví jak naléhavě požádal.

„Ano, ano, ta holčička nahoře u faráře je náramně bohatá, ale zdá se, že má také svou hlavičku. Od té chvíle, co matka jí zemřela, nechce o světě slyšet, touží jen po klášteře. Rozstonala se na smrt, když jí otec v tom bránil, 188 ncnávidít on kláštery a vše co s nimi souvisí zrovna tak náruživě, jak miluje jedinou svou dceru. Nechtěl-li, aby šla za matkou, povolit jí musil. Kdo ví, co v tom je, snad jí to matka sama poradila, povídá se, že ač to byla dáma nanejvýš pobožná a ctnostná, přec jen hraběte tak nemilo¬ vala, jak se manžel milovati má. Je to prý pán svéhlavý a prchlivý, ale jinak udatný vojín."

Zeman, jenž jindy velice rád rodinné kroniky velkých i malých pánů vyslýchal, nevěnoval výkladu justiciárovu tenkráte žádné pozornosti. Meškal v myšlenkách u raně¬ ného syna, jenž tonul dnešní noci v nebezpečí tak hrozném, a jehož život byl snad dosud těžkým poraněním ohrožen.

Neměl Míchal mladé své maceše co vyčítat, neubrala mu ani jiskřičky otcovy lásky, třeba vedle něho do jeho srdce se dotřela, chtíc v něm víc a více sama vládnouti. Cítil zeman pro syna tak jako vždy jindy, dosud s ním se stotožňoval chtěje býti jím a v něm oslaven. Miloval v něm naději života svého, a v ženě života toho ozdobu.

Jakž mohl míti zeman dříve pokoje, dokud ho ne¬ spatřil a sám o stavu jeho zdraví se nepřesvědčil?

Musil mu dát justiciar osedlat koně, aby se dostal co nevidět nahoru na faru, kdež nalezl Míchala skutečně lěžce raněného, ale přes velikou ztrátu krve a bolest ku podivu čilého.

Byl justiciar ve všem pravdu mluvil, odpočíval Míchal na vlastní posteli farářově vedle večeřadla, kdež domácí še shromažďovali. Byltě patrně přijat do jejich malého kruhu, jenž sestával z faráře, kaplana již také obstarožného, hra¬ běnky Alžběty a její průvodkyně.

Shledalt zeman, že se věnuje synovi tolik ode všech péče, jakoby nenáležel jen k domu, nýbrž byl vlastním pří189 buzným každého z domácích. Každý závodil, aby mu mohl posloužiti, a se slzami v očích děkoval farář ve jménu všech otci za odhodlanost a obětavost synovu jížto jim život za¬ choval.

„Tobě, hochu, tu právě zle není, mohu být o tebe, jak vidím, bez starosti," pošeptal zeman Michalovi s vý¬ znamným úsměvem, když farář na několik okamžiků se vzdálil. Byl odvolán do večeřadla, kdež slečna, chtíc se odebrati po bezesné noci na odpočinutí, ještě jednou prý se přišla otázat, kterak se ochránci jejímu daří? Vida její vzdušnou postavu mezi dveřmi se zakmitnouti, a slyše jemné zvuky její útrpné po synovi otázky, přestal se náhle diviti, jak to přišlo, že Míchal při známém mu stavu duševním a smýšlení, i předsevzetí, že si vezme les na starost, po¬ nechávaje hajnému službu u panstva, z vlastního popudu a na zapřenou dělal noc co noc hlídače okolo fary. Již věděl, že obcházeje faru, myslil asi a číhal na jiného než na loupežníky, a že setkání a potýkání se s nimi považuje asi za nejšťastnější náhodu života svého.

Míchal začervenal se při otcových slovech jako jahoda, a obrátil se tváří ke zdi, čím ve všech důmiukách na dobro jej .potvrdil.

Co by byl justiciar řekl, kdyby byl mohl nahlédnouti v mysl zemanovu, když z fary k Luhovu cválal?

Již si nelámal zeman hlavu, jakých domluv a lákadel použije, aby Míchala konečně přec jen dostal na toho kýže¬ ného panského koně, již viděl v duchu, s jakou to rozkoší se naň vyhoupne sám. Ó škoda, škoda, že s ním nebyl déle teď o samotě, jak rád by se ho byl optal, zdali se přec jen tehdáž zmýlil, dokazuje mu, že vše, co se mu do hlavy dostalo, vše, co kdy proti jeho náhledům namítal, 190 nebylo jiného než samé takové ničemné mouchy, které od člověka rozumného jiného nezasluhují, než aby je rukou zamáchnutim od sebe zaplašil, nedopřávaje jim, aby ho mučily a obtěžovaly? Vždyť to věděl, všecko to věděl, a předvídal do jediného puntíku, kterak se vše u syna obrátí.

Ba až do jediného puntiku, od počátku až do konce to věděl! Jak byl jist, že nahoře v té lesní poušti Míchal teprve pozná, co to je svět a po něm hodně vyhladoví, jak byl přesvědčen, že pohrdával dosud bohatstvím, uroze¬ ností, vznešeností, poněvadž jich neznal. Nikdy ještě naň tak zblízka se nezaleskly, aby byly mohly kouzlem svým naň působit, a hle, sotva se s nimi setkal, již k sobě ho přilákaly jako mušku světlo, již okolo nich kroužil, již byl jejich obdivovatelem a služebníkem, jako každý jiný smrtel¬ ník jasné mysli a zraku. I musil se zeman zas jednou po¬ chválit, že měl ze syna tak dobrý rozum, ponechávaje mu ve všem vůli jeho, dovoluje mu, aby sám o všem se pře¬ svědčil a vlastní zkušeností se poučil. Vše jeho rozvahou a opatrností k dobrému se chýlilo. Inu nebyl by Míchal musil míti jeho v sobě ducha, aby se nebyl umoudřil, na¬ hlížeje, že není na světě větší a trvalejší slasti, než platí-li člověk těch několik let, co tu po něm chodí, více než ostatní, a má-li více než oni. Sláva mu, že se poměrně tak brzo vzpamatoval a již zajisté na to nepomýšlel, zůstati jen z pouhého vrtochu takovým odhoděncem selským, na nějž si každý pisař křiknouti troufá: „Ty, slyšíš! zůstal mi tam střevíc v blátě, přines jej za mnou, nechci se sám jím špinit."

191 Přijev pozdě večer domů, zastal zeman Dálenu ještě bdící a naň u stolu starostlivě čekající. Pověděl jí v krát¬ kosti, kde že byl a co s Michalem se dělo. Vida její smrtelné při tom zblednutí, přičítal je obavě, že bude raněný do dvora přenesen, aby byl otci na očích léčen, neb pozoroval, že si oddechla, jako když jí s prsou svalí hroudu železnou, mnoho liber těžkou, jak ji ubezpečil, že je Míchal na faře tak dobře schován a ošetřován, jako kdyby byl pod střechou otcovskou.

Praviv Daleně, že se musí na veškeré dnešní dojmy a namáhání pořádně a bez vyrušení až do slunečka východu vyspat, odebral se nahoru do své sedničky. Měl teď jiného na mysli než aby se byl opět podivil, že macecha Michalovi tak zřejmě nepřeje, ač nejen nikdy v ničem proti ní se ne¬ provinil, nýbrž se sňatkem otcovým s chudou dívkou rodu nízkého, kteráž mu jen lásku a úctu věnem přinesla, vřele souhlasil. Zakmitlo se mu to sice opět v duchu, ale jen tak mimochodem, hned měl pro ni tenkráte uchystanou omluvu, že má každá macecha proč se báti dětí první ženy, aby její děti vlastní pro ně jednou odstrčeny nebyly.

U Míchala to všem neplatilo, ale těžko ji o tom pře¬ svědčiti, když ho neznala a také poznati nechtěla, když i on váhal se jí přiblížiti, snad přec jen v neuvědomělé žárlivosti za nebožku matku. Pročež Daleně také ani slůvka o tom neřekl, co hodlá s Michalem, a jak stkvěly los mu obezřelou chytráckou svou obratností připravil, snad by ji byl tím opět domrzel neb znepokojil. Zapomene, že jí o tom pomlčel, stane-li se sama při příležitosti Michalova povýšení největší v celém okolí statkářkou.

Nešlo však zemanovi nikterakž o pokojný a nepře¬ rušený až do bílého rána spánek, odebral se do své sed192 nicky, již co nejopatrněji za sebou zastrčil, aby pod po¬ valem vytáhl osudný onen patent, prastrýcem jeho pánům vyrvaný.

Nepomýšlel na to, jak draze byl vykoupen a za jakou to bídnou cenu jej chce ted zase pánům zašantročit, vydávaje onen lid, za jehož osvobození byli předkové jeho jeden za druhým život bez rozmýšlení položili, ještě více libovůli jeho trýznitelů dosavadních. Ale snad si přec na to vzpomněl, neb pohrdlivě se usmál, prohlížeje si starý pergamen, zdali dlouhým ležením příliš neutrpěl, tak po¬ hrdlivě, jako když syna ubezpečoval, že má v hlavě samé jen mouchy.

Přesvědčiv se, že není listina nikdež porouchána a dosud na všech místech patřičně čitelná, všoupl ji zručně a opatrně pod podšívku do rukávu svého nedělního kabátu, v němž hodlal konat onu umluvenou s justiciárem prohlídku v zámecké kanceláři. Pohodlně a nepozorovaně mohl ji tam z oné skrýše vytáhnouti a náhle zvolati: „Ejhle vzácný pane, co jsem to povídal? Patent je zde, tu v té knize staré ležel. Věru divím se vašim písařům, že si ho nikdy nepovšimli, vždyť jim musil několikrát přijít pod ruku."

Při důležité a závažné práci té nemohl se přec ale zdržeti, aby se nebyl občas dolů podíval směrem k zániku.

Skutečně právě kde byla okna kancelář •, viděl míhati se světélko. Hledal tam justiciar zajisté již ve všech koutech zaprášených mezi pavučinami, myšími děrami a plísní, co on zde vítězně v rukou držel. Jak se smál zeman, že chce liška lišáka obelstít; tedy se přec jen nemýlil? Inu kdy pak se zeman Luhovský zmýlil?

A mezi tím co zeman nahoře se smál, div že se ne¬ udusil, kuje při tom svoje staré pikle, kteréž konečně šťastně 193 dospívaly cíle, co se zas jednou sám před sebou vychloubal všemi svými schopnostmi, z nichž jedna se mu zdála výtečnější a úžasnější druhé, stála jeho mladá žena dosud dole v sednici u červeného stolu, pod oltářem, kdež byly ležely mrtvoly zemanky a syna jejího. Dosud dlela nepo¬ hnutě na témž místě, kdež jí byl manžel' sdělil, že přichází od Míchala těžce raněného, jehož by byli této noci loupež¬ níci málem zavraždili, stojícího na stráži u fary, kdež byla ubytována šlechtična, na klášter se připravující.

Těžko rozhodnouti, nad kteroužto zprávou Dálena více ztrnulá, zdaž nad tím, že by byl Míchal málem unikl její pomstě padnuv vražedníku za obět, neb že hlídal mladou a zajisté krásnou slečnu ? Byla-li šlechtična ta srdce a smý¬ šlení jako nebožka matka její, a Dálena tušila neomylným pudem žárlivosti že je, pak ... » Však ona se dopátrá, jak se věci mají, a je-li tomu tak, jak se domnívá . . . pak uhlídá on i ona, co jim přijde . . .

Což nepřísahala nad mrtvolou otcovou, že nesmí po¬ znat Míchal, co to je štěstí? A láska je prý štěstí nej¬ větší — ach je, je!

Jak ale roztrhne svazek jejich srdcí, shlíží-li se sku¬ tečně, co na ně oba pošle?

Zadumala se krásná zemanka Luhovská, že neslyšela a neviděla, že nevěděla, kde to stojí a co s ní se děje, pohrouživši se do pošmurné skrýše svých kouzel. Které z nich na ně nastrojí, aby je zasáhlo oba jedním rázem, stejnou mocí a nezhojitelně je rozdvojilo?

Aby nebyla věděla o radě tu, právě tu! Byla by se musila jinak sama za svou malomocnost hanbit, nenalézajíc, K. SVĚTLÁ : Nemodlome. 13 mmmmjmmm 194 po čem dychtila, zajisté že by se byla vzdala navždy umění, v nejrozhodnějším okamžiku ji opouštějícího.

Vzpomněla si, že dívka, kterážto na rulíkovém koření se vyspí, ne již jen do jednoho, nýbrž do všech všudy muž-kých zamilovati se musí. Co asi řekne Míchal, padne li jeho svatá jeptiška každému, ale každému mladíku, kdož jí cestu přejde, okolo krku, a to tak radostně jako jemu?

Co tomu řekne vznešené příbuzenstvo? Klášter se pro ni pak nestane pohodlným a příjemným útočištěm, nýbrž ža¬ lářem skutečným bez jediného paprsku volnosti a blaha...

Zajde si Dálena na faru — bez toho nebyla ještě u pana faráře, aby se mu ohlásila co nová na Luhově ze¬ manka. Snad se již i proto na ni hněvá, snad se hněvá na ni ještě od oddavek, kteréž místo v jeho kostelíčku, pro větší okázalost v městě slaveny byly. Musí tam na všechen způsob již jednou učinit povinnou návštěvu a vše patřičně omluvit. Manžel rád to uvidí, půjde-li se konečně někam ukázat, beztoho jí téměř denně vyčítá, že se světa tak směšně štítí a straní.

Jak by se jí nepovedlo dáti se pod jakousi záminkou k slečně uvésti? Nepodaří-li se jí to poprvé, bude uávštěvu tu opakovati. Zle by bylo, aby se jí přec jen jednou nenaskytla příležitost, rulík dobře zakuklený do lůžka jí za¬ strčit? Jiné věci se jí vydařily, jakž by nedokázala takovou maličkost? Vždyť měla ostatně dosud Adamovu pentli, která jí k Luhovu dopomohla.

Chtěla se tomu hodně hlasitě zasmáti, že jí musí Adam dosud pomáhati a to proti vlastní své krvi — přála si, aby ti venku na mezníku její smích slyšeli, ale náhle si skryla oči, nepřistoupivši k oknu.

195 Zaleskl se před ní nůž vražednickou rukou k Micha¬ lovu srdci tuto noc napřažený a cítila, že by v té chvíli sklesnouti musila, jako takovým nožem uprostřed srdce bodnuta, kdyby teď někdo vešel, volaje: „Nuže, těš se! Mrtev jest Mícha} Luhovský, poslední to potomek hanobitelky rodičů tvých, bídnou, přebídnou smrtí ho nechal Bůh, vyslyšev denní tvou modlitbu, ze světa sejíti . . ."

„Kteréto dítě uvalilo si kdy těžší na duši břemeno, aby očistilo památku rodičů svých," zaúpěla nešťastná žena z hloubi bludiště zápasů a sporů, které si utvořila z duše své u poblouznění mysli hrdé a náruživé.

Nešla si lehnout. Sklesla před ložem na kolena a po¬ hřbila do něho tvář, jakoby se modlila. Zatím se skrývala, aby ti na mezníku neviděli její zoufalé slzy a tušení do svých hrobů s sebou neodnesli, kterak to s tím jejím vy¬ chváleným štěstím vlastně dopadá. Jak by se jim to bylo po poznání takovém v nich sladce spalo . . .

Začala se Dálena ihned v příštích dnech se vší ráz¬ ností svou, tajnou žehravostí podněcovanou, píditi po rulí¬ kovém kořenu, pro ni teď tak drahocenném. Podařilo se jí dopátrati se ho u kočujícího kotláře, s nímž se znala ještě ze silnice. Jelikož se za věc, již se čaruje, peníze dáti ne¬ smějí, aby nepozbyla své moci kouzelné, zaplatila mu rulík sdělivši mu několik svých nejzávažnějších tajných rad a prostředkův.

Rozmyslila si to se slečnou jinak, než si byla v první chvíli umínila. Změnila úmysl svůj po opětném hovoru 13* 196 s manželem, jehož na slečnu opatrně se vyptávala, aniž zpozoroval, jak velice ji zajímá. I jeho zajímala velice, vy¬ pravoval jí tedy obšírně vše, co od justiciára slyšel, pousmívaje se ovšem nedůvěřivě, že hodlá prý ze zármutku nad ztrátou matky své svůj mladý věk a svou urozenost v klášteře pohrbiti. I zemanka tomu se pousmála, ale jak zakončil, tož se zamyslila ještě hlouběji, než to bývalo teď jejím obyčejem.

Nemohla slečnu a její žal z mysli pustit...

Sešla i z toho, že se pokusí, jí rulík tajně zastrčiti do lůžka, zjevně jí jej podá darem. Půjde to tak snadněji a ještě bezpečněji.

Zaobalila kořen bedlivě do samých sušených libě pách¬ noucích rostlin, aby se nestal útvarem svým zrádcem jejím, načež jej zašila do ozdobného polštáříku z modrého hed¬ vábí, podobného oněm, v nichž tehdáž ženštiny voňavé koření mezi prádlem a šatstvem přechovávaly. Bylat přesvědčena, že si jej slečna sama pod podušky svoje uschová, a ještě téže noci na něm se vyspí, vysvětlí-li jí, že jest sličné to pouzdro naplněno samými bylinami, působícími, aby člověk na nich odpočívající ve snu co nejlíbezněji se bavil s ne¬ božtíky mu nejmilejšími, jak sama ze zkušenosti prý do¬ znala.

Vše měla Dálena zas jednou co nejlépe promyšleno a upraveno; jednalo se jen o vykonání, a hle, přec neustále váhala k rozhodnému kroku, k jízdě to na faru, se od¬ hodlati.

Kdykoli chtěla manžela požádati, aby jí dal na zejtří zapřáhnouti, že chce konečně jednou navštíviti faráře, po¬ každé jí selhal hlas, a ona začala proti obyčeji svému zajíkavě a plaše vždy hned o něčem jiném. Ospravedlňovala 197 pak otálení svoje u vyřízení záležitosti tak palčivé sama před sebou nejrozmanitějšími lichými výmluvami, jimž uvě¬ řiti se snažila; vešlo beztoho u ní již v obyčej, samu sebe klamati a podváděti, nepokoušela se tím o nic nového a zvláštního. Jednou si pravila, že by při tak kruté metelce a mrazu po strmé lesní cestě, kteráž byla v letě dosti ob¬ tížná, na faru povozem se nedostala, podruhé zas se jí to zdálo neskromné, faráře, nemocného prý osobně ošetřují¬ cího, teď, kdy s ním měl ještě tolik práce a namáhání, vy¬ rušiti, a jindy zas si tvrdila, že není ještě dosti připravena, setkati se s Michalem.

Bylo to poprvé, co se rozpakovala podati se divokému pudu uražené v ní krve a cti rodinné. Ani jednou ještě, co povstala v starém ovčíně od úmrtního lože otcova, ne¬ váhala následovati hlasu povahy své vzdorné, vyvinuvší' se mezi skalinami a bodláčím cest veřejných, kamž tak z ne¬ nadání spadla z růžového hnízda teplé, měkké lásky, kdež místo matčina s ní se mazleni na krajkovém lůžku, místo spánku pod hedbávnou záclonou matčiných kadeří, na ni čekalo putování bez cíle, v chudobě a bídě, s otcem zou¬ falým, churavým, kdež denním údělem jejím bývalo pronᬠsledování nezasloužené, výsměch, hrubá k ní dotěravost, sprostá zvědavost. I stalat se znenáhla tak neústupná jako to kamení na cestě její, potměšile jí nohy při každém kroku ranící, a tak bodavá a ostrá, jako to trní, surově s ní nuzný oděv trhající, jak jdouc v myšlenkách okolo něho, dost málo o ně zavadila. Jediné jen místečko nezatarasené trpkostí otvíralo se do její duše tam, kdež se prýštila studna hojná a bohatá nejněžnější k rodičům lásky, do níž se byly dosud veškeré city její sbíhaly, a kdež aby dosud se sou¬ střeďovaly, neuprositelně, nemilosrdně jim velela. Doživotní 198 nenávist byla přísahala těm, kdož se o to pokoušeli jasnost pramene toho zkaliti, svatyni tu v ní zneuctíti, bez lítosti je vídala hynouti a zahynouti, bez lítosti slýchala v sobě plakati vlastní srdce, jemuž byla zasadila ránu smrtelnou, jak odbojníkem je shledala; kterak se neměla teď na sebe horšiti a za sebe se hanbiti, že se v ní vzpouzí každá žíla, pokračovati v díle odvety, tak stkvěle započatém, že není s to slečnu vydati osudu jí určenému, jen proto, že asi dosud truchlí za matku zvěčnělou a že ještě neuvykla sirobě své?!

Ale nechť se bránila Dálena jak chtěla, láska slečnina k matce a její o ni žal zůstaly přec jen štítem posvátným pro ni, jehož se dotknouti si netroufala. Stíny dvou matek chránivě nad ní se klonily.

Věřila Dálena slečninu zármutku, chápala úplně před¬ sevzetí její, vzdáti se světa, když v něm již drahé matky není, třeba o stálosti jeho pochybovala, zdálot se jí tak při¬ rozené, jako úmysl její pomsty. Nikdy snad ještě matku tak neoplakávala, jako právě teď, nikdy tak hluboce a bo¬ lestně necítila, co ztratila byvši od ní odvrácena, nikdy jí tak neželela jako nyní, kdež věděla, že nedaleko ní srdce taktéž raněné, stejné s ní hoře snáší. Byla by se slečně nejraději přiblížila s otevřenou náručí, a mísíc slzy svoje se slzami jejími, k prsům jako sestru ji přitiskla. Usilovně se musila vždy pamatovati, žel to její nepřítelkyně, na niž tak často a tklivě vzpomíná, vždyť ji Míchal snad již mi¬ loval . . .

Ale přes to přec si pravívala každého dne, jenž minul, aniž ji přivedl o píď blíže cíle: „Mámt na faru času dost, vždyť tu prý ta nastávající klášternice zůstane celý rok, dlouhá to ještě lhůta. Nebojím 199 se, že by dříve odjela, a odjede-li — pak nebylo mé nᬠvštěvy u ní beztoho potřebí. Nedělá si z Míchala ničeho, jest jí lhostejný, a milkovala-li se s ním, tož to bylo jen pro její kratochvíli. Vlastně bude tím lépe, čím déle po¬ sečkám se svým darem, tím hlouoěji se pak Michala dotknu, tím více jej zabolí, ukáže li se, že je.jeho světice holka zcela obyčejná. Pojedu na faru, až sleze sníh, nebude letos dlouho ležet, nedrží se v hromadě, brzké nastane jaro."

A při tom Dálena setrvala. Věrně a svědomitě popřála slečně času matku oplakati a s ní se rozloučiti, ač v ní zahořela mnohdy taková horečnatá dychtivost, poznat a zničit tu, kteráž se mezi ni a Míchala tak nenadále posta¬ viti troufala, div že všechen ten sníh, okolo Luhová v nebetyčných námětích nakupený, žárem jejim neroztál, ač vidívala ve všech svých snech osamělou v horách faru, závějemi ob¬ klopenou, tušíc, že tam asi tak málo o světě vědí, jako svět o nich. Neviklala se ani tenkráte, přišlo li jí na mysl, že Míchal odkrývá tu přísadu sobeckou v lidských srdcích, nad níž tak velice se rmoutil, snad i v srdci vlastním, po¬ znávaje, že kdyby slečna na něm si žádala, aby jí šel pro vodu do Jordánu, by jí smyla svůj o matku zármutek, tak rozhodně by křikl, že nepůjde, jako ona tehdáž na mezi, že ji snad chce raději povždy vedle sebe vidět truchlivou, než od ní býti navždy odloučen a věděti, že se raduje s jiným.

A neklamaly Dálenu její sny, bylo pravda, co v nich se jí zdálo, počínalo se skutečně v Michalově srdci totéž temné hýbati símě, kteréž vyklíčilo v ní, když co nevěsta u potoka sedávala, z něhož vyrůstala šilená ona v ní na¬ děje, že prese všecko a navzdor všemu přec ještě není život pro ni nadobro .ztracen, z kteréhož vykvétaly obrazy kou200 zelné, tajemnými rouškami zastřené, za nimiž se usmívaly slasti nevýslovné . . . ó setkají se konečně přec jednou, a on pozná tu, kteráž pod habry k němu vystoupila, po níž odcházeje, tak významně se ohlížel, a pak jí poví, že onen lék, jejž mu slibovala, jest krása a láska její ... i uchopí se pak její ruky, a oni uprchnou daleko, daleko odsud, do jedné z oněch skrytých samot lesních, kdež trávívala s otcem oddechu a pokoje žádostivým často celé týdny, aniž živá duše o nich zvěděla, — vždyť měla Adamovu pentli . . .

„Já snad někdy bláznívám," pravlvala si Dálena pro¬ budivši se s hrůzou z takových záchvatů opojení a celého světa zapomínání, cítíc, s jakou to rozkoší v nich tonula.

Uhodla Dálena vše. Co Míchala jindy znepokojovalo a mučilo, za ním zapadlo jako do hrobu od té chvíle, co sklesnuv u vrat fary, rukou zlomyslnou raněn, po mnohohodinné těžké mdlobě se probudil na farářově loži. Vše bylo pohlceno vědomím, že ona, na niž tak bolestně vzpo¬ mínal, již marně hledal po tolika temných nocí, kteráž se před ním tak neočekávaně zas objevila, právě když jí nej¬ trpčeji vyčítal, že mu v ní poslední uhasí zákmit naděje a víry, že i v ní se zklamal — ta že mu dlí na blízku, č Netázal se, kterak to bylo možno, že se s ní již před tolika nedělmi na Luhově setkal, zdálo se mu to tak při¬ rozené, jako že se tam ze země prýštila studánka. Zdaž té kdy se otázal, kde že se tu vzala? Těšíval se její jasnosti a občerstvil se jí jako teď přítomností slečninou.

Střežil skutečně faru noc co noc, ale nikterakž, jak se její obyvatelé plni obdivu a vděčnosti domnívali, anť 201 tušil, že bude přepadnuta. Vždy do temna se zarděl, slyše faráře, jak nadšeně do nebe jej vynáší za pronikavost, jíž lupičský onen útok předvídal, a srdnatost, kterouž jej od¬ razil; ale nikdy neměl tolik odvahy, namítati jemu a ostatním nadšeně mu přizvukujícím, že tak se stalo jen náhodou.

Obcházel faru, doufaje ode dne ke dni, že neznámou od habrů jako tehdáž vyláká kouzlo hvězdné noci pod širé nebe, že jí onen tajemný hlas, poprvé k němu ji pudící, znovu pošeptá, že mešká jen několik kroků od ní, čekaje na ni, doufaje v ni . . .

I to měl za přirozené, že musil projíti branou smrti, než se s ní zde setkal a že si musil vykoupiti zápasem na smrt, potoky krve, přesvědčení, že nikoli, jak křivě se do¬ mníval, z mdloby a pohodlí srdce předčasně vadnoucího, nýbrž z lásky posvátné, každé jiné vymknouti se hodlala, zasvětivši upomínce na drahou matku život svůj veškerý.

Snášelt Míchal bolesti dosud veliké, neb dobrý farář, ohledávaje jeho ránu denně velmi svědomitě, aby bezpečněji se hojila, čině tak však nástroji a zkušeností i obratností nedostatečnou, podroboval jej utrpení hroznému i zbyteč¬ nému, čím byla ale proň tato muka, a jak rád je snášel, věda, že za několik minut po obnoveném obvazku ona na prahu dveří se objeví a skrývajíc se napolo za nimi plna nejlíbeznější dívčí ostýchavosti, se zaslzeným útrpností okem, faráře požádá, aby se nemocného v jejím jméně otázal, kterak dnes se cítí?

Nikdy nepocítil Míchal vášnivějšího pohnutí, jako když otvíraje poprvé po poranění svém oči, ji před sebou státi viděl bledou, na všech údech se třesoucí. Myslil, znovu že omdlí.

202 „Upokojte se teď konečně, Alžběto," domlouval jí farář, „žije ochránce náš, jak vidíte, a bude žíti."

Tlumené její zaštkání, jímž jedině odpověděti s to byla, působilo na Míchala mocí takovou, že by jej byla snad vzkřísila, ležícího již několik dní v rakvi. Jakž se mohl pak ještě tázati, zdali i ona jej poznává?

Prvním hnutím slečniným po výroku farářově, že jest Míchal z nebezpečí, bylo děkovati bohu, že je všechny jeho pomocí zachránil. Potácela se od jeho lože do večeřadla, kdež sklesla na klekátko pod křížem ke zdi připevněné.

Ale jaké bylo jeho dojmutl, když farář, ztráviv vedle něho noc, ráno dvéře otevřel, aby mu snídaní objednal, a on ji ještě na témž místě spatřil oblitou červánky, pře¬ moženou unavením, na modlitební knize dřímající!

Tulila se tam jako ptáče, kteréž ranou střelnou vy¬ plašeno zpod křídel matky své, broky smrtícími zasáhnuté, plno bázně a truchlivosti si vyhlédlo útočiště jiné, kdež ve své nezkušenosti doufá, že zůstane neznepokojováno.

Nejen však s pohnutím hlubokým, nýbrž i s překva¬ pením zíral Míchal na útlou postavu slečny, k níž farář starostlivě se naklonil, aby ji vzbudil a na odpočinutí po¬ slal. Melt svou neznámou v paměti co pannu dospělou; již v lese byla se mu zdála štíhlejší a mladistvější, než u stu¬ dánky, a teď, když ji viděl bez pláště při svitu denním, poznával, že sotva překročila práh dětství. Spočívalt jí na tváři dosud takový květinový pel nevinnosti, takový výraz andělského míru, jako by nebyla do té doby jiného po¬ znala, uež náruč mateřskou a po jiném nebyla zatoužila.

I pravilt si, avšak již bez přídechu staré hlodavé oné hoř¬ kosti, jíž srdce si otravoval, zdali není slečnina touha po klášteře nejlepší její rádkyní a vůdkyní, a nejsou-li tiché 203 jeho zdi a snivé stíny jeho mlčelivých zahrad nejbezpeč¬ nějším pro ni úkrytem? V okamžiku tom byl by ji nejraději uchvátil a sám tam zanesl, kdež jí víra nadšená ukáže otevřený nad hlavou její ráj, cíl to vezdejší její pouti a přístav blažený po strastech pozemských, aby ji zachránil, než ještě zasáhne svět pěstí svou ''drsnou do zlatých strun nitra jejího, než zachmuří surovou závistí blankyt duše její.

„Kéž byste věděl, velebný otče," omlouvala se slečna na otcovské pokárání farářovo, že zdraví svého tak málo šetří, bdíc celou noc beze vší potřeby, „jak se mi to tu libě spalo. Slyšela jsem ve snu všecky hvězdy radostí zpí¬ vati, že se vám podařilo zachovati život ochrance našeho."

Dodala poslední větu tišeji, s jemným zachvěním se hlasu, ale Míchal ji slyšel přec. S namáháním nesmírným, nic nedbaje bolestí krutých, snažil se skryt záclonami svého lože, opíraje se o zdravou ruku, hlavu nadzdvihnouti, aby mu neušlo jediného slova hlasu jejího, v němž bylo proň tolik sladkých zvukův, jako v hrdle slavičím.

„Dovolte mi, abych zde svoje ranní modlitby nejen dokončila, ale abych zde, co bude ochrance náš tak těžce trpěti, vždy modliti se směla," prosila slečna s něžným úsilím faráře, znovu odpočinek po tolika dojmech jí schvalujícího, „jen se pamatujte, drahý otče, že jste mi sám onehdy pravil, jak mocný účinek mívá modlitba vedle lože nemoc¬ ných. Uzdraví se Míchal zajisté mnohem rychleji, budu-li na blízku něho nábožná svá cvičení odbývati; uhlídáte!"

Byltě nebohý farář chycen, nemohl jiného, než jí znovu k tomu poukázat, kterak je její zdraví v jizbě klenuté, mramorem dlážděné ohroženo.

„Náš vysvoboditel dosud na pokraji hrobu se potácí, jak bych se mohla ohlížeti na svoje pohodlí?" vyčítala 204 kmetu se skromnou vážností, a nevyčkavši již dalšího jeho svolení, poslala si pro svůj plášť a modlitby, vyhověvši takto jeho o ni starosti i své touze. Vyhlídla si u okna místo v křesle s vysokým vyřezávaným lenochem, zpovědnici se podobajícím, rozevřela si na klíně velké svoje modlitby stříbrem kované a sepjala útlé ruce v svatém rozjímání.

Vroucněji než jindy chtěla dnes mysl k nebi povznésti, ale nedařilo se jí to, při každém ruchu vedle v ložnici ihned úzkostlivě zbledla. Pozornost její stále se obracela tam, tázajíc se, horší- neb lepší-li se stav raněného za těmi t재 kými vlněnými řasami s nebes postele jeho splývajícími.

Viděla jej pořád před sebou na sněhu, jeho krví zarumělého, bez vědomí ležeti, tak bledého a nepohnutého, že všichni již za nebožtíka jej považovali a oplakávali, jen ona tvrdila, že mrtvým býti nemůže a nesmí — a také se dříve od lože jeho nehnula, dokud očí neotevřel a na ni nepo¬ hlédl. Tak známě a radostně na ni pohlédl, jako by i on ji vřele vítal na prahu nového života, a nikoli jen ona jej.

Nemohla na chvíli tu zapomenouti, zatřásla celou její by¬ tostí. Vždyť to byla první překvapující událost v klášterním tichu jejího dosavadního žití po boku zádumčivé, choré matky, jejížto smrt byla v něm první, avšak dávno očekᬠvanou a předvídanou ranou.

Pořád jej před sebou viděla a nikdy naň zapomenouti nesměla, neb i pro ni se prýštila jeho krev, i pro ni ted tak hrozně trpěl. Vlastně jen pro ni a vinou její, neb pověst, že jest ona na faře, přilákala prý tam loupežníky, po stkvostech jejích bažící. Do smrti mu zůstávala povinnována, ne¬ jsouc nikdy s to odsloužiti se mu. Co by se s ní bylo dělo za včerejší noci bez něho? Nemohla ani pro hrůzu na to pomýšleti, strašlivě zloději mučívali ty, kdož jsouce přepad205 nuti, se zdráhali jim vydati peníze a klenoty, u nich před¬ pokládané. Neměla zde ni zlata ni šperku, hrozná by byla bývala msta zločinců zklamaných . . . bylat tomu povděčna, cítíc, jak se Michalův čin s jeho podobou nevyhladitelně jí vrývá v duši.

Umiňovalat si, že jeho památce zasvětí v klášteře onu tichou po klekání hodinu, kdež bývá sestrám dovoleno v ko¬ můrkách svých po denních úkolech o samotě se zotaviti.

Důstojné to bude dovršení dne vychování mládeže a modlitbě zasvěceného.

A mezi tím co o něm na jevě snila, nespouštěl s ní ze zákrytu svého po celý den očí zemdlených utrpením a horečkou. Jak se mu zdála krásnou s tím tesklivým, ne¬ uvědomělým úsměvem okolo rtů, s těmi neuvědomělými slzami na zlatých řasách. Nezkoumal, na co to asi myslí s tím bolestným blahem a s tou blaženou bolestí v duši mladé, zarosívá-li jí oči jen vzpomínka na matku, vykvétá-li jen z citu toho onen úsměv na lících jejích — bylt jen s to na ni zírati a veškeré schopnosti duše jeho v zírání tom se rozplývaly, odepřevše mu každou jinou službu.

Když se pak večer dvéře mezi ní a ním zavřely, tož se v něm udělala vzdor kahanci vedle něho na stole hoří¬ címu taková temná, hrozná noc, div že nevzkřikl. Farář, pozoruje polekaně, kterak mu dechu a vědomí ubývá, rychle zas spěchal, aby dvéře otevřel, zapovídaje každému je za¬ vříti, aby nemocnému nedostatkem vzduchu se nepřitížilo.

Míchal opět obživl, již Alžběty sice neviděl, zmizela mezi tím, ale viděl na místo, kdežto seděla, kamž zítra zase zasedne ... Po celou noc obracely se jeho oči k němu a mdlý z něho svit podobal se mozku jeho, zimničně roz206 cílenému, veliké hvězdě, z níž se předly přejasné proudy po celé jizbě až do srdce jeho . . .

Druhého dne byl slečně přinesen s modlitbami i rámec s počatým vyšíváním.

„Nevím, co to je," pravila zamyšleně k duchovnímu svému rádci, „že mi bylo dnes tak teskno v pokoji mém, který se mi přec zdál dosud tak příjemný. Musila jsem vše sebrati a sem nadobro se odstěhovati, nejen s modlitbou, ale i s prací. Smýšlím, že to jest nejspíše výhled, jenž mně tam schází. Co vy tomu říkáte, drahý otče?"

Farář, poroučeje, aby okolo slečny tolik se položilo koberců, co jich jest v domě, s ní souhlasil, nedivě se ani dost málo stesku jejímu. Výhled z oken jeho večeřadla byl jedinou věcí, na kterou si troufal býti hrdým. Byltě tak velebný a rozmanitý, že se člověku ve vší pravdě po něm zastesknouti mohlo. Zasahovalt hluboko k západu do středohoří, tak hluboko, že se za jasných dnů nad jeho violovými vlnami Milešovka u Teplic zašeřívala jako mráček. Na jihu vypátralo každé bystré oko za obry Bezdězy svatovítskou v Praze věž ve velikosti jehly a vedle ní ještě jednu, menší a tenčí, kostelík to na Prosíku. Jizerské pohoří rozvinovalo na východě řadu obrazů tak zajímavých a poutavých, že nejen zrak, ale i srdce ztěžka od nich se odtrhovalo, obra¬ cejíc se k předmětu jinému. Na obzoru rozprostíraly se planiny u Nymburka až daleko do kraje, leskly se rybníky, bělaly se města a vesnice, mračily se lesy, z nichž vystu¬ povaly vrchy a pahrbky, korunované hrady a kostelíky.

„Rád vám věřím," zvolal kmet živě, „vyhlídka ta nemá snad sobě rovné po celých Čechách; pravím, že snad, ne¬ chtěje nikoho uraziti, ale pro svou osobu jsem o tom pře¬ svědčen. Mívalať vždy obdivovatelův nadšených, roku 1399 207 na příklad, kdež tu stál ještě klášter templářský, zvolil si jej tehdejší velkopřevor řádu toho, pan Hirso ze Zvířetic jen za tou příčinou za stálé sídlo, pohrdávaje leskem a slávou velkých měst, pro pastvu očím a mysli zde se naskytující. Není zaznamenáno, jak "'dlouho se rozhledu tomu milému těšil a dočkal-li se zde pádu kláštera, jenž později byl bludaři zbořen."

„Až sem vnikli oni nešťastníci," prohodila slečna roz¬ tržitě.

„Nešťastnici?" opakoval farář poněkud citlivě, „vy soudíte velmi shovívavě, dcero moje, nechtěla jste použiti jiného výrazu?"

Michal naslouchal s buchajícím srdcem.

Slečna chvíli přemítala.

„Nechtěla," odvětila pokorně, ale určitě, „zoveme slepce nešťastníkem, a co blud jiného, než temnost vnitřní?"

„V případě takovém ale slušno položiti měřítko jiné, a především zřetel obraceti k úmyslu. Slepota jest nehoda nezaviněná, ale blud bývá slepotou schvální, zlomyslnou."

Zas přemítala slečna než odpověděla jemně, ale důtklivě, zas zabuchalo v Michalovi srdce.

„Napomínala mne zvěčnělá matka vždy k opatrnosti a shovívavosti v úsudcích. Často, přečasto zapředla se mnou o tom hovor, kterak člověk někdy se prohřešívá beze všeho zlého úmyslu, jsa stržen v poměry nešťastné, mocnější vůle jeho, proti nimž nadarmo se vzpírá a v nichž mu jest se¬ trvati, aby z jeho odporu nepovstalo horší ještě zlo, kteréž by uvalil pak i na jiné. Dotvrzovala mi pravdu svých slov příklady tak živými, že se navždy vryly v duši mou s pře¬ svědčením tak hlubokým, že kdož by mohl nahlédnouti do všech srdcí a poznati veškeré k činům pohnutky, jako bůh 208 na nebesích, zajisté by také jako bůh všem hříšníkům pro¬ minul a odpustil."

„Moje dcero, co to opět za omyl pronášíte ?" žasl farář.

„Což bůh vždy odpustí? Netresce po smrti hříšníka způso¬ bem rozličným a spravedlivě přísným v očistci i v pekle?"

„Věřím jen v nebe," slečna se pousmála a nebe za¬ zářilo při tom v jejích očích a ohlas jejich slov skanul do Michalova nitra, jako krůpěj balzámu.

„Co to slyším? Vy si troufáte popírati články víry Kristovy?"

„Jen pro výstrahu Kristus peklo a očistec do učení svého přibral," ubezpečovala slečna trnoucího učitele svého.

„Což byste byl vy s to, nepřítele svého nejúhlavnějšího pro věčné časy na místo neustálé hrůzy a soužení nepře¬ trženého odsouditi? Nuže, vidíte, že byste tak nikdy ne¬ učinil, jakž by tedy mohl tak učiniti bůh, jenž jest věčná láska a útrpnost svrchovaná?"

„Mluvíte teď sama jako bludařka," vzdychl si nebohý farář, „nemám mnoho naděje, že vás budu moci za rok velebné abatyši odevzdati. Podivný to duch z vás mluvívá, nemohu pochopiti, kterak mu mohla dopřáti vznešená matka vaše vzniku."

„Smýšlím a mluvím jako ona," hájila se slečna, „a všichni lidé říkávali o ní, že jest to anděl dobrotivosti.

Sám víte, že to pravda, neb býval jste prý jejím zpověd¬ níkem, než za otce mého se provdala. Kéž byste byl viděl a slyšel, co u nás se dělo v den pohřbu jejího. Chudina hořekovala tak velice v nádvoří našem, že sama na bolest svou zapomínajíc, mezi lid jsem vstoupila, abych jej po¬ těšila. I otci mému, muži to vždy vážnému, vstoupily slzy v oči při pohledu na veliký ten žal — či zvlhly mu z jiné 209 příčiny, vzpomněl si snad, že jí někdy ublížil? Nestejně k ní se choval, někdy pln lásky, ale častěji pln hořkosti k ní přistupoval, a každé slovo jeho bylo pak břitké, aniž příčinu toho nahlédnouti jsem mohla. Matka nikdy na ni¬ koho si nestěžovala, ale kdykoli samu jsem ji zastala, v slzách jsem ji zastala, mohla bych spočítat její úsměvy.

Nebyla šťastna, nevím proč, vždyť ji každý miloval, a otec více než kdo jiný, mohla to poznat podle veliké jeho lásky a shovívavosti ke mně. Tížilo ji vědomí blízké, předčasné smrti, či choroba? Nic ji netěšilo, jen podělování chudých a zhotovování oděvu pro ně, lnula k nuzným, jako by to byla rodina, k níž náleží více než k rodině své; někdy mi bylo, jako bych ani já ji netěšila — a toho mi bývá tak, ale tak líto, že i mne nic na světě netěšívá, s hořem od něho se odvracím, že jí nepodal, čeho si zasloužila."

Farář na kvap vstal, vymlouvaje se jaksi rozpačitě, že slyší nemocného vedle naň volati. Jestliže se mu to sku¬ tečně tak zdálo, tož jej smysly jeho nikdy tak neklamaly.

Nalezl jej spícího. Ponejprv po smrti dědečkově sklesl Míchal v spánek klidný a bezesný, ukonejšený ukolébavkou, již mu zapělo Alžbětino srdce o svých pokladech.

Naslouchati těmto ukolébavkám, jak výlevy jejích citů a osvědčení jejích myšlenek k učiteli jmenoval, stalo se proň takovou slastí, že by byl chtěl k vůli nim nemoc svou do nekonečna prodloužiti. Nemohl je dosud ještě s patřičnou pozorností sledovati ni rozebírati, málokdy je doslechl až do konce pro slabost těla i ducha, ale působívaly naň jako zpěv matčin na dítě usínající. Houpala se mysl jeho na lahodných jejich vlnách s potěchou, a slova její mimo sebe pouštějíc, S3ála přec do sebe jejich smysl, důvěra v nich naplňovala ji důvěrou, shovívavost shovívavostí, mír mírem, K. SVĚTLÁ: Nemodleme. 14 210 usínal při nich nejen klidně, ale i 8 klidným na rtech úsměvem, věře v nebe jako slečna, zaslechl-li mezi nimi svoje jméno se ozývati.

„Viďte, otče, že nebyl Míchal povinen nás chránit," šeptávala Alžběta často faráři, „není ani vaším sluhou, neb poddaným, ni poddaným neb sluhou Mimoňského pana strýce mého ?"

A farář trpělivě opakoval: „Nemá Míchal ni k vám, ni ke mně, ni ke komu ji¬ nému povinností takových. Jestit jeho otec zámožný z okolí toho zeman, jenž jen z ochoty k vrchnosti naší, kteráž si přála za vaší zde přítomnosti vám na blízku míti spolehli¬ vějšího a obratnějšího člověka, než jest náš hajný, syna svého sem zapůjčil."

„Není-li pravda, že to, co Míchal pro nás vykonal, jest nejen dobré, nýbrž i šlechetné," vyptávala se slečna dychtivě dále.

„Jest to nejen dobré, nýbrž šlechetné, dáváme-li život vlastní k obhájení životů bližních svých," svědčil farář s touže neunavenou dobromyslností.

„Jak jsem ráda, že jsem poznala člověka toho šlechet¬ ného než vstoupím do kláštera," vzdychla si slečna, „budu tam den co den v modlitbě své naň vzpomínat, již také vím, v kterou to hodinu."

„Zasluhuje toho Míchal, byltě to vždy hodný a řádný hoch. Není již na něm v ničem znáti, že pochází z rodiny, kteráž snad pomáhala zde klášter ten bourat."

Slečna podiveně s rámce k faráři vzhlédla, a ruka s jehlou jí sklesla v klín.

211 „Ano, pochází Míchal z rodu podivného, zarytého, nad jiné kacířského," pokračoval kmet, „s nímž mívali moji předchůdcové stálé zápletky. Když na příklad se začaly po krvavých náboženských zmatcích znovu desátky odváděti, tu přišel tehdejší zeman Luhovský se sousedy svými s obojetnou povolností sem na faru, každý nesa v klobouku obilí. Tázali se, zdali bude velebný pán s obilím tím spo¬ kojen, a když pravil, že úplně, neb ukazovali mu zrní pěkné, dali si to potvrdit. Ale kterak se rozhorlil, když mu pak více odváděti nechtěli, než každý jen takový klo¬ bouk obilí, s nímž tehdáž k němu přišli, odvolávajíce se k jeho výroku, že bude obsahem jeho spokojen! Trvalo to několik let, než s nimi přišel do pořádku, a což teprve, než se s nimi vypořádal v jiných ještě věcech. Všichni du¬ chovní si na Luhovské stěžovali, já jsem první, co s nimi žiji ve svornosti. Teprve nynější hospodář se. umoudřil a přidržuje se s rodinou nejen upřímně pravé víry, ale na¬ pomíná i jiných, aby si hleděli boha a jeho přikázání a jej ctili ve vrchnosti své. Pročež je mi vším právem nápadné, že jsem Míchala po celý čas, co mešká zde nahoře v hajnovně, ještě v kostele neviděl."

„Vždyť je mu na očích znáti, že o jiném než o bohu nerozjímá," namítala mu slečna, „a ostatně je všude chrám páně."

„Tot platí jen pro toho, kdo žije vzdálen lidských osad, nemaje bohu zasvěcený kostel na blízku," opravoval ji farář s přísným pohledem, „ale nikoli i tomu, kdož jej má téměř na očích a denně okolo něho chodí. Avšak my¬ slím, že se Míchal v kostele neukazuje z hanby, zastřelil se mu totiž před nedávném starší bratr a churavá matka leknutím nad tím zemřela," 14* 212 „On tedy také již matky nemá," zašeptala Alžběta a od té chvíle ještě tišším krokem se ubírala pokojem, ještě jemněji dvéře otvírala a všeho se dotýkala, ještě starostlivěji o to pečovala, aby žádný šramot nenadálý a nepří¬ jemný v odpočinku ho nerušil. Ale kdyby se nebyla ani země dotýkala, on by byl přec poznal, že je mu na blízku, a podle jediného vzdechu jejího vždy uhodl, je-li mysli za¬ chmuřené neb jasné.

I užíval Míchal teď jako tehdáž, kdež sám mezi poli se procházíval, kdež obdivuje se zbožně kráse světa toho, se usmíval tu na kvetoucí větev a ptáče na ní si prozpě¬ vující, tu na potůček mezi travinami se perlící, tam na stráň lesknoucí se jarní zelení. Obdivoval se teď Alžbětě, kteráž se stala jeho světem, po žádném jiném již se netázaje, o něm nehloubaje. Co nebylo s ní v souvislosti, ne¬ mělo nejmenší proň důležitosti, tím většího významu nabý¬ valo vše to, co náleželo k ní. Jediný záchvěv jejího hlasu, neb proměna tváře její více teď jej zajímalo, než osud í veškerého tvorstva, a jediný pohled její, zavadivší oň s pů¬ vabnou stydlivostí, vyplňoval proň tu věčnost prázdnou, zející, jíž se jindy tak hrozíval.

Jak se těšil na onen slastný den, kdež mu farář do¬ volí poprvé vedle v jizbě večer ztráviti. Nebude to večer jen jediný, kynula mu jich celá dlouhá řada. Ohlásil mu farář, že musí zůstat tak dlouho co strážce a přítel na faře, jak dlouho tam bude meškat slečna. Takovát prý mezi všemi domácími radostná úmluva.

Ale jak kýžený tento okamžik nastal, a Míchal farářem provázen do večeřadla vstoupil v pěkném mysliveckém kroji, který mu dal otec v městě na rychlo ušit, slyše, že se 213 uzdravuje, a slečna toho, s nímž v duchu se mazlívala, co s nebohým nemocným, najednou proti sobě státi viděla, vysokého, pěkného, nelišícího se v ničem od mladých šlech¬ ticův, kteří, když šla s matkou z kostela, rychle ke kropence spěchali, aby jí podali svěcené vody, tož místo aby mu byla díky svoje vzdala, jak si byla umínila, od něho plna zmatků a nesnází se odvracela, ponechávajíc faráři, aby se mu děkoval ve jménu všech. A Míchal překvapen a dojat jako ona, taktéž nevěděl, kterak by ji oslovil, aby na vzájem zas jí se děkoval, že v nemoci jeho tolik mu osvědčila účastenství. I jemu se zas podobalo, že to není ona, již v paměti nosil, a ponejprv pochyboval, zdali je to přec jen ta, s níž tehdáž pod habry se sešel. Nebyl by na¬ lezl teď již odvahy připomínati jí onen večer, a pamatovati ji na její slib, jak učiniti hodlal, zdálo se mu, že by ji urazil, věře, že ji nalezl kdesi večer samotnu, krajinou bloudící, cizí poutníky oslovující — vypjala se ze srdce jeho náhle před ním do netušené výše, a u ní se proměnil raněný jinoch obětavý a šlechetný náhle v hrdinu, v prv¬ ního a jediného bohatýra, s nímž v životě svém se setkala.

A takové naladění mezi nimi zůstalo, nepoznávali se, byli jinými než očekávali, novými jeden pro druhého by¬ tostmi. Nejen však že se nesbližovali, nýbrž stále cizejšími, nepovědomějšími sobě se stávali. Zacházeli spolu pořád odměřeněji a slavněji, až konečně si ani již netroufali k sobě očí pozvednouti.

Těšili se na důvěrnost a nemohli si nikterakž k ní cestu najíti, ale nepohřešovali jí, netížil je podivný jejich poměr. Tato vzdálenost, tato cizota měla také své vnady.

Odstěhoval se jeden pro druhého do oblak, oblak to záři¬ vých, od nichž se oko oslněno sice odvrací, ale k nimž 214 mysl tím raději v upomínkách zabloudívá, obnovujíc v sobě se zalíbením obraz jejich ladný a stkvěly po celém obzoru jejím zlato svoje rozlévající.

Za jednoho večera, kdež farář, sedě mezi mlčelivým párkem, oči od sebe odvracujícím, hovorně o své mladosti vypravoval, aniž však posluchači jeho si byli vědomi, o čem jim to vlastně vykládá, zahloubeni jsouce v to, co v nich se děje, vytrhl je cizí divný, děsný zvuk. Zabubnováno před farou způsobem neobratným, temným, zvláštním, nejen však před farou, nýbrž i dole v údolí, opodál v lese, všude po celém okolí.

„Co se to děje?" lekala se slečna.

Míchal se netázal — již to tušil.

Farář zasmušile se zamlčel, sklopiv hlavu.

I Míchal sklopil hlavu ještě hlouběji, mnohem hlouběji než farář. Ale najednou vyskočil a přistoupil k oknu, jako by tam se chtěl dopátrati příčiny neobyčejného toho hluku a slečně ji sděliti, když farář tak učiniti váhá. Zatím ne¬ chtěl viděti její tvář, až jí kmet odpoví na dolehavé podi¬ vené její otázky.

Ale on neodpovídal, stále před sebe pohlížeje.

„Co se to děje?" opakovala slečna pořád úzkostlivěji, „bude snad vojna a verbují verbíři vojáky?"

A když farář ještě se rozmýšlel, podati jí objasnění žádané, ku dveřím se obracela, aby sama se podívala, co že se to venku děje.

Farář ji zdržel na sedadle jejím.

215 „Zůstaňte, Alžběto, není to, co venku se děje, vhodné pro vás divadlo," konečně jí pravil. „Nelekejte se však, nikdo nenajímá venku vojska na vojnu, bubnuje to pouze rychtář před kostelem, aby zítra každý, kdož motyku uzdvihne, do panského dvora se dostavil. Celé panství bude najednou robotovat, dá se nejspíše vše do pořádku než začnou jarní práce, domlátí se, doštípá se dříví, připraví se řezanka, a tak dále. Kdož by se nedostavil, vymlouvaje se na to neb jiné, s tím bude tenkráte naloženo přísně podle jistého patentu."

Míchal sebou trhl.

Slečna to zpozorovala, a tím nabyl patent u ní vý¬ znamu.

„Podle jakého to patentu?" tázala se, a mráz při tom Míchala přešel.

„Bylatě jednou za starých časův, kdež zdejší poddaní jaksi bezbožně a vzdorně si počínali,* vrchnosti dána listina ku zkrocení jich," vysvětloval farář poněkud váhavě slečně, „zněni takového, že kdykoli toho shledá potřebu, robotníky svoje k práci zavolati a dle dobrého zdání u ní zdržeti smí. Kdož by nechtěl tohoto práva uznat, toho jí volno potrestati jako buřiče."

„To je ale hrozné," zahořekovala slečna, již se ne¬ snažíc slzy svoje zadržeti, „tak hrozné, že se mi to zdá až nemožné."

Farář pokrčil truchlivě rameny.

„Mnozí, jichž se týkalo, měli to také za nemožné a popírali, že patent takový kdy vydán byl, tvrdíce, že jen pro strach vrchnost k němu se odvolává. Jiní zas pravili, že jej vrchnost měla, ale již nemá, že je ztracen, a s ním 216 tedy i právo a moc vrchnostina. Sama v mínění tom vrch¬ nost lidi potvrzovala; jest tomu již drahně let, co nebyl patent lidem čten, ale teď se ukázalo, že ti, kdož na tom stáli, že nemá panstvo naše o co se opírat, byli na omylu — patent není ztracen."

Míchal padl čelem na rámec okna, udělalo se mu tma před očima.

„Nařízeno nám, abychom s kazatelen oznámili, že bude patent co nevidět zase čten," dodával farář k svému výkladu onoho bubnování. „Někteří sedláci o oné osudné listině pochybující podstrčili prý nějaký groš kancelářskému, jenž za to je zavedl potajmu do kanceláře ke stolu pana justiciára, na němž leží již ke čtení připraven. Nevím, zdali to pravda, ale tak se povídá."

Tedy přec! . . .

Nešťastný list, za jehož odstranění byl jeden z Luhov¬ ských život svůj nasadil, byl tedy opět pánům navrácen, a Míchal se netázal, kdo jim k němu opět dopomohl a za jakou to cenu tak na lidech se prohřešil.

Že se prohřešil? Jaké to směšné slovo! Což bylo hříchův, když nebylo soudce? To, čemu lidé říkají hříchy, sami si vymyslili, jsou to vynálezy pánův, aby mohli svoje poddané trestat, pokutovat, soudit, na základě toho se státi vrchními, sudími, justiciáry a hodný za to bráti plat. Jen jediný byl zákon, jejich to zákon, vyššího zákona již nikdež nebylo, ni na zemi, ni na nebesích, a tedy se nemohl člo¬ věk také proti němu provinit. Nejtkem bídným byl člověk ve stroji bídném, nutností štvaném, nepodléhal žádnému vyššímu soudu . . .

Tak to v Michalovi zavířilo.

_1 217 Ale což nebyl otci, jenž mu pravou světa tvář odhalil, přísahal, nechť to stojí jak to stojí, on že nikdy ze své dráhy, z dráhy to pravdy se neuchýlí?

Jak zpozdilý se mu musil tehdáž zdáti, chtě schválně chodit po trní, anat právě véďle něho pohodlná se šířila cesta? A jak nejapný, odvolávající se k pravdě! Kde byla a v čem ta jeho pravda, když celý svět před ním se roz¬ ptyloval na sta mýdlových bublin? Kterou z nich tak chtěl pojmenovat? Než by si byl některou z nich vyhlédl, již by se byla před ním rozplynula, měl ho otec nechat po nich lapat a pak notně se mu vysmát, kdyby sáhnuv po ní, mu byl pokaždé prázdnou ukázal ruku.

A jako druhdy Daleně nad potokem, tak se zatočila teď hlava Michalovi, patřícímu oknem na večerní zimní krajinu, bílou a růžovou jako z neviny a lásky utkanou, stkvoucí se sněhem, po němž sypaly červánky nejpěknější svoje růže, rozkládající se před ním tak míruplně, jako by nebylo nikdy nic kalného na ní se objevilo, a každý skutek na ní vykonaný byl bezúhonný, prodchnutý svatým dechem milosrdenství. Jako tehdáž jí, když v ní mohutněl černý zla zárodek a vybujel v květ jedovatý, tak i jemu teď se zdálo, že klesá do bezedná.

Snažil se vzpřímiti se, což jen s tíží se mu podařilo, vždy zas mu sklonila ruka jakás neviditelná, přísná čelo k zemi.

Jsou tě to mouchy, samé ničemné jen mouchy, veškeré ty trapné myšlenky, pomysly a obrazy, kteréž se zas naň hrnuly, oblétajíce jej známou svou dotěravostí. Vše, v co jindy věřil, čeho se přidržoval, co se v něm zas ozývati a probouzeti troufalo, nebylo také jiného, než takový bídný hmyz, k ničemuž jinému dobrý, než aby člověk naň šlápl.

218 Vše jest jiné, než to v dětských svých snách vidíval, jaká to blbost, chtít dle nich jednat, jak se to do té motanice hodí, aby v ní nepřišel nadobro zkrátka. Vše prozkoumal a vše se mu objevilo nepodstatné a klamné, krom otcovy zásady, že musí člověk těch několik okamžiků života užit a zužitkovat dle chuti.

„Zdali pak se osud nebohých těch lidí změní?" po dlouhé přestávce slečna opět se tázala chvějícím se hlasem, „těšívala mne matka, že nadejde zajisté den, kdež vše se napraví; pevně v příchod jeho věřila."

Farář znovu jen rameny pokrčil.

Nic že se nezmění, v Michalovi spurně to odpovědělo.

Jako ty hory v klíně země, tak pevně je založeno sobectví v lidském hrudí, kdo těmi skalami tam naproti pohne, kdo z cesty je odstraní? Ale obejíti se dají, volal v něm hlas, jenž náležeje k oné přísné ruce čelo jeho ponižující, za¬ křiknouti se mu nedal.

Dají se hory přejíti, obejíti, vzdorně odporoval Míchal hlasu onomu, ale nebude již žádný z Luhovských skalami cestu razit, jak jindy činívali, nechť se pokusí o to teď také jiní, cítí-li toho potřebu. Meltě otec pravdu, že si nechával svoje rozumy pro sebe, mysle jen na sebe, vždyť má každý člověk hlavu a v ní mozek, nechť jej namáhá a upotřebí patřičně, nežádaje si od jiných, aby zaň vždy myslili a jednali. Ten, jejž břemena tíží, musí sil svých na¬ pínat, aby se jich sprostil, a nikoli si žádati na jiném, aby mu je pomáhal nésti, neb aby se snažil s něho je svalit, nasazuje při tom ávoje zdravé údy. Každý si bud sám pomáhatelem, přítelem nejbližším, neb každý má svůj úděl starostí, každému jest se světem zvlášť se vyrovnati, ne¬ mohou lidé chtíti, aby člověk pořádal za ně účty jejich.

219 „Co tomu říkáte, velebný otče, abych se vydala na Mimoň, snad se dá pan hrabě aspoň v něčem obměkčiti," navrhovala Alžběta, bolestný vysílajíc pohled k oknu, kdež stál Míchal. Domnívala se, že, jeho patrné rozechvění prýští ze stejného pramene s dojmutím jejím, a dvojnásobně trpěla.

I farář tak myslil, neb Míchala ke stolu nevolal, ač se již naň postavovala polévka k večeři.

„Nebyla by vám cesta ta nic platná," zrazoval jí farář úmysl ten, „jest mi známo, že se jedná v hraběcí rodině o sňatek jednoho z hrabat s jistou mladou kněžnou.

Zařízení domácnosti podle stavu choti tak vznešeného rodu velikého vyžaduje nákladu, brání se tedy vrchnost právě teď každému ztenčení příjmů, kteréž, jí hrozí vymíráním celých krajin nakažlivou nemocí a vyplývajícím z toho ne¬ dostatkem sil pracujících. Musím vás na to připraviti, že jest zejtřejší robota vlastně jen předehrou toho, co bohužel ještě se státi* má. Bude asi vrchnost hledět, aby přiměla Ještědské ke konání poddanéckých povinností i na Mimoůsku — patent jí k tomu dopomůže."

Zas se udělala Michalovi kola před zrakem, opět musil se zadržeti. Ruka jeho, podpory hledající, zachytila se le¬ nochu křesla, kdež slečna sedávala — ale sotva se ho dotkl, již zase jej pustil, zdálo se mu, že sáhl na železo řeřavé...

Na sedadle tom se modlívala . . .

Avšak opět zůstal státi nejen na nohou, ale i na tom, co si byl teď pověděl, otce v duchu vychvaluje. Dobře udělal, že pánům o patentu zvěst dal, vrátil jim tím jen ztracený majetek, kdož v tom může spatřit cosi závadného a mu zazlíti, přijme-li snad za službu tu od nich také zase službu, připustí-li, aby zabezpečili důstojným způsobem bu¬ doucnost jediného syna a jej zaopatřili podle rodu a erbu 220 starého? Kéž by již tu byl ten panský kůň a kabát šněro¬ vaný, o němž otec tehdáž se zmiňoval, ubezpečuje jej, že naň čeká jiný los, než zakrněti na Luhově za pluhem, šlechtice že z něho udělati musí, jenž se stane jednou ze¬ těm hraběcím — bodejť by za ty tisíce a tisíce, které jim zachoval, vydávaje jim patentem lid v nové porobenství, mu nepopřáli trochu štěstí pro syna toho, pro nějž však jiného štěstí není, než naslouchati ukolébavkám jejím, slo¬ niti se v záři jejího srdce, míti její krásu stále na očích, nazvati ji svou, aby mu ji nikdo odvésti nemohl. — Při myšlenkách těch, jimž Míchal dosud úzkostlivě se vyhýbal a jíž déle vyhýbati se nemohl, naplnilo se srdce jeho ta¬ kovou krutou, zoufalou odvahou, jako když před farou se pustil sám do celé bandy zlodějské, hotovící se ohroziti slečnin noční poklid a její život. A jak si tenkráte pravil, že jen přes jeho mrtvolu se vloupí do fary, jen přes jeho mrtvolu se dostanou k ní, tož si pravil teď, že jen přes jeho mrtvolu ji odsud odvedou, jen přes jeho mrtvolu že ji povede cesta do kláštera.

Až nebude státi pod ni, jako teď, nýbrž s ní na rovni, což bohdá bude za málo již neděl, pak — pak jí to poví.

Hrdě vypnul Míchal hlavu vzhůru, ponejprv teď cítil se mužem a věděl o všech svých přednostech. Zaletěl po¬ hled jeho ke stolu, kdež ozařoval kabanec měděný tváře starého kněze a mladé šlechtičny. Cítila Alžběta, že se obrací, a snad že ji oči jeho hledají, neb obrátila se také k němu. V tazích jejích bylo napsáno tolik oň starosti a lítosti, mluvilt z nich takový vřelý, něžný cit — nedá mu zahynouti, nabyl o tom přesvědčení nezvratného.

-Vrátil se konečně ke stolu, zaujal svoje obyčejné místo, a s truchlivým úžasem pohledli na sebe farář i svěřenkyně 221 jeho. Ani v horečce při největších bolestech nespatřili na něm výrazu tak traplivého a vyjeveného. Nebylf Míchal k sobě podoben.

Několikrát chtěl farář mladíka zaplésti v hovor, začínaje o tom a o jiném, ale on mu nikdy na nic neodpověděl, a skoro se podobalo, že ho ani neslyší, tak byl pohroužen v dumání. Mlčky seděl po celý večer se sklopeným zrakem, jen ob čas jej pozdvihl a upřel na slečnu pohled takový, že ji naplňoval zmatkem a leknutím. Chvějíc se a rdíc se, pravila si, že se zajisté na novo k smrti rozstůně soustrastí nad tím, co se s jeho nebohými krajany dtf,i má.

Po celou noc ji ty hrozné pohledy jeho znepokojovaly, tušilat, že v nich ještě něco jiného spočívá, co se vztahuje k ní, ale nikdy se jí nepodařilo to uhodnouti, nadarmo si tím hlavu lámala a srdce trudila.

Bezesnou, smutnou to ztrávila noc. Beztoho ji již po celý čas jeho choroby tížilo, že on pro ni tolik učinil, více učiniti že již člověku pro člověka ani nelze, a ona že na nic přijíti nemůže, čím by se mu odměniti, ba čím by mu jen vděčnou snahu dokázati mohla. Za co ji asi pova¬ žoval? Za tvora bezcitného, oběti jeho zcela nehodného.

Hořce teď zaplakala nad svou neschopností ukázati se ochránci svému v pravé podobě, a modlila se upřímně k matce, aby ji přec osvítiti ráčila, co podniknouti má, aby to bylo k Michalově radosti a jeho štěstí.

Žádala si, aby jí vnuknutí to seslala co nevidět, by nemusila Míchala již nikdy viděti tak zasmušilého, jako dnes. Rozrývalt jí jeho zármutek duši. Snad by si byl přál, aby přec jen zajela na Mimoň, orodujíc tam za nebohý lid ještědský? Možná, že se na ni hněval, anat si to dala fa222 rářem vymluviti, a proto ony hrozné na ni pohledy? Zeptá se ho na to!

Usnula Alžběta konečně s úmyslem tím, ale nevykonala ho, ač měla příležitosti k tomu dost. Ztrávilit právě od onoho večera započínaje mnoho hodin denně jeden u pří¬ tomnosti druhého, mohli volně spolu zahovořit, o čem jim libo, zacházelť s nimi farář jak s dvěma hodnýma dětma, u nichž každá výstřednost holou jest nemožností, a přece nenalezla k otázce své jediného vhodného okamžiku.

Umístil farář Míchala k svému pulpitu, stojícímu vedle okna, kdež slečna vyšívala; uložilt mu, aby dokud vychᬠzeti nesmí, mu přebral a uspořádal balík starých listin.

Podrobovalt se Míchal své práci s velikou sice horlivostí a bedlivostí, ale s toutéž stálou mlčelivou zasmušilostí.

Kdykoli k němu se obrátila, pokaždé se setkala s tímtéž záhadným pohledem, jenž ji prochvíval leknutím, žena jí všechnu krev do tváří, a otázka obmýšlená zůstala jí přimrazena na rtech.

Takovýto pohled upíral asi jeho otec na krásnou Marii za onoho podvečera, když ženicha milovaného naposledy k lesu doprovodivši se blížila houští jej skrývajícímu, kdež na ni číhal, aby ji unesl.

Bylot v pohledu tom psáno písmem, kteréž Alžběta ovšem ještě řešiti neuměla: „Hřích, nehřích, jen když ty budeš moje."

Od oné chvíle, kdež zvěstovaly bubny rychtářův ve všech rychtách, že musí zítra celé panství na robotu, měl konečně Míchal otcova ducha. Mohlť s ním býti zeman zúplna spokojen.

223 I byltě zeman také se synem nad každé pomyšlení spokojen, pravě si, že zasluhuje veškeré lásky, již k němu vždy v srdci choval. Vyzul se zeman ponenáhlu ze všeho, co jindy Luhovské vyznačovalo a zdobívalo přede všemi rody jinými; jen v jednom zůstal předkům svým věren, v příchylnosti k potomkům.

Posílalt si zeman občas pro zprávy na faru, dovídaje se od posla vždy ještě vedle toho, kterak Michalovo zdraví pokračuje, jak se mu tam i jinak daří. S potěchou vzrů¬ stající slyšel, jak velice synovi každý tam přeje, že se pan farář dosud ani od něho nehne a jak blahosklonně i slečna k němu se chová, dovolujíc, aby ochranitel její u téhož s ní jídal stolu a nabývaje sil, v jedné s ní se zaměstnával síni, jako by nebylo žádného rozdílu stavu a jmění mezi nimi.

Jak rád by se tam byl zeman někdy podíval, aby to vše na svoje vlastní oči viděl a v pohledu tom se pokochal; avšak ukrotila dychtivost jeho vždy obava, že by mu mohlo mimovolně neb náhodou uklouznouti slovo, upozorňující syna, patrně již v sítích slečniných chyceného, na to, co s ním se děje, a probuditi v něm snad na novo veškeré jeho směsné a svéhlavé vrtochy. Odepíraje si s těžkým srdcem radosti té, ponechával dozrání žádoucí choulostivé oné zále¬ žitosti šťastnému osndu svému, naň se všech stran teď právě co nejpříznivěji se usmívajícímu.

Meltě zeman vlastně příčinu býti s celým světem tak spokojen jako se synem, otáčel se mu okolo prstn až milo.

Sám tím býval někdy překvapen, kterak se mu vše podᬠvalo hravě. Nikdy by se nebyl nadál, že právě k posledku, kdy očekával obtíží největších, vše samo seboa pospěje ku předu, slibujíc mu zakončení nejutěšenější, nejslavnější. Ne224 musil již ani bdíti, aby ovoce jeho dlouholetého, neúnav¬ ného, potměšilého se přičinění mu neušlo, již stál pod stro¬ mem, s něhož na něj se usmívalo, již po něm sahal, již je cítil v hrsti; nezbývalo než je utrhnouti a konečně na něm si pochutnati.

Musil justiciar zemana přec jen pozvat k oné umluvené v kanceláři prohlídce, ač se tomu bránil, jak dlouho mohl, přehazuje v ní noc co noc vše na novo a převracuje ji v pravém smyslu slova rub na rub. Zůstávalo však usilovné jeho pátrání a hledání bez nejmenšího úspěchu, a přec si byl vědom, že se podíval do každé přihrádky, do každého šuplete, do každé knihy a balíku, obraceje každý v nich list.

I vracel se k důmince při jejich tehdejším hovoru mozkem mu prokmitnuvší, zdali totiž onen Luhovský tenkráte přec jen patent neodcizil? Zdáloť se mu ovšem, že není zeman schopen po tolik let nevyužitkovati takové příznivé příleži¬ tosti zavděčiti se pánům neb sedlákům, prodav jej té neb oné straně, ale možná také, že se mu nezdála k tomu doba nikdy tak vhodná jako právě teď.

Umínilt si justiciar, že bude zemanovi jak náleží hledět na prsty při hledání, neopouštěje ho ani na jediný okamžik, co v kanceláři se obmešká.

Snad by se nebyl zemanovi jeho uskok přec jen pro tenkráte vydařil dle přání, kdyby mu nebyl sám hrabě mimovolně k tomu dopomohl. Vyskytl se z nenadání právě v ten den v zámku, a slyše, že justiciar se zemanem jakési věci v kanceláři do pořádku přivádějí, šel se k nim podívat.

Okamžiku toho, kdež se justiciar nevyhnutelně k hraběti obrátiti a pokloniti musil, použil bleskovou mrštností, aby patent z rukávu pod houf starých, zetlelých účtů všoupl, odkud jej několik minut později vítězně hraběti na očích 225 zas vytáhl, položiv mu jej k nohám. Hrabě byl nenadálým tím nálezem tak potěšen, že zemanovi beze všeho smlouvání vše povolil, čeho si byl tehdáž na justiciárovi vyžádal. Co mu záleželo vlastně na kusu kamenité stráně, kamž mohl člověk leda vyhnat stádo koz? Jiného teď již beztoho ne¬ byly ty lány podle hor se táhnoucí, k nimž se zeman hlásil co k části statku druhdy rodinného. Páni vyrvavše je tehdáž Luhovským za taxy povinné dlouho jich neužili, za krátko je musili nechat spustošit z téže příčiny, pro kterou teď hrozila spousta panství Mimoňskému, scházely jim ruce k práci. Proměnily se časem louky v močály, pole se za¬ nesla kamením a pokryla se křovím, avšak zeman toho všeho se nelekal, vědělt, že vše za krátkou dobu pod vládou jeho zas se vzpamatuje a patřičně oživí, něco jiného že z toho pak bude, než jen rejdiště pro kozy.

Co se týkalo nejvroucnějšího přání zemanova, tož dělal hrabě k nevýslovné zlosti justiciárově ještě méně okolků.

Ihned se zemanovi zaručil, že bude starý jeho erb znovu zkoumán a potvrzen a synovi zajisté na základě jeho patent oficírský poskytnut. Byla prý právě velká nouze o mladé schopné a udatné důstojníky, a že jest jeho syn udaten, to již prý dokázal na faře, jak pan hrabě velmi milostivě dodal, tvrdě, že jen pouze za hrdinskou obranu jeho neteře si ostruh rytířských zasloužil.

Stalo se tedy přec jen konečně, čemu se byl justiciar zlostí žloutnoucí tak dlouho posmíval, co míval za holou nemožnost — dopomohl zemanovi k obnovení jeho šlechtictví, kterého, ač se mu smál, přec tak srdečně mu záviděl.

í nemohl se zeman prese vši dosavadní opatrnost zdržeti, aby nebyl na justiciára, tetelícího se záští a ne¬ návistí, uvrhl pohled plný vítězoslávy — arci nevisel dosud K. SVĚTLÁ Nemodleme. 15 226 erb nad vraty dvora Luhovského, ale jak dlouho to mohlo ještě trvati? Do šťastného vyřízení otázky Mimoňské; bez¬ toho dříve nehodlal od hraběte ničeho přijati. Byli by lidé na to ukazovali, pozbývajíce k němu důvěry, jako tehdáž, kdež jim zrazoval, aby povstání se neúčastnili. Ještě nebyl na to zapomněl, ještě jim to neprominul.

Skromností tou zdánlivou si hraběte ještě více získal.

Rozloučilt se s ním, slíbiv mu, že bude nad synem jeho ruku držeti jako nad vlastním příbuzným, staraje se, aby postupoval výš a výše, podaří-li se záležitost s Mimoňskými šťastně zprostředkovati. Málo scházelo a snad by byl ze¬ manovi i přislíbil, že se mu postará o snachu bohatou a urozenou, tak si jej vzal do lásky.

Přál si hrabě proto tak důrazně, aby vše s poddanými v mírnosti se vyřídilo, jelikož chodily z Francie zprávy pořád špatnější, kteréž prese vši opatrnost, s níž mezi panstvem se tutlaly, přec jen mezi lid vnikaly. I vysloveno u dvora přání, aby hleděly vrchnosti s poddanými v době tak choulostivé se porovnat, nedráždíce je zbytečnou přís¬ ností, by snad nepřišlo opět k výjevům tak nemilým, jako před císařem Josefem, jejichžto dosah nebyl za takových poměrů ani k předvídání.

Dle všeho šlo zemanovi na jevo, že hrabě dosud Je¬ štědským nevěří, ač si od té doby jeho to zásluhou zcela poníženě počínali. Pousmált se tomu, nemusil se jich hrabě věru již báti, co Luhovští k nim nedrželi. Co pořídili tehdáž bez nich táhnouce na Prahu? S hanbou přišli zpět, jinak by to bylo zajisté dopadlo, kdyby byl jeden z nich se udělal jejich vůdcem, jak to jindy bývalo. S Luhovskými přišli o svou hlavu. Co zaniklo v rodině té símě odporu proti 227 nadvládě jedněch nad druhými, proti útlaku myšlenkovému, bylo po této setbě v celých horách veta.

Nelhal tedy zeman, ubezpečuje hraběte, že může po¬ kojně spáti, vše že půjde, jako na šňůrce, byl o tom sám přesvědčen. Věděl, jaký to ted mezi lidmi vane duch, bude-li s nimi práce veliká, neb dají-li si říci bez šatlavy a skřipce, aby se uvázali v dvojí otroctví.

Nikdy nebyl Luhov tak navštěvován jako právě nyní; večer co večer zabloudilo tam aspoň několik občanů. Šeptali si tajemně pod oltářem v rohu s hospodářem, aby to če¬ ládka u krbu neslyšela. Ač neslyšela'čeládka, oč se jedná, přec to vždy uhodla, na sebe významně mrkajíc. Vždyť znepokojovalo to, co sousedy k zemanovi dohánělo pro radu, celé hory, nebylo baráčku, kde by si nebyli o tomtéž šeptali jako na Luhově u červeného stolu. Zeman sousedy poslouchával vážně a zamyšleně. Mysleli, že si věc, na niž si stěžují, tak tuze k srdci připouští; zatím on zpytoval, zdali nejsou strůjci jejímu na stopě, neuhodl-li posud ještě nikdo, kdo vlastně v tom všem má ruku. Nikomu z nich však o podvodu jakémsi ani se nezdálo. Jejich zaslepenost byla mu ted odměnou za to, že vždy tak horlivě se staral, aby pověrčivost hluboké zapustila kořeny v mysli jich všech.

Dlouho to drželi lidé jeden před druhým pod poklič¬ kou, žádný se nechtěl první s tím vytasiti, že cosi kromobyčejného, hrozného pozoruje. Konečně se to nedalo již utlumiti, pohnutí myslí bylo příliš veliké a hluboké.

Jednou večer přišla místo několika jen sousedův celá tlupa sedláků k zemanovi se steskem hlasitým na to, co se 15* to děje, a s otázkou, kterak se zachovati a co podniknouti, aby se tím zaříkalo zlo nad celou krajinou planoucí.

Nedaleko zámku mezi lukami stála u potoka socha sv. Jana Nep. Bylať to první socha toho svatého v onom okolí, dali si ji sedláci jemu na počest sami na svoje útraty zhotovit a postavit, čím nabyla pro ně zvláštního významu.

Zdálot se jim, že jim jest sv. Jan tím jaksi zavázán, po¬ vinen se jich v nebi ujímati za to, že jej tak poctili před jinými svatými na zemi. Především teď vždy k němu s pros¬ bami svými se utíkali, přesvědčeni jsouce, že za ně se zvláštní laskavostí a přízní se přimluví. Také prý povždy tak učinil, jak se mezi lidmi proslýchalo. Kdo u jeho sochy se pomodlil, býval obyčejně vyslyšen. Málokterá minula tedy hodina ve dne i v noci, aby nebyl někdo na dřevěném klekátku mezi lipami, nad jeho sochou svoje větve spojivšími, ve vroucí modlitbě prodléval. Často se tam sešlo mnoho pobožných najednou, kteří trpělivě třeba celou noc jeden na druhého čekali, aby na klekátku se vystřídali.

Krátce svatý Jan nad potokem stal se patronem celé krajiny, žádná socha v celém okolí nepožívala té důvěry, lásky a pověsti mezi lidmi, jako socha jeho, u níž druhdy prý i znamenité zázraky se udaly a lidé mívali viděni do budoucnosti i minulosti, čímž přišly mnohé záhadné věci na jevo. Kdož se mu svěřil, býval jist, že jest jeho záleži¬ tost již na pólo vyřízena, a nebyla-li vyslyšena, tož s touže důvěrou a zbožnou úctou věřil, že by mu bylo vyplnění její jen k zlému sloužilo, a zas vřelé díky vzdával opatr¬ nému svatému, jenž jsa přítelem, rádcem a těšitelem všech, byl téměř viditelným božstvím celých hor.

Jakž nemělo tedy vše býti vzhůru, když bývali pobožní u sochy v modlitbách vyrušováni bolestnými vzdechy a pře1 229 lítostným, až srdce rývajícím kvílením? Když viděli málo jen kroků od sebe hopkovati děsná, chechtající se světélka a bludičky? Když pozorovali podle křoví u potoka blouditi bílé a černé postavy a na potoku plouti příšery, napolo lidskou, napolo zvířecí podobu mající? Jak již praveno, každý s tím, co viděl a slyšel, co jej u svatého Jana po¬ tkalo, na počátku se tajil, aby v tom jiní nespatřili zvláštní snad nemilost zbožňovaného svatého k jeho osobě, ale když se tatáž věc téměř každému, kdož tam tudy se ubíral, přiházivala a konečně k dovršení hrůzy a zděšení zpozorovali lidé na tváři sochy i stopy krvavých slz, které se ničím smýti nedaly, tu se rozléhal jeden zoufalý výkřik po celém pohoří, že bůh od jeho nešťastných obyvatelů zcela neza¬ slouženě se odvracuje, a ženy, počínajíce si jako šílené, do¬ nutily muže k jakési společné úřadě.

Uchýlili se, jak samo sebou se rozumělo, k zemanovi, jenž, jak si lidé vypravovali, si věc tu prý více ještě při¬ pouští, než všickni ostatní. Tak aspoň se zdálo každému, kdož o ní s ním si zahovořil. Podobalot se, že jej to nejen bolí a trápí, ale i zahanbuje, že se cosi podobného v jeho krajině děje. Zajisté již o tom přemýšlel, co to vše znamená, a zkoumal, co by bylo přiměřeno činit. Ó nechť zkoumá, radí a poroučí, bylit lidé na vše odhodláni, každé oběti se chtěli podrobiti, bude-li jim tím zas otevřen přístup k orodovateli, k němuž ted se přiblížiti ani si netroufali, stra¬ chujíce se, aby se nestali kořistí oněch temných, děsných mocností, jim cestu k němu zabraňujících.

„Mám za to, že bychom měli především svoje svědomí zpytovati, zdali jsme přec jen my sami nedali k tomu pří¬ činu, že se náš dobrodinec tak velice zarmoutil, až krvavé slzy roní a patrně již nad námi ruky nedrží, dovoluje zlým 280 duchům mezi námi se objevovati a nás pokoušeti," radil zeman sousedům znepokojeným se svou nejskroušenější tváří, nabyv otázkami lstivě prohozenými o tom jistoty, že nikdo netuší, že on jest s písaři zámeckými všeho toho povyku původcem. Oni kvíleli skryti v houštinách okolo potoka, oni tam bloudili zahaleni v temné pláště neb prostěradla, oni zapalovali síru a smůlu na pěšinkách, kudy pobožní domů ubírati se musili, i příšery na vodě plující byly dílo jejich rukou. Dělo se tak tajným rozkazem hraběte na ubezpečení zemanovo, že jen tímto prostředkem jest s to pohnouti lidi k tomu, čeho vrchnost si žádá, a provésti vše bez přísnosti a násilí zjevného.

Lidé zemanovi ihned pokorně svědčili, a on je nechal trpělivě sem tam hádati, co je příčinou žalu a hněvu zbožňo¬ vaného jejich patrona. Předvídal, že na nic nepřijdou, ač chudáci se namáhali dosti. Vždyť jim nezbývalo pro sa¬ mou práci ani k hřešení dostatečného času, činili se v potu tváře od slunce východu až hluboko do noci, bez modlitby nikdo nelehal, nikdo nevstával, bez kostela nemohl teď již nikdo z nich býti, za nejstrašlivějšího počasí škrábali se lidé z nejodlehlejších lesních samot v neděli na ranní, na kᬠzání, k zpovědi a roráty. Střídmí byli z nutnosti a pokorní z unavenosti. Ovšem stávalo se někdy, že si někdo z nich, jsa jakýmsi domácím neštěstím stižen, neb vlezlo-li mu do hlavy, proč se vlastně tomu světu zrodil, přihnul, aby na to zapomněl, a snad při tom i notně se popral, ale tak se bylo dělo vždy, nebyly případy podobné nic nového, právě teď výjimečného. Snad byli ale nějací tajní hříšníci mezi sousedy, kteří spáchali zločiny svatému dobře povědomé, o nichž neměl nikdo jiný tušení. Chtěje, aby přišli k vy¬ zrazení a potrestání, trestal všechny.

281 Podezření takové prosknkovalo hned od počátku oněch úkazů a zavinilo již množství hněvů a svárů, hrozíc dáti jitření tomu ráz velmi povážlivý a nebezpečný. Jala se jedna rodina hloubati o minulosti druhé, přemýšleti o tom, co se tu i tam obzvláštního udalo, přemítati o případech zcela jednoduchých a přirozených, v nichž nikdo dříve nic neviděl, v kterých však teď bylo spatřeno cosi závadného, kalného.

Spojovalo se, co nemělo nejmenší souvislosti, přidávalo se k tomu, na co by si nebyl nikdy jindy člověk zdravých smyslů vzpomněl, a upletlo se z toho cosi neslýchaného, v čemž konečně se objevoval prý kořen oněch záhadTotéž se opakovalo tento večer u zemana, počali sou¬ sedé, nemohouce se nikterakž dopátrati, co asi zavinuje nevůli svatého, na sebe podezřivě a hněvivě pohlížeti, ža¬ loby, obvinění, udávání všeho druhu skryté ve větách pro nezasvěceného obsahu temného, ale tím jasnější pro ty, jichž se týkalo, ozývaly se tu a tam, brzo se ozývaly ode¬ všad. Netrvalo dlouho a pronášely se bez obalu a zdržen¬ livosti, metal je jeden druhému zcela zjevně a nešetrně do očí. Byl by z toho všeho zajisté vyšlehl plamen neuhasitelný nešváru všeobecného, nesmiřitelného, kdyby se nebyl zeman do toho vložil v čas.

„Poslyšte, sousedé mnohováženl, co mi to na paměť vstupuje," snažil se zažehnati vzmáhající se bouři. „Zdaliž pak jsme se neprohřešili tím, že nikdo z nás ještě na to nepomýšlel, děkovati se všemohoucímu, že nás v čas moru, okolo nás krutě zuřícího, tak viditelně chránil?"

Sousedé se zamlčeli.

„Pohledněte na Mimoňské; kdož neviděl jejich bídu na vlastní oči jako já, když jsem tam byl tuhle na komis V 232 povolán, nemůže si ani představiti, jak jim je a jak jim bylo."

Vlny burácejícího hněvu se počaly poněkud tišiti při vzpomínce na onen ubohý lid.

„Zdá se mi, bratři přemilí, že není žádný jednotlivec mezi námi tím hříšníkem, jenž jest příčinou hněvu a žalu našeho svatého, divotvorného patrona, před nímž hluboce svoje čelo skláním za veškerá dobrodiní nám prokázaná, nýbrž že jsme se prohřešili my všichni stejně jednou a toutéž vinou."

Vlny se zas počaly zdvihat a čeřit, ale zeman jsa ta¬ kovým výstupům po tolik let zvyklý, nedbal toho, pokračuje: „Mámt za to, že se hněvá na nás svatý Jan pouze za naši netečnost. Zajisté mu již bůh vyčítal, za jaké to ne¬ vděčníky se u něho vždy přimlouval, když minul den po dni a nikomu z nás na mysl nepřišlo, vzdáti mu díky za jeho ochranu a podati mu za ni obět vhodnou, patřičnou.

Naše vrchnost již dávno na to pomýšlela, postaví pan hrabě za to, že z rodiny jeho nikdo moru nepodlehl, panně Marii kapli. Tak činí vrchnost, a my sprostáci ani si nevzpome¬ neme, že jsme bohu také k nějakým díkům zavázáni. Dobře má svatý náš patron, že dovoluje zlým duchům, aby nás strašili, a pranic se mu nepodivím, dovolí-li, abychom se stali jeho obětmi. Nezasloužili jsme si jiného za tu svou pýchu a lenost k nebi volající."

Důvody zemanovy byly znenáhla jednohlasně za pod¬ statné uznány. Ano tak to bylo, jak on pravil, svatý Jan krajinu zdejší chránil před morem, odvrátil od ní přímluvou svou vznešenou onu hroznou metlu, a nikomu na mysl ne¬ vstoupilo, aby se mu byl za jeho prostřednictví a bohu za jeho milost děkoval. Přestal tedy takové nevděčníky chránit a opatrovat, ponechávaje je osudu jejich, nebráně více zlým mocnostem na ně číhati a o jejich duše se pokoušeti.

Příčina oněch strašných výjevů a krvavých slz svatého byla tedy šťastně nalezena a za jedině pravdivou uznána, čímž se svalilo hrozné břemeno viditelné s prsou všech pří¬ tomných, avšak teď nastávala otázka jiná, neméně palčivá a důležitá, co činiti ku smíření svatého a jaký podati bohu důkaz kajícné oddanosti a zároveň vděčnosti okázalé? Musilo se díti cosi velikého, to nahlížel a chtěl každý.

Zeman žádal sousedy, aby činili návrhy, kteréž se také ihned sypaly. Jedni chtěli, aby byla svatému Janu postavena socha jiná, krásnější, nádhernější, čemuž ostatní ale odpo¬ rovali, namítajíce, že by tím ta stará, pravá, divotvorná přišlá o svůj význam, druzí zas si přáli, aby celé panství podniklo najednou velikoiepou pout kamsi do cizí země, třetí strana byla zas pro půst veliký, čímž ale ihned pro¬ padla. Vyčítáno jí, že půst mají lidé den co den, nebyl by prý ničím zvláštním a záslužným.

Zeman nezavrhoval žádného mínění, nýbrž každé dosti dlouho rozebíral a teprve když ostatní proti němu hlasovali, přešel k návrhu jinému, přidávaje však předešlému vždy cosi pochvalného. Teprve když již nikdo ničehož nevěděl, a všichni naň počali pohlížeti a dorážeti, aby on také něco pronesl a poradil, vlastně aby on nzel těch pochybností a zmatků dle zvyku dávného přeťal, vytasil se se svým nᬠhledem, napřed však dlouho se ohrazuje, že nikoho tím, co pronese, ni uraziti, ni zlehčovati, ni k něčemu, co se mu nelibí, přemlouvati nechce, že se pouze cítí povinna k žádosti všeobecné, tak určitě pronesené, povědíti svoje pravé smýšlení.

'234 „Mám-li vám vyjeviti, co si v pravdě myslím," počal za nenapjatější pozornosti všech, zamhourav si několikrát na všecky strany, „tož se mi vše to, co teď od vás jsem slyšel, zdá jaksi nepatrné, bezvýznamné, spíše ještě na urážku zarmouceného a rozhněvaného našeho svatého dobrodince, než k jeho oslavě navržené. Jen si to jak se patří ještě jednou rozvažte, co by se bylo s námi se všemi dělo, kdyby byl onu hroznou metlu, nejhroznější to ze všech, jíž nás bůh pamatuje na naše hříchy a za ně pokutuje, na nás do¬ pustil. Byli bychom přišli o ženy, děti, nebo bychom byli sami svým rodinám odešli, zůstavujíce je bez ochrany a podpory, bídě nejsvrchovanější, neb veškerá práce domácí a polní byla by zůstala neudělána, i dobytek by byl začal padat nedostatkem píce a opatrování. Jen nechť se jde ten, kdož se domnívá, že nadsazuji, na Mimoňsko podívat, nechť počítá, mnoho-li tam jest prázdných stavení a v kolika z nich hospodaří místo rodičů osiřelé dvanáctileté děti, které, vyhánějíce jedinou jim pozůstalou krávu neb kozu na pastvu, živí se pouze jejich mlékem, nechť počítá, mnoho-li dětí, k práci takové ještě nedospělých, zaniklo hladem a zimou. Nechci, aby mi někdo věřil, než se přesvědčí, a až se přesvědčí, jak to tam stojí, tož mi dá zajisté pak za pravdu, že se svatému Janu za odvrácení takových hrůz a strastí neodsloužíme ni sochami, ni postem, ni poutěmi."

Nemusil se jíti nikdo na Mimoňsko teprve přesvědčit, každý měl příležitost viděti kus té bídy, kus té pohromy, již zeman líčiti se snažil, a hrozil se toho, co ještě přijde.

Musil nastati ještě větší hlad a úmrtnost, zůstanou-li dvě třetiny panství ladem ležet. I vrchnosti hrozila nesmírná při tom škoda.

235 „Nuže, zdali pak je nám ještě potřebí, abychom dále přemýšleli, kterak se svatému Janu odměníme?" tázal se zeman, rozhlížeje se s uspokojením po tvářích dojatých sousedů. „Vykonejme skutek křesťanské lásky na těch ne¬ bohých, tím bohu nejlépe posloužíme a zároveň i jim, i vrch¬ nosti, kteráž bohem nad námi na místě jeho postavena jest, aby nám viditelně panovala. Složme se, učiňme sbírku oděvů, obilí, peněz —" Návrh ten se líbil rozhodně všem, ale méně zámožní a zcela nemajetní začali hořekovati, čím že oni přispějí, když sami nemají jiného oděvu, než který nosí, a jen tolik v stodolách, aby sami hladem nepošli.

Zeman se jal přemýšleti, v „Víte-li co, nemňžete-li oněm bídákům ničím přispěti, aby vás to samy nebolelo a vám v stavení pak nescházelo, tož jim vypomáhejte prací. Bude jim to snad ještě vítanější a platnější podpora než nějaký kus šatu, neb groš peněz.

Můžete to posoudit sami podle sebe, co by vám bylo nej¬ milejšího v takovéto době?"

Uznalt každý, že jest na Mimoni především potřebí pilných rukou, aby pozemků opuštěných se ujaly, by tím byl zamezen hlad, hrozící celé krajině většími ještě strastmi než mor. Nahlédli všichni, že by pomoc v ohledu tom jim šla nade vše, a mnozí, kteří chtěli přispěti oděvem neb po¬ travinami, umiňovali si, že pošlou tedy syna neb pacholka, neb že se tam vydají sami na několik dní na práci dobro¬ volnou. Zeman se zavázal, že tam pošle pacholka a celý potah.

„A ten, kdož se rozloučí na těch několik dní se ženou neb se synem, posýlaje jej místo sebe na Mimoňsko, nechť si při tom pomyslí, jak snadno se mohlo státi, že by se 236 byl musil rozloučiti s manželkami i dětmi navždy, nechť nelituje, co mu tím ubude ve vlastním domě na práci před¬ stavuje si, jak by mu bylo, kdyby mu nebyl nikdo z ro¬ diny zůstal, s kým by si mohl teď na pole vyjít. Počínejme si tak vůbec, jak bychom my chtěli, aby v podobném pří¬ padu s námi jednáno bylo, dejme příklad dobročinnosti a ochoty, abychom se mohli k němu jednou v čas nouze a potřeby odvolati a žádati, by nám bylo stejnou měrou splaceno," poučoval a napomínal zeman slavným, pohnutým hlasem.

„Podle toho bychom se vlastně tedy pro letošek uvazo¬ vali v robotu dvojí," přerušilo mu několik všetečných hlasů jeho dojemné kázání.

„Chcete-li bratrskou službu tu nazvati robotou — pak ovšem," pokrčil zeman chladně rameny.

„Nechtějte to kazit," zakřikly tazatele ty hlasy jiné, „jsme rádi, že jsme na něco přišli, čím vyvázneme z toho trápení."

Ale nedaly se ony nepohodlné hlasy tak snadno za¬ křiknouti, pokračovaly, nedadouce se másti strašlivým mhouráním zemanovým. ', „Jmenujme to tak či tak, službou bratrskou, obětí bohulibou, robota z toho všeho přec jen vždy koukat bude.

K dvojí robotě se uvoliti, jest horší ještě než mor čekati.

Pohltí mor člověka aspoň za několik dní a robota hubí člověka několik let, umírá, umírá a umřít nemůže. Jak půjdeme jeden rok Mimoňským na pomoc, vezme si to vrchnost v obyčej a co jsme konali z útrpnosti jednou, bu¬ deme musit konat z povinnosti povždy, kdekoli se jí bude nedostávat lidí, nás tam vyšle. Rozmysleme si to, sousedé, než takovou věc si začneme."

237 „Ano, rozmyslete si to," svědčil jim zeman, „vždyť není s tím právě na spěch. Upozorňuji vás ještě ale na jednu věc než se rozejdeme: To, čemu se teď bráníme, může nám vrchnost poručiti každou chvíli."

„Ale my jí nemusíme vyhověti."

„Musíte."

„Nemusíme."

„Podle patentu musíte."

„Ale ona patentu nemá."

„Má, má," křičeli ti, kdož dali návodem zemanovým kancelářskému propitné, aby jim pověděl, jak to přec jen s patentem ted stojí. „Měla vrchnost patent v Praze v archivu založený, ale hrabě jej tam dál vyhledat a přivezl jej před nějakým týdnem sám zas do zámku. Nepřivezl jej nadarmo, zeman dobré má tušení, budou nás chtít k výpomoci do¬ nutit. Patent bude čten, uvidíte."

„Budeme se vzpírat, dvojí robotu nemají nikde —" „Pozvou si páni na vás vojsko, však ještě mnohý z vás pamatuje, kterak se s ním dělo tehdáž u Chlumce. Proti vojsku nepořídíme ničehož."

I nahlíželi konečně pravdu výstrahy té všichni, a v sednici se rozléhalo bědování a nářek. Všem již bylo prý jasno, proč hrabě patent z Prahy přivezl, i divili se, že dříve na to nepřišli, jak si bude chtít vrchnost v nynější své tísni pomáhat. Neudělá na panství žádný dluh, jak se dříve pro¬ slýchalo, schodek jí hrozící uhradí Ještědští svými mozoly, potem, krvi. Co jí záleží na několika životech lidských, kteří padnou za obět, co na štěstí rodinném, ježto tím zničí, co na škodě, již utrpí každý, jejž tam vyšle, na svém ma¬ jetku ! Ona má právo poroučet, bůh sám nad lidmi ji po¬ stavil, aby jim panovala, vzpoura proti ní a reptání tolik jako vzpoura a reptání proti vládě nebeské. Nezbude, ó ne¬ zbude, než sklonit šíj, zakousnout zuby a poslechnout — sešli se sedláci, aby se uradili, kterak se sprostí zla jed¬ noho, a hle, již se valilo na ně ještě jedno, rovněž tak hrozné.

„Již je to vyloženo, že na nás bůh zapomíná, že nás zavrhl a o nás věděti nechce," stkali mnozí sousedé jako malé děti, „nikdež na světě není tak zle jako u nás, nikde takového trápení, nikde takových břemen. Po celý rok tu máme větry, v zimě sněhu na sáhy, v letě přívaly a bouřky, a půdy samé kamení, desetkrát více síly musíme ke každé práci přiložit než všude jinde lidem potřebí, žádný z nás neví, mnoho-li dni má vlastně do roka robotu, musí jít, kdykoli rychtář zabubnuje, a teď se má sám hlásit k ro¬ botě ještě jedné, a nepřihlásí-li se, tož ji páni naň uvalí ještě horší a krutější. To již není k snesení, ó kéž by při¬ šel ten mor, kéž by se k nám přehoupl přes ty lesy Mimoňské, aby nás vyhladil. Budeme jej vítat, nikoli co metlu, nýbrž co milost boží."

I děsili se ostatní sedláci těchto slov, a volali takto bědující k pokoji co rouhače a zas hrozil vypuknouti pla¬ men sváru všeobecného. Zažehnal jej zeman opět novou lstí.

„Nechci nic říci a také nic neříkám," ohrazoval se s pokryteckou důvěrností, „ale byla-li kdy některá doba příznivá k zrušení patentu, tož je to doba nynější. Nechť mne však nikdo za slovo nelape a na úřadě neudá. Co po¬ vídám, sám ze sebe povídám, není to jiného, než takové jen se domnívání."

„Jen dál, jen dál," vybízeli sousedé zemana plní na¬ děje. Jak začal takhle se ohrazovat, tož vždy věděli, že v zámku cosi důležitého slyšel, co jim chce napovědět, vymlouvaje se, že je to pouhá jen z jeho strany myšlenka, kteráž maně hlavou mu prolétla.

„Usjednotíme-li se vypomáhati Mimoňským, tož tím vykonáme skutek bratrský, obět bohumilou, věrnou službu poddaneckou, vrchnosti a každému se zavděčíme, na všecky strany dobrou vůli a šlechetné srdce projevíme. Zdaž by se pak neviděla vrchnost nucena před bohem i všemi lidmi uznati naši obětavost? Již by jí nikdo nevěřil, že jsme buři¬ čové a potměšilci, a císař pán sám by jí poručiti musil, slyše o nás, aby u něho zakročila o zrušení patentu. Troufám si však tvrditi, že nahlížejíc jeho zbytečnost, sama by patent k zružení podala."

„To je pravda, to je pravda," voláno, „nahlédne-li vrchnost, že je patent zbytečný a dá-li jej zrušit, tož se zbavíme pro všechny časy aspoň na dobro jedné hrůzy.

Zmizí ten meč nad našimi hlavami stále se vznášející."

„Uvidíte, že to vrchnost neudělá," pochybováno ze strany druhé, „neslýcháno, aby se páni kdy sami vzdali kusá práva svého. Nepoddávejm« se jim, dokud nemusíme, aby nás jednou děti naše za to neproklínaly, že jsme se sami znali k povinnosti nové, nám nenáležející. Může nás vrchnost jen donutit k robotě na našem panství a nikoli na jiném, kamž nepatříme."

„A co nám to bude plátno, nepůjdeme-li na Mimoňsko, uvalí-li za to zde na nás robotu každý den? Nemusili jsme teď uprostřed zimy všichni najednou tři dni po sobě na práci? Je to věc patřičná? Mohli jsme se jí opřít? Chce vrchnost pouštět hrůzu, to je patrné. Přihlasme se probůh sami, že budeme Mimoňským pomáhat, snad bude k nám přec milosrdnější, než kdyby nás tam musila dohnat sama," 240 radila nejsilnější mezi sousedy strana a po dlouhém marném ještě rokování, odporování konečně při usnesení tom zůstalo.

Druhého na to dne došli nejváženější sousedé k justi¬ ciárovi, aby panu hraběti jejich nejponíženější návrh, vypo¬ moci dobrovolně Mimoňským, předložiti ráčil. S jeho laska¬ vou odpovědí přinesl posel tajný, jen zemanovi srozumitelný vzkaz, aby se o vybytí synovo nestaral, a koně že mu pošle hrabě pro něj taktéž z vlastní maštale.

Ustanoveno, že se ono usnesení důstojným způsobem oslaví službami božími, s nimiž bude spojeno opomenuté díkučinění za odvrácení moru. Tot se samo sebou rozumí, že se slavnost vykonati mělo u sochy svatého Jana.

A hle, sotva se rozneslo, co Ještědští hodlají a co se díti bude, již se to začalo v okolí tišit, slzy zmizely samy s tváře uraženého svatého, postavy děsné, ploužící se v jeho okolí, taktéž zmizely, neukazovalo se již nic šeredného ni na cestách, každý mohl pokojně k soše a od sochy. Umlklo kvílení a bědování kolem ní a mnoho osob přísahalo, že slyšely po několik nocí tak krásné u ní zvuky, jako kdyby kdosi hrál na zlatou harfu.

„Příští neděli máme svatého Josefa; slavné se bude odbývati v ten den požehnání a kázání dole u svatého Jana nad potokem," zvěstoval zeman své ženě. „Potrvá-li nám do té doby nynější povětří, tož se bude u nás vše zelenat a sníh zůstane jen na horách ležet. Uhodla jsi, že budeme míti letos brzké jaro."

Dálena sebou trhla, bodl ji, připomínaje jí, že se za¬ číná sníh již ztráceti, za málo dní že sejí nebude dostávati 241 výmluvy, aby ještě déle odkládala svou cestu na faru. Ač měla dosti času připraviti se na onu osudnou pout, přec v ní ztropila dosud tutéž bouři nejodpornějších pocitů.

Jednou se jí nemohla dočkat a podruhé zase se jí bála.

Vítávala chumelenici od hor se přihnavši a každou stopu cesty zavívající a s povzdechem se odvracela od okna, vál-li venku vlahý větřík odměk slibující, a podruhé učinila zas právě naopak. Vzpamatovavši se, že jest pozorována, nutila se do úsměvu. Byl tak mdlý jako její pohled.

Bledla a vadla mladá zemanka na Luhově téměř vůčihledě. Již nevypínala svou hlavu tak pyšně vzhůru, jako když si ji muž přivedl do dvora co paní, již se nerozhlížela tak spokojeně, jako když každému v domě poručil, aby jí byl poslušen jako jeho samého, již se neusmívala tak ra¬ dostně jako z počátku, vychvaloval-li manžel její krásu, vykládaje při tom, kterak mu teď každý, s nímž se setká, pán, nepán, jeho domácí štěstí závidí, již jí netěšívalo hrabat se svévolně v plných předchůdkyně své truhlách a vše tam schválně rub na rub obraceti.

Vyseděla „hraběnka z psí kůže", jak ji čeládka mezi sebou jmenovati nepřestala, celou zimu na záhrobí u kamen; vřeteno jí odpočívalo v klíně a kužel zůstával netknutý.

Málokdy jen že si vzpomněla na práci a pak ještě nestálo její prádlo za nic. Trhalo se, nemohla je stará Veruna nikdy jak se patří smotati, nepřidávala je ani k ostatní přízi, vždy zvlášť na komoře je věšíc. Jakmile přišla že¬ brácká prosit o nějakou tu nit, hned jí strčila celé zemančino přadénko, jen aby přišlo z domu. Kdo ví, co se v těch uzlech jeho neskrývalo, a co by nebylo přišlo na toho, kdož by je byl dostal v plátně na tělo?

K. SVĚTLÁ : Nemodleme. 16 212 Bývalat mladá zemanka majíc oči přimhouřené a hlavu sklopenou, obyčejně pohroužena v hluboké snění, z něhož se vždy náhle a mnohdy i s hlasitým výkřikem vytrhávala.

Zůstávala pak sedět jako zdřevěnělá, tak pitomě a vyjeveně před sebe hledíc, jako by zrak její stíhal strašné jakési přízraky. Chodívaly její mdloby na ni teď nejen již večer, nýbrž i za dne, následujíce obyčejně na ony záchvaty „bláznovství", jako svoje přeludy o jakémsi štěstí budoucím, posypané černým pelem hříchu, dosud nazývala. Množily se, neb děsíc se jich, přec v sobě je vyvolávala.

Nejednou se dala jimi tak mocně uchvátiti, že vysko¬ čivši všecka opojena vyběhla nahoru na svou komoru, kdež chovala svoje tulácké šaty, a zastrčivši za sebou dvéře, jala se prohlížeti svoji kazajku. Mela v ní zašitou jedinou na matku památku, jediný to důkaz, jímž platně vykázati se mohla, že k ní náležela nejen dle práva božského, ale i lid¬ ského. Otec odevzdávaje jí památku tu teprve krátce před svou smrtí, byl se s ní do té doby před ní tajil, a důtklivě ji pak ještě žádal, aby v ní nikdy jiného neviděla než po¬ zůstatek svatý. Jen pod tou výminkou jí ji daroval a po¬ nechával.

Byl to list, matkou vlastnoručně manželu psaný jednou po těžké nemoci, jíž málem by byla podlehla. Býval otci tak drahým, že jej stále pod oděvem na prsou v pouzdře nosil, čímž se stalo, že jej na onom nuceném z myslivny útěku s sebou šťastně odnesl. Děkovala mu v něm jeho choť výrazy nejněžnějšími, přímo ze srdce vřele milujícího se prýštícími, za vši lásku a věrnost, popisujíc výmluvně, kterak ji oblažovaly a prosíc jej, aby v případu smrti její od ní přijal darem veškeré její jmění pro dceru jejich nade vše milovanou. Veliká pečeť s dvojím erbem byla na hed243 vábné niti pověšena na listině té, dodávajíc jí významu důležitého před úřady.

Nepřidržovala se Dálena v takovýchto chvílích otcova přání a rozkazu, jiného ještě než jen památku v listině té teď vidívala. Vždy dlouho a napjatě ji zkoumajíc, přemítala 0 tom, že svěřivši ji rukám obratným, by se jí asi stala vlastnicí hraběcího jmění, celých to houfů zlata, a kov ten divotvorný, všemohoucí že spojuje, upevňuje i roztrhává a .rozvádí zcela podle touhy a potřeby toho, jenž jím vládne.

Znalat Dálena mnoho odvážných a chytrých lidí ze své kočující dobrodružné minulosti, kteří by jí byli rádi za při¬ měřenou odměnu k dědictví jejímu dopomohli, stavše se prostředníky mezi ní a urozeným příbuzenstvem, ku které¬ muž se přihlásiti jí byl otec tak přísně zakázal. Vzpomnělat si na jistého starého žida, jenž znal veškerou tuzemskou šlechtu, cokoli on na starost si vzal, vše stkvěle provedl.

Věděla, kde jej hledati.

Ale jako zlými duchy pronásledována, slítla pak zas z komory dolů do sednice, kdež se vrhávala s takovou prudkosti v náruč manželovu, že se tomu každý přítomný vždy podivil, připisuje to jen její zvláštní k němu lásce.

1 on dával výstupům podobným výklad takový, nemálo lahoděn, přihodil-li se k nim svědek cizí.

Objímajíc chotě, žebrala jej Dálena ve svém srdci, aby zachrániv ji již jednou před hanbou, o níž by byli zvěděli jen nebožtíci, jí teď na novo zachránil před hanbou, o níž by musil tenkráte vědět celý ten široký svět.

Ale hněvivě a pyšně se vždy zas vztyčila, tyto myšlenky a city za šílenost prohlašujíc a těšíc se, vše to že pomine, až uhlídá Míchala robotovat.

16* 214 Bylat Dálena skutečně na cestě propadnouti šílenosti, hlásíc se rovněž tak urputně a svéhlavě k vylhané nenávisti, jak si zapírala opravdivou horoucí svou lásku.

Přihnala-li se hospodyně s takovým chvatem z věnčí a padla-li zemanovi omdlévajíc okolo krku, tož čeládka vý¬ znamně na sebe mrkávala. Bylo u ní již najisto postaveno, že se jí ukazuje duch nebožky zemanky, trápe ji i v noci.

Každý, kdož nebožku jen poněkud znal, třeba jen z řeči jiných, byl ihned prorokoval, že asi nástupkyni své mnoho pokojných chvil na Luhově nepopřeje, a tedy to nebylo ni¬ komu z domácích ani dost málo podivné, že „Ryska" ve svém štěstí teď tak vadne a bledne, a přáli jí srdečně, že své hojnosti lépe užiti a jí se těšiti nemůže. Jak živa ze¬ manka nikomu v dobrotě neustoupila, jakž by byla teď bez zápasu ustoupila takové vetřelkyni, jejížto povýšení na místo její bylo vlastně přímou urážkou její památky.

Zeman ale bral ženinu chorobu zcela střízlivé. Byiat zvyklá práci, stálému se pohybování na vzduchu, téď seděla celý den v sednici jako pták v kleci, neměla jiného na sta¬ rosti než dohlížet a poroučet, kterýžto pohodlný způsob ži¬ vota, jak šlo na jevo, jí nesvědčil. Byltě zeman jist, že se u ní vše zas poddá, jakmile se otevře nadobro jaro a mladá hospodyně začne s čeládkou chodit na pole. Někdy, prosvitlo-li slunce, jí domluvil, aby se s ním šla trochu projít k studánce pod habry, kamž čeládka chodíc pro vodu si byla cestu sněhem prokopala; ale jak o tom začal, hned si zakryla oči. Vyhýbala se studánce tak úzkostlivě a opa¬ trné jako zemanka druhdy starému ovčínu.

Po drahném čase pokryly se Daleniny líce zas ruměn¬ cem, když manžel k zprávě své o slavnosti dodal: 245 „Náš pan hrabě bude nejen sám také slavnosti příto¬ men, nýbrž pozve prý si k tomu i celé okolní panstvo a kněžstvo. Farář Světelský již je také pozván a slečna také.

Proslýchá se, že se dostaví také její pan otec z Prahy, aby ji jednou zas viděl, již sé mu prý po ní stýská. Je to ně¬ jaký veliký vojenský pán. Bude slečna korunovat svatou sochu. Sám jsem pana hraběte na to upozornil, aby slečnu zajisté pozval, bude to na naše lidi dobře působit, uvidí-li na svoje oči, kterak šlechtična tak vysokorodá, mladá, bo¬ hatá i krásná, se chystá vše to Bohu v obět dáti, jen aby se mu zalíbila. Nejsi-li proti tomu, tož hodlám na faru vzkázat, aby přijali pak po slavnosti u nás noclehem za vděk. V zámku, kdež bude ten večer ubytováno tolik panstva a hluku a lomozu ve všech koutech, zajisté by se nastávající klášternici příliš nelíbilo. Smýšlíš-li jako já, tož připrav slečně mou sedničku a faráři některou komoru."

Jak by nebyla Dálena s ním souhlasila? Tisknouc mu vřele ruku, což považoval zeman za důkaz vnitřní radosti, že bude u sebe hostit návštěvu tak vznešenou, nazvala ho v duchu svém zmítaném pravým pomocníkem svým, jenž kdykoli jí bývá nejhůře, se jí vyskytuje, aby z nouze ji vytrhl. Bylat návrhem jeho poskytnouti slečně pohostinství, náhle sproštěna své trapné na faře návštěvy, vše, co za¬ mýšlela, mohla ted odbýti tajně, bez okolků. Konečně se nebude před ní již objevovat kříž vedle vrat, na němž se stkvěje v zlatě chvála ctnostných rodičů ctnostné dcery, povalený rukou Draženého manžela v prach, pošpiněný opo¬ vržením všech okolojdoucích, konečně nebude již slyšet ozvěnu potupného smíchu těch na mezníku, že Míchal, jehož beztoho jen oni úkladně na ni nastrojili, tak dobře za ně bojoval v oné kruté válce, již jim byla vypověděla na vy246 hubení té které strany, konečně přijde poslední z nich k za¬ hanbení a pokoření její to rukou . . .

Co věděla Dálena, že nemusí za slečnou na faru, po¬ čala jaksi se zotavovati. Připraví vše k důstojnému uvítání hostů tak vzácných a v poslední chvíli se udělá tak ne¬ mocnou, že k ní nebude smět nikdo vejít. Vyhne se takto Michalovi, jenž zajisté neopomine doprovoditi svého veleb¬ ného hostitele a vznešenou svěřenku jeho. Věděla již, že se nebude musit do nemoci mnoho nutit, zalomcovala jí horečka, kdykoli si představila, co se ještě díti musí, než dojde vše žádoucího zakončení. Představovala si, jak jí asi bude vědoucí, že slečna na rulíku vyspává, a kterak ráno, až k ní služky přiběhnou, aby jí zvěstovaly, že nastávající jeptiška spatřivši vstávajíc mladého na dvoře ovčáka, ihned jej k sobě povolala a jej vybízela, aby ji přišel navštívit, a kterak zemana zve, aby se s ní svezl dolů do zámku, jehož hluku a lomozu se byla včera ještě ostýchavě vyhý¬ bala? Co jí povědí pak o Michalovi?

Farář a slečna vzkázali zemanovi svoje díky za po¬ zvání, přijavše je velmi radostně. Předešel je prý, sami jej chtěli prosit o pohostinství, nahlížejíce nemožnost vraceti se po cestách z jara rozvodněných a vymletých večer domů.

I pustili se na Luhově na zvěst tu do všemožných příprav, směřujících k poctění hostů tak vzácných a víta¬ ných, při čemž vyvinovala mladá zemanka takovou činnost, že se jí její černé oči za málo dní počaly svítiti skoro zas v starém lesku v bílé tváři, na níž okříval vadnoucí půvab v rozkvětu novém. Zůstávala někdy sama překvapeně před zrcadlem státi, pravíc si v tajnosti, jak krásnou by musila býti slečna, aby zůstala nezapomenutelnou tomu, na nějž 247 by se obličej z hladiny sklené na ni hledící v celé své milostnosti pousmál?

Vše, co měli na statku pěkného a pohodlného, snesla pro slečnu do sedničky. Urovnala ji pro ni zcela sama, nikdo nesměl na nic sáhnout, obzvláště ne na postel, již vlastnoručně vystlala. Bělaly se na ní stohy peřin jako venku ty hory, postlány kyprým sněhem, avšak lhalo to lože tou svou bělostností, zrádně lákalo k spánku, sladké odpočinutí slibujíc. Již byl zastrčen v hlavách jeho onen polštářek z modrého hedvábí, aby ta, kteráž na něm se vyspí, k doživotní se vyspala hanbě.

Již nepojede Míchal se slečnou nazpět do stínu lesů pučících, zůstane na Luhově s tak hlubokou ranou v srdci jako Adam . . .

Ale nezakrvácí se na ni jako Adam, vždyť měl slí¬ bený lék . . .

Což není slib tak svatý jako slib ? Či jest ten světější, závažnější, nezrušitelnější, jímž přísaháme člověku nesmiři¬ telnou nenávist, onoho, v němž k útrpnosti se zaručujeme?

A vytrhnuvši se mocně z nebezpečných úvah takových, Dálena zoufale počala nahlížeti, že se to uvázala v úlohu, síly její přesahující, tušila, kdyby si měla opět na srdce šlápnout, že by toho již nedokázala . . .

Meltě zeman s justiciárem k přání hraběte bdíti nad přípravami u sochy k příchodu hostů učiněnými, postarati se, aby tam byl vystavěn oltář nádherný, a zavésti všude patřičný pořádek, aby se slavnost v každém ohledu okázale 248 a bez vyrušení nemilého odbyla, utkvěvši navždy v paměti všech přítomných.

Počal se zeman za tou příčinou hned z rána onoho, pro celé okolí památného dne na cestu dolů k lukám chystat, vybízeje choť, aby učinila k příkladu jeho. Dálena vstala, ale najednou zůstala uprostřed sednice státi, jako když ji do země vleje, nemohouc ni rukou, ni nohou hnouti. Nemusila se skutečně přetvařovat, nemoc lháti, pohlížela na manžela, jakoby byla právě z rakve povstala strnuvši, že jest tak blízka rozhodnutí osudu svého, neb že se teď te¬ prve rozhodne, již si zatajiti nemohla. Nepřipadala již na žádný uskok, jímž by se jí bylo podařilo si to skrýti neb opět vymluviti.

Zeman vida, jak přišlo manželce zle, přestal jí do¬ mlouvati, ba sám jí počal schvalovati, aby raději doma zůstala, by kdesi v tlačenici snad náhle omdlévajíc, k úrazu nepřišla.

Nerad, velice nerad nechával dnes zeman manželku doma, dlouho se s ní loučil a tak váhavě od ní odcházel, jakoby se na bůh ví jak dlouho z domu svého vzdaloval.

Opouštěje dvůr, proti zvyku svému několikrát po sobě se ohlížel, mrzelo jej tuze, že se musí tak samoten do¬ staviti k slavnosti proň tak důležité a významné, od níž započínaje, měla rodu jeho nadejíti nová doba, nový život, kdež přestávaje býti sedlákem se vracel se svým potomstvem navždy do stkvoucí se řady šlechty, odkud byli Luhovští vinou předkův, nedosti ze světa rozumu majících, uvrženi do nynější své nepatrnosti.

Přiměřenou stavu tomu měl zeman choť, jak sám sobě chlubně se přiznával, co do krásy a hrdosti každé se vy249 rovnala šlechtičně. Bylat v ní zajisté i krev šlechtická, ač se mu k tomu přiznat nechtěla, prohlašujíc vše, co od Veruny o tom slyšel, za pouhou zemanky smyšlenku. Její zjev však jej opravňoval, nevěřiti jí a doufati, že mu snad jednou přec tajemství rodu svého poví, snad tenkráte, až jí zjeví povýšení synovo a zvětšení statku. Žádná jiná by se nebyla do poměrů mu nastávajících tak hodila jako ona, sám osud mu ji seslal vstříc, nadchnuv ji proň náklon¬ ností, neustále si to opakoval. Dnes konečně by se byl mohl před celým okolím jak se patří jí pochlubiti, všecky zraky by byla k sobě zajisté přilákala, objevivši se vedle něho ve svých svatebních šatech jako královna, a teď měl najednou po všem. Co.to mluvil, že má po všem, však se mu ještě naskytne příležitosti dosti, kdež mu bude lze ho¬ nositi se před světem svým klenotem.

Ještě jednou po Luhově se ohlédne a pak půjde svou cestou. Hle jak před ním planul rodinný dvůr v nejjasnějším svitu zlatého jarniho slunéčka, jako v záři nejradostnějších, nejpyšnějších jeho nadějí. Již viděl, kterak se nad jeho vraty leskne dědičný erb Luhovských s přílbou rytířskou.

Však on ji Míchal za nedlouho promění v koruna hraběcí a na místo starého dvoru postaví si bílý, krásný zᬠmek s velikými okny, pozemky kolem všecky oplotí a udělá si z nich hraběcí zahradu, kamž se přijdou lidé podívat až z daleka. Zapustí do zahrady té všecku vodu, kteráž sem z hor přitéká, rozdělí ji na mnoho pěkných rybníků, a na¬ sadí na ni labutě a všude do houštin bažanty. Nebudou pak na Luhově beztoho jiného jísti než samé jen bažanty, kteréž zapíjet budou vínem nejsladším. Ano, tak to bude ted chodívat na tom starém Luhově! Byl by se toho všeho 250 dočkal, kdyby nebyl měl ze všech lidí a hlavně ze syna ten pravý rozum?

Po manželově odchodu sklesla Dálena opět na svoje oblíbené na záhrobí místo. Bylat neděle, kužele odpočívaly, vytáhla si z kapsáře svůj růženec. Začala se na něm modlit, ale nevěděla, co to říká, zdálo se jí, že vše bére od konce místo od počátku. Před chvílí jí bylo zima, teď zas v tváři hořela, poznenáhle hořela na celém těle. Dalf se do ní ta¬ kový žhavý nesnesitelný nepokoj, že nikdy nic podobného nepocítila. Nemohla zůstat v té pošmurné sednici, v tom starém dvoře, nemohla zůstat sama doma až do večera a pořád jen čekat, a zas jen čekat. Musila dříve vědět, dgstavila-li se slečna k slavnosti a přišel-li s ní i Míchal, hodlají-li si zajisté zajeti na Luhov; a je-li ta od habrů nadobro zapomenuta . . . možná že není, že si Míchal pranic ze slečny nedělá. Však ona se musí o tom dříve na svoje vlastní oči přesvědčit . . . snad přijde domů a vyhodí rulík z lože . . .

Dálena vyskočila. Ano, půjde také dolů na luka na slavnost, ale nikoli co zemanka ve svých damaškových ša¬ tech, aby každý oči k ní obracel, nýbrž na zapřenou v kroji svém huňatém s kuklí na hlavě, aby každý od ní zrak od¬ vracel. Kdož si prohlíží žebračku? Bývá člověk rád, nepovšimne-li si ho ona, aby rozeběhnuvši se k němu, nepočala ho mořit o nějakou tu boží almužničku. Nejsouc vi¬ děna a pozorována, bude moci tím lépe sama vše vidět a každého pozorovat.

Pravila mladá zemanka k Veruně, dnes dvůr hlídající, ant zeman celou čeládku k slavnosti dovolil, že se jí dělá pořád hůře. Musí si jíti prý lehnout, nechť nikoho k ní 251 nepouští a dříve sama ji neprobudí, dokud ji k sobě volati nebude. Odevzdala jí klíče pro případ, kdyby jí bylo ještě večer tak zle, že by vstáti a sama večeři na stůl postaviti nemohla. Vyšla nahoru na loubí a v roztržitosti dychtíc, již již aby byla na cestě, zabloudila místo do své komory, na komoru vedlejší, kamž si snesl zeman, uprazdňuje sedničku slečně, své věci. Sáhla do kouta mezi šaty na rohatině tam visící. Teprve když je rozhrnula, poznala, že to nejsou její a kam se to dostala. Ale co měl manžel mezi •kožichy a kazajkami viset za kabát z jemného modrého sukna, samé zlaté šňůry? Kdo si jej dal k němu schovat?

Byl to kroj vojenský.

Prohlížejíc si kabát, poznávala Dálena, že je to kabát stkvostný, zcela nový, i počalo se v ní jaksi rozbřeskovat, co tu asi má za úkol. Připomnělat si mnohé manželovo slovo jen tak ledabylo prohozené, teď však významu a smyslu pravého pro ni nabývající. Proto tedy tak tajemně před ní mlčíval o synově budoucnosti, proto jej zpět na Luhov nepovolával, proto si každou chvíli vzpomněl na svůj erb a rodokmen, rozmlouvaje s ní o Četných výhodách stavu toho? Měla dosud za to, že ji chce takovýmito řečmi zkou¬ mat a k vyznání jakémus přimět, on ale zatím myslil na syna a zanášel se v prospěchu jeho hrdými plány, jejichž uskutečnění bylo podle všeho již blízké . . .

Dálena strhla kabát a šlápla naň, nejen ta klášternice, i manžel zamýšlel vyrvati Míchala její — mstě .. .

Musila si pospíšiti . . .

Za málo okamžiků vězela Dálena ve svých houních, nebylo jí mnoho obratnosti potřebí opustiti dvůr přestrojena, za Veruninými zády.

Již z daleka viděla, jaké to davy lidstva se hrnou se všech stran .k soše zázračné. Nejen, že se celé panství k slavnosti vybralo, i mnoho cizích poutníků přicházelo z daleka, aby se jí účastnili, toužíce spatřiti obraz svatého, jenž se stal tak rozhodně a důtklivě prostředníkem mezi nebem a lidmi, mezi lidem a vrchností. Na úřadech po¬ noukali všude poddané, aby nezameškali příležitosti, pře¬ svědčiti se, jak platně se ujaly mocnosti nebeské vrchnosti v těžkosti postavené a jak citlivě trestaly k ní netečnost.

Dálena ještě všecka rozčilena posledním svým nálezem, byla za krátko pohlcena proudy zvědavých a nábožných, s ní stejný cíl majících. Mimovolně se přimísila k houfu někdejších soudruhů, kočujících to řešetářů, brusířů, krtiČkářů a tak dále.

Spatřivši se z nenadání v starém známém okolí, bez¬ děčně oslzela a upomínka na otce přemohla na několik okamžiků pobouření její mysli. Vyčítala si v chvíli té, ji tak maně překvapivši, každé svoje dřívější proti osadu re¬ ptání, čímž nebohého, nešťastného muže zajisté Často hlu¬ boce zarmoutila. Jak jen mohla tehdáž reptati, jemu po boku, obklopena jeho láskou a péčí, oblétána zvuky jeho dobrotivého hlasu, tak jemně ji vždy napomínajícího, aby zapomenouti hleděla, co již se změniti nedá. Pozoroval asi záhy ony záblesky vášnivosti strpčené její duše, kteréž u jeho úmrtního lože nezažehnané jeho mírností, z ní vyšlehly žá¬ rem tak záhubným. Jak často ji žádal, kráčeje vedle ní, aby se jí nikdy nezachtělo, pokutovati bezpráví na ní spáchané, ant bůh sám si ponechává pokořeni nespra¬ vedlivých.

Neuposlechla ho, sama chtěla býti bičem i metlou, také jednou pronásledovati a mučiti, nejen vždy sama pro253 následována a mučena býti, a sto metel a bičů tím sama na sebe upletla. S hrůzou si vzpomněla na onen okamžik, kdež poznala v Michalovi poutníka nočního od habrů, kdež svoje srdce potříti musila hroznou nenávisti kletbou.

I bylo jí, jako by jí otec šeptal: Již konečně odpust ve jméně našem, dosti jsi rodiče svoje přesvědčila o své k nim lásce . . .

Ne, nemohla odpustiti, což vzdávajíc se své msty, by se nebyla zároveň vzdala Míchala, co ji oprávnilo neustále naň myslet, s ním se obírat . . .

Neměla Dálena kdy zděsiti se této myšlenky, bylat najednou se svou tlupou obklíčena, a vší tehdáž proti chu¬ dému lidu panující surovostí mušketýry zahnána na vršek nad loukou, v jejížto středu se vypínala socha. I nařízeno všem, aby nikdo se neopovážil nabízet ni svoje služby, ni svoje zboží, ni žádati si na lidech dárků, dokud nebude slavnost odbyta.

Dálena byla místu jí vnucenému brzo povděčna, shle¬ dávajíc, že vše vidí, co dole se děje, aniž kdosi odtamtud oči zdvihá k vršku, k tomu houfu „nepočestných", jak se přezdívalo tehdáž všem takovým bídákům, kteří při veřej¬ ných příležitostech vždy s touže přísností od lidí „počest¬ ných" odděleni bývali. Ale i kdyby se bylo někomu za¬ chtělo prohlédnouti si onu skupeninn otrhanců, přec by nebylo zajisté nikomu připadlo hledati neb poznati mezi nimi nynější zemanku Luhovskou. Ani vlastní manžel, za¬ vadiv o ni pohledem, by si nebyl věřil, že je to ona. Meltě ale dnes tolik jiného a důležitého na mysli, že mu ani ne¬ připadlo obírati se jediný jen okamžik tam nahoře tou „luzou".

254 Dalt si zeman s justiciárem záležeti, namáhali vzájemně veškerý svůj 'Vtip i vkus, aby sochu svatou co nejpěkněji ozdobili. Postavili ji do nejpříznivějšího světla, utvořivše z ní střed nádherného oltáře. Červený aksamitový balda¬ chýn, samé zlaté třísné a vyšívání, klenul se nad ní, a okolo ní na lešení, pokrytém drahocennými koberci, rozestavili sídla pro vrchnosti.

Vše se jim co nejlépe vydařilo, ač na sebe pohlíželi skrz prsty. Nemohl zeman justiciárovi přec jen odpustiti, že jej chtěl obelstíti a úkladně o ovoce všech jeho tajných dlouholetých snah připraviti, a justiciar zas zemanovi dosud neodpustil, že jím byl nejen obelstěn, ale že mu musil k obnovení erbu, jenž býval povždy terčem jeho vzneše¬ ných, nepřízní prosáklých vtipů, přec jen konečně dopomoci.

Jak rád by mu byl uškodil; ale nešlo to, příliš pevně se byl již zakotvil v přízni panstva provedením, v co se byl uvázal a na co se odvážil. Bylot u hraběte věcí cti odmě¬ niti jej dle slibu i zásluhy.

Mhourali teď na sebe plni záští pod lešením, kdež byla vykázána místa úřednictvu hraběcímu, i rychtářům, kteréž hrabě, aby lidu zalichotil, dnes s ním na jednu výši po¬ vznesl; ale zeman se počal brzo usmívati, zapomínaje na faleš soka svého, radostí nad blízkým příchodem syna.

Jak asi bude hleděti pan rytíř Míchal Luhovský, jenž byl ode dneška oficírem v armádě jeho veličenstva císaře pána, v jejichžto šikách zajisté neopomene co nejdříve vy¬ nikati chrabrostí nad soudruhy svými?

Již byl hrabě zemanovi poslal pro syna stejnokroj jeho pluku, který byla Dálena právě odkryla, aby jej dal naň upraviti, nejdéle do šesti neděl mu prý přijde rozkaz, aby 255 službu vojenskou nastoupil. Totéž dal zeman s touž opatr¬ ností a tajností po bezpečném poslu ihned Michalovi sděliti, načež jej došla odpověď v podobenství skrytá, na nejvýš však uspokojivá. Nemohl se syn prý již dočkat dne, kdež mu bude odejíti z hor za svým povoláním; zatím prý cvičí se chorou rukou co nejpilněji v střelbě a seči, aby nezůstal v ničem poslední. Pousmál se zeman této obavé, věda, že vzdor choré ruce ihned v umění rytířském, v šermu i v jízdě nad jinými státi bude.

Pousmál se zeman synově obavě, a přec mu přišla velice vhod, rozptýlila v něm pochybnost, zdali Míchala přec jen na panském koni uhlídá. Teď teprve byl přesvědčen, že získal syna na dobro svým náhledům a zásadám, ne¬ strachuje se více, že by se dal v nynějším svím naladění zas nějakými hloupými mouchami vyplašiti. Netajil si ale dnes při tom nikterakž, že nikoli výmluvnosti své a pře¬ svědčujícím svým důvodům ono nad synem vítězství děkuje, nýbrž, že by nebyl nad ním asi ničehož pořídil, kdyby se nebyla slečna náhle na faře vyskytla. Ale co na tom, jen když s ním konečně přec tam dospěl, kdež jej míti chtěl.

Ovšem nebylo zemanovi ještě dosti jasno, na čem vlastně Míchal se slečnou stojí a má-li již jakousi jistou naději, že někdy více u ní bude než jen strážcem spolehlivým a ob¬ líbeným, ale brzo uznal, že jest vlastně směšno na to se tázati. Jak by takový švarný chlapík, jenž byl ještě k tomu jeho synem, z dívčího srdce nevypudil touhu po klášteře, jakž by se mu nepodařilo, sám předmětem touhy té se státi? Vždyť to synovi prorokoval, že se za ním budou bláznit slečny, třeba i dcera hraběte, nebyl v tom veliký rozdíl, bláznila li se ted za ním jeho net tak vysokorodá 253 jako jeho dcery. Melt vždy jakési tušení, že s vrchností přijde jednotí do přízně. Co asi tomu řekne justiciar, až se to vyjeví? Doufal zeman, že to zaplatí aspoi těžkou nemoci.

Ba že byl jeho Míchal švarný chlapík, každý, nejen on mohl teď o tom soudit. Právě v dálce se mu zakmitl na pěšince z hor se kroužící, kráčel vedle dvou jezdců.

Zeman zahlédnuv Míchala nebyl s to, odvrátit od něho oči, nemohl se nasytit pohledu na toto dítě svoje, na syna svého jediného, ve všem tak podařeného, jemu tak podob¬ ného, pro nějž více ještě než pro sebe byl tak dlouho a vytrvale šíj svou před pány schyloval a sousedům sloužil.

Nesměl ani na to pomysliti, co by se s ním bylo dělo, kdyby mu jej byli loupežníci zavraždili. Byla by mladá jeho žena postačila potěšiti jej nad jeho ztrátou? Pravil si zeman, že nikoli, třeba by mu byla po sobě sedm synů darovala, přec by již mezi nimi nebyl býval Míchal.

Již pozorovali i ostatní malé skupení z hor do údolí sestupující a téměř všecky zraky letěly mu vstříc. Nepřilákalt je ale jen pouze vzácný zjev klášternice nastávající, vznešené to slečny a příbuzné vrchnosti, melt u všeobecné té pozornosti veliký podíl i Míchal, dávný to miláček celé krajiny. Ponejprv dnes po měsících zas jednou mezi svými rodáky se objevoval. S radostí naň čekali.

Vedle faráře jela slečna na siváku, zahalena v svoje bílé závoje jako hvězda v roušky mlhové. Míchal kráčel podle koně jejího, veda jej za uzdu stříbrnou. Melt na sobě myslivecký kroj, který měl již za tak krátkou dobu svléci, aby zaň oblekl kabát, jemuž se byl tak krutě bránil.

Na rameně mu visela puška, hrabětem otci darovaná za to, 207 že mu znal tak dobře nadhánět zvěř. Osvědčilt se teď právě zeman na novo mistrem v tomto umění.

Míchal, blíže se davům lidu, naň z daleka pokřikujícím, zarazil se a jeho tvář se pokryla šarlatem. Nebyl se nadál tak vřelého, všestranného uvítání, již byl zapomněl, snad schválně zapomněl, jak byl všude milován. Každý, kdož po¬ zdravoval slečnu a faráře, pozdravoval ještě i jej zvláště, a to ještě srdečněji, ještě hlasitěji.

Těšilit se lidé upřímně, že vyvázl šťastně z dvojího nebezpečí, nemoci těžké a noži loupežnickému, tlačiliť se schválně mu do cesty a každý chtěl podat ruku Michalovi Luhovskému, jenž nikomu ještě, co byl na světě, neublížil ni slovem, ni kouknutím, ještě žádného žebráka bez dárku ze dvora nepropustil, jsa od dětinství vzorem a příkladem veškeré pohorské mládeži.

Nikoho, kdož jej znal, neb o něm mluviti slýchal, ne¬ překvapilo, že nasadil na faře bez rozmýšlení v šlechetné přenáhlenosti život svůj za její ohrožené obyvatele, ba mnohem více by se byli lidé divili, uslyševše, že byv na blizku a vida nebezpečí, v němž tonou, tak neučinil. Chlapci ještědští všichni do jednoho bez řevnivosti k tomu se při¬ znávali, že takového mladíka, jako je Míchal, již mezi sebou nemají, a máchali teď s' hlasitým jásotem proti němu šátky a klobouky. I dívky by byly přerády krásnému a ušlech¬ tilému mladíku svou radost nad jeho se uzdravením na jevo daly, máchajíce taktéž proti němu šátky a házejíce naň svoje kytice, ale nevěděly, jak by mu s tím přišly. Nevšímal si jich nikdy, jak jiní hoši činívají, nikoli z pýchy, jak věděly, nýbrž že v nich neměl žádného zalíbení. Snad veda tak svatou pannu, byl by jim i za neslušnost vykládal, že se k němu znáti chtějí. Ostýchavě ustoupily za hochy.

K SVĚTLÁ Nemodleme. 17 258 Nestačil Míchal děkovati za všecky pozdravy a konečně mu nezbývato než nadobro smeknouti, při čemž nanovo a ještě temněji se zarděl.

Přijímaje farářovo vybídnutí, aby slečnu a jej co vůdce a ochrance k slavnosti doprovodil, neviděl jiného před sebou než samou blaženost. Zdálo se mu, že povede-li slečnina koně, bdě nad každým jeho krokem a každým jejím hnu¬ tím, bude-li míti její osobu svěřenu, tím se Alžběta stane pro ten den jaksi jeho. V opojení tom slastném nepředstavil si, jaký dojem učiní na krajany jeho objevení se mezi nimi po čase tak drahném, a po jakém to čase plném bojů a převratů. Nezměněn snad co do podoby, mezi ně vstu¬ poval tím změněnější však co do mysli, náhledů, přesvěd¬ čení, citů . . .

Vida je naposledy při pohřbu Adamově, byl jejich přítelem a bratrem; a čím byl teď, mezi ně se vraceje?

Nebyla to skromnost, jak všichni se domnívali, kteráž mu vička sklopila a krev do tváře vehnala; jen jediná osoba to poznala . . . Nebylt ale zeman tenkráte tak bystrozraký, jiné oči jej předstihly.

Najednou však zbledl ruměn na Michalových lících.

Slyšel, kterak několik sousedů jej chválí, četli mu prý z čela, že bude z něho zas jednou pravý Luhovský, jenž jako předkové jeho se nebude ani smrti báti, bude-li se jednat o práva lidu.

Nebylo to jiného než chvála; ale Michalovi se zdálo, že se v každé větě skrývá nedůvěra k otci, jehož smělou hru počínají lidé přec konečně prohlížeti. Dojem ten však netrval v něm dlouho, ihned vzdorně si pravil ve svém duchu, co že prý na tom, zdali se chystají lidé proti otci?

259 Vždyť musili býti oba na to připraveni, že všichni dosavadní jejich známí od nich záštiplně a nedůvěřivě odpadnou, až se dovědí, čím si na ně vzpomněla milost hraběcí. Otec předvídaje obrat ten v myslech sousedův, již napřed tomu se smál, bavívala jej závist a hněv malomocných, počítal k pochoutkám života vzbuzovat v lidech tyto city a býti jich terčem.

Hrabě spěchal slečně, dorazivší k lešení, v nejrůžovějším rozmaru vstříc, pomáhaje jí s rytířskou zdvořilostí s koně na místo jí určené. Čekalt tam již na ni pán vojenský statečného, avšak vypínavého vzezření. Hrdý pohled však mu zjemněl, když slečna před ním se poklonila, a laskavě se dotkl rukou jejího čela. Šeptali si lidé, že to zajisté její pan otec, jenž ji tak nerad do kláštera od sebe pro¬ pouští, a divili se křížům a hvězdám blýskavým, jichž měl plná prsa. Byltě prý nade všemi officíry postavený, proslý¬ chalo se mezi lidem, kdož by chtěl k němu promluviti, maje jakousi žádost, že by jej musil osloviti „nejmocnější páně hrabe" a „nejosvícenější pane generále".

Nenechal hrabě slečnina koně Michalovi na starosti, nýbrž pokynu! sloužícímu, aby jej odvedl. Dalť mu tím na srozuměnou, že jej považuje již za šlechtice a důstojníka.

Cítil Míchal, kterak jeho pohled s patrným příjemným pře¬ kvapením na něm utkvívá, a viděl, že se k otci s milosti¬ vým posuňkem ohlíží. I ostatní panstvo si povšimlo ztepilé postavy a ušlechtilého způsobu slečnina štolby, a její otec pravil k hraběti zticha, ale přec tak hlasitě, že mohl Michal tomu rozumět: „Je-li to tvůj ochránce, strýčku, za něhož jsem se musil na všecky strany tak horlivě přimlouvat, jejž jsem 17* 260 musil do vlastního pluku vřadit, ant, jak tvrdíš, zachoval mé dceři život, pak přeji tobě i sobě štěstí, nebudeme se zaň musit asi hanbit. Nemáme na mou čest mnoho takových tváří a vzrůstů mezi důstojnictvem našim, toho se nebude musit nikdo teprve tázat, jeli šlechticem, nosí svůj erb všude s sebou."

S Michalem, uslyševším tato slova z úst Alžbětina otce, šlo náhle vše kolem radosti a štěstím; pokloniv se pánům, couvl mezi množství a zmizel jim brzo s očí, ač mu hrabě velmi blahosklonně pokynul, by se postavil pod lešení vedle otce.

Jen jedna osoba uhodla, že neucouvl ze skromnosti, nýbrž aby mohl nepozorován dle chuti srdce svého na slečnu zírat — a zas to nebyl vševědoucí zeman, jenž toho se dopátral .. .

Dálena zahlédla Míchala ještě dříve než manžel, a její pohled, láskou a žárlivostí zbystřený, vnikl až do hlubin duše mladého muže. Poznalat na první pohled podle způ¬ sobu, jímž slečna občas s nějakou otázkou k němu se na¬ klonila, že si vede v ní zajatou i velitelku v jedné osobě, že si ji zamiloval s touž láskou jako otec její druhdy matku, zapomínaje na první milenku, srdce svoje s vytrvalostí tak bezpříkladnou mu zachovávající, tolikrát za den zaň se pro¬ hřešující . . .

Dálena se zachytila plané za ní jabloně.

Šťastnější byl však Michal otce, jenž spadl do propasti zející mezi ním a milenkou — zlatý kabát na Luhově při¬ pravený mu přes ni pomůže. Jakž by si nebyla povšimla milostivých pohledů hraběte a zářivého úsměvu manžela.

Šílená zakypěla v Daleně bolest . . .

561 Ne, ne, ještě jí neunikl, nechť se ještě netěší ta licoměrnice tam pod svými rouškami, kteréž si schválně přes tvář spouští, aby tím více oči jeho k sobě lákala, však to s ní bude zítra tyhle časy jinak dopadat. Bývá uražená sebelibost pocitem mnohdy ještě prudčím než láska, jen až na Luhově se vyspí, až Míchal uvidí, že je jí každý tak milý jako on sám, že byla touha po klášteře jen vylhaná, pak zajisté zlatý kabát zůstane viset, nebude se již chtít Michalovi do světa mezi lidi jí podobné.

Ztratil se Míchal pánům skutečně z očí, aby mohl, pohlížeje k Alžbětě, se kochati v myšlence blahé, že se jí každou minutou více blíží. Dnes večer, až ji povede tam tím hájem, tmavícím se mezi lukami a dvorem otcovským, když bude musit pro těsnost cesty farářův kůň zůstat za nimi, vyžádá si na ní slib, že dříve do kláštera nevstoupí, dokud on z vojny domů se nevrátí. Bude bojovati podle otce jejího, jenž se stane svědkem, ucházel-li se zeman Lu¬ hovský za ostruhy a kord rytířský pro syna jich nehodného.

Však on si jich nejednou, nýbrž desetkrát v jediné bitvě zaslouží. Po čem Alžběta pak sáhne, až k ní přikročí, po pučící větvi vavřínové jeho mladé slávy a lásky, neb po snubním prstenu Kristovu? . . .

Opět se zarděl Míchal — věděl, co asi si zvolí . . .

Ale mrzutě se ohlédl vyrušen z nejlíbeznějšího chodu myšlenek. Vytrhl jej povzdech hluboký vedle něho stojícího starce. Pohledl naň Míchal téměř hrozebně, že mu kazí tak blahou hodinu, ale mimovolně se zarazil nad tahem živé v jeho tváři bolesti, a hle tam ten vždy veselý soused, jenž býval pln vtipů, zdaž nebyl i jeho obličej zachmuřen, a opodál sedlák, s nímž byli Luhovští v kmotrovství, což 262 nehleděl, jako by koukal někomu do hrobu? Co to zname¬ nalo, že zahaloval nyní všecky ty tváře, kteréž se byly před čtvrt hodinou tak přívětivě naň usmívaly, jako jediný příkrov zármutku?

Netrpělivě zase od nich se odvrátiv, pravil si, proč se o to stará, co že mu je teď již do nich, kdež s ním začal hrabě zacházet jako s nějakým mu rovným. Na jiný stupeň řádu společenského se nyní vyšinul, kdež mu bude sdíleti osudy jiných lidí, po nichž aby se ohlížel, o mínění a úsu¬ dek jejich se zajímaje, povinností jeho se stane. Avšak truchlivost na čelích jej obklopujících vrhala mu přes to rozjímání do mysli temné stíny, víc a více v ní se rozklᬠdající.

U oltáře započalo požehnání za víření nesčíslných intrad a zpěvu přečetných sborů zpěváckých, lidé se jali vytahovati svoje růžence a modlitby, slečna sklesla na ko¬ lena. Ó, vědčlť Míchal, za koho se tam vedle otce nejvřeleji modlí . . .

Zas bylo pásmo Michalových myšlenek přetrženo. Zas musil pozornost svou od ní k jinému obrátit. Zaslechl vedle sebe tlumený pláč, tam zas, a zde také, již lidé jen ncvzdychali, počali plakati, hořce plakati — tak nepláče ale člověk unesen nábožným zanícením, takové nebývá pohnutí srdce v modlitbě pohroužené. Mnozí slzy roníce, ani se ne¬ modlili a pohlížejíce k soše, chvěli se jako před soudcem tvrdým a neuprositelným.

■ Počal se Michal mimovolně chvěti s nimi . ..

Sebral se ale vší silou, pravě si, že se neměl nikdy sem vydati, nikdy slavnosti té svědkem se státi. Že si ne¬ vzpomněl na to dříve, ale rozkoš na cestě té jej očekávající 263 pohltila v něm každou jinou představu. Hle, teď již lidé ani neplakali v tichosti, nýbrž mnohého to tak přemohlo, že zaštkal hlasitě.

V nepokojném napjetí pohledl Míchal k lešení, co asi tam říkají ozvěnám těm truchlivosti vnitřní mezi množstvím prostranství před sochou přeplňujícím, kteréž se již déle potlačiti a utlumiti nedaly. Viděl, kterak hrabě pohledl se svraštěným čelem na zemana, jako by jej vyzýval, aby z pláče toho se zodpovídal; viděl, kterak otec usmívavě jen rukou zamáchal, jako kdyby mu pravil: „Není na tom nic, jsou to jen samé takové ničemné mouchy, které jim vlezly do hlav, maně přilítly, maně zas odlítnou."

Se zatajeným dechem stopoval Míchal němý ten roz¬ hovor mezi pány a otcem, každý jejich posuněk byl proň zjevný, pln výmluvnosti a významu. Bylot patrno, že měli mezi sebou jakousi úmluvu, směšno, kdyby se byl chtěl Míchal ještě tázat, jakého je asi druhu a v čí hlavě vznikla asi myšlenka této slavnosti, kdož k ní dal podnět zázraky a příšerami.

Na Míchala to sáblo, jako by se ho dotýkala smrt.

Jak jen se mohl sem vydat, což se neznal, že jest tak dojímavý jako ženština, vždyť inu to otec často dost vyčítával. Ale což tu musil setrvati ? Což mu nebylo volno odejíti a kdesi opodál zakončení slavnosti vyčkati? Avšak byl by odcházeje zároveň ušel vědomí, že by všichni tito lidé snad neplakali, kdyby jeho nebylo, zdaž by byly věci kdy tak dalece dospěly, kdyby si nebyl otec do hlavy vzal, že jej musí dostat stůj co stůj na panského koně, a kdyby on mu nebyl svolil, láskou přemožen a poražen?

Nedomyslil Míchal, vyčítaje si svou k otci nevděčnost a nespravedlnost. Nikoli on, nýbrž pověrčivost a hloupost 264 učinila z lidí těch hříčku pánův, proč nehleděli přijít pravdě na kořen, proč zahazovali svůj rozum? Kdož jiný mohl za jejich převrácenost než oni sami, jen na sebe, a nikoli na jiného měli proč naříkati.

Ale důtka, již si Míchal uděloval, háje se sám před sebou, pranic mu nebyla platná. I připouštěje, že lid sám tupost svou zavinuje, nechtě a nesnaže se, aby z ní se probral, nemohl si přec jen nikterak! zapříti, že bylo jeho prostoty při této příležitosti schválně použito a využitkováno; musil se vyznati, že to nebylo dnes poprvé, co se moc s úkladností proti lidu tomu spikly — ale druhdy na¬ lézal zastancův, kteří v případech, kdež jim nebylo lze jej vymaniti, smývali křivdy, na něm jeho utiskovateli spáchané, krví svou. Již často byla podobná osidla na Ještědské na¬ strojena, ale ponejprv dnes je pomáhal pánům nalíčit jeden z Luhovských, ponejprv vydával dnes rod ten lid svůj jim v šanc za jidášský groš . . .

Ó hnil ten svět, a kdož byl hnilobou tou nejvíce pro¬ sáknut než poslední Luhovských těch potomek, jemuž k vůli a jehož vinou se musili všichni jeho krajané státi dvakrát otroky .. .

Jak radostně jej byli mezi sebou uvítali, nenadali se, že se v něm skrývá jejich největší nepřítel, zrádce jich všech — jak by byli před ním necouvli, tušíce co v něm se skrývá? Snad by byl každý pozdvihl kámen proti němu?

Ó kéž by jej byl pozdvihl a po něm hodil, dobře by byl udělal, nepatřilo mu jiného . . .

Tak to náhle vzkřiklo v Michalovi, aniž byl s to, opa¬ kuje si vše, co tehdáž u okna si pověděl, hnutí to v sobě ohlušiti. Ani jediný důvod ho dnes nepřesvědčoval, všecky 265 se mu zdály mělké, slabé, nepodstatné, a jeho veškerá moudrost nynější, tak pracně vydobytá, zbabělou, hanebnou úskočností. — Všichni ti nebozí zde měli býti obětováni, aby mohl hladiti bílé dívčí ruce, aby se mohl dívati do sytosti do dvou dívčích očí, aby ukolébávaly dívčí pohádky jeho srdce . . .

Chtěl Míchal pohlednouti k Alžbětě, aby se posilnil a utvrdil, ale rudý mrak mu náhle zastřel zrak, pobouřená krev mu zahučela v uších jako zuření moře rozvztekleného, lačnícího po kořisti, místo k ní musil pohled obrátiti do svého nitra a tam rozebírati žilku za žilkou.

Neviděl, že právě v té chvíli její oči, plny radostné lásky, jej hledají. Odstranivši si závoj s tváře, přijímala slečna se stydlivou důstojností z ruky kněze drahocenný kruh, pěti hvězdami ozdobený, který byl posvětil, aby jím sochu svatou korunovala, a vystupujíc po schůdkách za oltářem skrytých, jako by se vzhůru vznášela na nějakých neviditelných perutích, objevila se najednou pod purpurovou klenbou baldachýnu, více ještě dnes než kdy jindy andělu podobna. Byla v té chvíli tak krásná, v rukou plno zlatých hvězd, že se ozval náhle mezi lidmi hlasitý výkřik; což mohl jiného znamenati než obdiv?

Obklíčivši hlavu sochy kruhem zlatým, vrátila se slečna na svoje místo. Umlkl zpěv i varhany, po korunování sva¬ tého Jana mělo následovati kázání. Lidé si utírali oči, nutíce se do klidu a poslouchání.

Ale nebyl výkřik Alžbětu vítající vylákán obdivem, vydral se z prsou, do nichž zoufalost tak hluboce zaťala svoje drápy, jako do prsou Michalových.

'266 Poznala Dálena, zočivši slečnu náhle nad sochou, v ta¬ zích jejích, v jejím pohledu a úsměvu obraz matčin, vy¬ křiknuvši hrozným překvapením . . .

Dlouho zůstala poznáním tím jako omráčena, zamítala je, za vidění je považujíc, chtěla se přesvědčiti vší svéhlavostí svou, že ji to šálí jakýsi přízrak zlomyslný, ale jak slečna zas na svém místě se objevila, tož spatřila za ní náhle ještě jednu tvář tahů jí z minulosti známých. Sta¬ rostlivě pohlížel na slečnu starý kněz, zdali se obřadem tím příliš neunavila. Byl to někdejší zpovědlník matčin a kaplan na jejím lesním hradě, jenž ji s otcem oddal a dceru jejich pokřtil. Což nebyl zeman, vypravuje jí kdysi o slečně, dodal, že býval farář Světelský zpovědlníkem slečniny matky, kteráž teprve před málo měsíci zemřela . . .

Snad v tom byl přec jen omyl, přelud neb omámení mysli přepjaté? V jaké to vidiny a sny přeměňovaly se její tužby v poslední době, vždyť si tolikrát pravila, že šílí, snad šílela teď opět a tenkráte dokonale; ale ne, ne, po¬ dobnost byla příliš zřejmá, všecky okolnosti příliš přesvěd¬ čující, slečna byla dcera matčina, sestra její.. Nezemřela matka před svým sňatkem, jak otec tvrdil, chtě zbožnou lží v dceři šetřiti dětský cit, zachovati v ní matčinu pa¬ mátku jasnou a čistou, zdržeti ji navždy po dalším po ní pátrání. — Tedy na všecky strany zklamána, zkrácena, podve¬ dena — snad i sama Michalovi cestu k šlechtičně ukázala, vábily jej k sestře tahy jednou spatřené ale nezapomenuté...

A opět se zadržela Dálena plané za ní jabloně, myslíc, že jí nastala poslední hodina . . .

Nepomstila se tehdáž zemanka milenci zapomětlivému v starém ovčíně, teprv teď se mu pomstila, neb doznávala 267 dcera jeho synem jejím totéž, co pocítila ona, stojíc u úmrt¬ ního lože ženicha, vyznávajícího se jí tak bezohledně z lásky své k jiné — nepomstila se zemanka tehdáž své sokyni, na¬ řknuvši ji před chotěm netečností k dítěti jeho a vypočítavostí k němu, teď teprv se jí pomstila, neb veškerá obvi¬ nění její proti ní pronesená oživla v paměti dcery její a ona již je nezamítala jako tenkráte, kdež jí v zoufalé rozhorlenosti vrátila za ně kletbu — opakovala si je do po¬ sledního slovíčka a — svědčila jí k nim v srdci svém. Po¬ mstila se zemanka nešťastné Daleně samé, vyčítající jí tak často a pohrdlivě, že nemohla snésti vědomí, že byl otec šťasten s jinou. Poznávala ted do poslední kapky, o čem nabyla prvního pojmu tehdáž na mezi . . . hrozná v ní za¬ planula žárlivost.

Pohlížejíc stále k lešení, zdali se ta tvář a postava tam přec jen ještě v jinou podobu nezmění, dávala Dálena v divokém hněvu zemance za pravdu, že kochají vznešené paničky svoje milence ze selské krve jen pro svou krato¬ chvíli, necítíce se zavázány k žádné k nim věrnosti, ni pečlivosti k dětem jejich, v nichž pohrdávají otcovým pů¬ vodem; opakovala si zemančin příklad o veverce, kteráž mládě svoje raději zakousne, než by je vydala myslivci, opakovala si, co s otcem snesla bídy, hanby, ústrku, octnuvši se s ním náhle z hradu v úvoze, kdež se nepoznáni, opo¬ vrženi plaziti musili, aby ta matka vznešená nikdy již k vůli nim z pohodlí svého vyrušena nebyla — vyčítala matce, že cítíc se v lásce své ohrožena, ničehož nepodnikla, aby si ji zabezpečila, že neměla tolik citu k manželu a dceři, aby s nimi byla v čas uprchlá, že jí šlo její bohatství nad jejich štěstí, že neměla v sobě tolik pýchy a ctnosti zvoliti si raději smrt než ponížení . . .

268 Především však si opakovala, že matka ještě žila, když tehdáž přísahajíc na její čest a ctnost, na hořící dopal šlápla, že za její čest a ctnost si šlápla na vlastní srdce, kdežto ona si hrála s dcerou jinou, k níž před světem se znala, již jedině za svou krev považovala, jedině milo¬ vala a kteráž byla přec hanbou její.

A jako tehdáž zemanka zoufající si, že zasvětila věříc v neomylnost svého citu vidině svůj život, že hřešila v za¬ slepenosti vášnivé a hrdé, přeceňujíc předmět své lásky a svůj význam pro srdce a život jeho, se dotkla svých lící, zůstavujíc na nich krvavou stopu, tak se dotkla Dálena teď své tváře a krev jí vyprýštila pod nehty — Teď teprve se mstila zemanka své soupeřce, neb Dᬠlena počala ty dvě ženy otce milující mezi sebou porovnávat a měřit jejich k otci lásku. Jedna k ní stála tak nezvratně, že jí obětovala veškeré štěstí svého života, i úctu svých dětí, i domácí svůj mír, a druhá vzdala se jí při prvním na ni útoku a s ní vydala v šanc všem svízelům života manžela a dítě. A zemanka všemi tak přísně odsouzená a zavržená i vlastními syny, kteráž šla do hrobu nikým neželena, nikým neoplakána, v němž odpočívala nepohřešena jedinou živou duší, ba v němž neměla ani pokoje jsouc nenávistí noc co noc z něho vzývána, došla uznání a oce¬ nění u dcery nepamětlivého ženicha a šťastnější sokyně, a dcera ta ji v té chvíli vysoko vyvýšila nad vlastní dosud zbožňovanou matku .. .

Ale brzo si Dálena pravila, proč že si zoufá, plesati spíše že by měla, vždyť poznání to ji vymaňovalo z její zášti, sproštovalo ji její přísahy a msty. Již nemusila ne¬ náviděti potomků hanobitelky své matky, neb nehanobila ji, 269 čistou pronášela pravdu o matce té obojetné, kteráž do¬ vršila, dle jejího uznání, míru své viny proti ní, chráníc sestru před ní svou památkou. Již věděla Dálena, proč se jí na faru nechtělo . . .

Ted mohla aspoň přetrhati všecka pouta svoje, skáceti veškeré hráze, jimiž si zatarasila pošetile cestu k štěstí svrchovanému. Nechť se tam ta licoměrnice ještě netěší, nepečovala o ni matka lépe než o dceru první, neb dala této do ruky zbraň proti ní, jíž jí bylo každou chvíli lze zapuditi ji s povzneseného místa jejího a zahanbiti ji v očích všech. Použije jí tak bezohledně jak bylo dosud s ní na¬ kládáno, a až se vysoce urozená slečna na rulíku vyspí, pak ji hrotem jejím zažene do kláštera. Jak se tam bude mučit tou stonásobnou touhou po lásce v srdci, více než ona se teď mučívala na Luhově, vzpomínajíc na zavátou sněhem faru. Dala Dálena do kříže vrýti, že půjde matči¬ nou stopou, ejhle, měla matka dva manžely, může je míti dcera také . . .

Zakryla si Dálena oči před obrazem, který před ní zaplanul, před myšlenkou, že zlato svazuje i rozvazuje, za ně že vše lze koupit i z hříchu se vykoupit, a ona že bude míti zlata dost, až listinu v kazajce schovanou vytáhne na světlo. Proč by ona právě měla býti vždy lepší a nešťast¬ nější všech lidí, a vždycky jen poslouchati ku své zkáze?

Vytasí se se svými nároky na dědictví matčino, na jméno její jediné dcery z manželství poctivého, zákonitého, přes rozkaz otce, slabého toho muže, jenž se vzdal choti s toutéž snadností, jakouž zapomněl na první nevěstu svou.

Stejně to bouřilo v dětech někdejších milencův, mezi tím co kněz u oltáře vykládal dějiny zázračné sochy sva270 tého Jana nad potokem, aby si prý přespolní poutníci jasný odnesli domů názor o jejím významu pro okolí to, i o úloze, již si v něm obrala.

Pochvalně kazatel o tom se zmiňoval, s jakou to dů¬ věrou a obětavostí byla postavena, začež se počala ihned odměňovati všelijakými zázraky. Vypočítal dopodrobna vše, co do pamětní v zámku knihy o ní zaneseno bylo, mnoho-li u ní nemocných se uzdravilo, nešťastných posilnilo, pochy¬ bujících ve víře potvrdilo. Především však se pozdržel u po¬ sledních výjevů, aby se prý navždy do mysli posluchačů zdejších vrylo, jakému to ušli zlu, vzpamatovavše sé ještě v čas a přemítajíce, čím asi lítost a hněv svaté sochy v ta¬ kové míře vzbudili a co jim jest činiti, aby je šťastně zase zažehnali. I dostal se konečně po dlouhých, dobře vypočí¬ taných oklikách k usnesení jednohlasnému všech poddaných Ještědských, aby k oslavě boží a usmíření svého patrona vrchnosti pomoc svou nabídli na panství Mimoúském, jehož obyvatelstvo bylo morem tak krutě ztenčeno. V dlouhém a slavném jeho výkladě nebylo ale již ani jednou řeči o službě bratrské, k níž původně se uvolili, nýbrž celá zásluha jejich spočívala teď již jedině jen v tom, že konečně svou povin¬ nost k vrchnosti nahlédli, hlásíce se k ní, než byli k ní sami vyzváni.

Jak bohulibá byla předsevzetí sousedů ještědských, nej¬ jasněji prý vysvítalo z toho, že ony strašné výjevy, splozené svévolností pekla samého, již se těšícího, že mu jest přístup k nim popřán, okamžitě po onom usnesení přestaly, z čeho šlo nezvratně na jevo, že se svatý Jan chráněncům svým v nové milosti opět nakloniti ráčil.

I vybízel kazatel, spěje k zakončení obratné své řeči, lid slovy ohnivými a důtklivými, aby nejpokornější svoje 271 díky vzdali dobrodinci svému, opakujíce slavně a hlasitě před tváří jeho, k čemu se soukromně hlásili, že totiž vzne¬ šenou svou vrchnost v podobných okamžicích nejen pro ten¬ kráte, ale pro vždy nikdy neopustí, aby za to na vzájem opuštěni nebyli, dále že se nedají nikdy k takovéto službě ni napomenouti, ni doháněti pomocí patentu, kterýž při těchto slovech justiciar vytáhl, položiv jej, aby byl všem viditelný, na palmu, již svatý Jan v náručí držel.

Neplakali ted již jen jednotlivci. Při objevení se pa¬ tentu vypukl náhle pláč a nářek v celém množství a ze všech stran se ozývalo bědování tak bolestné, hořké a neutajitelné, že nebylo na panství cosi podobného při takové příležitosti snad nikdy slýcháno, aspoň toho nebylo mezi lidmi pamět¬ níka.

Hořekování to žalostné zatřáslo i pány na lešení, mnohý z nich se obrátil, jako by si chtěl se sousedem svým zahovořiti, zatím se snažil takto skrýti svoje pohnutí. Slečna se ale tím neskrývala, jak je dojata, plakala a stkala s li¬ dem.

Již viděli tedy Ještědští, že není pro ně ni práva, ni zákona, ni spravedlnosti pod sluncem, hůře že v tom jsou než to dobytče, jemuž ne-li z útrpnosti, tedy aspoň z opa¬ trnosti více uloženo nebývá, než snésti může, aby pod bře¬ menem svým neskleslo — pro ně ani pravidlo to platnosti nemělo, musili táhnout, táhnout, třeba se při tom do smrti utahají. Co na tom, sklesne-li jich deset, dvacet, padesát, jen když svou práci dokonali a vrchnost z nich měla pa¬ třičný užitek; což jsou pro cosi jiného zrozeni? Jak to půjde ale dále, když si bude vrchnost svých lidí tak málo šetřit? Jen ať o to nikdo se nestará, však si brzo k jiným lidem pomůže. Což si páni svoje poddané mezi sebou tajně 272 neprodávali f Či nehrávali o ně v karty, došly-li jim du¬ káty? Ovšem veřejně o věcech těch mluviti se nesmělo, ale každému bylo povědomo, co se mezi panstvem děje.

Měli Ještědští za to, že jim není žádné pomoci, když se proti nim postavuje i bůh v osobě svého svatého, a vi¬ douce před sebou jistý úpadek svých živností a zkázu nejen svou a rodin svých, nýbrž i svého potomstva, na něž měli uvaliti jho dvojí, uvazujíce se slavně před tváří nebes, že vrchnost svou v žádném případě neopustí, tož zapomněli na přítomnost pánů oddávajíce se své bolesti. Ženy se tulily s výkřiky srdcervoucími k svým mužům, synové padli otcům okolo krku, a otcové zdvihajíce svoje malé dítky, tiskli je k prsům, prosíce je hlasitě za odpuštění, že jim darovali život, aby v něm zakusily takového neslýchaného otroctví.

Jak viděly děti rodiče plakat a tak zoufale si počínat, daly se do pláče tak usedavého a úzkostlivého, že mnohé z nich bylo uchváceno psotníkem, matky z toho omdlévaly a veliký houf mužů nemohoucích déle na divadlo to patřiti, běžel na pokraj louky, kdež kynuli k lesům Mimoňským, aby se přes ně jen přehoupl ten zažehnaný mor, že jej tu vítat budou co spasitele svého.

Bylat to chvíle zmatku svrchovaného a hoře neutišitel¬ ného.

I nahoře na lešení množil se nepokoj. Slečna vyskočila, kloníc se přes zábradlí k lidem, jako by je potěšiti a s nimi jejich břímě nésti chtěla, a pánové opět mezi sebou se ra¬ dili, co se díti má, aby trapný výstup ten se ukončil. Jen hrabě zůstal kliden, neb právě mu byl zeman zas rukou pokynul, pravě mu asi posuňkem tím: „Ať se trochu vy¬ plácí a sobě ulehčí, tím povolněji pak půjdou, kam je po¬ šleme."

273 Míchal posuněk ten zachytil, pobouřil v něm krev do poslední kapky.

Počal se opět chvěti jako listí osykové, táže se v roz¬ čilení náruživém, zdali musí přec jen býti každý Člověk či lotrem, či hlupcem, jak byl děd umíraje tvrdil, jak tvrdil otec jeho v této chvíli beze všeho ostychu.

Nemusí! křiklo to náhle v Michalovi, a světlo přejasné jej obklíčilo, jako tehdáž Saula do Damašku putujícího.

Vyprýštilo se z jeho srdce, v němž konečně nalezl, co tak dlouho a zoufale hledal; objevilt se mu tam bůh jeho rodu a národu, jenž svět k spasení přivede a sluje: pravda.

Vyčítavě se ho tázal: „Proč se mi protivuješ?"

Ale již se mu Míchal neprotivoval.

Soustrastí s bratry trpícími, v zoufalosti tonoucími oživlo v něm jediným rázem svědomí ohromené otcovým úkladným učením, páska to spojující člověka se základy všehomíra, kteráž v něm přetržena, jej uvrhuje v nicotu a prázdno, v němž se potácel po tolika neděl jako pejří, jimž si hrají větry.

Viděl v sobě a kolem sebe samou záři, a vše, co mu bylo temné a nesrozumitelné, před ním najednou se vyjas¬ nilo, rozplynuvši se v soulad vznešený, v hudbu nebeskou.

A v zanícení tom, víc a více jej unášejícím, podobalo se mu, že vidí zřídlo, z něhož život se perlí a kamž se vrací u věčném kroužení, poznával, že v proudu jeho každý prášek se nese k výši dokonalosti, poznával, že není smrti, nýbrž stálá jen proměna, v níž se rozpadává pouze to, co slabé jest a závadné, aby ustoupilo tvaru vznešenějšímu, pohlédl v tvář věčnosti, neznající zapomenutí, znamenající K. SVĚTLÁ: Nemodleme. 18 274 veškeré činy lidské co stupně pokroku k veškerenstva jádru, okolo něhož se hlatí v rozmanitosti nekonečné tisíce a tisíce světů, a Míchal, dotýkaje se jádra toho duchem svým, po¬ klonil se svrchované moudrosti a prozřetelnosti v zákonu vše pronikajícím, věčně tvůrčím a tříbícím, poznávaje v sobě pln šlechetné hrdosti činitele jeho. On nebyl loutkou slepé jen náhody, kruté a zbytečné nutnosti k ničemu necelící, nýbrž nástrojem božím, sám sobě svatým.

A najednou se rozléhal nad oním čeřícím se mořem žalob a truchlivosti hlas vážný, hluk a zmatek mocně opanující, a hlas ten volal: „Neobracejte se k modlám, a bohů litých sobě nedělávejte, jediné jest světlo, jediný jest bůh. Ve všech srdcích přebývá, v každém z nás jiskra z něho. Kohož osvěcuje, vyučen jest, nepotřebuje již učitelův jiných."

Udělalo se znenáhla ticho, lidé se jali s překvapením naslouchati zvukům těm silným i lahodným, jako poselství nebeskému. I páni se k nim obrátili a počali naslouchati: domnívali se, že některý z přítomných kněží, sestoupiv mezi lid, se snaží jej upokojiti, připomínaje mu některá místa z písma svatého.

A hlas ten silný a nadšený mluvil dále k malomyslným a zarmouceným: „Nebyl vám život ten darován, abyste se soužili a trᬠpili, nýbrž abyste se radovali a veselili na zemi té, pro vás ozdobené spanilostí tolikerou. Abyste na ní šťastni byli, dal vám bůh nejjasnější svůj klenot s nebe, hvězdu jitřní — poznání. Ó poznávejte konečně, že jen v tom má zalíbení, kdož jej miluje v tvorech jeho, kdož však soužení na ně uvrhuje, toho že v ohavnosti má, poznávejte, že nepřijde 275 k spasení, kdož bratry svoje utlačuje, neb jen v lásce spása jest, a jen ten, kdož se hlásí k pravdě, věčně žíii bude v skutcích svých."

Na lešení se to počalo znovu hýbati, upozornil justiciar hraběte, že to není asi žádný kněz, kdož k lidem takto mluví. Hrabě pohledl směrem, odkud hlas zazníval, aby se přesvědčil, kdo že to je, jenž si troufá lidem písmo vykla dáti tak zvláštním způsobem, pátral po odvážlivci nepovo¬ laném s touž nevůlí i zeman. —Sesinal náhle v tváři a zavrávoral, již byl řečníka ne¬ jen vypátral, ale také poznal . . .

Vyskočil Míchal na jeden ze skalních balvanů v ho¬ rách těch všude aksamitové koberce luk prorývajících. Chtěl, aby byl ode všech slyšán, avšak především aby jej slyšeli ti tam u oltáře, již prý na místo boha lidem vládli, každým skutkem svým však zpupně jej zapírajíce, což mu byl otec první odkryl a dokázal. 1 volal mohutněji ješté než před tím: „Veliký jest úkol každého člověka na světě tom, neb za druha si jej bůh zvolil, svěřiv mu, aby svět k dokona¬ losti přivedl, aby rozsíval po něm spravedlnost a milosrden¬ ství, na něm zarazil svaté království jeho. Ejhle, kde jest láska a spravedlivost těch, jimž pracujete v potu tváře, aby stále hodovati mohli? Jestit psáno, že poznáte strom podle ovoce, člověka podle jednání, jaké jest jednání jejich k vám?

Nepřemýšlejí o jiném, než kterak by vás ještě více uhnětli a ponížili, a praví si: ,Hřešme napořád, není ni soudce nad námi, ni soudu před námi, jedna to věc pod sluncem, hřích, nehřích, hřejí paprsky jeho stejně spravedlivé i ne¬ spravedlivé.' Avšak já vám zvěstuji, že jest soudce, a roud že žádného vás nemine, žalobníci již stojí před vraty. Ubez18* 276 pečuji vás, že to není jedna věc, připraví-li kdo bližním svým peklo tvrdostí, neb osladí li jim život dobrodiním, usnadní-li jim břemena jejich, neb přitíží-li jim, aby zvolati musili: ,0 horší jest člověk šelem dravých, hladových, ony aspoň jedním rázem tělo rozškubají, by se nasytily, ale on usmrcuje bratra jen pro svou kratochvíli a směje se nářku jeho. Hle tu soudce i soud, i ortel.' — Již viděli všichni, kdož si troufá takto mluviti a lid i pány napomínati.

Stált Míchal, vynikaje nade všecky na skále, o svou pušku podepřen, jako druhdy patron jeho, nejsvčtější z arch¬ andělů, hotovuje se se svým plamenným mečem k boji proti satanáši a všem plukům jeho.

Na lešení se to počalo zdvihati, panstvo volalo na hraběte, aby déle netrpěl podobné smělosti, nechť ihned poručí, aby proti onomu drzému člověku přísně zakročeno bylo.

Zeman sebou nepohnul, slyše nad sebou to jitření, syna ohrožující, hleděl naň dosud nepohnutostí sochy ka¬ menné, skleným mrtvým zrakem, a jeho tvář pozbývala znenáhla poslední stopy barvy.

Viděl Míchal, co proti němu se strojí, a spěchal, aby dopověděl, co na srdci mu žíhalo, co vinou jeho na lidu již zhřešeno bylo a ještě hřešiti se mělo.

„Zapřísahám vás," volal pln nadšené obětavosti, „abyste obrátili zkalený zrak svůj od model k bohu živému, jehož je plný svět. Úmyslně vás zaslepili a dosud zaslepuji, abyste neviděli, kam vás zavésti hodlají. Ó vzpamatujte se, bratři, a vystříhejte se! Opět se uradili a nalíčili na vás. Uniknete jejich zlobě jen tenkráte, budete-li se zas znáti k starým 277 heslům národa svého, ve výhni soužení pozemského zkuše¬ ného, a co ryzí zlato poznaného, jenž nevěděl o jiném bohu, než o pravdě a o jiném zákonu, než o lásce. Nedají se hory přenésti, ale prokopati se dají a průkopem temným dostanete se do země zaslíbené, kdež se sejdou všichni, kdož oděni jsou stříbrem, ó nejsou rozptýleni Kanaanští, neumlkli ještě na vždy. Znovu z pupenův květ vystupuje, nových to časů zvěstovatel, dříve bylo slovo, teď jest čin jeho příznakem, ó jest od věkův a bude na věky bůh pravdy a k spasení přivede svět. Hlásím se k němu jako předkové moji duší a krví svou. Dokáži vám, že jste se klaněli dílu rukou řemeslníků a kusu dřeva že jste se báli, chtíce se zaň pustiti do otroctví. Nechť se prolomí pode mnou země, nechť na mne deští síra a smůla hořící s nebe jako na Sodomské, je-li tam ta socha jiného než modla."

A Míchal pozdvihnuv pušku hraběcí, naměřil na sochu právě tam, kamž byl justiciar patent o ni opřel.

Vystřelil . . .

Neselhala mu rána, rozléhajíc se za hrobového kolem ticha se zvláštní velebností v rozsedlinách hor, ohlasem sto¬ krát tam jsouc opakována, jakoby ji ti skalní obři zvláštním důrazem dotvrditi chtěli.

A hle, zůstalo klidno na zemi a jasno na nebi, neprolomila se ta smavá jarní obloha nad hlavou Michalovou, nezatřásla se ta jarní pažiť pod nohama jeho, žádní zlí duchové neukázali se hrozebně dole u potoka, žádné krvavé slzy nekanuly po tváři sochy, nedeštila na rouhače odnikud síra a smůla hořící, jen paprsky slunce, k západu se chýlí¬ cího, dotkly se ruměnou stopou jeho čela, a úžasem omrᬠčenému lidu se zdálo, že na jeho bílou plochu zaznamená278 vají písmem planoucím, aby to každý viděl a čísti mohl: „Ejhle jeden z těch, v němž se mi zalíbilo."

I usmál se Míchal při němém usmívání tom svědectví nebes i země, že není rouhačem.

Tak asi se pousmál jeho patron, sraziv satanáše a jeho šiky s prahu ráje šťastně do jícnu věčné temnosti, avšak archanděl jen jednou zvítězil, Míchal ale za jedinou chvíli dvakrát zvítězil, poraziv zlého ducha pověrčivosti v lidu a ďábla sobství ve vlastním srdci — sáhl si do ňader a jedním rázem si vyrval z nich jeho černou bující setbu.

Dvakrát zvítězil, ustrnulé mlčení lidí kolem něho mu zvěstovalo, že se jali přemítati a snad v sobě již hledají tu jiskru světla božího, o níž jim pověděl, že se snaží pro¬ kouknouti, majíce jeho smělým činem bělmo stržené. 1 cítil, že u nich navždy zviklal podstavec všech jejich bůžků.

Tušil, že se utiskovatelům nikdy již nepodaří v té míře jako dosud je omámiti, jinak že se budou teď hlásit k právu rozumu svého a tím že jim nastane zajisté ona nová, pra¬ dědem umírajícím nadšeně zvěstovaná doba, již jim teď předpovídal. Ale za jakou to cenu jim ji vykoupil — — „Chopte se toho zlosyna," zvolal náhle justiciar, převvav ono významné v lidu mlčení, hlasem surovou škodo¬ libostí se chvějícím nad nenadálou a tak hroznou porážkou soka svého, jemuž nebylo nalezení patentu tedy přec jen nic plátno, jemuž tedy přec jen nedopomohl k obnovení záviděného erbu. Nemohl mu hrabě nikdy prominout, čeho syn se dopustil, bylo to cosi příliš hrozného a neslýcha¬ ného. Bylt jist, že s ním je na vždy konec u pánův.

Při jeho volání vzplanula v zemanovi ještě jednou láska jeho otcovská k synovi, a přemohla ohromené jeho .smysly.

279 „Můj syn na rozumu se strhal jako jeho děd," křikl s napjetím veškerých svých sil a bez vědomí svalil se na zemi.

„Chopte se toho svatozrádce a neznaboha," zvolal ještě jednou pomstylačný justiciar a odstrčiv si povržlivě nohou z cesty tělo zemanovo, kynul mušketýrům, aby se měli k práci, neb mezi lidmi Míchala obkličujícími nehnula se jediná ruka, aby rozkazu jeho vyhověla.

Ale rovněž se nehnulo jediné ruky k jeho obraně, když mušk^týři k němu přikvapili, aby jej spoutali. Vyburcoval lid ze sna a oni si počali mnout oči, ještě nevěděli, bdí-li či spí-li dosud. V okovech připravených pro sprosté zloděje, kdyby při slavnosti vyskytnouti se troufali, byl do šatlavy odveden nejmladší Luhovský, jehož jméno se právě na novo zanášelo do řady české šlechty, pro nějž byl již osedlán panský kůň, na němž otec tak horoucně toužil jej spatřiti, a byl připravený kabát vojenský samé zlato.

Tak se vyplnily zemanovi jeho hrdé sny o nové slávě jeho rodu a o štěstí milovaného syna, kteréž jak se do¬ mníval, již tak bezpečně měl v rukou.

Ponechávali lidé Míchala mstě pánův, aniž kdo se od¬ vážil za toho, jenž za ně vše dal v šanc, k nejskromnější přímluvě, a přec věděli všichni, že horšího naň čeká než vězení a skřipec, neb horšího se byl dopustil, střeliv po svaté soše, než svatokrádeže, kteráž tehdáž ještě smrtí se trestávala.

Míchal věděl, kam se to ubírá, že se octnul na téže cestě, kterouž před tím kráčeli předkové mučedníci, viděl, že jej vede k popravišti — ale dosud spočívala na jeho čele táž růžová stopa vnitřního blaha. Vždyť nalezl konečně 280 boha a věřil, moha sám v sebe věřiti, vše okolo něho se náhle ustálilo, co sám v sobě se ustálil. Již neviděl žádných nedostatkův, všude jen celistvost a jasnost, nikdež hnilobu ničící, všude jen proměnu nedokonalého v dokonalé, nikdež mezery neb hráze — ze všeho naň zírala pohledem hlubo¬ kým a svatým věčnost.

Než jej odvedli, ještě jednou se ohlédl k lešení, leželat tam Alžběta v náručí otcově. Viděla, že se po ní ohlíží, že ji jeho pohled hledá, aby na vždy s ní se rozloučil.

Vzpřímila se a pozdvihla ruku.

Poznalt, že mu porozuměla a že mu žehná ve jménu svém i matky své, kteráž jí vždy slibovala, že nadejde jed¬ nou den, kdež vše po právu urovnáno bude.

Žehnala mu, že příchod toho dne urychlil, ač jí srdce při tom pukalo.

Doplálo slunce nad stříbrnými čely posněžených hor, stín a chlad vykradly se z jejich úkrytu, rozloživše se po vlhnoucích lukách; panstvo polekané, hněvivé počalo se rozjíždět. Slavnost tak okázale započatá, zůstala ve své nejdůležitější části nezakončena, vzavši pro všecky obrat netušený a úžasný. Nikdo již si nežádal na lidech, aby slib vrchnosti soukromě daný ještě jednou před sochou opakovali.

Hrabě opustil patrně v největším rozčilení lešení, justi¬ ciar jej následoval pln tajně vítězoslávy, zemana kamsi od¬ stranili, snažíce se jej vzkřísiti, a mlčky ubíral se konečně i lid domů, zaražen zaražeností a zmatkem velmocných pánů, tak jako před tím netečností sochy při vyzvání Mi¬ chalově a jasným úsměvem nebe po jeho skutku.

Nepřestalo se nebe dnes stkvíti, všecky hvězdy, kde která byla, se vyrojily a vysypaly svůj lesk na místo, kdež 281 člověk se vzdal života a všech jeho slastí, aby i ostatní vedle něho lidmi se cítili. Posvěcovaly je.

Teď teprve se vzpamatovala Dálena a zdvihla se pod jabloní, kamž byla sklesla, nikoli leknutím, nýbrž omráčena štěstím.

Opět se osvědčila Adamova pentle — bratr jeho byl jejím.

Nebylo jí již potřebí čekat, pozorovat, k umění svému se utíkat, ni zápasu s náhodou, poměry a lidmi; nešťasten, vyobcován, k smrti odsouzen byl Míchal náhle jejím, neb jediným slovem si jej mohla od véznitelů jeho vykoupiti.

Vykoupí si jej, vždyť- byla prosta své přísahy, volna konečně ve své lásce, neuznávala žádných již překážek ni pout. Stane se dnes, teď hned skutečností nejblaženější, co se jí vždy podobalo býti šíleností, přízrakem. Nebylo to tedy přec jen blouznění mysli, beznadějně milující a toužící, nýbrž tušení budoucnosti, tyto stále v ní se objevující pře¬ ludy konečného se setkání, potkání, sblížení . ..

Tedy se přec ruky jeho uchopí a uprchne s nim da¬ leko, daleko, se světa pryč od lidí mezi lesy, kteréž ne¬ znají jiných povinností, než aby kvetly, zpívaly, kolébati se daly náručí větru, a zulíbati horoucíma rtoma slunce, jimiž ještě nikdy nezatřáslo strašlivé slovo hřích.

Okřídlenými kroky blížila se Dálena zámku, jehož okna byla dosud osvětlena. Nepomýšleli tam hosté, večerním vý¬ stupem dosud popuzení a rozechvěni, ještě na odpočinutí.

282 Slečna byla bez vědomí do zámku odnesena a v jednu •i. pohostinských komnat na odpočívadlo položena. Nevytrpěl otec, aby ji kdo jiný ošetřoval, sám u dcery bděl.

Hrdý', tvrdý muž změkl, vida svoje dítě před se¬ bou bledé a bez hnutí jako mrtvolu. V nevýslovné úzkosti nad ní se klonil, slídě po známkách vracejícího se života, chtěla mu skutečně umříti na dobro, na vždy od něho ode¬ jíti ; nebylo na tom dosti, že byla proň již napolo mrtva, chtíc se mu pohrbiti v klášteře?

Dosud byl doufal, že Alžběta úmysl svůj neprovede, že opět k němu se vrátí, až se v ní umírní onen vášnivý o matku bol, o ženu tu, kteráž vedle něho se usoužila mukami svědomí, jeho vinou obtíženého. Snad se mu chtěla mstíti, lákajíc dceru od něho, a vábíc ji teď za sebou?

Proč byla tak krásná a přemilá ve své jemnosti anděl¬ ské, proč nemohl nikdy jinou milovati, než ji? Musil ji míti, snad by nebyl ustoupil soupeři chlapské krve? Vida dceru ležeti na hedbávných polštářích odpočívadla jako obraz z bílého mramoru, připomenul si bezděčné chvíli, kdež její matka před ním sklesla rovněž tak bledá, omdlévajíc, že se nad ní slitovati nechce.

Jak ale se mohl nad ní slitovati, vyznávající se mu 7. lásky k muži jinému původu tak nízkého, jehož by ani nebyl přijal za sluhu do svých hraběcích pokojův, a jejž se svéhlavostí největší, vztek v něm vzbuzující, chotěm svým nazývala, jemu dala přednost před ním, ač věděla, jak vᚬ nivě ji od dětinství miluje, jak se vždy snažil si jí od bratrů dobyti? A teď, kdy mu poměry konečně umožnily ji zavésti do domácnosti jí důstojné, stkvělé, teď pohrdala jeho láskou, jeho rukou, a proč? Pro masopustní žert, jejž 283 / dlouhé chvíle na svém osamělém hradu provedla s jedním >vým služebníkem. Mohla bohu děkovati, že jí jej chtěl prominouti a vymazati jej ze své paměti, ctíti ji nadál co ženu bez úhony. Ale ona neoceňujíc obět, již pýcha jeho přinésti hodlala srdci jeho, stála tak nevděčně na svém, je náleží onomu sedláku, až jej donutila žárlivostí a hně¬ vem zuřícího k otázce, nemá-li její zdráhání skutečně žádné jiné příčiny, než že není vdovou, nu že se tedy o to po¬ stará, aby opět vdovou se stala. Na to teprve umlkla a dala se s ním dovésti k oltáři, avšak nikdy již se nevrátila barva života na líce její ubledlé v oné chvíli hrůzy nevý¬ slovné.

Jako mučednice vznášela se vedle něho, každý na ní poznával, že má smrtelnou ránu v srdci, a litoval jí, litovala ji i dcera, vždy více k ní než k otci se tullvala, jehož ne¬ litoval nikdo. Nikdo nevěděl, co snáší, vida ji stále, v duchu zaměstnanou obrazem toho poroba, stále po něm tesknící, netušil nikdo, co v něm se děje, vidčl-li, jak často od dcery jeho se odvrací, jak ji netěší, anot to dítě jeho. Jak jí to prával, že nevěděla, co s ním se dělo a kam zabloudil s dcerou svou. Bála se po nich pátrat, aby je nevypátral s ní. Jak by se byl těšil, kdyby byla dceru tu poznala kdesi na křižovatce mezi kejklíři tancující.

Zdaž to nebyla pokuta za veškerá taková zlá přání a tužby bezbožné, že v dítěti před ním ležícím neoživoval duch?

Několik hodin ležela Alžběta úplně bez sebe, než z mrákot na málo okamžiků se probírajíc, konečně usnula.

Avšak spánek její jen málo od nové mdloby se lišil. Ještě nevyváži ze smrtelných starostí svých. Jak se v nich stával poddajný, sřrwmný, kajícný.

284 Znovu k ní se naklonil, naslouchaje jejímu slabému dechu. Co by byl za to dal, kdyby mu byl někdo s jistotou řekl: „Nestrachuj se, bude žíti"; a co teprve by byl za to dal, kdyby Alžběta byla sama k němu vzhlédla, pravíc mu svým sladkým hlasem: „Nepůjdu od tebe, otče můj." Víc a více poznával, že může beze všeho býti a všeho postrᬠdati: bohatství, slávy, moci, jen jí že nemůže postrádati, že ji musí aspoň někdy vidět, a vědět, že mu žije na blízku.

Jak mu všude scházela, prázdný se mu zdál jeho palác, všude vedle sebe ji pohřešoval, jak by mu byla scházela v životě, a jak nesnesitelně prázdným by se mu byl stal bez ní. Nemohl se vpravit do myšlenky, ji ztratit, jak ztratil její matku. Ale ne, nebude jej manželka tak hrozně pokutovat za jeho k ní tvrdost, aby mu vyrvala dceru svou, vždyť ji nosil na rukou, její vůle, její přání mu byly zᬠkonem, ničehož jí nezakazoval, k ničemu ji nepřemlouval, pouechával jí ve všem volnost. Nepoužíval svého nad ní práva a nechal ji teď bez reptání se odstěhovati, kam ji touha její nesla, nechtěl ji nutit ni k lásce, ni k přebývání společnému, jak byl k tomu donutil její matku, chtěl, aby se šťastnější vedle něho cítila — vše jí chtěl nahraditi, čím na oné se provinil, musila mu konečně prominouti.

I vzdychl si zarmoucený otec z hloubi své zoufalosti a vzdech ten nalézal ohlasu tesklivého vedle v pokoji.

Meškal tam farář, chtěje se s ním u nemocné vy¬ střídati.

Uhodl kmet, že to nebylo leknutí z rány u sochy, co Alžbětu omráčilo, jak otec její se domníval, proklínaje drzého střelce, jenž se mu byl na první pohled tak zalíbil, nýbrž ranou přímo k srdci pocitěnou. Vždyť byl i jemu Míchal přímo k srdci střelil.

■08b Co na toho hocha tak znenadání přišlo? Nemohl si jeho jednání jinak vysvětliti, než tím důvodem, jímž se snažil nešťastný jeho otec jej omluviti, že se totiž náhle na mysli strhal jako nebožtík jeho děd.

Hrabě byl tak rozladěn, jak jej ještě nikdo z jeho lidí neviděl, měl ovšem u svrchované míře proč. Patent byl prostřelen, veliká z něho část, jak se ukázalo, naprosto nečitelná, socha svatého Jana na vždy důvěry zbavena, víra v divotvornou moc podobných předmětů v krajině té vůbec zviklána a vedle všeho toho naskytovala se teď otázka ze všech nejdůležitější, budou-li chtíti poddaní vrchnosti ještě v slovu státi, přesvědčivše se na svoje oči, jak bledě to vlastně s tou ochranou nebeskou dopadává a jak málo pří¬ činy mají jí se chlubiti, k ní se odvolávati a o ni se opí¬ rati. Podobalo se, že nebudou asi již míti mnoho chuti na Mimoňsku pomáhati, neb dosud nebyl ještě ani jediný sedlák v zámku, aby milostivé panstvo co nejponíženěji ubezpečil, že zůstane vše při starém a kterak je všecky Michalův rouhavý čin pohoršil. Naopak šlo ze všech znaků na jevo, jak velice na ně působil a že výstraha jeho padla na ky¬ prou půdu, z níž však vzejde, na co panstvo nikdy dřivé ještě si nevzpomnělo. Kde byl kdo, aby tyto hlavy ode dávna tak náchylné k vzdorům v čas ještě napravil, přiváděje vše zas do starých kolejí, když Luhovský zeman synovou vinou teď se stal prostředníkem mezi lidem a vrchnostf nemožným?

Takové výčitky sypal hrabě na hlavu justiciárovu, ne¬ taje se mu, jak naň se hněvá, že ještě na nic nepřišel, kterak by se následky onoho osudného příběhu zažehnaly.

Zeman by byl prý zajisté již věděl o desíti prostředcích najednou, na to o jednom. Justiciar byl konečně propuštěn málo potěšitelným a nadějným výrokem, že se bude musit 286 ted, kdež zeman přestal býti rádcem, přibrat k správě statku jakási pružná síla, kteráž by jej nahradila. Netěšil se justiciar dlouho ze svého vítězství, jeho soupeř, ač po¬ ražený a omráčený, dosud nad ním vyhrával, hroze strhnouti jej s sebou do svého pádu.

Připomněl si teď pan farář, že byl již tehdáž neoby¬ čejný jakýs obrat v mysli Michalově tušil, když jej v hajnovně meškajícího a kostelu tak blízkého, nikdy při služ¬ bách božích nespatřil. Byl by se zajisté snažil věc tu vy¬ pátrati, kdyby ho nebyla Alžběta uchlácholila, ubezpečujíc, že zírá mladíkovi z očí, jak neustále s bohem v mysli se obírá, a že jest proň zajisté všude chrám páně. Byltě téměř přesvědčen, že ještě teď ničeho na Míchala nedopouští, vždyť byl zahlídl, jakým to posuňkem s ním se loučila, a znal již dostatečně onoho podivného v ní ducha, jemuž byla matka tak hověla. Nerad se přiznával, že má Alžběta při vší své zbožnosti přec jen víru svou vlastní, velice příbuznou té.

k níž se Míchal dnes přede všemi lidmi přihlásil. Vrtěl hlavou, pomýšleje, že právě ona chce vstoupit do kláštera, a umínil si, že jí bude její úmysl teď spíše vymlouvat než jí jej schvalovat. Mohlat tam při své povaze a náhledech snadno cosi podobného provést, jako dnes Míchal na lu¬ kách.

Vytrhl faráře sloužící z myšlenek těch závažných, ozna¬ muje mu, že přes pozdní hodinu si přeje ještě jakási že¬ brácká s ním mluvit.

Farář býval vždy jindy připraven vyslyšeti kohokoli v každou hodinu, ale v této chvíli nebyl přec jen naladěn obírati se záležitostmi jinými, než které mu tak těžce na srdci ležely. Vzkázal žebračce, že jest unaven, aby se k němu dostavila zítra hned z rána.

287 Ale žebrácká ta se odbyti nedala. Vrátil se sloužící do pokoje, vyřizuje, že stojí urputně na svém, předstírajíc nad míru důležitou záležitost, o níž jí jest s velebným pánem neodkladně se poraditi, aby z toho nevzniklo cosi pro mnoho osob nanejvýš záhubného.

Ač byl farář takřka přesvědčen, že se nebude asi o ji¬ ného jednati, než aby se kdesi přimluvil za dárek, přec konečně povolil jejímu naléhání, pokynuv sloužícímu, aby ji tedy k němu připustil.

.Vešla postava zahalená v houně, a polekaně vyskočil farář ze sedadla svého u mramorového krbu, v němž dohoříval mohutný oheň, když žebrácká postavivši se vyzývavě před zlatou jeho mříž, aby ji plamen za ní všecku ozařoval, si strhla kukli s hlavy.

Zděšeně, nevěře svým smyslům, nechtě jim věřiti, po¬ hlédl do dvou temně se jiskřících očí v tváři bílé, přebo¬ hatými vlnami rudozlatých vlasů obklopené.

Domnělá žebrácká pohrdlivě se pousmála; nemohl již zapříti, že jí nepoznal, i kdyby byl na to pomýšlel, úžas jeho byl příliš zřejmý. Použila jeho překvapení, uvádějíc se mu bez dlouhých okolků.

„Ano, já to jsem, jejížto matku jste tam dole v tom lesním hradě oddával. Nevěsta byla hraběnkou a ženich jejím myslivcem, já to jsem, dcera jejich, již jste tam po¬ křtil na jméno Majdalena."

Nebohý kmet na ni hleděl, jako kdyby se byl před ním náhle z hrobu zdvihl duch. Vždyť se proň skutečně z hrobu zdvihala. Slyšel několikráte po únosu hraběnčině.

že tajný její manžel i s dítětem jejím kdesi v některé odlehlé krčmě za své vzal, pustiv se do pranice s nějakými tuláky, nynějšími svými soudruhy. Zpráva ta mu byla po288 tvrzena od samých bratrů hraběnčiných, když se jim přišel děkovat, že mu přímluvou svou u příbuzného svého zaopa¬ třili faru Světelskou. Velice se sice podivil, dovídaje se od nich, že se hodlá duchovní dcera jeho, již byli od něho tak náhle odervali, opět provdat, a to již za nedlouho, ale přec v tom neviděl nic obzvláštního a závadného, čemuž by se byl musil opříti.

Přišlo mu teď náhle na mysl, že byl na faráře povýšen, aniž si toho žádal, a jak rychle byl z hradu poslán do jiné vzdálené krajiny, kdež neměl příležitosti s nikým z dří¬ vějšího okolí svého se stýkati, i to teď si jasně připomněl, kterak jej tehdáž bolelo, že se nemohl s hraběnkou rozloučiti, nejsa k ní od bratrů pod výmluvou, že je churava, puštěn.

Byli hraběnčini bratři špatně zpraveni, či nedejž bůh, jeho i sestru naschvál špatně zpravili, žádostiví jsouce, aby opět nějaký švakr za ně dluhy zaplatil?

Strnul a zarazil se jako nad hroznou propastí, snaže se opět nevěřiti, co se jeho smyslům vnucovalo. Ale nebylo mu to možno chtít se klamati, byla to první hraběnčina dcera, ježto před ním teď se objevila, podobnost s matkou a sestrou byla příliš veliká a přesvědčující, ráz jejich krásy příliš vytknutý a vzácný, než aby byl mohl věřiti v podob¬ nost jen nahodilou.

„Jsem jediná dcera své matky v manželství poctivém zrozená," pokračovala Dálena nikoli již vyzývavě a chlubně, nýbrž se zimničným spěchem, spatřila totiž na velikých proti ní visících hodinách, že se blíží půlnoc, „ta klášternice, kterou jsem dnes vedle vás na lešení spatřila, jest dítě její nemanželské, neb otec můj zemřel teprve loni.

Cikáni ho pochovali a hrob mu vykopali. Krtičkářem byl, na vašem hřbitově leží."

289 Vzpomněl si farář na podivný onen pohřeb, bez něho odbývaný, spínaje ruce.

Nešťastný to byl dnes den!

„Jsemt nejen jediná manželská dcera své matky, ale i jediná její dědička. Než otec zemřel, odevzdal mi list, v němž mi matka veškeré svoje jmční poroučí. Dvě pečetě na něm visí," popisovala Dálena s neuprositelnou určitostí víc a více dychtíc přijít k cíli.

„Mlč, mlč," pozdvihl k ní farář prosebně ruce, „a dokaž mi tím, že jsem tě v pravdě na křesťanku posvětil.

Nejedná-li se ti o jiného, než o peníze, tož se ti dostane všeho, na co, jak pravíš, máš právo, zlata a drahého ka¬ mení, co ho uneseš. Jen buď již zticha, zdi mívají uši — obzvláště v zámcích takových. Nechtěj pohaniti vlastní matku v hrobě, k níž tak naléhavě se hlásíš co jediná pravá dcera její a kteráž nebohá nikomu již dokázati nemůže, že byla přelhána a oklamána jako já. Věřilat zajisté i ona podvodné zprávě o smrti tvé i otcově. Nepřiprav sestru svou nevin¬ nou, tu vedle odpočívající o počestné jméno."

Dálena poněkud se zarazila; vždyť bylo možná, že matka měla dceru za mrtvou, rovněž jak ji měla za mrtvou dcera. Nespiynula jí se rtů obžaloba trpká, jíž ji obviniti chtěla.

„Nepřišla jsem, abych sestru o čest neb jmění připra¬ vila," pravila jemněji, „nýbrž abych čest a jmění jí zabez¬ pečila. Avšak čest za čest a hanbu za hanbu. Osvobodíte-li toho, jejž potupně v řetězích sem jste zavlekli, jejž hodláte pokutovati jako vraha, vydáte-li mi jej ještě této noci, teď hned, abych jej mohla nechat kamsi na bezpečné místo uprchnout, přislíhíte-li mi, že po něm pátrati a jej již dále stíhati nebudete — pak vám za to vydám kšaft matčin — K. SVĚTLÁ: Nemodlence. 19 290 stojí s ním kdosi na blízku zámku, na znamení umluvené mi jej přinese okamžitě. — Nevyhovíte-li mi, uvězníte-li mne zde samu, chtíce se mne zbaviti, pak listinu tu odev/.dá patřičným rukám."

„Co je ti po tom mladíku, že za jeho volnost chceš obětovati jmění hraběcí?" tázal se jí farář, podezřivě ji měře.

Dálena se zarděla, zašeptavši: „Jsem nová zemanka Luhovská."

Farář podal Daleně židli. Slyšel nejen o mladosti a kráse Michalovy macechy, ale i o přísných mravech někdejší krtičkářové, vědělt, že jí nevlastní syn ještě ani nezná, ni ona jeho. Taktéž slyšel o její veliké lásce k manželu, a již se nedivil, že na uhájení cti rodiny, jíž ted náležela, se chtěla vzdáti všech nároků na jméno a bohatství jí příslušící.

Přestrojila se, aby poznána nebyla.

„Trvám, že ti asi cesta tvoje mnoho platná nebude, dcero moje," vzdychl si farář, „chce hrabě syna tvého manžela odevzdat spravedlnosti světské i církevní, aby byl přísně potrestán, by příklad jeho nenakazil jiných."

„Neberte nebohé té ženě veškeru naději, pane faráři," ozval se náhle vedle nich temný, stísněný hlas.

Oba překvapeně se ohlédli; hrabě stál vedle nich.

Podle bledosti jeho tváře a způsobu, jímž se držel lenochu blízkého křesla, poznal farář, že vše slyšel.

Nemýlil se. Vyrušilť hraběte z trudného rozjímání hovor ve vedlejším pokoji, ač tichým hlasem vedený, přec prudký, i šel se podívat, kdo to tak bezohledně si počíná na blízku chorého jeho dítěte. Avšak hněvivá výčitka, s níž chtěl mezi mluvící vstoupiti, přimrzla mu ke rtům, když spatřil podobu té, s níž farář tak naléhavě rokoval. Jediný pohled 291 na rozervanou tvář kněze a tvář domnělé žebrácky vášuivostí sršící a úryvek jejich rozmluvy, který zachytil, po¬ učily mocného pána, že jest dnes, jak farář hořekoval, ne¬ šťastný den, že se naň skutečně valí pokuta za hřích na manželce spáchaný, že se chystá hanba zaklepati na hrdá vrata jeho paláce. Co tvrdošíjně prohlašoval za masopustní žert, nabylo nejen náhle před ním podstaty, nýbrž i hrozebné tváře. Dítě svazku jím zneuznaného, přerušeného, nohama šlapaného, chystalo se svazek s matkou jeho taktéž zne¬ uznati, přerušiti, výsměchu vydati, chystalo se k odvetě na jeho nevinné dceři, hodlajíc její čisté čelo zhanobiti zna¬ mením nepočestnosti, majíc k tomu moc a právo. Bylo to tedy přec jen pravda, že za hříchy otcův děti tu trestány budou ?

S pyšným hrabětem se zatočila komnata a v jeho prsou se ozvalo cosi podobného tomu, co vypuknuvši, se¬ třelo navždy barvu života s tváře jeho choti. Tu se Dálena jmenovala a nesnáze jeho vzrůstaly. Již to nebyla žebrácká, kteráž by se byla dala bez velikého hluku v hlučném zámku odstraniti, jak v prvním okamžiku, slyše o co se jedná, zamýšlel, nýbrž manželka muže váženého, velikého vlivu mezi lidmi požívajícího, jenž se musil teď, kdy jeho syn tak obětivě za jeho zájmy se zasadil, ještě zdvojnásobniti, a lid ten se nesměl k nejvyššímu rozkazu vůči choulosti¬ vému stavu věcí v cizině zbytečně dráždit, měl se naň přec vzíti jakýs takýs ohled. Důkazy původu mladé ženy zema¬ novy, jichž se chtěla v prospěch syna nevlastního vzdáti, musily se státi v rukou tak obratného člověka jako byl otec vězně — neb on to zajisté byl, jenž venku, jak pra¬ vila, na ni čekal — zbraní nad míru nebezpečnou nejen proti celému příbuzenstvu rodiny jeho, nýbrž proti veškeré 19* 2!ť?

šlechtě. Bylo by jimi přišlo na jevo, že paní vyhlášená co vzor ženy byla chotí dvou manželů, z přinucení bratrů, s vědomím muže druhého, jenž jí pohrozil, že soka svého usmrtí, nevzdá-li se vůli jeho. — Ovšem doufal, že o tom posledním nikdo neví a že by on aspoň bez úhony z- kaž¬ dého soudu vyvázl. Mohl-liž ale pak s jistotou vědět, zdali se nešťastná obět jeho lásky někomu nesvěřila, jakou to tíž má na duši a čí to vinou? . . . Nedá se přec jetí vždy každý soudce podplatit, každý svědek umlčet ... a jak by jej bylo odsoudilo jeho dítě!

Pan generál ztrácel pořád víc a více půdu pod nohama, jeho svědomí zvěstovalo nebezpečí, malujíc mu v závratném víru nástrahu na nástrahu; spatřil jen jediný z nich východ, ten, který mu zemanka sama ukazovala. Nezbývalo mu sku¬ tečně jiného, než k němu se odhodlat, a to, jak tomu chtěla, ihned, aby se nemohli ni ona, ni manžel její jinak roz¬ mysliti.

„Neberte nebohé té ženě veškeru naději," opakoval faráři, nutě se do své obyčejné vypínavé klidnosti, „lituji velice jí a manžela jejího."

Dálena sepjala před ním vděčně ruce.

„Váš syn tuze nás zarmoutil," obrátil se hrabě k ní, „mám však za to, že se prohřešil více z bujnosti než ze zlé vůle."

Dálena sklesla před ním na kolena.

„Co tomu říkáte, pane faráři, abychom se šli k strýci mému podívat; jest sice velice rozhorlen, ale doufám, že na mou přímluvu " Dálena objala jeho nohy, nenadálá se, v kom nalezne přítele, spasitele . . .

29!

Farář hraběti ihned porozuměl, žehnaje jeho úmyslu, vše tímto smířlivým způsobem jedním rázem navždy ukon¬ čiti. Následoval jej, potvrdiv Dálenu, kteráž se tak brzkého vyslyšení nenadálá, v naději, že jejich cesta snad se ne¬ mine' cíle. Modlil se, aby skutečně tak se stalo.

Odešli a Dálena zůstala sama.

Srdce v ní divoce zabuchalo, s jakou se hrabě asi vrátí od strýce svého? Měla se skutečně naději oddati?

Teď, kdy byla vyplnění všech svých tužeb tak blízká, ted počala pochybovati, již nebylo v ní stopy oné vítězné dů¬ věry, s níž do zámku spěchala, žádajíc si rozmluvy s fa rářem. Byltě otec její sestry skutečně tak laskavý, jak jí se podobal? Slyšel, čím vyhrožovala, či neslyšel? Pohnul jej skutečně soucit k přímluvě? Promluví poctivě se strýcem ve prospěch vězně, či se s ním usnese na nějakém uskoku?

Neměla snad říci, že jest kdosi na blízku, kdož listinu slí¬ benou u sebe chová, aby mohla býti ihned odevzdána, jak vězeň bude na svobodu puštěn; zajisté hned uhodli, že je to jen výmluva, sama že listinu u sebe má. Snad se jen vzdálili, aby někoho zavolali, kdo by jí ji vyrval . . .

Co to? . . .

Slyšela Dálena, kterak kdosi tiše a opatrně klíč v zámku otáčí. Nařídil hrabě odcházeje sloužícímu, aby tak učinil, by zemanka rozmyslivši se snad za jeho nepřítomnosti jinak, upláchnouti mu nemohla.

Bylat Dálena ve svém zlém tušení potvrzena, vzdálil se hrabě, vzal faráře s sebou, aby tu zůstala bez ochrany, a šel kohosi najmout, kdož by ji o její poklad oloupil.

Jak se mohla tak lehkomyslně sem vydati, jak nepředvídati, co ji tu očekává? Což jí nepravil otec tolikrát, jak mu jeho švakrové hrozili smrtí, zdali se opováží kdy s poměrem 294 svým k jejich sestře neb s nároky na její jmění se vy¬ tasiti? A teď se s tím vším vyzradila před horším ještě nepřítelem svým, jemuž musilo více ještě než jim na její zkáze záležeti.

Dálena ucouvla od pozlacené u krbu mříže, jíž se byla ve svém leknutí zadržela, do nejtemnějšího koutka pokoje; tu zaprasklo cosi vedle ní, či nad ní, snad podlaha neb některá římsa, a již mněla, že jsou najatí vrazi za dveřmi, již že se objeví na prahu . . .

Nejsouc si vědoma, co činí, oddávajíc se bez rozvahy slepému pudu sebezachování, vyskočila ze své skrýše a uvrhla se do vedlejší komnaty, kdež prý sestra její spala. Tam si nebudou troufat na ni sáhnout.

Sklesla Dálena u nohou odpočívadla, krčíc se za ním a držíc se křečovitě jeho hedvábného třepení, hotova na sestru se uvrhnouti a ji tak pevně objati, že by jí od ní neodtrhl nikdo, jak by se cizí jí tvář ve dveřích ukázala.

Avšak zůstávalo všude klidno a ticho, poznávala zne¬ náhla, že ji to vyplašil a polekal nejspíše jakýsi bezvý¬ znamný, nahodilý jen šramot.

Oddechla si a sáhla si pod kazajku, zdali tam dosud listinu chová, jako by jí ji byl mohl kdosi odtamtud bez jejího vědomí odciziti. Byla tak přestrašena a rozčilena, že měla vše za možné. Ještě vězela na témž místě, cítila pergamenovou blanku a pečetě pod houní.

Zdali pak sestru neprobudila prudkostí, jíž k loži jejímu se uvrhla? Jak by před ní ospravedlnila svou zde přítomnost? Nebude volati o pomoc, vidouc se zde sama se žebráckou? a nebude odsud vyhnána, než hrabě se vrátí?

Dálena natáhla se opatrně, aby se přesvědčila, že sestra dosud spí, a bdí li, zdali ji ještě nepozorovala, ale 295 již se neschoulila opět za odpočívadlo, aby nebyla do nᬠvratu hraběte vypátrána, zůstala vypjata — nemohla od sestry očí odvrátiti.

Prohlížela si ji s temnou žárlivou zvědavostí,tuto sokyni svou ve dvou srdcích.

Celá to matka nejen do podoby, ale i také do povahy, tatáž v ní slabost a zmalátnělost. Milenec byl nebezpečím smrti ohrožen, a místo aby byla veškerého vlivu svého po¬ užila u otce a strýce, aby jej zachránila, nevěděla jiného než omdlévati, ochuravěti.

Kdyby byla ona na jejím místě bývala, zdaž by se nebyl zámek ten chvěl jejími slzami, jejím žalem, již by byl Míchal býval na svobodě.

Snad ale omdlévala shledávajíc, milejší že mu jest ten lid okolo něho než ona, a světější jeho blaho než její štěstí, snad ji poznání to omráčilo? Vzdal se jejího srdce, odhodil je, jakž nemělo umírati? A zas se jí Dálena podivila, pravíc si, kdyby byla na jejím místě, že by se zámek chvěl její mstou, že nemohla by se dočkat, až po něm sáhne rámě dvojí spravedlnosti, naléhala by na otce i strýce, již již aby mu byl vydán. A ona tu ležela bez výčitky, bez kletby, ani otci nebyla naň žalovala, neb šel, aby zaň se přimluvil.

V tom Alžběta si vzdychla, a její ruce dosud pevně nad prsoma spjaté povolily, jedna jí klesla na srdce, druhá na čelo; probouzejíc se sotva k životu, již cítila jeho tíž v hlavě i v srdci; řasy její při tom se jí zarosily a několik slz jí skanulo po lících.

Dálena bez dechu zírala na sestru, teď teprve pohnuta její podobností s matkou. Jak často ji vidívala v mdlém svitu kahance nočního takto sníti, když ve své postýlce 296 vedle lože jejího se probudivši, po ní se rozhlížela. I vklouzla pak k ní pod ten zlatý závoj těch vonných jejích kadeří.

Jak ji matka, ucítivši ji vedle sebe, vždy k sobě přivinula, jakými to horoucími polibky ji pokrývala, jaká to slastná jména jí pak do ucha šeptávala, jak šťastně opět obě usnuly v objetí nejtěsnějším. V těchto hodinách aspoň ji milovala, zapomínajíc, že to drží v náručí dítě sluhy svého.

A Daleně se zarosily také oči jako spící sestře, a i jí kanuly slzy po tvářích při vzpomínce té. Zazněla jí v duši slova farářova, že byla matka její snad klamána jako on, že měla manžela i dceru zajisté již za mrtvé, a počala jim věřiti.

Ale vinné, nevinné, přec musila zvěčnělé povždy vy¬ čítati, že se vzdala své lásky bez odporu a zápasu, že ne¬ uměla pro ni žíti, ni umříti. Zdaž ale nebyla proto tím více k politování, vždyť se tím sama oloupila o největší blaho života. Nezasluhovala, že ji tak přísně odsoudila a postrčila v srdci svém.

Trpkost a žehravost proměňovala se z nenáhla u Dᬠleny v žal a soucit a kajícně k sestře se nahnula. Uchopila se pramenu jejích vlasů, políbivši je, vždyť to byla část matčiny duše, kteráž v prsou jejích tak tesklivě vzdychala.

Při této myšlence sklesla Dalenina hlava vedle sestry na polštář hedvábný jako někdy vedle hlavy matčiny a její pohled zahloubil se v její tahy, v drahé.nezapomenutelné to tahy, v kteréž dnes naposledy patřila. Loučila se s obra¬ zem matky své, odpouštěla jí, co k vůli ní a za ni zkou¬ šela, ji na vzájem za odpuštění prosíc.

Snad hnutím tím, ač opatrným a tichým, Alžběta přec jen se probudila, neb náhle k ní otevřela oči. Ale nezalekla 297 se jí, nevyskočila, sahajíc po zvonci, by zavolala služebnictvo na vtíravou žebračku, jak Dálena bez dechu očekávala, ne¬ podivila se ani její přítomnosti, nýbrž usmála se na ni svým nejlíbeznějším úsměvem, a obtočivši jí rameno okolo krku, prosebně zašeptala: „Ach, vrat mi jej, maminko!"

Omámena svou bolestí, viděla v sestře matku, kteráž k ní sestoupila s nebes výše, aby ji potěšila.

Při omylu tom dojemném a vyznání tak ostýchavém a' žalostném rozplývalo se v Daleně srdce, hlas krve v ní tak mocný ozval se v ní opět vší starou silou svou a nedal se již nižádnou žárlivostí přehlušiti. Neuvažujíc co činí, povolujíc mu jako vždy jindy bez rozmýšlení, přitiskla sestru svou náruživě k srdci, a Alžběta přitulivši se k ní ještě pevněji, dotkla se svýma něžnýma rtoma jejích horoucích chvějících se úst.

Políbení to, nevinné a jemné jako dech květiny, za¬ třáslo Dálenou až v nejtajnějších hlubinách, jiný se před ní otvíral náhle svět, z něhož byla tak záhy vyobcována, že se v něm teď octla jako cizinka.

Pohlížejíc v tu liliovou vedle sebe tvář, o niž nebyla dosud žádná zpupná a chtivá myšlenka v bujném letu za¬ vadila žhavým svým křídlem, a připomínajíc si náhle s hrů¬ zou, co byla na ni na Luhově nastrojila, tázala se sama sebe, kdo že je hodnější, aby Míchala životem provázel, ten anděl v jejím náručí, jenž nevěděl v největší tísni tvé jiného, než s pukajícím srdcem se dovolávati ochrany mat¬ činy, neb ona, kteráž uražena ve svých citech, svou ruku ihned ozbrojila plamenným mečem msty nesmiřitelné, ježto chtíc si zabezpečiti lásku svou na smrti samé záruku si 2!W vyžádala? Ona, kteráž se teď plna nezkrocené náruživosti překročiti a zbořiti chystala nejsvětější hráze rodinné cti, ježto byla v záchvatu nesmiřitelnosti rovněž tak zaslepené sama mezi sebe a lásku svou postavila? Bylat s tou bouř livou duší svou plnou blesků a stínů vůbec hodná srdce, kteréž viděla před málo okamžiky vše, co mělo nejmilejšího, v obět dáti jiným ?

Pohrdávaje láskou a štěstím, zničil Míchal před jejíma očima v sobě onu setbu sobectví, kteráž jej v srdcích lid¬ ských tak zarmucovala, bezohledně se znaje k pravdě, a ona jej chtěla sdružiti se lži a místo toho nevinného dítěte vedle sebe v sobě mu podvrhnouti rouhačku? Slíbila mu léku, a teď mu chystala místo něho jed — což by mu ne¬ byla veškeren život otrávila, kdyby se byl ještě jednou do¬ věděl, kdož je ta, kteráž osvobodivši jej zdánlivou velikostí, vděčností k sobě jej připoutala?

I přitiskla Dálena znovu k sobě sestru, k níž skutečně mu ukázala cestu, v níž miloval snad dosud tu od studánky, a ted skropil celý proud slz její rozpuštěné kadeře a smyl jí s duše balvany hoře, trpkosti, hříchu zaviněného a ne¬ zaviněného. Objala v ni ztracený svůj domov, nevinnost a štěstí svého mládí, pravíc si, kdyby jí bylo popřáno bývalo vyrůsti pod perutěmi mateřské lásky, že by byla dobrá zů¬ stala jako ona a kdyby byla napomenutí otcova poslechla, aby ponechala bohu mstu, a sama nebyla chtěla hrdě býti bičem a metlou nepřátel svých, přeceňujíc sílu svého ducha, že by byla zůstala hodná Míchala. Což ale ho byla kdy skutečně hodná?

Jak truchlivě se tehdáž od ni na mezi odvrátil, když v opojení vznikající v ní lásky se mu přiznávala, raději že chce toho, jenž jí jest drah, vedle sebe vidět nešťast299 ného, než šťastného s jinou, zapomínajíc, že se dopouští tím téže viny, za kterou jeho matku tak krutě pronásledo¬ vala . . .

I zazvučelo to v Dalenině srdci jako tehdáž, když Mí¬ chala za keře zacházeti viděla. Zdálo se jí, že v ní praskla struna plačíc nad svým ztraceným životem . . . tenkráte, ano tenkráte již život svůj prohrála, když dokázala Micha¬ lovi, jejím srdcem že nevede cesta vzhůru tam, kam on dostoupiti si přál, kamž dnes před očima jejíma dostoupil...

Nebyla ho nikdy hodná . . .

Nebyla, ale nemohla se ho hodnou státi, aspoň hodnou jeho — upomínky?

Chvíli Dálena s sebou bojovala, ale jí se zdála chvíle ta celým věkem, . . . jaké to vichřice divoké bolesti, odporu náruživého, zoufalé nadšenosti ji probouřily duší v těch několika minutách němého zápasu vedle snlcí sestry netu¬ šící, že se rozhoduje osud její.

Zřídka vítězívá srdce v takových bojích a zvítězí-li přec, nikdy se již nezotaví — zakrvácí nešťastný vítěz na vnitřní ráně, již sám si zasaditi musil . ..

I sáhla si Dálena konečně tak odhodlaně v duši, jako Míchal před sochou, a vyrvala si k jeho vznešenému pří¬ kladu z ní všecky ty žhoucí květy vášně s tím temným na nich pelem viny, ponechala si v ní jen jediný prut stříbrem kvetoucí, jenž v ní vypučel, když poprvé jej viděla pod hvězdami truchlícího a zatoužila mu pomoci . . .

Sklánějíc hlavu hluboko k sestře, odhodlala se za Mi¬ chalovo štěstí k oné pouti k Jordánu, o níž tehdáž u stu¬ dánky mu tvrdila, že ten, jenž za drahé mu srdce ji vy¬ koná, tím mu vrátí ztracený života mír . . .

300 Teď teprve porozuměla i ona naučení v radě té se skrývajícímu, v němž shledal Míchal ihned smysl tak hlu¬ boký, slulo: „Kdož hojiti chceš srdce lidská a z tísně a temnosti je vyvésti, uč se především sám odříkání."

Šla za Michalem, jenž se vydal za svoje bližní taktéž na onu pout; jakž by se byla mohla ještě déle rozpako¬ vati učiniti zaň, co učinil on za houf cizích mu lidí?

Byla sama s sebou hotova, když se vrátili hrabě a farář s uspokojenými tvářemi. Bylo na nich znáti, že dobře po¬ chodili. Podal se pán zámku jejich důvodům, že bude-li Míchal před lidmi za šíleného vydán, a s ním tak naloženo, jeho jednání pozbude v očích jejich veškerého významu.

Zahlédnuvše zemanku Luhovskou u postele sestry její, zarazili se oba, nevědouce, co to znamená.

Dálena pozdvihla k nim svou tvář k smrti ubledlou, svoje oči um dlené, a oba muži oněměli před tím výrazem beznadějného bolu v jejích tazích. Neusmívala se jako Míchal k smrti se odsuzující a její čelo nezářilo, vždyť milovala jen muže, a on miloval pravdu božskou.

„Ten, za jehož život jsem vás prosila, a tu ta se mi¬ lují," pravila hraběti žasnoucímu, „jsou si rovni co do srdce, vy můžete postavit je na roven ve všem."

A obrátivši se k Alžbětě, kteráž na loži se vzpřímila, nevědouc, co se to s ní děje, vidí-li stín své matky sku¬ tečně před sebou, neb je-li dosud ve snách, vytáhla Dálena z kazajky své listinu sestře čest, rod a jměaí pojišťující a podala jí ji.

„Pevně drž, co ti tu odevzdávám," pravila jí důtklivě, „dvojnásobně stkvostné jest to pro tebe, neb život a svo¬ bodu Michalovu tím jsem zaplatila a v tvoje ruce ji teď 301 odevzdávám. Střež lásku svou lépe než tvoje matka — — a až budeš někdy s Michalem o noci té mluvit, pak mu řekni, že ta od habrů — splnila, co mu tam slíbila."

Alžběta vzala listinu, přitisknuvši ji k ústům s takovým na otce pohledem, že z něho vyčetl, jen tenkráte že bude žíti, slituje-li se nad ní více než nad matkou její.

Farář vida, kterak to v něm bouří, že neví, má-li se těšiti, že se dcera chce vrátiti v život a po boku mu zůstati, neb se zhroziti toho, co za to jí povoliti má, vzal jej za ruku položiv ji na její hlavu. Alžběta se jí uchopila a po¬ krývajíc ji polibky a máčejíc ji slzami žebrala jako před tím ze spaní: „Ach, vrat mi jej, tatínku."

Jak farář po zemance se ohlédl, zdali vidí, jaký to obrat bére osud nevlastního jejího syna, již ji v pokoji ne¬ viděl — zmizela.

Nalezla čeládka Luhovská druhé na to ráno hospodyni bez vědomí pod habry u studánky, jíž se byla od sňatku svého tak úzkostlivě vyhýbala. Nedaleko ní ležel čerstvě ze země vykopaný mezník na tři strany chmerkem porostlý.

Od oné slavnosti u svatého Jana nad potokem nikdy již páni na úřadě o patentu se nezmiňovali ni o slibu Je¬ štědských, že vezmou na sebe i robotu Mimoňských. Jen kdož chtěl, tam na práci se vydal, a robotoval-li tam, tož mu to platilo, jako by byl na svém panští na robotě býval.

Musila vrchnost ovšem si udělati dluh a se sňatku jednoho z mladých hrabat s onou kněžnou sešlo.

Co se rozhlásilo, že slečnin otec odvezl Míchala ve vlastním kočáře do Prahy na dobrozdání zavolaného z Bole302 slavi lékaře, jenž jej shledal na mysli chorého, aby tam byl dán do ošetřování patřičného, co neupadla rodina ze¬ mana Luhovského nejen v nemilost, nýbrž co se poslal hrabě sám na Luhov tázat, kterak je zemanovi, chodil justiciar jako zmoklá slepice.

Ale zeman nemohl se té milosti těšiti, neprocitl již k jasnému vědomí z oné otrnulosti, do níž jej uvrhl synův smělý čin. Mlčky, v stálém zamyšlení, neznaje nikoho, pro¬ cházel se po celé dni po dvoře a nevšímaje si ničehož, jen pořád rukama máchal, jako by od srdce odháněl celá hejna vtíravých much. Někdy přec se zastavil, ohlédl se pak na vrata, a dlouho pátravě na ně zíral, jako by cosi nad nimi hledal, při tom chřadl a slábl vůčihledě. Netrvalo to s ním dlouho, jednou z nenadání shasl. Nedočkal se po¬ věsti, mezi lidmi kolující, že se mu přec jen dostalo snachy hraběcí. Počalo se totiž za nějaký rok trousiti, že ona slečna, na faře Světelské pro klášter se připravující, se vzdala svatého života, zamilovavši se do. Míchala, jenž není nikterak kdesi v léčení, nýbrž přijav její jméno a titul, s ní žije až někde u samého moře, nikoli však jako hrabě v slávě a hojnosti, nýbrž v tichosti jen a skromnosti jako nějaký měšťan. Jmění ponechal prý tchánovi, jenž na to znovu se oženil.

Lidé nevěděli, co si z toho vybrat, mají-li se skutečně těšit, že Míchal nehnije kdesi v nějakém žaláři, neb obávat se, že se tyto pověsti schválně mezi ně pouštějí, aby oň zajímati se přestali, ponechavše jej osudu snad hroznému.

Byl-li zavřen mezi šílenci a blázny, pak byl v. tom hůře, než na shnilé slámě kteréhokoli vězení.

Nikdo nemohl na pravdu přijít a na ni se doptat.

Zemanka chodila tak němá po dvoře jako manžel, jenž 303 v jejím náruči skonal, ošetřován nejobětavější péčí její.

I ona si nevšímala nikoho, neustále jsouc v myšlenky po¬ hřížena a nemluvila s nikým, jen kdož k ní přišel pro léky a masti. Nedělala jiného než je vařit a třít, a v lesích byliny na ně sbírat. Lidé putovali pro ně na Luhov jako do kostela a její jméno se rozhlásilo široko daleko, kaž¬ dému věděla o radě, každému pomohla.

I rozbřesklo se konečně staré Veruně, proč bůh asi dopustil, aby se krtičkářova stala zemankou, chtěl, aby nabyla jmění a času, by mohla lidem pomáhati darem ducha, který do ní vložil. Blahým tím vědomím sama s sebou smířena, že tenkráte předchůdkyni její do starého ovčína vybídla, šla do hrobu. Druhá paní její dlouho po ní ve dvoře nepobyla, a starý Luhov připadl vzdáleným příbuz¬ ným, kteří chtíce se o dědictví rozděliti, jej prodali. Vy¬ mizel rod Luhovský z hor Ještědských jako ty staleté duby se skalnatých jeho skrání.